Integrace poplachových systémů (2. část)
Setkáváme-li se v dnešní době s technickou bezpečností, nelze si nevšimnout, jak ji ovlivňují příbuzné obory. Chceme-li se ale i nadále bavit o poplachových systémech a možnostech jejich integrace, měli bychom se zamyslet nad skutečností, jestli se blížíme k dalšímu stupni jejich zdokonalení, anebo jestli jde spíše o deformaci původního záměru jejich aplikace, jakožto technických prostředků sloužících k ochraně majetku a osob.
© Johnson Controls
Všichni „tomu“ říkají EZS. Není asi na místě rozebírat zde detail, že tato zkratka je již několik let minulostí (od roku 2009 mluvíme o I&HAS ‒ Intruder and Hold-up Alarm System, resp. PZTS ‒ Poplachový zabezpečovací a tísňový systém), nevšimli si toho dodavatelé, zákazníci a ani pojišťovny – můžeme to tedy výjimečně ignorovat i my. Ale již u standardního pojištění bytu (při pojištění majetku kolem 800 tis.) platí, že:
- instalovaná elektrická zabezpečovací signalizace musí být funkčním systémem – myšleno ve znění aktuálních norem,
- ústředna a jednotlivé komponenty systému EZS musí splňovat kritéria minimálně 2. stupně zabezpečení podle ČSN EN 50131,
- jednotlivé části zařízení (komponenty) musí být posouzeny a schváleny na základě zkoušek provedených akreditovanou zkušební laboratoří
- a také, že navrhování, montáž, provoz, údržba a revize systému EZS musí být prováděny v souladu s ČSN a souvisejícími právními předpisy.
Toto se obvykle neodráží ani ve vlastní realizaci (autonomních systémů) a už vůbec ne při integraci – proces „zapojování“ produktů poplachových systémů probíhá (kulantně řečeno) dosti specifickou cestou.
Součástí dodávky tzv. inteligentní elektroinstalace obvykle bývá možnost využití jednoho prvku pro víc systémů (magnetický kontakt, prostorový detektor, ovládací panel, napájecí a záložní zdroj apod.). V některých případech navíc dochází k vypuštění některé z řídicích jednotek (bohužel jde takřka vždy o ústřednu poplachového systému) a její funkce jsou následně přenechány programově otevřenější (univerzálnější) řídicí jednotce – obvykle typu PLC.
Z ekonomického hlediska (pohled primární investice) je to jistě výborná myšlenka, z technického hlediska je to samozřejmě proveditelné, ale z hlediska souvisejících norem zcela jistě diskutabilní.
Zachování bezpečnosti
Jedním z prvních střetů bezpečnostních požadavků s tržní realitou je použití, respektive využití magnetických kontaktů (dle ČSN jde o detektory otevření – „detektor skládající se obvykle ze dvou oddělených částí, aktivní propojení mezi těmito dvěma částmi tvoří alespoň jedno magnetické pole, oddělením těchto dvou částí se poruší aktivní magnetická vazba mezi nimi a detektor generuje poplachový signál nebo zprávu narušení“; ČSN EN 50131-6). Účelem jejich nasazení z bezpečnostního hlediska je monitorování stavu vstupů a průstupů na plášti střeženého prostoru – tedy dveří a oken.
Primárním důvodem častého odmítání jejich instalace byla (je a bude) nedostatečná koordinace dodavatelských firem, jejímž výsledkem je buď porušení záručních podmínek oken a dveří, nebo také ne vždy zrovna estetické provedení montáže. Z těchto důvodů bylo jejich využívání u autonomně realizovaných systémů na ústupu – a to i na úkor nižší spolehlivosti zrealizovaných systémů.
Provazování poplachových a nepoplachových systémů sice přineslo zvýšený zájem (de facto návrat magnetických kontaktů na trh), ale objevil se nový nešvar. V rámci nekoordinace projektů dochází k požadavku na duplicitní nasazení – co otevíratelné křídlo, to dva až tři nainstalované kontakty. Při hledání kompromisu, ale také úspor, opět dochází ke změnám, které mají přímý vliv na bezpečnost. Vzhledem k tomu, že cena certifikovaného a necertifikovaného magnetického kontaktu se liší ve stovkách procent, jeví se z pohledu ceny rozhodnutí investora používat pouze ty levnější, a to v obou systémech, jako logické. Výsledkem je opět nedodržení požadavků daných příslušnou normou z řady ČSN EN 50131.
