Povodně a změny povodňového rizika v kontextu historie a možné budoucnosti

Úvod

Čeština přirozeně špatně rozlišuje mezi termíny vyjadřujícími hrozbu, nebezpečí a riziko. Proto veřejnost obvykle nepřesně vnímá povodňové riziko jako hrozbu toho, že se vyskytne povodeň. Dodejme, že ani „odborná terminologie“ v tomto ohledu dosud nebyla jednoznačně ustálena.

V našem případě se přidržíme terminologie použité v rámci implementace povodňové směrnice 2007/60/EC. Povodňové nebezpečí tedy pro nás bude označovat pravděpodobnost výskytu povodně v daném území (čili de facto označení, zda dané území je v dosahu povodně o dané době opakování), povodňové riziko je potom výsledné vyhodnocení míry ohrožení dané lokality, objektu či aktivity povodněmi v souladu s definicí:

Povodňové riziko = povodňové nebezpečí × (expozice × zranitelnost).

Jak se tedy proměňovalo a bude proměňovat povodňové riziko na našem území?

Frekvence výskytu povodní

Povodně území dnešní České republiky postihovaly odjakživa. Nejstarší zmínka o povodni pochází ze svatováclavských legend, kdy při přepravě těla svatého Václava z Boleslavi na Pražský hrad povoz zázračně překonal rozvodněnou Rokytku (více viz Brázdil a kol. 2005). Serióznějším záznamem je pak Kosmova zmínka o povodni 1118 (Kosmova kronika). S postupem času informací o výskytu povodní v podobě kronikářských záznamů a ojedinělých povodňových značek přibývá a nejpozději od 19. století se objevují i kvantitativní záznamy vztažené k povodním a první odborná vyhodnocení povodní. Rekonstrukcí a analýzou časových řad povodní na našem území se zabývala řada autorů, zmiňme Brázdila a kol. (2005), a nejnověji pak práci Elledera (2016).

Zkušenost z výskytu extrémních povodňových událostí v posledních 20 letech nás nutně přivádí k otázce, zda se frekvence a velikost povodní nezvyšuje v důsledku klimatických změn, či změn využívání území?

Z uvedených analýz, podobně jako z vyhodnocení povodňového režimu na území celé Evropy (Bloschl et al., 2017), či v povodí Labe a Odry (Mudelsee, 2003) vyplývá, že v čase k určitým změnám v povodňovém režimu dochází. Je například zřejmý posun času výskytu povodní a poměru mezi zimními a letními povodněmi v posledním období.

Toto zjištění jistě není překvapivé a je v jednoznačné souvislosti s oteplením po skončení tzv. malé doby ledové, přibližně od poloviny 19. století. V předcházejícím chladnějším období převládaly extrémní jarní povodně z tání rozsáhlých sněhových zásob akumulovaných zejména v nižších a středních nadmořských výškách, příkladem budiž povodně z let 1784, 1845 a 1862.

V průběhu 20. a 21. století je patrný posun k převažující velkým povodním v letním období, dokumentovaný příklady let 1997, 2002 a 2013. Při pohledu do vzdálenější historie je potom patrné, že k podobným střídáním dominance letních a zimních povodní docházelo i v minulých staletích, kdy v 15. a 16. století převažovaly velké letní povodně, ve století 17. pak spíše povodně zimní (Elleder, 2016). Mění se ale i absolutní velikost povodní? Pro odpověď na tuto otázku musíme nejprve nastínit výběr správné metody pro vyhodnocení změn velikosti. Tradiční hodnocení pravděpodobnosti výskytu povodní je v hydrologii založeno na analýze řady ročních maximálních průtoků, z nichž je odvozena tzv. doba opakování (N-letý průtok).

Tento přístup je z hlediska praktického inženýrského řešení jednoznačná a univerzálně proveditelná metoda, avšak není zcela správná z hlediska použití různých sad povodní vznikajících různými mechanismy. Klemeš (2000) vystihl tento problém v prosté otázce: „Proč by pravděpodobnost výskytu velké letní povodně měla záviset na množství sněhu a velikosti zimních povodní v jiných letech?“.

