Data a střípky z historie monitorování poplachů – 2. část „období do roku 1939“

I. díl seriálu: DPPC, aneb data a střípky z historie monitorování poplachů – 1. část

Úvod

V předchozí části tematické série DPPC aneb data a střípky z historie monitorování poplachů se z „národního“ pohledu vyskytla tři stěžejní období, která byla podnětem pro pokračování původního krátkého článku. Tím prvním byla 30. léta 20. století, v textu shrnutá prostým konstatováním: „V Československé republice byla první větší aplikace zabezpečovací techniky zaznamenána v roce 1933, kdy byly zřizovány automatické poplašné telefonní hlásiče.“ Opravdu jen poplašné hlásiče – nic víc? Hledání odpovědi na tuto otázku se budou zabývat následující odstavce.

Za počátek doby „moderního“ monitorování však nevděčíme státní bezpečnosti, ale průmyslové revoluci z konce 19. století. V této době došlo nejen ke znatelnému pokroku ve vývoji technologií, ale také k přerodu struktury „dozorových“ orgánů – četnictva, jakožto předchůdce všech dalších bezpečnostních (ať již státních, nebo později také soukromých) sborů. Četnictva, jakožto uživatele prvních spíše než „dohledových“, tak signalizačních a komunikačních systémů. Odstavce zabývající se „vývojem“ obsluhy, jejími možnostmi a také povinnostmi, jsou pro dokreslení situace, v této části tematické série poskládány jak z informací o technice, tak také o vývoji soudobých „dozorových/výkonných“ orgánů.

Z pohledu dnešní doby se může uplatňování nových technologií v rámci tehdejších bezpečnostních sborů zdát jako značně pomalé. Toto zdání je však klamavé, pro jejich význam je potřeba srovnání se zbytkem tehdejší Evropy – a v tom jsme v ničem nezaostávali. Jak české četnictvo, tak následně také prvorepublikový sbor stráže bezpečnosti, byl plně srovnatelný s dalšími vyspělými státy západní Evropy.

Přenos signálu o stavu „změně stavu“ se však vyvíjel již od dob prvních vyspělejších kultur. Prvním známějším systémem postaveným na využití techniky (z dnešního pohledu pochopitelně zcela primitivním) byl optický přenos zpráv – kouřové signály z vrcholků či případně ze speciálních věží, jsou doloženy již z období před naším letopočtem.

My však přeskočíme nejen období vlajkové signalizace a optického telegrafu, ale také popis konkrétních pokusů, výzkumu, vynálezů nových zařízení a rozvoje jednotlivých souvisejících technických nápadů, které dali prostor k rozvoji nového oboru dnes nazývaného telekomunikace. Tedy práci pánů, jakými byli například: Luigi Galvani (1737–1798), Alessandro G. A. A. Volta (1745–1827), Samuel F. B. Morse (1791–1872), Antonio S. G. Meucci (1808–1889), Elisha Gray (1835–1901), Almon Brown Strowger (1839–1902), Alexander Graham Bell (1847–1922), Thomas Alva Edison (1847–1931), Nikola Tesla (1856–1943) a podíváme se rovnou na vývoj i stav telekomunikací z pohledu „spojení“ v lokalitách Čech, Moravy, Slezska a tehdejšího Rakouska-Uherska.

Technika – (komunikace na území Čech, Moravy a Slezska v období od roku 1848 – popis vývoje)

Když nahlédneme do knih zabývajících se historií (tele)komunikací, zjistíme, že pojem telekomunikace (pro nás je možná vhodnější méně zažitý pojem sdělovací technika) se zabývá přenosem informací mezi dvěma vzdálenými místy (tele = daleko, komunikace = dorozumění). Tato místa plní funkce vysílače či přijímače a spojení mezi nimi tvoří takzvanou přenosovou cestu. Období, o kterém budou pojednávat následující odstavce, můžeme nazvat dobou „kabelovou“. Až na drobné výjimky byl tehdy totiž základem komunikace kabel, pokud vůbec nějaký byl. Letitým problémem (a to platí nejen pro nyní popisované období, ale také i pro všechna období do roku 1992) byl, je a pravděpodobně i nadále bude nedostatek spojení. Jedno staré české rčení praví: „Bez spojení není velení.“ Pro přenosové (signalizační) trasy by tedy mohla platit jeho upravená verze: „Bez vedení (tedy drátů) není spojení.“