Řešení přitom není nijak komplikované. Na trhu je hned několik produktů splňujících zadání: „Jeden detektor, dva zcela autonomní pracovní jazýčkové kontakty (druhý samostatný pro regulační systémy řízení budov, CCTV, vstupní systémy apod.) a doklad o stupni zabezpečení jak podle ČSN, tak ale také podle NBÚ.“ Otázkou je, jestli je tato informace známa také mimo odbornou veřejnost.
Dalším z řešení, kterými bývá degradováno nasazení poplachových systémů v rámci integrovaných systémů, je přebírání funkcí dalším „průmyslovým“ systémem – výsledkem jsou sice na první pohled totožné provozní vlastnosti, ale prakticky se jedná o neodbornou degradaci bezpečnosti. Abychom neustále nepoukazovali na drobnosti, kterými jistě detektory a další jednotlivé komponenty jsou, můžeme se podívat na problematiku danou „záměnou“ řídicích jednotek. U celé řady nabízených integrovaných, inteligentních, chytrých systémů bývá kromě jiného „deklarováno“, že obsahují tzv. „modul zabezpečení, který zajišťuje funkci elektronického zabezpečovacího systému (EZS), ale také elektronického požárního systému (EPS)“. No nekupte to, pokud je taková informace doplněna o tvrzení, že pro ovládání systému jsou k dispozici „sofistikovaná“ zařízení, jakými jsou čtečky otisku prstu nebo scannery oční sítnice, a že pro vzdálený přístup je k dispozici „duální LTE GSM brána“, která umí informovat nejen o alarmech či stavech zařízení majitele, ale například také pult centrální ochrany PCO. Zní to lákavě, ale…
Ve výsledku je prakticky jedno, nahradíme-li řídicí jednotku poplachového systému (požadavky, funkční kritéria a zkušební postupy pro ověřování funkcí ústředen poplachových zabezpečovacích a tísňových systémů instalovaných v budovách jsou dány ČSN EN 50131-3) modulem systému inteligentní elektroinstalace, anebo přímo řídicí jednotkou určenou pro jiné účely. Výsledkem vždy bude pouhá imitace poplachového systému. U systému v rodinném domku (nejde-li nám o dodržení podmínek pojistné smlouvy) to není nic neobvyklého. Investice zde obvykle nebývá hrazena ze státních nebo evropských zdrojů a zadavatel se tedy nemusí držet striktních směrnic a vyhlášek.
Zarážející však je, když jde o veřejnou zakázku (dle zákona č. 137/2006 Sb.).
Realita je několik posledních let neměnná. Zadávací dokumentace je, i tam, kde to není bezpodmínečně nutné, plna specifických kvalifikačních předpokladů na uchazeče. U techniky jsou požadovány veškeré možné dokumenty – často v rozporu s logikou věci, a v závěru každého takového zadání bývá zdůrazněna podmínka, že nesplnění jakéhokoli z uvedených kritérií bude znamenat vyřazení nabídky z řízení ještě před vlastním hodnocením. Odmyslíme-li si možné důvody takto formulovaných požadavků, konkrétně pro techniku to vypadá teoreticky nadějně. Realita je bohužel zcela jiná – při realizaci jsou tolerovány stejné nedostatky jako u bytové výstavby (dodavatelem může být každý, od IT firem po specialisty HVAC nebo BMS – ti všichni se přece svým způsobem zabývají realizací technologií a bylo by nevhodné trvat na „diskriminujících“ odborných kvalifikačních požadavcích) a u instalované techniky postačí doklad na úrovni čestného prohlášení.
Jediným hodnoticím kritériem je zde cena, a pokud se hned v počátku nenajde stěžovatel ochotný zapojit do procesu UOHS, vše projde – původní doklady již nikdo nezkontroluje a funkční systém vykazující původní obecné zadání je, nebo spíše vypadá jako, vyhovující.