Proto v případech, kde je možné získat dostatečné množství dat ČHMÚ usiluje mimo jiné o oddělené vyhodnocení doby opakování pro letní a zimní povodně. Hydrologické vyhodnocení tzv. návrhových veličin se snaží vždy vycházet z co nejdelších řad pozorování, na rozdíl od klimatologie pracující s 30letými obdobími. Hydrologická data jsou totiž vázána vždy na danou lokalitu (povodí), na rozdíl od klimatologie tak nelze snadno kombinovat data z několika vodoměrných stanic pro zlepšení odhadu pravděpodobnosti výskytu extrémních událostí (viz metody regional frequency analysis). V hydrologii tedy platí, čím delší je hodnocené období (pozorovaná řada), tím lépe.

Bohužel zejména při hodnocení dopadů klimatických změn jsou používána 30letá klimatologická období i pro odhad změn ve velikosti 100letých povodní, což je metodologicky zcela nesprávný přístup. Pravděpodobnost výskytu 100leté povodně v průběhu 100 let je totiž jen 63 %, v případě 30leté řady pak již jen 26 %. Katastrofální povodně (za něž povodně s dobou opakování 100 a více let můžeme bez pochyby považovat) jsou totiž velmi vzácně se vyskytující události, tzv. black swans, které definoval N. N. Taleb (2007): „To co nazýváme Black Swan je událost s následujícími třemi atributy. Za prvé, jde o vymykající se případ (outlier) ležící mimo rozsah běžných očekávání, protože nic z minulosti přesvědčivě neukazuje na možnost jeho výskytu. Za druhé, má extrémní dopady. A za třetí, přesto, že se vymyká, je lidskou přirozeností následně vykonstruovat vysvětlení jeho výskytu, s tím, že byl vysvětlitelný a předpověditelný.“ Extrémní povodně tuto definici zcela naplňují:

1. Jedná se o vymykající se události, často jde o největší událost zaznamenanou v průběhu instrumentálních měření;
2. Mají extrémní dopady v podobě škod, ale i odezvy v podobě rozvoje protipovodňové ochrany;
3. Událost dokážeme zpětně velmi dobře popsat, vysvětlit a namodelovat.

Obr. 1 Frekvence výskytu významných povodní dle rekonstrukce Elledera (2016) – uvedeny jsou 50letá období se středem v letopočtech na ose x

