Budovy po povodních a zateplování

Jak zateplovat vlhké budovy?

Ponechání vlhkosti ve stěnách s tím, že zateplení "to schová" vede obvykle v nečekaně krátké době po provedení zateplení k výraznému navýšení vlhkosti ve stěnách a k destrukci zateplovacího systému, často včetně povrchových vrstev stěn. Například u cihelného zdiva z plných cihel (běžný případ v suterénech) se pro kontaktní zateplovací systémy vyžaduje ustálená hmotnostní vlhkost do 5%.

Výjimku v tomto ohledu tvoří odvětrané zateplovací systémy, které lze provádět i na stěny s mírně navýšenou vlhkostí. Tato vlhkost by však měla v průběhu užívání klesat, což je podmínka, kterou lze v praxi splnit u vysychajících novostaveb, nebo u staveb postižených zaplavením, které jsou již téměř vyschlé (a dosychají k ustálené vlhkosti). O provedení běžných způsobů zateplení v těchto případech může rozhodnout pouze odborník.

Odpověď tedy zní: vlhké stavby zásadně nezateplovat a před zateplením v předstihu sanovat vlhkost na přípustnou úroveň; vyjímečné případy provést velmi obezřetně s odborným posouzením.

Snížení vlhkosti je třeba také vnímat jako základní tepelně izolační zásah - tedy jako jistou formu zateplení. Již snížením vlhkosti na úroveň výpočtové, popř. charakteristické vlhkosti materiálu se podstatně zlepší tepelně izolační vlastnosti stěny (viz tabulka dle A.1 v ČSN 73 0540-3), příklad:

	Součinitel tepelné vodivosti λ [W/(m.K)]
Materiál	Vlhký (nasycený)	Výpočtový (vnější stěny)	Charakteristický (vnitřní stěny)
Zdivo z CP	1,30	0,80	0,73
Zdivo z CDK	0,95	0,55	0,47

Je třeba připomenout, že jediné účinné snížení vlhkosti je takové, které odstraní příčinu či zdroj této navýšené vlhkosti. Nestačí přirozeně zvlhlé stěny vysušovat technickým zařízením s dočasnou působností (jako je vysoušeč, odvlhčovač aj.), které jsou vhodné pro odstraňování jednorázových výkyvů vlhkosti, neboť po ukončení činnosti těchto přístrojů se ve velmi krátké době situace se zvýšenou vlhkostí stěn opakuje. A často je pak vlhkost stěn ještě vyšší.

Na základě stavebního průzkumu je třeba vybrat nejpříznivější kombinaci metod pro trvalé snižování vlhkosti - obvykle se kombinují dvě a více metod. Výběr a možné kombinace metod snižování vlhkosti stěn je vysoce profesionální záležitost, kde laický přístup může způsobit stavební havárii. Proto je na místě tuto práci svěřit odborníkům, kteří stavební průzkumy a vhodná řešení ovládají.

Jak zateplovat budovy promočené povodněmi?

U domů v oblastech, které byly zaplavených povodněmi se však jedná o odlišný případ, kdy je třeba provést provizorní zateplení jako ochranu promočeného zdiva před působením mrazových teplot v zimním období. Škody vlivem mrazů mohou být totiž vyšší, než v důsledku podmáčení či biotického napadení.

Čtěte také: Sanační opatření po povodních z hlediska stavebnětechnického

U většiny povodněmi postižených staveb se nepodaří promočené konstrukce do zimy zcela vysušit. Co tím vzniká za rizika:

• Mokré zdivo se při nižších mrazových teplotách poruší - vzniknou v něm erozní trhliny způsobené rozpínavosti ledu, zdivo se potrhá buď v celé tloušťce, nebo se oddělí mrazem napadená vnější vrstva zdiva. Vzniká tak riziko snížené únosnosti až úplného zřícení nosných konstrukcí domu.
• Mokré zdivo má výrazně nižší izolační vlastnosti (zhruba poloviční oproti zdivu s ustálenou vlhkostí). Důsledkem je obtížné vytápění či nedotápění místností s mokrými konstrukcemi (zdroj tepla obvykle nestačí pokrýt zvýšenou tepelnou ztrátu, navíc navýšenou potřebným intenzivnějším větráním). To samozřejmě sníží obyvatelnost postižených místností.
• Mokré zdivo v důsledku svých nižších izolačních vlastností bude v zimním období zásobováno další vlhkostí - jednak bude docházet ke kondenzaci vodní páry na chladných površích špatně izolovaných konstrukcí, jednak bude probíhat zvýšená kondenzace uvnitř těchto konstrukcí. Tím se podpoří podmínky pro rozvoj kolonií plísní a hub. Zároveň se tak zpomalí prováděné vysušování konstrukcí. Konečným důsledkem je opět nižší obyvatelnost až neobyvatelnost přilehlých prostor a zvýšení rizika destrukce zdiva.

