Proces vyvlastnění v českém právním řádu (1. část)

Vyvlastnění
Část 1. - základní východiska a zdroje právní úpravy

Vyvlastnění je jedním z právních institutů, který ve společnosti dlouhodobě vzbuzuje silné emoce. Staví proti sobě totiž zpravidla jednotlivce na straně jedné a stát, reprezentující ve vyvlastňovacím řízení konkrétní veřejný zájem, na straně druhé. Kvůli nepoměru sil těchto dvou subjektů je nutné spravedlivě zajistit to, aby jednotlivec nebyl na svém vlastnickém právu nedůvodně a neúměrně zkrácen, a zároveň, aby zájmy jednotlivce nebránily potřebám a požadavkům obecného zájmu a rozvoje společenských potřeb. Při procesu vyvlastňování je potřeba klást důraz na spravedlivou rovnováhu těchto dvou protichůdných zájmů, a to v mantinelech právních předpisů a s přihlédnutím k aplikační praxi obsažené v rozhodnutích vyšších soudů a soudu ústavního.

Tento článek se zabývá základními právními východisky institutu vyvlastnění a jeho přípustnosti a doplňuje tato východiska judikaturním výkladem českých soudů. V pokračování tohoto článku bude následně pojednáno o náhradě při vyvlastnění či omezení vlastnického práva a následně i o procesu vyvlastnění, včetně jeho soudního přezkumu.

Zdroje právní úpravy

Vlastnictví je základním lidským právem, které je právně vymezeno v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“) i v mezinárodních smlouvách o ochraně lidských práv, jichž je Česká republika signatářem. Vyvlastnění, jako ultimativní a krajní zásah do vlastnického práva, je co do důvodů jeho aplikace upraveno již v předpise nevyšší právní síly, když čl. 11 odst. 4 Listiny stanoví, že „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“

Zásah do vlastnického práva je upraven i v základním soukromoprávním kodexu, konkrétně v § 1038 a § 139 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „Občanský zákoník“). Důvodem je, že institut vyvlastnění lze považovat za součást veřejného práva, který má však zásadní dopady do práva soukromého. Dle daných ustanovení, která primárně chrání práva vlastníka, platí, že:

• Ve veřejném zájmu, který nelze uspokojit jinak, a jen na základě zákona lze vlastnické právo omezit nebo věc vyvlastnit.
• Za omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění věci náleží vlastníkovi plná náhrada odpovídající míře, v jaké byl jeho majetek těmito opatřeními dotčen.
• Náhrada se poskytuje v penězích. Lze ji však poskytnout i jiným způsobem, pokud si to strany ujednají.

Jak z výše uvedené právní úpravy jasně plyne, právním základem pro provedení vyvlastnění musí být zákon. Každý takový zákon musí respektovat ústavně dané požadavky na existenci veřejného zájmu a poskytnutí náhrady za vyvlastněný majetek.

Zákonná právní úprava umožňuje vyvlastnění v několika samostatných právních předpisech, které vymezují konkrétní účel, pro který lze majetek vyvlastnit. Jde zejména o:

• zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném a účinném znění (dále jen „Stavební zákon“),
• zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném a účinném znění,
• zákon č. 458/2000 Sb., energetický zákon¹, v platném a účinném znění (dále jen „Energetický zákon“),
• zákon 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném a účinném znění,
• zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném a účinném znění.

Základní a zásadní veřejnoprávní úprava podmínek a postupu vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva je obsažena v zákoně č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, v platném a účinném znění (dále jen „Zákon o vyvlastnění“). Vyvlastnění se dle zmíněného zákona týká odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě a přechodu vlastnického práva nebo nabytí práva odpovídajícího věcnému břemenu k tomuto pozemku nebo stavbě.

Některé drobné odchylky ve vyvlastňovacím řízení výslovně stanoví zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury. Kromě vymezení, co se rozumí dopravní, vodní a energetickou infrastrukturou² jsou v zákoně obsaženy odchylky od Zákona o vyvlastnění, týkající se např. vyššího důrazu na řešení majetkových vztahů dohodou skrze smlouvu o získání práv k pozemku nebo stavbě.

