Rekonstrukce bývalého hotelu Intercontinental jako výzva nejenom pro památkáře
V rámci říjnového semináře Společnosti pro technologie ochrany památek STOP představil architekt Marek Tichý historii výstavby pražského hotelového komplexu Intercontinental v Pařížské ulici a nastínil možnosti jeho rekonstrukce. Ta je v současné době ve fázi dokončování první etapy zahrnující statiku objektu, obvodové a střešní pláště.
Výstavba mezinárodního hotelového komplexu Intercontinental na volném, nezastavěném konci ulice Pařížská se měla na konci šedesátých let minulého století stát pilotním projektem československé architektury, výstavní skříní naší kultury, užitného umění a řemesla. Na místo, které nebylo v souvislosti s okolnostmi druhé světové války dotvořené v duchu koncepce asanační přestavby Starého Města a bylo dlouhá desetiletí opuštěné, zčásti zaplněné jen torzem obytného vypáleného bloku v sousedství volné parcely původně určené pro výstavbu České univerzity, byl po dohodě československé vlády a amerického investora situován velkorysý objekt.
Jeho projektem byly pověřeny osvědčené týmy projektových ateliérů Praha pod vedením Karla Filsaka. Vedle něj je mezi hlavní autory možné počítat třeba Jana Šrámka nebo Františka Cubra, výčet spoluautorů je ale mnohem bohatší. Podstatné je zdůraznit, že kromě architektů se na tvorbě projektu podílela i řada výtvarných umělců. V duchu uvolnění poměrů na konci šedesátých let i následné normalizace se zde uplatnily osobnosti, jejichž tvorba byla veřejnosti známá, i ty, jejichž zapojení nebylo do té doby žádoucí. Vznikl tak možná poslední, v pravém slova smyslu generační projekt, „gesamtkunstwerk“, který odrážel nejen kvalitu české architektury a užitného umění, ale v širším slova smyslu vzepětí české kultury šedesátých a sedmdesátých let. Ta se zejména díky nové vlně československého filmu, ale i díky řadě tvůrců z dalších odvětví po dlouhých desetiletích opět dostala do povědomí světové veřejnosti.
Návrh hotelu, atelier Epsilon, pohled ze severu ….Návrh interieru velkého sálu se stropem z pohledového betonu a autorskými svítidly R. Roubíčka, arch. J. Šrámek
Stavba i její detaily jsou stejně univerzální jako autentické, stejně mezinárodní, odrážející trendy brutalistní architektury jako kontextuální, vycházející z dobré znalosti prostředí Prahy a její historické architektury. Dvojici výrazně horizontálních skupin podlaží s veřejnou a komerční funkcí na úrovni parteru a střech propojuje hmota ubytovací části s výrazným asymetrickým členěním vertikálními pásy. Ty ve své podstatě odrážejí logiku pražské činžovní architektury založené na střídání okenních a meziokenních travé. Na tehdy moderní stavbě se tradiční motiv ukazuje v podobě nepravidelného střídání prvků z betonu, skla rámovaného hliníkovými profily a keramiky, výrazně graficky zpracované.
Materiál pro výstavbu a architekturu hotelu
Zastavme se u několika základních materiálů, jejich povahy, stavu před rekonstrukcí a způsobu obnovy. V duchu koncepce celé architektury jsou to ty, které tvoří nosnou konstrukci, výplně i povrchové úpravy současně, v četných kombinacích, v exteriéru i interiéru v celém rozsahu této měřítkem mimořádné stavby. Jedná se o beton, coby základní stavební materiál, monolitický i prefabrikovaný, prezentovaný v podobě výrazně mohutné konstrukce a vytrčených linií, „žiletek“ i plochých partií s lineární grafikou na fasádách, sklo v nadrozměrných tabulích společenských pater, v sestavách s jemnými kovovými rámy v podlažích ubytovacích i jako umělecký artefakt v podobě tavenic zabudovaných do skeletu coby luceren i autorských lustrů, hliník jako významná část stavebnice lehkých obvodových plášťů, a konečně keramika, která vtiskla fasádám budovy punc výjimečnosti. Pomineme-li umělecká díla, až na malé výjimky byly při výstavbě užívány prvky a materiály z produkce socialistického stavebnictví. Ty se zde ale často ukazovaly v nových variacích a obměnách, jejich aplikace byly mnohdy natolik průlomové, že byly na řadě jiných novějších objektů dlouhá desetiletí kopírovány.