Pokud tedy použijeme krátké období pro hodnocení trendů výskytu povodní, můžeme snadno podlehnout falešným dojmům a dojít k falešným závěrům. Při krátkém období hodnocení hrozí i podlehnutí efektu zvanému „regres to the mean“. Jde o situaci, kdy na základě dat a informací z období vymykajícího se v podobě např. náhodné absence povodní dojde k návratu k normálu, který však nepřesně interpretujeme jako trend nárůstu frekvence povodní. Příklad tohoto efektu můžeme dobře dokumentovat na časových řadách výskytu hurikánů a jimi způsobených škod. Mezi hurikány Katrina (2005) a Harvey (2017) panovalo nejdelší období bez vpádu hurikánu kategorie 3 a větší na území USA za dobu záznamů od roku 1900. Zajímavý kontext to má z hlediska škod. Škody začaly být pojišťovnami a zajišťovnami více sledovány od 70. let, což bylo období, kdy normalizovaná výše škod byla výrazně menší než je obvyklé, nastavením cenové politiky na základě tohoto období došlo k velkému šoku v podobě hurikánu Andrew v roce 1992, který však znamenal jen návrat k normálu. V období po Katrině (2005–2016) nenastaly škody, které by jinak šlo očekávat, ve výši přes 100 mld. USD. Harvey a Irma jsou tak z části spíše návratem k normálu a můžeme je vnímat i jako kompenzací bouří, které nenastaly. Čím delší řadu pozorování použijeme, tím větší máme šanci, že se v ní vyskytnou extrémní události, jež bychom jinak považovali za události typu black swan, ale v delším časovém horizontu lze najít jejich analogie. Protože však naše řady systematického pozorování obvykle dosahují okolo jednoho sta let, je vhodné ohlížet se i dále do minulosti a hledat historické proxy záznamy o extrémních povodních (Elleder, 2016). Díky tomu například dokážeme k povodni 2002 najít analogii v červencové povodni 1432 (Daňhelka, Elleder, 2012). Jaké jsou tedy trendy výskytu povodní v Evropě a u nás? Nejnovější prací na toto téma je studie Hodgkins et al. (2017), kteří analyzovali data pro více než 1 200 povodí (pro období od 1931) a dospěli k závěru, že nelze nalézt důkazy o změně frekvence výskytu povodní na území Evropy a Severní Ameriky. Tento závěr je v souladu s hodnocením IPCC (Hartmann, 2013) i závěry z našeho území (Daňhelka a kol, 2013). Pokud se podíváme dále do historie, dospějeme k podobným závěrům. Mudelsee (2013) provedl analýzu povodní na dolním Labi a Odře a dospěl k závěru, že zatímco v případě zimních povodní došlo v posledním století k poklesu výskytu, v případě letních povodní je trend setrvalý a maximum povodňové aktivity klade přibližně do 16. století. Významnou variabilitu povodňového režimu v posledních cca 500 letech prokázali Glaser a Stangl (2004) a Glaser et al. (2010). Také jejich výsledky ukazují na období zvýšené aktivity v 16. století, ve druhé polovině století 17., či v 18. století. Z práce Elledera (2016) zaměřeného na Vltavu v Praze je zřejmé, že frekvence výskytu významných povodní v čase kolísá (pro obr. 1 byly vybrány povodně Ellederem vyhodnocené jako přesahující 2 400 m³.s⁻¹).

Za podobným kolísáním intenzity výskytu povodní stojí přirozená klimatická variabilita doplněná, či podpořená např. velkými sopečnými výbuchy, jako byla exploze sopky Laki na Islandu v roce 1783, po níž následovaly povodně na řadě míst Evropy. Soubor vlivů a faktorů ovlivňujících variabilitu není zatím známý. Již zmiňovaná práce Hodgkins et al. (2017) ukazuje například na korelaci fází Atlantické multidekádové oscilace (Atlantic Multidecadal Oscillation – AMO) a výskytu povodní v Evropě. Ukazuje se tedy, že dvacáté století (tedy dobu několika desetiletí předcházející povodni 1997) bylo povodňově „chudé“ a rozhodně se tím odchylovalo od normálu povodňového režimu. Současné období tak znamená návrat ke stavu výskytu povodní, který byl běžný v předchozích staletích. Jak se bude vyvíjet výskyt povodní do budoucna s předpokládanou změnou klimatu. Je třeba říci, že současná úroveň klimatických modelů neposkytuje dostatečně robustní a použitelné simulace množství srážek v regionálním měřítku a není tedy použitelná pro odpovídající scénáře změn povodňového režimu (Kundzewicz, 2011). Při předpokládaných změnách srážkového režimu v podobě častějších srážek v zimním období, které však budou spíše v podobě deště, lze odhadnout výskyt častějších, ale menších (bez příspěvku sněhu) zimních povodní. V létě jsou obecně předpokládány a v létě méně časté, ale intenzivnějších srážky, což by z hlediska povodní působilo antagonisticky v podobě vzájemně se kompenzující menší počáteční nasycenosti a větších příčinných srážek (Daňhelka a kol, 2013). Dalším možným faktorem ovlivňujícím povodňový režim jsou antropogenní zásahy do využití území, výstavba nádrží apod. Jejich vyhodnocení je problematické, ale je třeba uvést, že pokud jde o např. míru zalesnění území, jako jednoho z významných faktorů, pak k hlavní fázi odlesnění došlo v Evropě mezi roky 1000 až 1300, naopak války a opakované poklesy obyvatelstva ve 14. a 15. století znamenaly období nárůstu plochy lesa (Malanima, 2009). Celkově však rozdíly poměr zemědělské a lesní půdy za posledních cca 500 let zřejmě nebyly z pohledu celého území zas až tolik významné, aby překryly výše zmiňované vlivy klimatické variability.