Stranou ponechávám právní předpisy, které otázku vyvlastnění a řízení o vyvlastnění upravují samostatně, jako je např. zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany státu, který samostatně upravuje právní úpravu zkráceného vyvlastňovacího řízení.

Právní úprava vyvlastňovacího řízení rozlišuje co do subjektů vyvlastňovaného (vlastníka / spoluvlastníka pozemku, stavby), vyvlastnitele (toho, kdo se domáhá, aby na něj přešlo vlastnické právo k vyvlastňovanému pozemku nebo stavbě), vyvlastňovací úřad (obecní úřad obce s rozšířenou působností, Magistrát hlavního města Prahy, magistrát územně členěného statutárního města).

Přípustnost vyvlastnění

Obecné podmínky vyvlastnění jsou právně upraveny v § 3 až § 5 Zákona o vyvlastnění.

Dle § 3 odst. 1 Zákona o vyvlastnění je „vyvlastnění přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem.“

Ust. § 3 odst. 2 Zákona o vyvlastnění doplňuje, že „sleduje-li se vyvlastněním provedení změny ve využití nebo v prostorovém uspořádání území, včetně umísťování staveb a jejich změn, lze je provést, jen jestliže je v souladu s cíli a úkoly územního plánování.“

Pojďme se na tato zásadní ustanovení a jeho podmínky podívat blíže.

Účel vyvlastnění musí být stanoven zvláštním zákonem. Jde tedy o právní předpisy s minimální právní silou zákona, z nich většina byla již uvedena výše. Jako příklad lze uvést § 170 odst. 1 písm. a) Stavebního zákona, jenž stanoví jeden z účelů vyvlastnění takto „Práva k pozemkům a stavbám, potřebná pro uskutečnění staveb nebo jiných veřejně prospěšných opatření podle tohoto zákona, lze odejmout nebo omezit, jsou-li vymezeny ve vydané územně plánovací dokumentaci a jde-li o veřejně prospěšnou stavbu dopravní a technické infrastruktury, včetně plochy nezbytné k zajištění její výstavby a řádného užívání pro stanovený účel.“³, nebo § 170 odst. 2 Stavebního zákona, podle něhož „Právo k pozemku nebo stavbě lze odejmout nebo omezit též k vytvoření podmínek pro nezbytný přístup, řádné užívání stavby nebo příjezd k pozemku nebo stavbě.“

Obdobně je v § 3 odst. 2, větě druhé Energetického zákona uvedeno: „Pro provádění stavby sloužící k vyvedení výkonu z výrobny elektřiny zřizované a provozované ve veřejném zájmu a liniové stavby nezbytné k jejímu řádnému provozu nebo stavby, která je součástí přenosové soustavy, přepravní soustavy, distribuční soustavy, zásobníku plynu, rozvodného tepelného zařízení nebo zdroje tepelné energie připojeného k rozvodnému tepelnému zařízení, lze vlastnické právo ke stavbě, pozemku a zařízení vyvlastnit podle zákona o vyvlastnění.“

Převaha veřejného zájmu nad zachováním dosavadních práv. Tuto druhou podmínku, která musí být při vyvlastnění kumulativně splněna, je potřebné si pro její obecnost podrobněji přiblížit.

Právní norma zde vychází z pojmu veřejného zájmu. Co je veřejným zájmem, je v některých případech uvedeno obecně přímo v právních předpisech. Je tomu tak např. v

• § 7 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, podle něhož „Zajišťování veřejné komunikační sítě, poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací, zavádění vysokorychlostních sítí elektronických komunikací podle zákona o opatřeních ke snížení nákladů na budování vysokorychlostních sítí elektronických komunikací a zajišťování sítí elektronických komunikací pro účely bezpečnosti státu se uskutečňují ve veřejném zájmu.“
• § 3 odst. 2, věta první, Energetického zákona, podle něhož „Přenos elektřiny, přeprava plynu, distribuce elektřiny a distribuce plynu, uskladňování plynu, výroba a rozvod tepelné energie se uskutečňují ve veřejném zájmu.“
• § 2 odst. 2 písm. a) bod 1. Energetického zákona stanoví, že „distribuční soustava je zřizována a provozována ve veřejném zájmu.“
• § 1 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, podle něhož „Vodovody a kanalizace pro veřejnou potřebu se zřizují a provozují ve veřejném zájmu.“