Dříve než si popíšeme jednotlivé materiály a jejich specifika je kromě výše uvedeného akcentu na výjimečnost stavby důležité zmínit jinou podstatnou skutečnost, se kterou se u objektů z období vrcholícího socialismu setkáváme velice často. Tak jak se architekti byli nuceni vypořádat s realitou, že navrhovat se dalo jen s použitím dostupné výroby a na tomto poli byli často nuceni improvizovat, tak se průměrná výstavba potýkala s nedostatky stavebního řemesla, nedůsledností při provádění a často též improvizací, která se ale na rozdíl od tvorby nedá označit za cosi zaznamenáníhodného. Za několik desetiletí práce naší kanceláře jsme měli možnost pozorovat stavby prakticky všech historických období, s jistotou lze ale prohlásit, že právě kvalitou a úrovní zpracování jsou ty ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století v průměru nejslabší. Často jakoby opravdu byly plánovány s životností tabulkových padesáti let, bez ohledu na ekonomiku jejich provozu, nároky na opravy a údržbu, které byly navíc ve většině případů vlivem společenských okolností zanedbávány.
S nedostatky a neschopností realizovat velké stavební dílo se kupodivu setkáváme také na objektu bývalého hotelu Intercontinental, jedné z největších a nejvýznamnějších státních stavebních zakázek své doby. Počínaje zásadními defekty železobetonového skeletu, způsobené většinou špatně provedeným nebo chybějícím armováním a nedůsledným zpracováním betonových směsí, konče geometrickou nepřesností, která se na desítky procent vzdaluje od tolerancí stavebních norem. Jedna z hlavních hmot objektu je od svislé roviny nakloněna o neuvěřitelných 19 cm, odchylky v rovinnosti podlah jsou na jednom podlaží téměř 10 cm. A tak bychom mohli pokračovat. Vady stavby, které dle provedené diagnostiky vznikaly již v době její výstavby, nebyly za celých padesát sanovány, naopak stavba dále trpěla neodbornými zásahy a nedostatečnou údržbou. Deklinometry, které hned po obnažení nosných konstrukcí a zjištění havarijního stavu nařídili statici umístit, a navazující přesné geodetické měření naštěstí ukázaly, že dnes nedochází k dalším posunům, stavba je ale neuvěřitelně křivá, špatně provedená a poškozená. To byl výchozí stav záchranných prací i důrazné upozornění na úskalí, s kterým je třeba u rekonstrukcí staveb z této doby počítat.
Beton
Diagnostika stavu betonových konstrukcí byla svěřena Kloknerovu ústavu ČVUT. Zaměřovala se především na následující parametry:
- pevnost betonu v tlaku (ověřováno nedestruktivními zkouškami),
- pevnost betonu v tahu,
- hloubka a rozsah karbonatace betonu,
- obsah chloridových iontů,
- korozní stav výztuže, tloušťka krycích vrstev.
Díky rozsáhlému posudku z roku 2010, který byl v průběhu projekční přípravy dále prohlubován, bylo možné posoudit nejen stav, ale i progresi poruch v čase a tedy adekvátně stanovit míru požadovaného zásahu. Podstatným destruktivním jevem byla v případě stavby karbonatace betonu. Jedná se o dlouhodobý proces, ve kterém hraje rozhodující roli vzdušný CO2. Primární riziko karbonatace nespočívá ve snižování konečné pevnosti betonu (tak jako je tomu například u dříve užívaných hlinitanových cementů), ale v tom, že zkarbonatovaný pórovitý roztok betonu ztrácí svoji alkalitu a tím přestává pasivovat výztuž a chránit ji před korozí. V kombinaci se smáčením povrchu dešťovou kyselou vodou je poškozování betonu i výztuže dále urychlováno. Vizuálně bylo tyto jevy na objektu možné snadno pozorovat na množství trhlin, opadávání krycích vrstev betonu, obnažení výztuže, laboratorně pak na grafech karbonatace, koroze a chemickém obrazu betonových směsí. Porovnání rozsahu koroze a výskytu kyselých iontů ve směsi v roce 2010 a o deset let později, kdy byly práce na rekonstrukci zahájeny, vedlo k závěru, že betonové „žiletky“ je třeba bez odkladu snést a nahradit, monolity sanovat, a to i v rozsahu později provedených vysprávek, které bylo třeba sejmout. Ze statického pohledu to vyžadovalo zpracovat prostorový model celé stavby a vybavit ho údaji z odebraných vzorků. Následně navrhnout postupy oprav. V principu se jednalo o aplikaci uhlíkových lamel a tkanin, spínání trnováním nebo protézováním ocelovými prvky. Byla vypracována metodika provádění oprav pro typické poruchy, které byly roztříděny do asi dvaceti skupin. Podle takto zpracovaného návodu pak byly defekty zachyceny prostorovým skenem, opraveny a provedené sanace zanášeny zpětně do prostorového statického modelu. S jeho pomocí byla průběžně hodnocena nejen mechanická odolnost a posílení jednotlivých míst, ale i prostorová tuhost celé stavby. Zpracovaná databáze současně slouží jako podrobná dokumentace pro další provoz a správu.