Elektrické vodiče, kabely, byly ve druhé polovině 19. století, nejen v Království a země v Říšské radě zastoupené a Země svaté Štěpánské koruny uherské (jak zněl oficiální název státního útvaru Rakousko-Uhersko) primárně využívány pro elektrický telegraf. Jeho standardní využití bylo pro přenos zpráv mezi železničními stanicemi a poštovními úřady. A to jak pro přenos standardních, tak i nouzových zpráv – telegraf mohl, jako jediný, hrát roli adekvátního signalizačního a zabezpečovacího zařízení.

Ještě v období zlaté éry drátové telegrafie už ale zaznělo slovo „telefon“. Když vynecháme základní provozní rozdíl, který přinesl přenos zvuku hovoru oproti přenosu signálu pouhých znaků (byť se jednalo o mezinárodně uznávaný protokol – tzv. telegrafní abecedu), tak i přes počáteční nedůvěru oficiálních míst (a to nejen na území Čech) se telefon během krátké doby stal dostupným nejen státní správě, ale také veřejnosti.

„V souvislosti s tímto konstatováním stojí za zmínku skutečnost, že zatímco v nedaleké Vídní (území tehdejších Dolních Rakous) zahájila v roce 1881 činnost první telefonní ústředna pro 154 účastníků, v roce 1883 následovalo s ústřednou pro 22 účastníků Brno (v rámci Rakousko-Uherska šlo o území Moravy), tak v Čechách docházelo v těchto letech ke zřizování prvních soukromých linek. Zde k systematičtějšímu přístupu (na základě plošnému zestátnění telefonních sítí) došlo až na konci roku 1892, kdy byl přijat zákon, na jehož základě započalo postupné vykupování veškerého telefonního zařízení.“ [1]

Další zásadnější změna obdobného významu nastala na podzim roku 1918, kdy bylo zákonem č. 40 Sb. zřízeno československé Ministerstvo pošt a telegrafů. Situace po první světové válce (podobně tomu bylo ve všech směrech o několik let později po té následující) nebyla příznivá. Velký počet měst byl bez přímého spojení a začaly se hromadit požadavky na připojení stanice.

Kapacita ústředen byla přeplněna a čerstvá státní správa se rozhodla situaci řešit z dnešního pohledu celkem specifickým způsobem. Mezinárodní telefonní styk byl (vyjma spojení do Německa) omezen, došlo k úplnému zastavení všech soukromých hovorů na Moravu (platné do roku 1922) a samotní uživatelé se na rozšíření a zkvalitnění telefonie museli aktivně podílet. Vše začalo zdražováním a to formou zavedení nových tarifních opatření, aby se tak zvýšenými náklady snížil zájem o provoz a odlehčilo se přetížené síti. Dalším krokem byla, pro každého uživatele sítě povinná, investice formou „státní investiční půjčky dopravní“ [1], v roce 1924 přibylo zavedení „stavebního příspěvku“ [1] a „stavebních losů“ [1]. Následně začalo docházet k postupné stabilizaci a díky tomu přestal být telefon v tehdejším Československu luxusem.

Do této doby také patří (jak jsme se mohli dočíst v předchozí části tematické série DPPC aneb data a střípky z historie monitorování poplachů) první z „bezpečnostních“ milníků – postupné zřizování automatických poplašných telefonních hlásičů. Souvisí s tím také dále popsaná náplň práce tehdejších bezpečnostních sborů, u kterých je technický pokrok v té samé době doložitelný přechodem „od tužek a poznámkových bloků k psacím stojům“.