Ústavní soud se opakovaně postavil proti tomu, aby zákon upravoval konkrétní jedinečný případ, který svou povahou de facto představuje individuální správní akt. Ústavní soud zrušil ustanovení zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, které stanovilo, že rozvoj a modernizace vodní cesty vymezené vodním tokem Labe v určitých kilometrech je ve veřejném zájmu⁴. Obdobně postupoval Ústavní soud, když zrušil celý zákon č. 544/2005 Sb., o výstavbě vzletové a přistávací dráhy 06R – 24L letiště Praha Ruzyně⁵. Ústavnímu přezkumu se ale např. vyhnul zákon č. 168/2001 Sb., o dálničním obchvatu Plzně, kde zákonodárce neponechal nic náhodě a hned ve svém § 1 prohlásil všechny stavby v rámci výstavby dálnice D5 v úseku Ejpovice – Sulkov⁶ za stavby ve veřejném zájmu.

V případech, kdy je veřejný zájem v obecné rovině stanoven v zákonném právním předpisu, není ve vyvlastňovacím řízení veřejný zájem předmětem dokazování⁷. Tento závěr je důležitý z hlediska respektování práv vyvlastňovaného, neboť § 4 odst. 2 Zákona o vyvlastnění výslovně stanoví, že veřejný zájem na vyvlastnění musí být prokázán ve vyvlastňovacím řízení.

Nejvyšší správní soud ČR v této věci jasně judikoval⁸, že … „toto obecné pravidlo se v případě, vyplývá-li určitý veřejný zájem přímo ze zákona, jak je tomu mimo jiné i u staveb plynárenských zařízení podle energetického zákona, neuplatní, neboť § 3 odst. 2 energetického zákona má povahu speciální právní normy k § 4 odst. 2 zákona o vyvlastnění.“

V ostatních případech se pak vyvlastňovací úřad musí s prokázáním veřejného zájmu vypořádat.

Podotýkám, že veřejný zájem ve vztahu k budoucímu možnému vyvlastnění není třeba prokazovat v územním řízení, což potvrdil Nejvyšší správní soud ČR⁹ „Pro účely územního řízení a aplikace § 86 odst. 3 část věty za středníkem stavebního zákona je tak pouze třeba posoudit předběžnou otázku, zda teoreticky lze pozemek, k němuž žadatel nemá majetkoprávní titul ani souhlas vlastníka, vyvlastnit. O takové předběžné otázce si přitom stavební úřad v územním řízení může v souladu s § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu sám učinit úsudek, čímž ovšem není nikterak předjímán výsledek případného vyvlastňovacího řízení. V otázce předběžného posouzení, zda lze pozemek nebo stavbu vyvlastnit, je pro stavební úřad v územním řízení rozhodné zejména znění § 170 stavebního zákona a zde uvedené účely, pro které lze k vyvlastnění přistoupit. Zda je skutečně dán veřejný zájem na dosažení takového účelu a zda jsou naplněny ostatní v zákoně o vyvlastnění uvedené podmínky, ovšem není třeba v územním řízení zvláště zkoumat, neboť to není jeho předmětem.“

Veřejný zájem lze v souladu s konstantní judikaturou definovat jako neurčitý právní pojem, který je třeba zjišťovat pro každý konkrétní případ, přičemž veřejný zájem nutno chápat jako zájem, který by bylo možno označit za obecný či veřejně prospěšný, případně za zájem společnosti jako celku.