Změny expozice vůči povodním

Obr. 2 Vývoj počtu obyvatel žijících na území ČR. Informace, které by umožnily odhad expozice majetku, jsou ještě méně spolehlivé.

Míru expozice vůči povodním lze asi nejlépe odhadovat z celkového množství obyvatel. Odhad množství obyvatelstva na území dnešní České republiky před rokem 1785, kdy začalo důsledné sledování počtu obyvatel je značně nejistý a existuje řada odhadů pro různá časová období (např. Boháč, 1987; Šmahel, 1993; Vaníček a kol., 1993, Srb, 1998 aj.). Na obr. 2 je představen průběh počtu obyvatel na základě různých odhadů, jeho smyslem není přesné uvedení v jednotlivých letech, ale spíše naznačení trendu vývoje, kdy od 11. století do počátku 15. století dochází k postupnému nárůstu počtu obyvatel až nad úroveň 2 mil. Nárůst však v žádném případě nebyl plynulý a byl přerušován poklesy v důsledku válek, morových epidemií a hladomorů. Zřetelný pokles počtu obyvatel nastal zejména v důsledku husitských válek a následně během 30leté války. Tedy až do poloviny 17. století počet obyvatel rostl jen pozvolna, či stagnoval, avšak poté došlo k rychlému nárůstu obyvatelstva (opět provázené přechodnými poklesy, například po hladomoru v letech 1770 až 1772, jenž byl způsoben extrémně deštivými roky, viz Vašků 1996), jenž vyvrcholil před druhou světovou válkou.

Obr. 3 Odhad vývoje HDP na obyvatele na základě dat z Maddison (2006)

Odhad vývoje HDP na obyvatele v paritě kupní síly roku 1990 za posledních 1000 let je uveden na obr. 3. Jakékoliv závěry hodnotící míru expozice tedy jsou spíše našimi myšlenkovými konstrukcemi, ale domníváme se, že poměrně spolehlivě lze tvrdit, že absolutní expozice (počet obyvatel vystavených dopadům povodní) jednoznačně vzrostla, a to zejména od 18. století. Otázka změny relativní míry expozice je mnohem problematičtější. Je zjevné, že osídlování našeho území bylo vázáno na větší vodní toky, avšak středověká města byla většinou zakládána mimo dosah povodní a centrální náměstí nebyla zaplavována (výjimkami jsou například České Budějovice, kde však topograficky umístění náměstí mimo rozliv velkých povodní nebyl možný, nebo Beroun). V případě vesnic pak došlo i k případům přemístění většiny vesnice mimo dosah povodní – například vznik Nových Ouholic „přesunutím“ obyvatel Starých Ouholic u Kralup nad Vltavou po povodni 1784. U vodních toků zůstávaly situovány z velké míry pouze objekty vázané na vodu – mlýny, hamry apod.

Teprve prudký nárůst obyvatelstva a rozvoj ekonomických aktivit od 18. století nasměroval územní rozvoj měst blíže k říčním tokům, často proto, že se jednalo o finančně nejpřijatelnější řešení pro výstavbu často chudinských čtvrtí, nebo průmyslových podniků. Lze se tedy domnívat, že podíl obyvatel vystavených povodňovému riziku spíše mírně rostl. Tento trend zjevně pokračoval i ve dvacátém století, kdy byl podpořen ztrátou historické paměti velkých povodní.