V dnešní přetechnizované době si lze jen velmi těžko představit fakt, že na základě tehdy platného „Vynešení“ [7] (vydaného od c. k. místodržícího dne 11. srpna 1815), které obsahovalo ustanovení o ubytování zemského četnictva, předpokládalo vybavení kanceláře pro velitele: 1× stolek psací se zamykacími přihrádkami, 1× psací stolek stojací, 1× obyčejný stůl se zamykacím šuplíkem a skříně na spisy. U psacích stolů mělo, jakožto „nářadí,“ býti: celé nářadí psací z kameniny nebo ze dřeva, dvě pravítka dřevěná, dva mosazné svícny s kratiknoty, nůžky na papír a mimo to v každém oddělení úřední pečeť s lisem.

A ani sbor pražských detektivů na tom nebyl o mnoho lépe. Svědčí o tom skutečnost publikovaná prvorepublikovým tiskem [7] – žádný telefon, jeden spisový stůl pro 4 až 6 detektivů a pro práci v terénu jako dopravní prostředek autodrožka (dnešní taxi).

Bezpečnostní sbory – (možnosti a povinnosti bezpečnostních sborů – střípky z období 1848–1939)

Z období konce 19. a 1. poloviny 20. století je nejznámějším policejní složkou tradiční koncepce bezpečnosti státu – četnictvo. Jednalo se o vojensky organizovaný bezpečnostní sbor, který podle platných zákonných předpisů a podle nařízení příslušných státních orgánů udržoval veřejný pořádek a bezpečnost. Vzhledem k mnoha přelomovým událostem je pochopitelné, že jeho vývoj prošel dlouhým a složitým procesem – to samé, byť v jiných souvislostech, platí také u policie, policejních sborů a dalších bezpečnostních organizací v českých zemích.

V souvislosti s popisovaným tématem šlo v rámci obsahu činnosti [8] policie a četnictva až do 20. let o zajišťování bezpečnosti a pořádku, ochranu osob a veřejného i soukromého majetku, provádění hlídek a také zatýkání stíhaných osob. Jediným moderním technickým prostředkem byl telegraf a telefon – jako zástupci státní správy konali jeho příslušníci kromě (všech dalších úkolů, které vyplývaly z předpisů či příkazů) také oficiální telefonní a telegrafní službu.

Vzhledem k tomu, že k plnění úkolů péče o veřejnou bezpečnost patřilo také vedení evidence obyvatelstva, bylo jejich primární činností každodenní hlídkování ve vymezeném obvodu. Každý četník ve svém služebním obvodu znal terén, každou obec a továrnu, komunikace, samoty a neobydlená místa, ale také noclehárny a úkryty nebezpečných osob. Pochopitelná byla také znalost dostupných telegrafů a telefonů v celém obvodu a úřední hodiny státních subjektů.

K vlastnímu odhalování trestné činnosti docházelo jak na základě informací od úřadů, tak od vyslechnutých osob. Takto získané poznatky byly denně hlášeny nadřízeným orgánům, z nichž byly pořizovány týdenní výtahy, které se následně zasílaly krajským úřadům.

Nárůst kriminální činnosti ve 20. letech si vyžádal změnu přístupu – první „centralizaci“. Od roku 1928 začaly vznikat četnické pátrací stanice, jako útvary určené především pro vyšetřování kriminálních činů a pátrání po kriminálních delikventech. Novinkou 30. let (tentokrát u policie) byla, při policejním ředitelství v Praze zřízená, tzv. „Všeobecná kriminální ústředna“. Ta spolupracovala se všemi státními bezpečnostními úřady i stanicemi četnictva a udržovala mezinárodní styky ve věcech týkajících se potírání zločinu.

V té samé době došlo k osamostatnění oddělení a změně jeho názvu na Ústřední četnické pátrací oddělení (ÚČPO). ÚČPO kromě jiného vedlo na celém území republiky organizované pátrání po pachatelích, ale řídilo také bezpečnostní rozhlas! [9]

Pátrací list

Primárním „pomocným“ prostředkem četníka ve službě byl policejní pátrací list a pátrací oběžníky. Byl kladen důraz na přepisování potřebných údajů do pátracích knížek, které četníci nosili s sebou. S prováděním změn pochopitelně narůstala kancelářská agenda, jejíž vyřizování ubíralo čas na úkor původní bezpečnostní služby. Bylo nutné vybavit všechny četnické stanice psacími stroji, k čemuž došlo během 2. pololetí roku 1929.