Poruchy monolitu, prefa panelů („žiletek“). Vpravo detail silné koroze výztuže s tvorbou korozních zplodin a oslabením průřezu (žebírková výztuž).
Konečný počet zdokumentovaných poruch překročil neuvěřitelných patnáct tisíc pozic. Ani to ale nestačilo k úplné nápravě. V několika případech se celé části stavby ukázaly jako neopravitelné a bylo rozhodnuto o jejich snesení a náhradě. To se týkalo především rozsáhlých stropů nad hlavním kongresovým sálem a přilehlou kuchyní. V případě velkého sálu se jednalo o signifikantní partie díla, v kterých se pohledový beton výrazně uplatňoval v interiéru navrženém Janem Šrámkem. Právě z tohoto důvodu je nově zbudovaný strop, de facto mostní konstrukce s rozponem téměř dvacet pět metrů z předpjatého betonu, geometricky přesnou kopií stropu Šrámkova. Současně je navržena tak, aby umožnila realizaci intenzivní střešní zahrady, výstavbu střešní konferenční nástavby a její propojení se sousedními částmi hotelu.
Z pohledu vizuálního byla úloha neméně složitá. Bylo totiž třeba vyvinout celou řadu postupů při aplikaci povrchových úprav u starých, více nebo méně poškozených betonů, a betonů nových tak, aby výsledný efekt navrátil pohledovým betonům shodný tón, byla zachována jejich živost, otisky dřevěných prken bednění, nepravidelnost textury a snad i zmíněná nedokonalost provedení, která je pro stavbu charakteristická. Po úvodních pokusech použít krycí nátěry bylo evidentní, že jedinou možností je důsledné odmytí, očištění všech povrchů a téměř restaurátorské obnovování jednotlivých partií. Podle stavu to byla lazura, více a méně ředěný sanační pačok, stěrka, a to hladká nebo v textuře původního povrchu. O aplikaci konkrétního postupu pro konkrétní místo bylo rozhodnuto vždy za přítomnosti architekta a technologa, vyznění a vhodnost postupů se hodnotily s odstupem několika měsíců, často bylo rozhodnuto o požadavku změny postupu nebo opravy již provedeného místa. Celý proces tak trval více než dva roky. Výsledek je pro diváka z odstupu téměř neviditelný a ukazuje stavbu v původní síle a výrazu její brutalistní architektury.
Jak již bylo uvedeno, zcela nově byly vyrobeny a montovány prefa panely vystupující před fasádu v podobě svislých lišt – „žiletek“. Jejich tvar byl na straně přiléhající k výplni upraven, do vytvořené mělké kapsy byl nově vložen izolant, aby se zabránilo nežádoucím přestupům tepla a kondenzaci. Současně byl zcela nově navržen a realizován kotevní systém, ten je nyní řešen jako izolační nosník s přerušeným tepelným mostem. Vizuálně nejsou technické úpravy vůbec patrné, z hlediska stavební fyziky a zejména životnosti a energetické náročnosti objektu jsou však zásadní. Zcela na okraj je možné uvést, že panely se tak jako před padesáti lety vyráběly v pražské Prefě Průmyslová.