Nelze jej chápat jen jako zájem státu, jak judikoval Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011, podle něhož „Veřejný zájem na vyvlastnění nelze spatřovat pouze v zájmu státu či státních institucí, ale může být dán i tehdy, je-li nutné umožnit užívání věci v soukromém vlastnictví. Proto i vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni k vytvoření podmínek pro zajištění přístupu k pozemku a stavbě je ve veřejném zájmu.“ Zájmem společnosti je zde dle názoru Nejvyššího soudu ČR nepochybně i vytvoření podmínek vlastníkům nemovitostí pro výkon jejich práv a povinností. U soukromého subjektu se pak nachází tenká hranice mezi jeho zájmem veřejným a soukromým. Nejvyšší soud ČR poskytl sice vodítko, ovšem nutno dodat, že poměrně obecné, když ve svém rozhodnutí uvedl … „Vodítkem pro zjištění, zda je dán veřejný zájem na omezení vlastnických práv jedněch vlastníků ve prospěch vlastníků druhých, je naléhavost veřejného zájmu na tom, zda právo vlastníka stavby či pozemku na přístup k těmto nemovitostem převažuje nad právem na ochranu vlastnictví vlastníka přiléhajícího pozemku ve smyslu principu nedotknutelnosti vlastnictví.“

Povahu veřejného zájmu, zejména ve vztahu k ochraně práv vlastníka, vymezilo i plénum Ústavního soudu¹⁰ s pomocí závěrů prvorepublikové judikatury tak, že bylo konstatováno, že … „zájem veřejný nemusí být zájmem absolutním, neboť takový veřejný zájem buď vůbec není, nebo se vyskytuje jen zcela výjimečně. Pokud by vyvlastnění mělo být podmíněno absolutní nutností, byl by tím tento institut prakticky znehodnocen a soukromý zájem vlastníků by byl neúměrně povýšen nad zájem veřejný. Míněna byla pouze nutnost relativní.“

S výjimkou případů uvedených výše, kdy je veřejný zájem vymezen paušálně v právním předpise, je jeho výklad předmětem správního uvážení a rozhodující správní orgán se musí s jeho aplikací v plném rozsahu vypořádat a jeho existenci pro konkrétní rozhodovaný případ prokázat. Při svém rozhodování musí správní orgán zvažovat mimo jiné kritérium vhodnosti, potřebnosti a závažnosti záměru, který je považován za záměr ve veřejném zájmu.

V posouzení veřejného zájmu lze najít vodítko i v právních předpisech, kdy např. § 2 odst. 1 písm. l) Stavebního zákona stanoví, že se rozumí „veřejně prospěšnou stavbou stavba pro veřejnou infrastrukturu určená k rozvoji nebo ochraně území obce, kraje nebo státu, vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci,(…)“ nebo jiné právní předpisy, které zmiňují veřejnou či společenskou prospěšnost určitých staveb či zařízení.

Pokud jde o zjišťování převahy veřejného zájmu nad zájmem soukromým, judikoval Nejvyšší soud ČR¹¹, že „V řízení o vyvlastnění nemůže chybět úvaha o převaze veřejného zájmu nad zájmem vlastníka; předpokladem takové úvahy ovšem zpravidla je, že vlastník svůj zájem specifikuje.“, a zároveň k námitkám vlastníka dodal, že „Zájem vlastnit pozemek sám o sobě, aniž by byl nějak kvalifikován, však nemůže být tím, co by bránilo vyvlastnění ve prospěch stavby silnice první třídy. Kdyby tomu tak mělo být, nepřicházelo by vyvlastnění pro účely takové stavby vůbec v úvahu.“

Ve vyvlastňovacím řízení je tedy primárně na straně vlastníka, jenž se vyvlastnění brání, aby tvrdil a dokazoval, že daný záměr lze uskutečnit výhodněji jinde, jinak, že jeho pozitivní přínosy nebudou takové, jaké jsou deklarovány (např. u dopravní infrastruktury se nesníží dopravní zátěž, neboť řidiči nebudou volit z konkrétních důvodů plánovanou objízdnou trasu, nesníží se tak hlučnost, prašnost a jiné emise, apod.), a v čem jeho soukromý zájem převažuje nebo se rovná zájmu veřejnému. Jde poměrně o zásadní nárok kladený judikaturou na vlastníka (vyvlastňovaného), který říká, že je-li dán veřejný zájem, pak musí vlastník tvrdit a prokázat i další skutečnosti hodné jeho ochrany, něž je pouhé vlastnické právo.

Nepřípustnost vyvlastnění

Dle § 3 odst. 1 Zákona o vyvlastnění není vyvlastnění přípustné, je-li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem. Uvedené znamená, že vyvlastnění je přípustné až po vyčerpání existujících možností, které vedou k majetkoprávní změně.