Všeobecná kriminální ústředna

Výše zmíněná „Všeobecná kriminální ústředna“ by vzhledem ke svému přínosu mohla být považována za první PCO/DPPC, neboli první centrálně řízené zpracovávání informací s následným publikováním ve zvláštním časopise [9]. V podstatě šlo o počátek plošně pojatého monitoringu závažných událostí. Ačkoli korespondence (předávání hlášení z místa události do jeho celostátního zveřejnění) probíhala i nadále s využitím předávání si „papírků“ (pátrací list, pátrací oběžníky apod.) z lokálních stanic v rámci týdenních hlášení přes městské a vyšší orgány, tak se jednalo o výrazné zefektivnění informačního procesu. Zrychlení nastalo až s využitím bezpečnostního rozhlasu.

Rozhlas, jako bezpečnostní prvek se hlášením „Haló, haló, pište!!!“ [9] přihlásil dne 2. května 1935. Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze zahájilo tento den za spolupráce policejního ředitelství v Praze rozhlasové vysílání bezpečnostních zpráv v hlasatelně budovy ministerstva unifikací.

Následným každodenním vysíláním se podařilo zapojit neobyčejné množství posluchačů. Bezpečnostní rozhlas nebyl určen jen pro veřejnost. Jeho hlavním posláním bylo vyrozumět všechny složky kriminálního aparátu celého státu. Byl-li znám pachatel a bylo-li provedeno hlášení pátracímu oddělení, byla informace o pachateli známa bezpečnostní službě v celé republice do dvou dnů. Použití rozhlasových vln k pátrání neznamenalo, že by se i nadále nepátralo standardním předepsaným způsobem.

K doložení významu této služby je možné doplnit statistiku rozhlasových a týdenních zpráv včetně procentuálního vyčíslení úspěšnosti. Pokud by se někomu zdál průměr za období 1935–1939, který činí 28,96 %, nízký, je na místě doplnit, že letos v lednu byl pozitivně prezentován údaj 23,2 % pro skutkovou objasněnost za rok 2017 na území hl. města Prahy [10] a v loňském roce 23,3 % pro přímou skutkovou objasněnost za rok 2016 na území celé České republiky.

Pošta

Z části nezávisle na výše popsaných bezpečnostních sborech probíhal po roce 1918 bezpečnostní rozvoj také v oblasti „poštovnictví“. V reakci na množící se vylupování poštovních zásilek vznikla tzv. „bezpečnostní kontrola“. V součinnosti s bezpečnostními orgány státní pražské policie došlo k provádění pravidelných odborných prohlídek, ke zvýšení dohledu a k zabezpečením překládek. Důležité bylo také zabezpečování samotných poštovních úřadů proti vloupání a ohni. Zde došlo k nasazení v té době nejmodernějších technických vymožeností. Provádělo se nejen zvýšení statické a mechanické odolnosti objektů (betonové stropy, oplechování vstupních dveří, instalace nůžkových mřížemi), ale také instalace poplašných sirén, ochranných sítí a signalizačních vedením s napojením (a trvalým monitorováním) na bezpečnostní úřady. Za tímto účelem bylo v říjnu 1926 zřízeno u ředitelství pošt a telegrafů v Praze samostatné technické oddělení, které obstarávalo technické záležitosti spojené s pozemně – stavební poštovní službou a telegrafní službou pracující v úzkém spojení s příslušným administrativním oddělením [11].

