Nová snaha EU o snížení množství obalů a odpadů z nich

I přes cíle stanovené v nyní platné směrnici 94/62/ES o obalech a obalových odpadech (dále jen „směrnice o obalech“) dochází ke stálému nárůstu produkce odpadů z obalů. Podle údajů Eurostatu je v EU nyní produkce odpadů z obalů cca 180 kg na hlavu – v roce 2011 to bylo pouze 157 kg.

Zároveň jsou pro výrobu obalů stále ve velké míře využívány panenské nerecyklované materiály. Tento nárůst se týká i ČR, kde od roku 2015 do roku 2020 došlo k nárůstu množství odpadu z obalů z 1 087 762 tun na 1 328 731 tun (nárůst za šest let tak představuje cca 22 %). Dle statistik Ministerstva životního prostředí zaznamenalo překvapivě největší procentuální nárůst použití kovů (o cca 42 %) a dřeva (o cca 40 %). Naopak u plastů je nárůst nejnižší (o cca 7 %).

Plasty však stále představují významný materiálový zdroj pro výrobu obalů. Ty plastové jsou navíc oproti ostatním materiálům velmi lehké a výše uvedená statistika je vedena na základě množství použitého materiálu, nikoliv počtu obalů. Podle studií také dochází k nárůstu použití obalů z tzv. kompozitních materiálů, jež je složitější třídit a následně recyklovat.

Podle Komise by bez nové regulace do roku 2030 došlo k dalšímu nárůstu produkce odpadů z obalů téměř o pětinu a v případě plastů dokonce o 46 %. Nové nařízení, které má být přijato do května příštího roku, by tak v EU mělo významně přispět k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.

Méně obalů na hlavu

Jedním ze základních cílů nového nařízení má být snížení množství obalového odpadu o 15 % na hlavu v každém členském státě, a to do roku 2040. Snížení produkce odpadu z obalů se má vypočítávat oproti roku 2018. V roce 2018 bylo přitom v ČR vyprodukováno 1 296 883 tun odpadu z obalů, což představuje cca 123 kg odpadu z obalů na obyvatele. V roce 2040 by tak v ČR měla produkce odpadu z obalů na jednoho obyvatele činit maximálně cca 105 kg.

Toho by mělo být dosaženo zejména prostřednictvím zvýšení míry recyklace a opakovaného použití obalů, tzv. re-use a re-fill systémů. S tím souvisí i další cíl nového nařízení, a to zvýšení míry standardizace obalů, nebo předpokládaný úplný zákaz vybraných druhů obalů, jako jsou jednorázové plastové obaly na čerstvou zeleninu a ovoce nebo na jídlo a nápoje v restauracích či hotelech.

Zlepšení recyklovatelnosti obalů

Jedním z hlavních opatření pro snížení množství obalových odpadů má být zvýšení recyklovatelnosti obalů, a to i prostřednictvím jejich faktické recyklovatelnosti (tedy, zda k recyklování obalu skutečně v praxi dochází). Ke skutečné recyklaci obalů totiž často nedochází, neboť získaný recyklát nedosahuje dostatečných kvalit, aby byl v praxi použitelný, nebo je dokonce dražší než materiál nový. Proto má nové nařízení zajistit, aby do roku 2030 byly všechny obaly uváděné na trh v EU plně recyklovatelné – toto znamená možnost recyklovat obal alespoň ze 70 %.

K tomu by mělo vést třídění odpadu z obalů do odpadových toků, které jsou dále řádně recyklovány, nebo navrhování obalů tak, aby byly lépe recyklovatelné. Od roku 2035 pak budou muset být obaly recyklovatelné tzv. ve velkém měřítku (recycled at scale), tedy odděleně sesbírány, vytříděny a následně recyklovány prostřednictvím státem zavedeného systému a k tomu odpovídající infrastruktury. Tento systém by měl přitom pokrývat alespoň 75 % populace EU, a to včetně exportovaného odpadu z obalů. K navýšení míry recyklace odpadů z obalů by mělo vést i povinné přidávání recyklátu do nově vyráběných plastových obalů. Od roku 2030 by tak mělo být např. do obalů z PET přidáváno 30 % recyklátu. Stanovení těchto cílů pro přidávání recyklátu ovšem sklidilo kritiku související především s kvalitou recyklátů a jejich možným nedostatkem.