Způsob a podmínky nalezení dohody upravuje následně § 5 Zákona o vyvlastnění, podle něhož je vyvlastnění přípustné, pokud se vyvlastniteli nepodařilo ve lhůtě 90 dnů uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění stanoveného zákonem. Lhůta k uzavření smlouvy s vyvlastňovaným počíná běžet dnem následujícím po doručení návrhu na uzavření smlouvy vyvlastňovanému. Dle § 5 odst. 5 písm. a) Zákona o vyvlastnění se splnění této podmínky nevyžaduje, není- li vyvlastňovaný znám, není-li znám jeho pobyt nebo nepodařilo-li se mu doručit na známou adresu nebo je-li vyvlastňovaný omezen ve smluvní volnosti právními předpisy rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci, kterým mu bylo zakázáno převést vlastnické právo k pozemku nebo ke stavbě na někoho jiného.

K návrhu smlouvy je vyvlastnitel povinen předložit znalecký posudek, podle kterého navrhl vyvlastňovanému cenu za získání potřebných práv k pozemku nebo ke stavbě, a informaci o účelu vyvlastnění, tedy o konkrétním záměru, který nelze uskutečnit bez získání potřebných práv k pozemku nebo ke stavbě od vyvlastňovaného, s upozorněním, že nedojde-li k uzavření smlouvy, je možné ve veřejném zájmu získat tato práva vyvlastněním.

Nejvyšší správní soud ČR se ve své rozhodovací praxi vypořádal s mírou snahy vyvlastnitele po dosažení dohody s vyvlastňovaným¹², když judikoval, že „Ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, nestanoví speciální pravidlo pro to, kdy je možné považovat úsilí vyvinuté vyvlastnitelem k dosažení dohody za postačující pro splnění podmínky přípustnosti vyvlastnění (dle § 5 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě). Toto ustanovení pouze specificky upravuje pravidla pro doručování návrhu na uzavření smlouvy. I v případě, který spadá do působnosti zákona č. 416/2009 Sb., je proto nutno zkoumat, zda bylo v silách vyvlastnitele dosažení dohody s vyvlastňovaným. Nemůže jít pouze o formální snahu o uzavření dohody spočívající v tom, že vyvlastnitel toliko zašle vyvlastňovanému návrh na uzavření kupní smlouvy a nikterak nereaguje (či reaguje zástupnými důvody) na jeho případné alternativní požadavky (jako např. na uzavření směnné smlouvy). Zásadně ovšem platí, že míra aktivity vyžadovaná po vyvlastniteli se mimo jiné odvíjí od aktivity vyvlastňovaného a od toho, zda jeho požadavky svědčí o jeho skutečném zájmu předejít rozhodnutí o vyvlastnění uzavřením dohody.“

Rozhodující pro splnění předmětné zákonné podmínky je, zda vlastník pozemků na návrh vyvlastnitele na uzavření dohody nějak reaguje, a pokud ano, zda vysloví požadavky, které může vyvlastnitel reálně splnit a po jejichž splnění bude moci uskutečnit účel vyvlastnění.

Zákon tedy klade důraz na včasnou informovanost dosavadního vlastníka o účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem a na uzavření dohody, tj. smlouvy o převodu pozemku nebo stavby, smlouvy o vzniku, zániku nebo změně věcného břemene. Veškeré úkony je proto vhodné řádně dokumentovat, aby záznamy o nich mohly sloužit jako důkazní prostředky ve vyvlastňovacím řízení.

Je to právě vyvlastnitel, který při žádosti o vyvlastnění musí prokázat, že se pokusil o uzavření dohody a že tato dohoda byla vyvlastňovaným odmítnuta nebo se dohodu nepodařilo ve stanovené lhůtě uzavřít (nese důkazní břemeno).

Rozsah vyvlastnění

Dle § 4 Zákona o vyvlastnění lze „vyvlastnění provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem.“

Podmínku přiměřenosti vyvlastnění je třeba chápat ve dvou rovinách. První z nich se týká intenzity zásahu do vlastnického práva, která může dosáhnout jen takového stupně, který postačuje k realizaci uvedeného účelu. Pokud stačí pouhé omezení vlastnictví, nelze vlastnické právo odejmout.

