Hlásiče, hasicí přístroje i požární dveře. Jaká jsou pravidla požární ochrany v českých firmách
Požáry v kancelářských budovách, skladech a výrobních halách patří mezi největší strašáky tuzemských podniků. Škody na majetku v případě požárů ve firemních provozech šplhají ke stovkám milionů korun, případné ztráty na lidských životech pak penězi nelze ani vyčíslit. Podívejte se, jaké jsou povinnosti podniků v oblasti protipožární ochrany a jak vypadá standardní zabezpečení.
Povinnosti v oblasti požární ochrany má ze zákona každá společnost. Konkrétní podoba opatření je stanovená již v projektové dokumentaci, v takzvaném požárně bezpečnostním řešení. V této dokumentaci je jasně specifikováno například to, jak je objekt dělen do takzvaných požárních úseků, jakými požárně bezpečnostními zařízeními je vybaven, kolik a kde je v něm umístěno přenosných hasicích přístrojů, jaké jsou v něm zdroje vody a kudy vedou únikové cesty.
„Dělení objektu do požárních úseků patří do takzvané pasivní požární ochrany. S ní jsou spojené požadavky na požární odolnost nosných i nenosných stěn, stropů, příček a požárních uzávěrů, tedy nejčastěji protipožárních dveří a vrat. Účelem jednotlivých požárních úseků je minimálně po stanovenou dobu zabránit požáru, aby se šířil do dalších částí budovy,“ říká Petr Píša, technický ředitel společnosti Frigomont, která se zaměřuje na výrobu protipožárních vrat a dveří.
Elektrická požární signalizace, hasicí zařízení i přístroje
Vedle pasivní požární ochrany rozlišujeme také ochranu aktivní. Její důležitou součástí je včasná detekce požáru prostřednictvím elektrické požární signalizace (EPS). Tu najdeme jak ve velkých nákupních centrech či výrobních halách, tak i v menších podnicích. Jejím účelem je zjištění vznikajícího požáru, a to ideálně ještě před tím, než vzplane.
Toto zařízení je tradičně tvořené hlásiči – množství se liší s ohledem na velikost objektu – a požární ústřednou. Systém je plně automatický a zpravidla je napojený přímo na pult centrální ochrany hasičského záchranného sboru. Typ použitých hlásičů se různí podle interiéru, přičemž nejpoužívanější skupinou jsou opticko-kouřové hlásiče. V místech, kde se kouř vyskytuje běžně, jako třeba v kuchyni či kuřárně, se používají teplotní hlásiče. Ve velkých prostorách jsou pak využívány též lineární hlásiče, které fungují na principu odrazu infračerveného paprsku.
Dalšími z aktivních prvků požární ochrany, jež bývají v požárně bezpečnostní dokumentaci stavby definovány, jsou pak samočinná hasicí zařízení či zařízení na odvod tepla a kouře. „Tyto prvky jsou nezřídka propojené právě s EPS, takže v případě vzniku požáru dojde k jejich automatickému spuštění. Stejně tak může automaticky dojít k otevření protipožárních dveří nebo vypnutí přívodu elektrického proudu a plynu do budovy,“ dodává Petr Píša.
Stejně jako množství a velikost požárních úseků či použití EPS vychází ze zmíněné dokumentace i počet, typ a umístění hasicích přístrojů. Hasicí přístroje se zpravidla umisťují v místech, kde lze předpokládat vznik požáru, nebo v jejich dosahu. Musejí být dobře viditelné a snadno dostupné. Volba druhu a typu přístroje pak závisí na předpokládaném charakteru ohně, tedy podle hořlavých látek nebo charakteru činnosti prováděné v dané oblasti. Zároveň však musí být vyloučeno, že bude v případě potřeby použit přístroj s nevhodnou hasební látkou.
Únikové cesty – trvale volné a s nezamčenými dveřmi
Důležitou součástí požárního zabezpečení firem jsou i takzvané únikové cesty, které v případě požáru umožní bezpečnou evakuaci osob ze stavby nebo její části. Jejich počet, poloha, kapacita i technické a konstrukční vybavení opět vychází ze stanovených norem. Podle stupně ochrany rozlišujeme takzvané chráněné a nechráněné únikové cesty.
Nechráněnou únikovou cestou je trvale volný komunikační prostor směřující k východu nebo do chráněné únikové cesty. Od ostatních prostor budovy nemusí být taková cesta oddělená stavebními konstrukcemi. To je rozdíl oproti chráněné únikové cestě, která tvoří samostatný požární úsek chráněný proti ohni požárně dělicími konstrukcemi. Za takovou únikovou cestu jsou považovány například i schodiště a pavlače, které jsou od vnitřních prostor oddělené stěnami z nehořlavých materiálů.
Na únikových cestách musejí být zřetelně označené únikové východy, evakuační výtahy a směr, kterým evakuace probíhá. „Dveře na těchto cestách musejí být trvale odemčené nebo opatřené odblokovacím zámkem. Po celé délce únikové cesty je nutné zajistit dostatečné osvětlení, případně nouzové osvětlení,“ popisuje Petr Píša s tím, že všechny prostory, které jsou součástí únikových cest, pak musejí být trvale volně průchodné. Nejmenší šířka nechráněné únikové cesty je 550 milimetrů, v případě chráněné pak 825 milimetrů se šířkou dveří alespoň 800 milimetrů.
Ve stavbách s více než třemi nadzemními podlažími, v nichž se trvale nebo pravidelně vyskytuje více než 10 osob s omezenou schopností pohybu a orientace nebo osob neschopných samostatného pohybu, musejí být zřízeny evakuační výtahy. V ostatních budovách se evakuační výtahy zřizují v závislosti na normových hodnotách. Funkce evakuačního výtahu musí být zajištěna dodávkou elektrické energie ze dvou na sobě nezávislých zdrojů.