Přečtěte si také Cirkulární využití oceli Přečíst článek

Častější opakované použití obalů

Další z cest, prostřednictvím které má být sníženo množství odpadu z obalů (a tedy i uhlíková stopa z jejich výroby), je zvýšení míry opakovaného použití obalů. Některé z vědeckých studií ukazují, že i v případě poměrně tradičních sektorů, třeba u výroby piva, dochází postupně ke snižování míry opakovaného použití obalů. K tomuto přitom dochází i v situaci, kdy vedle sebe fungují depozitně-refundační systémy pro jednorázové plastové lahve a pro opakovaně použitelné lahve. Proto budou muset např. výrobci a distributoři nealkoholických nápojů nově zajistit, že v roce 2030 bude nejméně 10 % jejich výrobků opakovaně použitelných, v roce 2040 pak již čtvrtina.

Podle některých LCA analýz (posouzení životního cyklu produktu) je produkce CO₂ v případě znovupoužitelných obalů vyšší než při jejich recyklaci, a to zvláště při započtení dopadů na životní prostředí jako acidifikace či eutrofizace. Na druhou stranu jiné LCA studie ukazují, že opakované použití je většinou příznivější vůči životnímu prostředí a opačné případy jsou výjimečné. V původním návrhu nového nařízení byly cíle pro opakované použití/znovuplnění ještě vyšší a Komise nakonec přistoupila k jejich snížení, a to na základě značné kritiky výrobců. Zvláště v případě výrobců piva či vína, kde jsou běžně používány skleněné láhve, je však otázkou, proč by nemohly cíle u těchto obalů zůstat výše.

Nový systém zálohování a třídění

Nové nařízení obsahuje povinnost zavést zálohový systém pro jednorázové plastové láhve a plechovky do objemu tří litrů s výjimkou vína, tvrdého alkoholu, mléka a mléčných produktů od roku 2029. Členské státy mají ovšem možnost se této povinnosti vyhnout, pokud jv letech 2026 a 2027 vytřídí více než 90 %. Dle dat společnosti EKO-KOM a.s. byla míra sběru PET lahví v ČR v roce 2019 zhruba 79–82 %. České Ministerstvo životního prostředí mělo ovšem v minulosti k případnému zavedení povinného depozitně-refundačního systému pro PET lahve mnohé výhrady.

Kompostovatelné plasty nepatří do žlutých kontejnerů

Dalším z cílů nového nařízení má být také úprava nakládání s kompostovatelnými obaly, zejména plasty. Důvodem je především navýšení jejich spotřeby a zároveň časté „znečišťování“ tříděného plastového odpadu biologicky rozložitelným plastovým odpadem, a to právě z důvodu neznalosti spotřebitelů, o jaký typ plastu se vlastně jedná. Podle nového nařízení mají být povinně kompostovatelné např. značky na ovoci a zelenině či kávové kapsle. Dle nového nařízení by také všechny obaly měly být vybaveny označením, které umožní spotřebitelům zjistit, z jakého jsou materiálu a jakým způsobem s nimi má být dále nakládáno – zda je možné je opětovně použít nebo má dojít k jejich recyklaci. Pro tyto účely mohou být obaly vybaveny třeba QR kódem.

Návrh mohl mířit výš

Z pohledu udržitelnosti a snížení uhlíkové stopy z obalů v rámci EU lze plánované přijetí nového nařízení bezesporu považovat za krok vpřed. Obsahuje zejména množství cílů, které by měly vést nejen ke snížení spotřeby jednorázových obalů (a to včetně těch plastových), ale také ke zvýšení poptávky po recyklátech pocházejících z těchto obalů.

Některé cíle ale zůstaly nezměněné a nedostatečné. To se týká například spotřeby lehkých plastových tašek, jejichž spotřeba by v roce 2025 dle stávající směrnice o obalech neměla překročit 40 tašek za rok na osobu v členském státě (případně mohou členské státy přistoupit ke zpoplatnění těchto tašek). Zůstává otázkou, zda 40 lehkých plastových tašek na osobu není stále příliš mnoho – jedná se v podstatě o 3 tašky na osobu měsíčně. Toto platí zvláště za situace, kdy je k dispozici mnoho opakovaně použitelných alternativ. Z nového nařízení také vypadlo omezení použití velice tmavého skla, které je špatně recyklovatelné, nebo foliových rukávů na PET lahvích pokrývajících více než 50 % láhve, které rovněž znesnadňují recyklaci. Tato omezení by přitom nevedla k existenčnímu ohrožení výrobců obalů či produktů do nich balených.

Ze strany některých států je také kritizováno stanovení cílů snižování množství produkce obalů na jednoho obyvatele členského státu, neboť to zvýhodňuje členské státy, které mají produkci obalových odpadů vysokou. Na druhou stranu by nové nařízení mohlo v budoucnu vést i k tlaku na dodavatelské řetězce i mimo státy EU. Taková situace by měla pozitivní vliv nejen na snížení množství unikajících skleníkových plynů do ovzduší, ale také na snížení úniku plastů do životního prostředí a jejich rozkladu na mikroplasty.