Je však třeba zdůraznit, že ve srovnání se světem, i dnes zůstává podíl obyvatel ohrožených povodněmi v ČR velmi malý, plán pro zvládání povodňových rizik uvádí počet dotčených obyvatel rozlivem Q₁₀₀ od 2,6 % v povodí Labe a 3,3 % v povodí Odry až po 11,8 % v povodí Dunaje. Plány pro zvládání povodňového rizika jako jeden ze svých cílů uvádí „zabránění vzniku nového rizika a snížení rozsahu ploch v nepřijatelném riziku“.

Vzhledem k demografickým výhledům předpokládajícím setrvalý stav obyvatelstva, či spíše jeho mírný pokles, lze předpokládat, že tlak na novou výstavbu v záplavových územích nebude narůstat a expozice tak bude zůstávat na stávající úrovni (při optimistických výhledech předpokládajících přemisťování aktivit ze záplavových území je možné očekávat i mírný pokles expozice).

Zranitelnost a odolnost

S rostoucím bohatstvím se mění i zranitelnost. Obecně platí, že ve vyspělých státech klesá počet obětí povodní, roste absolutní hodnota povodňových škod, ale jejich relativní hodnota ve vztahu k HDP zůstává spíše setrvalá. Současně s globalizací a mechanismy transferu rizika klesají rozdíly v míře zranitelnosti na individuální úrovni i na úrovni států. Pro pochopení dopadů povodně je dobré pracovat s pojmem resilience (odolnost). Ten vyjadřuje nakolik a jak rychle je po disturbanci systém (stát, obec, lokalita, individuální osoba) se navrátit k původnímu fungování.

Pokud se podíváme do minulosti, byla odolnost jednotlivých obyvatel velmi rozdílná. Například mlýny byly postaveny tak, aby skromný majetek mohl být přestěhován za povodně do patra, vlastní budova přečkala povodeň většinou bez velkých škod, a proto obnovení provozu bylo velmi rychlé. Naopak pro zemědělce byly povodně často doslova likvidační, svědčí o tom mimo jiné opakovaně uváděné zprávy o nedostatku potravin a strmém růstu cen potravin po povodních, ale i jiných živelných pohromách.

Obr. 4 Schématické vyjádření resilience (odolnosti)

Po disturbanci v podobě povodně dojde ke škodám a narušení fungování systému, poté dochází k obnově funkcí do původního stavu. Resilience je plocha ohraničená poklesovou křivkou (záleží tedy nejen na míře, jak je fungování systému narušeno, ale i na době nezbytné k obnovení jeho funkcí). Díky možnostem mezinárodního obchodu, systému pojištění a dalším finančním mechanismům pro eliminaci dopadů povodní se obecně resilience v moderní době zvětšuje. Další zvyšování odolnosti vůči negativním projevům přírodních katastrof je rovněž cílem Sendajského rámce pro snižování dopadů katastrof, který v roce 2015 přijaly členské země OSN na jednání třetí světové konference o riziku katastrof v roce 2015.

Závěr

Shrnutí historického vývoje povodňového rizika je obtížné a poskytuje jen nejisté hypotetické závěry a totéž platí i pro odhad budoucích změn v úrovni povodňového rizika. Proto se neodvážíme o jeho kvantitativní vyjádření, nicméně můžeme konstatovat, že zatímco míra povodňového nebezpečí se v minulosti měnila v důsledku střídání období zvýšené povodňové aktivity a naopak klidu, vliv rostoucí expozice a zvyšující se odolnosti se vzájemně do velké míry kompenzoval.

Pokles počtu obětí při velkých povodních v průběhu času (např. povodeň 1872 si vyžádala 337 obětí, povodně 1997 pak 50 až 60 obětí, povodně 2002 17 až 19 obětí), stejně jako dokumentovaná stagnace škod ve vztahu k HDP ve vyspělých zemích nasvědčují tomu, že celkové povodňové riziko, jemuž na našem území čelíme, v čase zřejmě výrazně nevzrůstá ani neklesá.