Závěr

Toto tzv. „kabelové“ období rozvoje monitorování poplachů bylo ukončeno příchodem německých okupačních vojsk. Celkem trefný postřeh k této, v souvislostech jak s úrovní technického vybavení žižkovské ústředny, tak také s novým druhem „monitorování,“ uvádí Jan Králík v knize „Od telegrafu k internetu“. Závěrem si jeho slova připomeňme: „Zařízení od společností Bell z Antverp, Standard Electric, Electric Brileé z Francie a dalších, bylo velmi moderní a německým okupantům, kteří hned v březnu 1939 ústřednu obsadili, neznámé. Proto mezinárodní ústředna zahájila provoz až v roce 1941, kdy už ale přešla lidi v protektorátu Čechy a Morava na volání do světa chuť. Rozumělo se, že okupanti měli na mezinárodních drátech – a nejen na nich – své uši.“ [1]

Milníky rozvoje „nejen“ komunikace na území Čech, Moravy a Slezska v datech

Telegraf

• 1846 – na základě tzv. Dvorského dekretu spuštěna výstavba telegrafních linek
• 1847 – první linka Morseova telegrafu v monarchii na trati Vídeň–Brno
• 1850 – uvedení telegrafu do veřejného provozu, ke stanicím na železnici a státním úřadům přibyli jako účastníci první poštovní pobočky
• 1850 – císařským nařízením č. 272/1849 založeno (jako vojensky organizovaný strážní sbor určený k udržování bezpečnosti, klidu a pořádku) četnictvo
• 60. léta 19. století – cca 7 600 km telegrafních linek a 500 telegrafních stanic
• 1868 – rozšíření pravomoci pro okresní hejtmanství – do jejich kompetence spadalo mimo jiné i udržování veřejného pořádku, bezpečnosti a klidu jejich obvodu – k těmto účelům bylo k dispozici četnictvo a ostatní bezpečnostní sbory
• 1903 – v rámci Hospodářské, průmyslové a umělecké výstavy českého severovýchodu uskutečněn první bezdrátový přenos v Čechách
• 1914 – na území Čech, Moravy a Slezska v provozu cca 16 000 km telegrafních linek a 2 800 telegrafních stanic (z toho cca 1 700 státních a 1 100 železničních)

Telefon

• 1881 – první telefonní linka v Čechách (důl Richarda Hartmana v Ledvicích – nádraží Duchcov)
• 1881 – první telefonní linka v Praze (byt Bedřicha Freye ve Vysočanech – cukrovar)
• 1882 – první veřejná telefonní linka v Praze (obchod se sukny L. J. Pohla, roh Havířské ulice a Ovocného trhu – Richterův průchodní dům na Malém náměstí)
• 1882 – první soukromá telefonní ústředna s manuálním propojováním v Praze „U Richtrů“ – 3. patro Richterova domu (centrála s vybavením 4 ks přepojovačů s kapacitou 200 přípojek)
• 1883 – po napojení pražských hasičů zahájení nepřetržitého provozu spojovacího pracoviště „U Richtrů“ (v provozu 187 účastníků propojených 886 km vedení)
• 1886 – první meziměstské spojení (Brno–Vídeň)
• 1886 – rozšíření kapacity telefonní ústředny „U Richtrů“ na 800 přípojek (v provozu 602 přípojek propojených 1 398 km vedení)
• 1889 – první manuální meziměstská ústředna (Praha, Jindřišská ulice)
• 1898 – vytíženost kapacity telefonní ústředny „Jindřišská“ dosáhla na střeše budovy počtu osazení 4 000 izolátorů a připojení souvisejícího počtu kabelových tras
• 1899 – první podzemní kabelové vedení (ústředny „U Richtrů“ – „Jindřišská“)
• 1900 – oddělení správy telefonních systémů od telegrafních
• 1901 – první transatlantické bezdrátové spojení (Guglielmo Marconi)
• 1918 – zákon č. 40 Sb., jímž ve státě československém zřízen zvláštní úřad (ministerstvo) pro správu pošt, telegrafů a telefonů
• 1918 – recipován stávající právní řád (zákon č. 11/1918 Sb.) a v souvislosti s tím i stávající právní systém, do služeb státu tak přešla rakouská organizace státních policejních úřadů, četnictva i komunální policie
• 1920 – zákon č. 299/1920 Sb., o četnictvu
• 1921 – na trase Praha–Bratislava zkušebně nasazeno vysokofrekvenční bezdrátové telefonické zařízení Telefunken
• 1922 – pro zkvalitnění pátrací služby došlo ke zřízení zvláštního četnického oddělení u poznávacího úřadu Policejního ředitelství v Praze
• 1925 – zprovoznění automatické ústředny systému A od f. Siemens-Halske a přečíslování třímístných a čtyřmístných telefonních čísel na pětimístná
• 1925 – u Českého Brodu položena první část podzemní kabelové trasy Praha – Kolín
• 1926 – u Ředitelství pošt a telegrafů v Praze zřízeno samostatné technické „bezpečnostní“ oddělení
• 1927 – zprovoznění nové (první žižkovské) meziměstské poloautomatické telefonní ústředny Standard Electric ve Fibichově ulici v Praze, v místě ústilo 127 meziměstských a mezinárodních vedení
• 1927 – zmodernizování meziměstské telefonní ústředny ve Fibichově ulici v Praze s využitím systémů společností Bell, Standard Electric a Electric Brileé
• 1928 – v rámci Ministerstva vnitra došlo k osamostatnění oddělení a změně jeho názvu na Ústřední četnické pátrací oddělení (ÚČPO), vznikají první regionální četnické pátrací stanice
• 1929 – při policejním ředitelství v Praze vzniká na základě potřeby koordinace pátrací služby vykonávané četnictvem a státní policií „Všeobecná kriminální ústředna“ s celostátní působností
• 1931 – délka podzemních kabelových tras 1 000 km (v Evropě v té době celkem 34 tis. km)
• 1936 – počátek sjednocování státní policejní správy (reakce na vládní nařízení č. 51/1936 Sb.), policejní úřady vznikaly podle potřeby a bez ohledu na souhlas obce
• 1938 – instalován automatický oddíl synchronního systému ústředny Rotary pro spojování meziměstských hovorů do všech ústředen tzv. Velké Prahy