Keramika
Vedle betonu je výrazným prvkem fasád keramika. Právě ta budově vtiskla detail, kterým ji odlišila od výstavby své doby, nepochybně i proto, že prací na této části zakázky byl pověřen český výtvarník, později v zahraničí působící a oceňovaný sochař Zbyněk Sekal. Tvarovky běžně vyráběné pro stavbu upravili keramici někdejšího podniku Západočeské keramické závody, n. p., který se specializoval především na technickou keramiku, převážně kameninové kanalizační roury. Jeden ze závodu podniku v Břasech tehdy disponoval jílovou surovinou vhodnou pro keramiku s vysokou plasticitou po výpalu, proto byla výroba obkladů zadána právě zde. V komorových pecích se keramika vypalovala uhlím a tzv. generátorovým plynem, který si keramička sama vyráběla. To vedlo k tomu, že výsledná barva keramického vypáleného střepu byla velice rozdílná, počínala na světlých pískovcových tónech a končila na temně červených odstínech. Výsledný lesk byl keramice dodán díky solené glazuře nanášené na povrch keramických, kameninových fasádních tvarovek. Není zcela jisté, jestli byly tvarovky běžným stavebním sortimentem, jen technologicky upraveným pro výstavbu mezinárodního hotelu, který byl významnou státní zakázkou, a nebo pro ni byly dokonce vyvinuty. Jisté ale je, že díky fenomenálnímu způsobu jejich uplatnění na fasádách exponované stavby se staly vyhledávaným stavebním prvkem, který pak keramičky produkovaly až do devadesátých let minulého století. Tou dobou již byla výroba z důvodu vyčerpání ložisek jílu a velké ekologické zátěže přemístěna do Chlumčan. S populární pohledovou keramikou typu Intercontinental se v té době setkáváme například na budově Transgas (1972–1977), budově velvyslanectví v Berlíně (1977), na hotelu Praha (1984–1988) i mnoha drobnějších stavbách, mezi které lze počítat třeba vilu Jana Kodeše (1973).
Není třeba zdůrazňovat, že ani stav keramických obkladů nebyl před zahájením rekonstrukce dobrý. Keramické pásy fasád v době před rekonstrukcí po padesáti letech expozice byly stejně jako betony na konci životnosti. Keramika vyzdívaná přímo na kontakt železobetonových konstrukcí nebo vestavovaná mezi betonové prefa panely trpěla kondenzací, vlivem opakovaných mrazových cyklů se postupem let rozpadala. Její zachování na místě proto nebylo i vzhledem k urgentní potřebě sanovat staticky poškozený železobeton až na výjimky možné. Tím začala mnoho měsíců trvající cesta hledání partnera pro výrobu, od počátku bylo současně požadavkem, aby výsledný produkt byl nejen přesnou tvarovou kopií, ale odpovídal i svou barvou, texturou střepu a mírně lesklým povrchem solné glazury. Cílem přitom bylo nejen pregnantně replikovat, ale i vylepšit mechanické vlastnosti, zejména odstranit vnitřní pnutí materiálu, které bylo příčinou defektů v minulosti. K tomu bylo třeba specializované výroby, týmu technologů, stovek zkušebních vzorků a desítky samostatných testovacích výpalů. To vše se podařilo najít a realizovat v cihlářských závodech v Kadani. Výsledek je neuvěřitelný, jak je vidět ze srovnávacích fotografií včetně autentické barevnosti dosažené díky nestejnoměrné teplotě výpalu v různých částech pecí.
Samostatnou úlohou pak bylo vytvořit kladečské plány a domyslet způsob vyzdívek na širokou spáru. Podrobný rozbor prokázal, že všechny segmenty jsou složeny ze šesti tvarů (pět základních tvarovek a jeden poloviční formát), avšak zcela autenticky řazených. Proto bylo třeba přistoupit ke klasické, zdlouhavé, pracné, ale tradičně osvědčené metodě fotogrammetrického přepisu. Ten byl pro zedníky následně převeden do kladečských listů pro každý pás, v kterých byly pozice každé tvarovky a tvaru pracovně označených písmeny nezaměnitelné. Při kladení byl současně dozorován nahodilý výběr z několika přistavených palet, aby bylo dosaženo charakteristické proměnlivé barevnosti přírodní keramiky. Kladení tvarovek, jejich kotvení i spárování bylo prováděno zednicky, i v tom byl postup obnovy konzistentní s dobou vzniku objektu. Stejně jako u nově instalovaných prefa dílců i v případě nových keramických vyzdívek byl do souvrství obvodového pláště doplňován celoplošně izolant, opět zejména s ohledem na tepelnou ochranou objektu, především vyloučení defektů souvisejících s výskytem kondenzačních pásem, jeho energetickou náročností a životností.