Pokud jde pouze o cenu, polemizovat o tom, jestli řídicí automat založený na normách řady (ČSN EN 81 – „Bezpečnostní předpisy pro konstrukci a montáž výtahů“ nebo ČSN EN 61131 – „Programovatelné řídicí jednotky“) je při výstavbě „bezpečných lokalit“ vhodnější pro řízení poplachových aplikací, je celkem zbytečné. Z hlediska funkce může být pro laika vše v pořádku – řídicí jednotka výtahu i PLC automat mají vstupy/výstupy (analogové i digitální), paměť, napájení (občas i zálohované), programovatelnou logiku a také komunikační jednotku, která zajišťuje spojení. Bez detailní znalosti výše uvedených technologií jde jen těžko potvrdit, jestli se jedná o komunikaci dle norem pro poplachové systémy, tedy o komunikaci uzpůsobenou k napojení na klasické poplachové přijímací centrum (dle ČSN jde o ACR – „trvale obsluhované dohledové pracoviště, do kterého jsou předávány informace týkající se jednoho nebo více I&HAS“; ČSN EN 50131-1), nebo pouze o obousměrnou hlasovou komunikaci (ČSN EN 81-1+A3; 14.2.3 – zařízení pro nouzovou signalizaci) požadovanou jako tísňovou komunikaci mezi výtahovou kabinou a důležitými pracovišti technické podpory (hot-line, dispečerské středisko nebo nonstop servisní služba).
I zde by se řešení našlo – tedy pokud by se chtělo: nechat si řídicí jednotky (včetně systémového příslušenství) ověřit zkušebnou v rozsahu ČSN EN 50131-3 a de facto je (při splnění požadavků minimálně do stupně zabezpečení 2) „legalizovat“ pro oblast poplachových aplikací. V případech, kde se to tak neděje, se ale z pohledu realizace poplachových systémů jakožto technických prostředků sloužících k ochraně majetku a osob technologicky dostáváme tak do 80. let 20. století. A obvyklé stanovisko obchodního zástupce distributora, že z hlediska norem pro „EZS/I&HAS“ nejsou tyto systémy jako celek certifikovány z důvodu jejich značné variability v individuálních případech instalace, je spíše směšnou výmluvou.
Opakovaně zde může zaznít tvrzení, že pokud jde uživateli výhradně o komfort a nevadí-li mu individuální (v realitě někdy neopakovatelné) naprogramování procesoru řídicí jednotky v jeho objektu, a tudíž jeho doživotní závislost na jednom dodavateli – je to volba, na kterou má právo. Závažnější však bude, začneme-li si například plést i významy zkratek a obsah s nimi spojených norem ‒ například z pohledu vyhlášky č. 23/2008 Sb., tedy vyhlášky o technických podmínkách požární ochrany staveb, která obsahuje jak technické podmínky požární ochrany staveb mající obecný charakter, tak i specifické technické podmínky požární ochrany pro vybrané druhy staveb. Vyhláška č. 23/2008 Sb. byla přijata v rámci sjednocování požadavků Evropské unie a k zajištění větší požární bezpečnosti staveb (potažmo občanů v domácnostech) a mimo jiné řeší také instalaci AHP (dle ČSN jde o autonomní hlásiče kouře – „zařízení, které obsahuje v jednom krytu všechny komponenty, mimo případného zdroje energie, nezbytné pro detekci kouře a vydání akustického poplachu“; ČSN EN 14604). Tato vyhláška řeší minimální požadavky na detekci a signalizaci požáru u staveb, pro které nevzniká požadavek na vybavení elektrickou požární signalizaci (EPS). Nejedná se pouze o rodinné domy, ale také o bytové domy, ubytovací zařízení, zařízení zdravotní nebo sociální péče a stavby se shromažďovacím prostorem. V příloze 5 vyhlášky je konstatováno, že „zařízením autonomní detekce a signalizace se rozumí buď autonomní hlásič kouře podle české technické normy ČSN EN 14604, nebo hlásič požáru podle české technické normy řady ČSN EN 54 „Elektrická požární signalizace“, a to například část 5, část 7 a část 10; tyto hlásiče jsou použity například v lince elektrických zabezpečovacích systémů v souladu s českými technickými normami řady ČSN EN 50131 „Poplachové systémy ‒ Elektrické zabezpečovací systémy“. Norma ČSN 34 2710 (Elektrická požární signalizace – projektování, montáž, užívání, provoz, kontrola, servis a údržba) v příloze L navíc určuje jako minimální stupeň zabezpečení, daný ČSN EN 50131 pro použití hlásičů EPS, stupeň 2.