Potřebujeme proto:

• Zvýšit teplotu na vnějším povrchu zvlhlých stěn při nejnižších zimních teplotách (uvažujeme -15 °C, popř. -18 °C) nad teplotu mrazu,
• Zvýšit teplotu na vnitřním povrchu zvlhlých stěn bezpečně nad teplotu rosného bodu.

To lze zajistit provizorním zateplením obvodových stěn.

Dodatečnou tepelnou izolaci mokrých a vlhkých konstrukcí provádíme z vnější strany (pozor na vnitřní tepelné izolace - obvykle vedou k poruchám; přesvědčuje-li Vás někdo o jejich výhodnosti, pak se zajděte poradit k odborníkům). Víme přitom, že vlhkostní stav obvodových konstrukcí nám neumožňuje provést konečné vnější dodatečné zateplení - proto od počátku přemýšlejme o provizorním řešení pouze na tuto zimu. Dodatečná tepelná izolace musí být provedena do výšky nejméně o tloušťku zdiva výše nad hranici vlhkého (mokrého) zdiva.

Nejjednodušší řešení není příliš estetické, nicméně je účinné. Ze zlomů stavebního dříví, kterého bývá po povodních dostatek, se vytvoří provizorní záklop ke stěně a k němu se přihrne staveništní suť či hlína. V patě přihrnutí musí být provedeno odvzdušnění zakrývané vzduchové vrstvy, které může zároveň sloužit k jejímu odvodnění, například vloženou trubkou. V horní části musí být vzduchová mezera spojena malými otvory s vnějším prostředím (toto vznikne přirozeně vlivem neuspořádanosti a netěsnosti použitého dřeva).

Dalším řešením je odsazené obložení spodní části stavby balíky slámy. Toto řešení však naráží na nedostatek slámy vůbec, a v oblastech po záplavách zvlášť. Se spodním odvětraným záklopem však mohou být takto využity povodněmi znehodnocené slamníky.

Jedním z možných elegantnějších řešení je nelepený, pouze přiložený obklad mokrých částí stavby deskami z účinného tepelného izolantu (pěnový polystyrén, minerálně vláknitá deska) v tloušťce min. 20 mm. Toto řešení vyžaduje ponechání funkční mikroventilační vrstvy (nejméně 5 mm) mezi stěnou a přiloženou tepelnou izolací. Výhodou tohoto řešení je následná možnost využití tepelně izolačních desek pro konečnou izolační úpravu, nevýhodou je riziko poškození či odcizení nechráněných desek.

Dalším jednoduchým řešením je připevnění speciální fóliové tepelné izolace, například perforované fólie typu Nicofol, Tywek. Perforovaná fólie musí být použita proto, aby nebránila prostupu vodní páry z konstrukce do vnějšího prostředí. Fólií vytvoříme téměř nevětranou vzduchovou mezeru o tloušťce minimálně 50 mm. Tato vzduchová mezera zajistí potřebnou dodatečnou tepelnou izolaci konstrukce z vnější strany. Malé množství vodní páry zkondenzuje na vnitřním povrchu fólie, to však při vhodné úpravě steče do země. Praktické provedení může být buď ve formě paropropustné fólie vypnuté na přiklopeném dřevěném rámu, nebo této fólie připevněné ke zdivu v horní části latí a v dolní přitížené trubkou či přihrnutou hlínou. V horní části je fólie nejblíže u zdiva. V dolní části je fólie odsazena od zdiva - toto odsazení zajistí snížené promrzání zdiva pod úrovní terénu, neboť se rozšíří ochranná tloušťka přilehlé zeminy. Na jaře, po skončení své provizorní izolační funkce, může být fólie využita na zahrádce.

Výše uvedené způsoby vnějšího provizorního zateplení zajistí, že:

• Celé vlhké zdivo zůstane i za nejvyšších mrazů mimo mrazové teploty
• Na vnitřním povrchu ani uvnitř tohoto zdiva nebude docházet ke kondenzaci vodní páry (tím se urychlí vysoušení zdiva a usnadní ochrana proti biotickému napadení)
• Tepelně izolační vlastnosti zdiva stoupnou na úroveň o málo vyšší než u původního zdiva, tepelná ztráta postižených místností a tudíž i jejich vytápění tedy budou normální

Kromě dodatečné izolace musíme zajistit intenzivní vysušování mokrých konstrukcí, nejlépe intenzivně pomocí větrání v letním a části přechodných období a odvlhčovačů v zimním období. Vlhké vnitřní povrchy stavby je nutno průběžně ošetřovat sanačními prostředky proti plísním.