Druhá rovina se týká kvantity – velikosti vyvlastňovaného pozemku nebo stavby. Odejmout vlastnictví nebo jeho výkon omezit lze jen na ploše nezbytně nutné k dosažení zákonem daného účelu. Je tedy možné navrhovat vyvlastnění jen části pozemku, určené geometrickým plánem.

Ve vztahu k rozsahu vyvlastnění je pak nutné poukázat na právo vyvlastňovaného na to, aby mu na základě jeho žádosti bylo vlastnické právo odejmuto, bude-li to pro něj příznivější, či aby byla vyvlastněna i zbylá část pozemku nebo stavby, pokud by ji nemohl nadále účelně využívat.

Práva třetích osob

Ve stručnosti bych na závěr této části zmínil ochranu práv třetích osob, která jsou vyvlastněním dotčena.

Vyvlastněním spočívajícím v odnětí vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě zanikají všechna práva třetích osob k vyvlastněnému pozemku nebo stavbě, není-li dále stanoveno jinak. Jinak je stanoveno v případě nájmu bytu, nebytového prostoru, stavby nebo pozemku. Po vyvlastnění může pronajímatel vypovědět nájem bytu, nebytového prostoru, stavby nebo pozemku kromě důvodů uvedených ve zvláštním právním předpise (Občanském zákoníku) též tehdy, jestliže jejich dalšímu užívání brání účel vyvlastnění.

Vyvlastněním nezanikají věcná břemena, u nichž veřejný zájem vyžaduje, aby i po vyvlastnění pozemek nebo stavbu nadále zatěžovala.

Váznou-li na vyvlastňovaném pozemku věcná práva (např. zástavní, zajišťovací převod práva, apod.), jsou zohledněna v rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, který rozhodne o náhradě pro vyvlastňovaného a určí, jakou část z této náhrady vyvlastnitel poskytne uvedeným osobám na základě předložené dohody o rozdělení náhrady s úředně ověřenými podpisy smluvních stran, jinak uloží vyvlastniteli složit náhradu do úschovy soudu, v jehož obvodu je pozemek nebo stavba.

Věřím, že tento článek co do základu popsal východiska právní úpravy i přístup, jakým je nutné na vyvlastnění a jeho realizaci z pohledu hmotného práva nahlížet. Další, druhá část článku se bude zabývat náhradou za vyvlastnění.

---

1	Viz např. § § 25 odst. 3 písm. e) ve spojení s § 25 odst. 4 Energetického zákona
2	Viz ust. § 1 daného zákona
3	Zde samozřejmě nic nebrání vlastníkovi nemovitosti uplatňovat příslušné námitky, případně připomínky v rámci řízení o návrhu příslušné územně plánovací dokumentace, v níž má být daná veřejně prospěšná stavba vymezena (s možností následné soudní ochrany dle § 101a a násl. s. ř. s.), a dále v územím a stavebním řízení (s možností následné soudní ochrany dle § 65 a násl. s. ř. s.)
4	Viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/04
5	Viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/08
6	Celé ust. § 1 odst. 1 zmiňované zákona zní.: „Všechny stavby v rámci výstavby dálnice D5 v úseku Ejpovice - Sulkov vymezeném v příloze č. 2 nařízení vlády č. 104/1994 Sb., kterým se vyhlašuje závazná část územního plánu velkého územního celku Plzeňské sídelní regionální aglomerace, (dálniční obchvat Plzně) (dále jen "stavba obchvatu") jsou veřejným zájmem.“
7	Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR, ze dne 26. ledna 2017, sp.zn. 21 Cdo 799/2016
8	Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 29. srpna 20178, č.j. 8 As 187/2016 - 51
9	Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 26. 7. 2016, č.j. 2 As 21/2016-83
10	Viz nález ústavního soudu č. 152/1998 Sb.
11	Viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2012, sp.zn. 22 Cdo 3138/2010
12	Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 23. 10. 2014, č.j. 7 As 174/2014-44