V duchu tradičního postupu při obnově historických objektů bylo několik keramických pásů zachovaných in situ, a to tam, kde to bylo technicky smysluplně řešitelné. Většinou na místech, kde nebylo třeba zásadně sanovat nebo nahrazovat přilehlou část monolitu a současně bylo možné dodatečnými opatřeními na vnitřní straně posunout hranice kondenzačního pásma. Původní zachovaná keramika byla restaurována na místě, injektována v místech defektů, přespárována a opatřena hydrofobizačními nátěry.
Lehký obvodový plášť
Poslední částí obvodových plášťů a předmětem úvah o rekonstrukci byl lehký obvodový plášť. Ve své době charakteristický prvek, který nacházíme v architektuře daného období v celé republice. Jeho základ tvořily hliníkové rámy vystrojené okenní výplní, v místech parapetů a nadpraží pak panely sendvičovými s lícem z lakovaného skla. Zatímco partie okenních rámů byly velice pravděpodobně vyvinuty pro hotel Intercontinental, měly autentický detail nadokenní členěné římsy a vykazovaly se celkově značnou subtilitou, parapetní části byly běžným produktem lehké prefabrikace, a to se všemi nedostatky. Vlivem dotvarování objektu v čase, špatně vyřešené připojovací spáry sestav a poměrně značné křehkosti došlo postupem času k rozpraskání skel a jejich postupnému odpadávání, v době před rekonstrukcí tak byla většina fasád již zcela obnažena až na izolační desky. Ty byly, opět v intencích tehdejší výroby, provedeny z azbestových vláken. To vše vedlo k jednoznačnému požadavku na náhradu, vzhledem k výskytu azbestu navíc provázenou speciální technikou odstrojení a likvidace.
Lehký obvodový plášť. Vpravo izolační desky z azbestových vláken v jádru sendviče obnažené po opadání skleněných desek.
Návrh a výroba nových panelů nebyly vůbec banální. Je sice pravda, že s hliníkovými profily se dnes ve výstavbě běžně setkáváme, ale současně se jejich profilace značně změnila zejména kvůli požadavkům na tepelnou techniku, mechanickou odolnost a trvanlivost. Dílensky nelze hliník zpracovávat, jedná se jednoznačně o výrobu sériovou. Jedinou možností, jak dosáhnout požadované profilace a obnovy vizuálního zpracování, je zaměřit se na základní hliníkové profily, nikoliv na skládané v sortimentu dodavatelů oken a fasádního zasklení. Z těch je možné po dlouhém hledání a skládání sestavit i atypický profil. Jak se ukázalo, bylo tak možné obnovit i citlivý detail nadokenní římsy, nebo chceme-li moderní suprafenestry. Hledání odpovídající barvy u lakovaného skla, vlastní skloviny oken nebo návrh velkoformátového zasklení ve společenských podlažích je již snazší. To, co byl v sedmdesátých letech minulého století atyp, je dnes poměrně běžné. Zastavme se snad jen u řešení připojovací spáry, pro kterou byla s výhodou použita expanzní páska z polyuretanové pěny. Ta se ukázala jako mimořádně praktická, zejména proto, že dokázala elegantně vykrýt velké nerovnosti na styku původních křivých a přesně vyrobených nových prvků.
Lehký obvodový plášť – profilace hliníkových partií, prototyp č. 18 zvolený jako podklad pro výrobu.
Foto realizace krátce před dokončením, fasád
Závěr
Rekonstrukce bývalého hotelu Intercontinental je ve fázi dokončování první etapy rekonstrukce zahrnující statiku objektu, obvodové a střešní pláště. Je svého druhu jistě jednou z největších oprav stavby daného období, průlomovou z hlediska důsledného hledání autentické formy rekonstrukce v kontextu současných potřeb, energetických i provozních nároků. Přináší řadu otázek a úkolů pro architekty i techniky, současně poskytuje díky nadstandardní finanční podpoře řadu řešení, návodů a námětů na obnovu moderní architektury. Tento příspěvek věnovaný zejména vybraným materiálům není jistě posledním slovem, práce pokračují a přinesou nejspíš mnoho dalších informací pro odbornou i laickou veřejnost.
Článek byl původně publikován ve sborníku Společnosti pro technologie ochrany památek STOP (2022) a dále pak autorem a redakcí upraven pro čtenáře TZB-info. Děkujeme.