Je-li ve kterémkoli z výše uvedených objektů využit některý z průmyslových systémů, nebo systémů domácí automatizace, u kterých je v obecné rovině deklarováno, že jejich moduly zabezpečení zajišťují také funkci „elektronického požárního systému“ (navíc s použitím zkratky EPS platné pro elektrickou požární signalizaci!), mnohý uživatel logicky předpokládá, že jde o splnění vyhlášky č. 23/2008 Sb. Toto by platilo ale pouze v případě splnění znění přílohy 5 této vyhlášky. Jak již ale víme, prakticky žádný ze systémů zajišťujících „komfort a úspory“ nemá s plněním jejího znění nic společného. Ale co ‒ ušetřili jsme a zatím nehořelo.
Krátká rekapitulace
Pokud by se výše uvedená problematika emulace poplachových systémů týkala pouze objektů bytové výstavby, dalo by se to v některých případech s odkazem na rčení „náš zákazník – náš pán“ snad i tolerovat. Z posledních odstavců je ale patrné, že záměna významu jednotlivých technických termínů zasahuje i do problematiky požární bezpečnosti. A co víc, projevuje se také v rámci realizace klasických integrovaných systémů polyfunkčních budov, průmyslových areálů a vlastně i staveb, u kterých by jako výchozí úroveň bezpečnosti mělo být vyžadováno dodržování vyšších bezpečnostních standardů.
Vybrané pojmy pod čarou
ČSN EN 54 Elektrická požární signalizace
Řada norem EN 54 platí pro systémy elektrické požární signalizace uvnitř a v okolí budovy, skládající se z několika komponent, které s sebou vzájemně komunikují za účelem detekce požáru v co možná nejkratším časovém intervalu a k zabezpečení: místních a/nebo všeobecných požárních poplachů vedoucích k subjektu spravujícímu objekty a jejich okolí; signálů, které iniciují v případě požáru provoz dalších protipožárních systémů a zařízení.
ČSN 34 2710 Elektrická požární signalizace – Projektování, montáž, užívání, provoz, kontrola, servis a údržba
Norma stanoví zásady pro projektování, navrhování, montáž, uvedení do provozu, kontroly, údržbu a opravy systémů EPS platné pro: nové stavební objekty a technologické soubory (včetně jejich částí a prostorů); změny stávajících stavebních objektů a technologických souborů (včetně jejich částí a prostorů); změny v užívání stávajících stavebních objektů a technologických souborů (včetně jejich částí a prostorů); zajištění podmínek kontrol provozuschopnosti, údržby a oprav instalovaných systémů EPS. Pro stanovení podmínek pro navrhování EPS v rámci požárně bezpečnostního řešení platí ČSN 73 0875.
ČSN EN 14604 Autonomní hlásiče kouře
Norma specifikuje požadavky, zkušební metody, kritéria provedení a návody výrobce pro autonomní hlásiče kouře využívající rozptýleného světla, vysílaného světla nebo ionizace, určené pro domácnosti a podobné aplikace související s bydlením. Tato norma dovoluje, ačkoliv nevyžaduje, propojit autonomní hlásiče kouře s jinými stejně provedenými autonomními hlásiči kouře anebo s příslušenstvím, a vypnout poplachovou signalizaci. Jestliže jsou takováto zařízení používána, stanovuje tato norma požadavky, které je nutné splnit.
Literatura
- ÚNMZ (Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví), www.unmz.cz
- ČSN CLC/TS 50398 Poplachové systémy – Kombinované a integrované systémy – Všeobecné požadavky
- ČSN CLC/TS 50131-7 Poplachové systémy – Poplachové zabezpečovací a tísňové systémy – Část 7: Pokyny pro aplikace
- ČSN EN 60839-11-1 Poplachové a elektronické bezpečnostní systémy – Část 11-1: Elektronické systémy kontroly vstupu – Požadavky na systém a komponenty
- ČSN EN 62676-1-1 Dohledové videosystémy pro použití v bezpečnostních aplikacích – Část 1-1: Systémové požadavky – Obecně
- ČSN EN 54-1 Elektrická požární signalizace – Část 1: Úvod
- ALARM FOCUS (Odborný časopis se zaměřením na problematiku bezpečnostních technologií), ISSN 1805-9007, ev. č. MK ČR E 21161
If we want to talk about possibilities of alarm systems integration, we should distinguish wheather we are heading to their further development or is it just a deformation of original idea of their use as technical tools to protect wealth and people.