Do budoucna při nastavení správné politiky ochrany před povodněmi je bezpochyby možné dosáhnout ještě větší míry adaptace (resilience) vůči povodním. Vývoj ochrany před povodněmi je řízen v rámci vodohospodářského plánování (plány povodí a plány pro zvládání povodňového rizika), z hlediska obcí, jednotlivců, podnikatelských subjektů aj. se však některá opatření pro snižování rizika povodní mohou jevit být v konfliktu se záměry rozvoje různých aktivit. Takové nazírání je jistě krátkozraké, neboť rozvoj v ohrožených oblastech nemůže být dlouhodobě udržitelný. I proto je nutné připomínat události, jakými byly povodně v červenci 1997, čím lépe si je totiž budeme pamatovat, tím spíše budeme správně vnímat povodňové riziko a budeme mu schopni předcházet a čelit.

Literatura

1. BOHÁČ, Zdeněk. Postup osídlení a demografický vývoj českých zemí do 15. století. Historická demografie. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1987, roč. 12, s. 78. ISSN 0011-8265.
2. BLÖSCHL, G. HALL, J. et al. 2017: Changing climate shifts timing of European floods, Science 11 Aug 2017: Vol. 357, Issue 6351, pp. 588–590.
3. BRÁZDIL, R., DOBROVOLNÝ, P., ELLEDER, L., a kol. 2005: Historické a současné povodně na území České republiky. Masarykova Universita, ČHMÚ, Brno, Praha, 370 pp., 2005.
4. BRÁZDIL, R., KUNDZEWICZ, Z. W., BENITO, G., DEMARÉE, G., MACDONALD, N., AND ROALD, L. A.: Historical floods in Europe in the past Millennium, in: Changes in Flood Risk in Europe, edited by: Kundzewicz, Z. W., IAHS Press, Wallingford, 121–166, 2012.
5. DAŇHELKA, J., ELLEDER, L. (Eds.) 2012: Vybrané kapitoly z historie povodní a hydrologické služby na území České republiky, ČHMÚ, Praha, 2012.
6. DAŇHELKA, J., BOHÁČ, M., KOURKOVÁ, H., KUKLA, P., KULASOVÁ, B., KREJČÍ, J., 2013: Extrémní hydrologické jevy v kontextu klimatické variability a změny klimatu. Meteorologické Zprávy, 66, 3, s. 78–87, ISNN 0026-1173.
7. ELLEDER, L. 2016: Proxydata v hydrologii, řada pražských průtokových kulminací 1118–1825, ČHMÚ, Praha, 2016.
8. GLASER, R., STANGL, H. (2004) Climate and floods in Central Europe since AD 1000: Data, methods, results and consequences. Surveys in Geophysics 25, 485–510.
9. HARTMANN, D. L., 2013. Observations: atmosphere and surface. In: Stocker, T. F. (Ed.), Climate Change 2013: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fifth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. Cambridge University Press, Cambridge, pp. 159–254.
10. HODGKINS G. A., WHITFIELD, P. H., BURN, D. H., HANNAFORD, J., RENARD B., STAHL, K., FLEIG, A. K., MADSEN, H., MEDIERO, L., KORHONEN, J., MURPHY, C., WILSON, D. 2017: Climate-driven variability in the occurrence of major floods across North America and Europe, Journal of Hydrology 552 (2017) 704–717.
11. KLEMEŠ, V. 2000: Common sense and other heresies – selected papasers on hydrology and water resources engineering, Canadian Water Resources Association, Cambridge, Canada, 2000, 378 p.
12. KUNDZEWICZ, Z. W. Global change and flood risk management. In: Chavoshian, A., Takeuchi, K. (Eds. Large-scale floods report-Lessosns Learned and Best Practices for Flood Disaster Managers and Policy Makers. ICHARM Book Series No. 1, ICHARM, PWRI, 2011 ISSN 0386－5878.
13. MADDISON, A. 2016: The World Economy, Development Centre Studies, OECD, Paris, ISBN 92-64-02261-9.
14. MALANIMA, P. 2009: Pre-Modern European Economy: one thousand years (10^th–19^th centuries). Global economic history series; v5, Leiden: Koninklijke Brill NV. 422 p. ISBN: 978-90-0417822-9.
15. MUDELSEE, M., BÖRNGEN, M., TETZLAFF, G., GRÜNEWALD, U. 2003: No upward trends in the occurrence of extreme floods in central Europe. Nature 425, 166–169.
16. SRB, Vladimír. 1000 let obyvatelstva českých zemí. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 2004. 275 s. ISBN 8024607123.
17. ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3, Kronika válečných let. 1. vyd. Praha: Historický ústav AV ČR, 1993. 419 s. ISBN 80-85268-27-2.
18. TALEB,  N. N. 2007: The Black Swan: The Impact of the Highly Improbable. Random House, New York, 366 p., ISBN 987-1-4000-6351-2.
19. VANÍČEK, V.; ČORNEJ, P.; ČORNEJOVÁ, I. Dějiny zemí Koruny české I. Praha: Paseka, 1993. 315 s. ISBN 8085192594.
20. VAŠKŮ, Z. 1996: Deštivé roky 1770–1772 – Historická epizoda vodního režimu, která ovlivnila vývoj české společnosti, zemědělství a krajiny. Vesmír 75, 455, 1996/8.