Po vysušení obvodových stěn na ustálenou hmotnostní vlhkost je výhodné provést trvalé zateplení celého obvodového pláště budov.

Zateplením budov, zejména rodinných domků, sníží spotřebu tepla na vytápění a k odstraní plísně v budovách - zlevní se tedy provoz budovy a zvýší se uživatelská kvalita.

Výhoda spočívá ve využití lešení, které se postaví při provádění nutných oprav omítek, a tím ve snížení nezanedbatelné části nákladů na zateplení. Další výhodou je zisk individuálního barevného řešení, které je u kvalitních zateplovacích systémů samozřejmostí.

Jak zateplovat historické budovy?

Při zateplování historických budov je třeba postupovat velmi obezřetně a s citem. Návrh vhodných řešení je v tomto případě omezen stupněm památkové ochrany. Ve většině případů se volí podstatně méně razantní zásahy, než u nových budov, často se kombinují s nepřímými metodami.

Nutnou podmínkou pro kvalitní celkové zateplení s delší životností je i v případě historických budov snížení nadměrné vlhkosti původních stěn (často je to také podmínka pro zajištění využitelnosti těchto budov).

Všimněme si jednotlivých možných úprav (průřezově, napříč všemi probranými způsoby zateplení).

Celkové zateplení obvodových stěn z vnější strany je u historických budov spíše výjimkou. Přitom, pokud tomu nebrání památkové důvody, lze zejména v kontaktním zateplovacím systému úspěšně kopírovat původní tvarosloví i poměrně členitých fasád. Dosažení vhodné struktury a barevnosti omítkových povrchových úprav není pro renomované firmy též problém.

Ve skutečnosti však často požadavek na zachování původní barevnosti a plastičnosti fasád bývá zpřísněn na pouze nezbytnou opravu a konzervaci těchto fasád.

Zbývá tedy možnost vnitřního zateplení.

Celkové vnitřní zateplení, jak již bylo uvedeno, patří k problematickým úpravám, zejména s ohledem na zvýšení kondenzace uvnitř konstrukce a na posun kondenzační zóny k vnitřnímu povrchu konstrukce. Nicméně lze tento "lék" ve vhodném provedení předepsat. Výše uvedená nebezpečí můžeme potlačit mírnějším "dávkováním" tepelné izolace.

Vhodné jsou proto například tepelně izolační omítky na minerální bázi v tloušťkách cca 30 mm. Tepelně izolační omítku je vhodné v poloviční tloušťce přetáhnout na navazující vnitřní stěny a strop (tloušťka 15 mm tepelně izolační omítky přitom umožňuje tuto úpravu provést formou náhrady původních omítek) v šířce do 0,5 m od obvodové stěny. Tím se sníží riziko možného orosování v koutech mezi obvodovou stěnou a navazujícími vnitřními konstrukcemi (stěny, příčky, stropy), které tvoří v tepelně izolační omítce tepelné mosty.

Účinek tepelně izolačních omítek je téměř poloviční oproti ostatním systémům stejné tloušťky, sníží se však i rizika negativních vlivů vnitřního zateplení.

V případě, že v obvodovém plášti jsou uložena zhlaví dřevěných stropních trámů, je nutné je před vnitřním zateplením obnažit a ošetřit proti dřevokazným houbám a hmyzu. Následně je nutné tyto trámy v čele, na bocích a shora obložit tepelnou izolací.

Do vnitřních tepelných izolací se nesmí provádět elektroinstalace, zvláště zapuštěné krabice elektroinstalací jsou nebezpečné (jejich vnější líc se dostává do podchlazené oblasti stěny).

Zároveň je třeba bedlivě sledovat, aby ani následně nebyla tepelná izolace narušována vodivými materiály (jako jsou třeba kovové závěsy obrazů či závěsů záclon).

Místní zateplení obvodových stěn je velmi výhodné. Zejména v oblasti okenního ostění s ním docílíme překvapivě příznivých výsledků s nízkými náklady při minimálním zásahu do vzhledu i funkce konstrukcí budovy. Vzhledem k tomu, že tepelný tok jde při zateplení okenního ostění rovnoběžně s touto úpravou, nejsou zde důvody k obavám ze zvýšené či posunuté kondenzace vodní páry uvnitř konstrukce ani při vnitřním zateplení. Toho využíváme a zateplujeme okenní ostění nejen z vnější, ale i z vnitřní strany po celém obvodě okna i vysoce efektivními izolačními hmotami, jako jsou desky ze stabilizovaného tuhého pěnového polystyrénu, vytlačovaného polystyrénu, tuhé desky z minerálních vláken (typy desek používané v zateplovacích systémech), popř. v kombinaci s dřevocementovými nebo sádrokartonovými deskami na vnitřním povrchu.