Použitá literatura a další zdroje

1. KRÁLÍK, Jiří. Od telegrafu k internetu. Vydavatel: ČESKÝ TELECOM, a.s. ISBN 80-7205-736-7
2. MACEK, Pavel., UHLÍŘ, Lubomír. Dějiny policie a četnictva I.: Habsburská monarchie (1526–1918). Praha: Themis. 1997. ISBN 80-85821-52-4
3. MACEK, Pavel, UHLÍŘ, Lubomír. Dějiny policie a četnictva II.: Československá republika (1918–1939). Praha: Police history. 1999. ISBN 80-902670-0
4. ZÁBĚHLICKÝ, Václav. Dějiny pošty, telegrafu a telefonu v československých zemích. Vydavatel: vlastním nákladem. 1928.
5. JINDRA, Zdeněk., JAKUBEC, Ivan a kol. Hospodářský vzestup českých zemí od poloviny 18. století do konce monarchie. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-2945-2
6. ČTVRTNÍK, Pavel., GALUŠKA, J., TOŠNEROVÁ, P. Dějiny pošty v českých zemích. Praha: Česká pošta. 2000. ISBN 80-86437-02-0
7. Kpt. Bc. VANĚČEK, Miloš. Almanach V. konference policejních historiků11/2010. Policejní ředitelství Praha a jeho IV. Bezpečnostní oddělení. Archiv Muzea Policie ČR.
8. „Na úseku bezpečnosti plnily úkoly jednak orgány státní, prostřednictvím četnictva a státních policejních úřadů ve statutárních městech a jednak příslušníci komunální (obecní) policie v obcích.“ Dostupné z: Almanach III. konference policejních historiků 11/2008. Archiv Muzea Policie ČR
9. PhDr. MACHUTOVÁ, Marcela. Bezpečnostní rozhlas – nástroj boje proti zločinu. Almanach III. konference policejních historiků 11/2008. Archiv Muzea Policie ČR
10. Prezentace PČR „Základní statistické údaje o kriminalitě“ ze dne 28. 2. 2018
11. Ředitelství pošt a telegrafů v Praze (ŘPT sign. 272, strana 63), příspěvek do pamětní knihy ministerstva pošt a telegrafů k oslavě desetiletého trvání České republiky
12. www.siemens.cz/visions/
13. http://www.psp.cz/eknih/
14. https://cs.wikipedia.org
15. www.muzeumpolicie.cz
16. www.policie.cz