Článek je součástí sborníku z mezinárodní vědecké konference, pořádané Policejní akademií České republiky v Praze, ve spolupráci s Ministerstvem vnitra – generálním ředitelstvím Hasičského záchranného sboru České republiky, Ministerstvem životního prostředí České republiky a Svazem vodního hospodářství: „Povodně 1997 a 2002 (20 a 15 let poté)“ 10 let od přijetí Povodňové směrnice. 20. a 21. září 2017, Praha 2017. ISBN 978-80-7251-473-1.

RNDr. Jan DAŇHELKA, Ph.D. – Povodně a změny povodňového rizika v kontextu historie a možné budoucnosti – prezentace na mezinárodní vědecké konferenci „Povodně 1997 a 2002 (20 a 15 let poté)“ 10 let od přijetí Povodňové směrnice.

Nevládní nezisková organizace Člověk v tísni vydala publikaci „Žijeme v záplavovém území.“
Tato příručka je určena všem lidem, kteří žijí v oblastech ohrožených povodněmi, i těm, kteří o koupi bytu či domu tam uvažují, a všem, které tato problematika zajímá. Problematika je tříděna do částí Příprava na povodeň, Obnova po povodni a Prevence povodní.
Příklady doporučení v publikaci z části příprava na povodeň:

• Zajděte na obecní úřad, abyste zjistili, zda vám hrozí zaplavení při povodni a zanechte své kontaktní údaje pro případ, že bude potřeba vás varovat před blížícím se nebezpečím. Informujte se o záplavových územích ve vaší obci, seznamte s mapami povodňového ohrožení.
• U nepřipravené domácnosti mohou být škody po povodních v řádu statisíců.
• Sjednejte si pojištění, ať vás případná povodeň finančně nezruinuje.
• Připravte si povodňový plán dopředu v klidu, kdy máte dostatek času si vše pořádně rozmyslet. Nechte si poradit odborníky.
• Odolnou kuchyňskou linku lze řešit pomocí betonové desky na pilířích s omyvatelným povrchem. Dvířka a vybavení by měly být snadno demontovatelné.
• Při nákupu nového nábytku si pořiďte lehký a snadno přenosný. Těžký nábytek, který je nesnadné stěhovat, mějte mimo dosah případné povodně.
• Těžké technologické vybavení pravděpodobně nestihnete včas vystěhovat. Umístěte pokud možno technologické vybavení domu mimo dosah povodně.