Výhodou zateplení okenního ostění je i možnost přechodu od dvojitých oken na okna s jediným rámem, pokud je to z provozních důvodů nutné, přednost dáváme spíše repasi původních dvojitých oken. Souběžné zateplení okenního ostění vyloučí projevy plísní, které jinak tuto úpravu provázejí.

Obdobně lze izolovat ostění dveřních otvorů.

Okna (dveře) s jednoduchým prosklením se snažíme změnit na okna s izolačním dvojsklem. Jedná se obvykle o schodišťová okna, okna v užitných místnostech, jako jsou komory, spíže apod. Tím se sníží prostup tepla uvedených oken téměř na polovinu.

Nahrazení vnějších a vnitřních skel u oken dvojitých či zdvojených skly s tenkou napařenou vrstvičkou kovu (tzv. tvrdé pokovení, v čirém provedení bez účinku na barevné vnímání v interiéru) je velmi vhodnou a jednoduchou úpravou, která snižuje prostup tepla těmito okny cca o 25 % při výměně jednoho skla.

Snížení prostupu tepla je možno též zajistit náhradou jednoho skla oken izolačním dvojsklem, nejlépe s vnitřním pokoveným sklem a s argonem mezi skly. Tato úprava je však podmíněna dostatečnou únosností okenních rámů a jejich závěsů.

Výše uvedené platí pro repase původních dřevěných oken. Při výměně původních dřevěných oken se snažíme u obytných budov používat opět dřevo.

Důležité je zajistit stálou minimální infiltraci okny, aby byla zajištěna hygienická či provozní výměna vzduchu a aby se v místnostech za okny nezvyšovala nadměrně relativní vlhkost vnitřního vzduchu.

Tuto mikroventilaci zajišťují buď netěsněná okna, nebo okna těsněná opatřená kováním se speciálním prvkem polohujícím přitlačení těsnění (tedy umožňujícím nedotlačenou "odtěsněnou" polohu okenních křídel), nebo těsněná okna opatřená v rámu při výrobě mřížkou s možností nastavení (reguluje se obvykle posunem malého šoupěte).

U vnějších dveří (balkónových, vchodových) je zcela nevhodné nahrazovat původní dřevěné konstrukce kovovými replikami. Kromě nehezkých, tvrdých detailů, neodpovídajících původnímu řešení, mají kovové dveře výrazně horší tepelně izolační vlastnosti, které jsou jedním z důvodů podchlazování zádveří.

U dřevěných prosklených dveří lze bez větší újmy na původním vzhledu nahradit obvykle jednoduché prosklení izolačním dvojsklem, výhodné je použití průsvitných dvoukomůrkových desek z polykarbonátu.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat utěsnění vnějších dveří, zejména vchodových. Dlouhodobé užívání, často s minimální údržbou, zvýšilo obvykle netěsnosti dveřních křídel mimo jakoukoliv rozumnou úroveň. První pomoc zajistí dostupné těsnící profily. Konečným a dlouhodobým řešením je však odborná repase truhlářem, doplněná o citlivou úpravu či změnu kování (bodové přitlačení je vhodné změnit na celoobvodové, osadí se vhodnější zámky apod.), doprovázená osazením vhodných těsnících profilů po celém obvodě.

Méně obvyklé, avšak velmi účinné, je těsnění vstupních dveří do bytu. Zabrání se jím prochlazování předsíně z chodby a zároveň se sníží "komínový" efekt při proudění ve schodišti.

Vnitřní konstrukce je třeba vždy zkontrolovat s ohledem na jejich potřebné tepelně izolační vlastnosti, zvláště při změnách provozu v budově. V řadě případů tyto konstrukce oddělují prostory se zcela odlišnými teplotami (stěny a stropy větrané spíže, nově vytvořeného sociálního zázemí s nevytápěným WC a teplou koupelnou, apod.). Tyto konstrukce tedy nově oddělují prostory s výrazně odlišnými teplotami, na což nebyly často dimenzovány. Tepelné izolace těchto konstrukcí pak provádíme vždy ze strany chladnějšího prostoru.

Zateplení historických budov je složité v důsledku značné různorodosti problémů, které nás při komplexním řešení mohou potkat. Přesto lze dílčími úpravami výrazně snížit spotřebu energie i u těchto budov.

Literatura

ČSN 73 0540:1994 "Tepelná ochrana budov"
Šála J.: Zateplování budov a povodně, součást Informačních materiálů pro starosty obcí dotčených povodněmi, SIA Praha, 9/1997
Šála J.: Odstraňování následků záplav II. Zateplování staveb. Technický průvodce, NATRIX, Praha 1998
Články o zateplování, časopis Tepelná ochrana budov, Cech pro zateplování budov + IC ČKAIT, 1998