Kolik opravdu stojí podpora fotovoltaických elektráren z dob solárního boomu?

V souvislosti s podporou fotovoltaiky se nejčastěji zmiňuje částka 29 miliard Kč ročně. Zmiňuje ji i ministr průmyslu a obchodu mezi hlavními důvody, proč vláda schválila snížení návratnosti fotovoltaiky (vnitřního výnosového procenta) na 6,3 %, nejnižší hodnotu ze všech podporovaných zdrojů. Z částky 29 miliard stát získá zpět bezmála polovinu, tj. 14.1 miliardy. Příjmy státu jsou součtem především těchto položek:

• solární odvod (2,2 mld. Kč/rok),
• daně právnických osob (2,7 mld. Kč/rok),
• prodej emisních povolenek (4 mld. Kč/rok),
• odvody za zaměstnance (1,4 mld. Kč/rok),
• další daně a odvody (3,8 mld. Kč/rok).

Největší část připadá na solární daň a daně právnických osob. Do poslední kategorie zase spadají například příjmy obcí z pronájmu pozemků pro fotovoltaiku, nebo podpora solárních elektráren, v nichž má stát podíl, což jsou třeba fotovoltaiky ve vlastnictví skupiny ČEZ. V kalkulaci se nepočítá s nepeněžními benefity jako jsou třeba nižší emise CO2.

Zbylých 15 miliard je potom skutečná částka, která tvoří roční příjem investorů. Za 20 let trvání podpory tak bude podle výpočtů EY vyplacena podpora ve výši 270 miliard korun, nikoli bilion, jak bylo možné v minulosti slyšet od českých vládních představitelů. To je samozřejmě hodně peněz, ovšem tuto částku je třeba vnímat v kontextu toho, že bude rozdělena mezi více než 25 000 investorů. Vedle několika velkých projektů jsou zde tisíce malých a středních investorů, soukromníků, firem, i obcí. Neudělali nic špatného, jen reagovali na státní pobídku, investovali za oficiálně stanovených podmínek a pomohli tak státu splnit mezinárodní závazky v oblasti obnovitelné energie.

Stát výši podpory včas nekorigoval vzhledem ke klesajícím cenám technologií a návratnost elektráren postavených v letech 2009 a 2010 se významně zkrátila. Stav nazvaný „překompenzace“ nevznikl chybou investorů, přesto byli označeni za viníky této situace („solární baroni“) a stát se proti nim rozhodl zakročit řadou opatření, která investorům výrazně zkomplikovala život:

• 26% solární odvod platný v letech 2011 – 2013,
• 10% solární odvod pro solární elektrárny z roku 2010 platný po celou dobu jejich životnosti,
• zavedení nesmyslných recyklačních poplatků (blíže o recyklaci fotovoltaických panelů),
• zrušení slíbených daňových prázdnin,
• zrušení zrychleného odepisování,
• zrušení podpory decentrální výroby,
• povinnost dodatečné instalace dispečerského řízení,
• zafixování indexace výkupních cen ve výši 2 % bez ohledu na inflaci.

Není divu, že po zavedení těchto podmínek se výstavba fotovoltaických elektráren v ČR na několik let kompletně zastavila. Ministerstvo průmyslu a obchodu zároveň v roce 2013 deklarovalo, že těmito kroky je překompenzace vyřešena a další omezující opatření již nebudou realizována. V poslední novele zákona o podporovaných zdrojích energie schválené letos v dubnu však vláda schválila další snížení podpory pro fotovoltaické elektrárny.

Jedná se o zpětnou změnu podmínek, v zákoně o podpoře obnovitelných zdrojů nikdy neexistoval limit výnosnosti projektů. Nyní vláda stanovuje limit výnosnosti solárních investic na 6,3 %. Toto číslo vychází z podkladů, které ČR zaslala Evropské komisi během notifikačního procesu (zjednodušeně „procesu schvalování podpory“). Na základě těchto podkladů pak Evropská komise stanovila intervaly hodnot, v nichž by se měly výnosy jednotlivých skupin zdrojů pohybovat.

Ovšem zatímco u ostatních obnovitelných zdrojů postavených v letech 2006 – 2012 vláda schválila nejvyšší hodnotu z rozsahu vnitřního výnosového procenta (větrné 7 %, vodní 7 %, bioplynové 10,6 % a biomasa 9,5 %), u fotovoltaiky zvolila hodnotu nejnižší. MPO přitom v minulém roce zveřejnilo výsledky sektorového šetření, z něhož jasně vyplynulo, že projekty solárních elektráren nejsou překompenzované a není tak potřeba zavádět další omezující opatření.

Omezení výnosů na 6,3 % nepokryje ani úroky většiny úvěrů financujících bank. Kdyby investoři věděli o této výši výnosu již v době instalace svých projektů, nikdy by do nové a nevyzkoušené technologie neinvestovali. Snížení hranice výnosnosti může být pro řadu projektů likvidační, to ale přece nikdo nechce. Elektrárny fungují a dodávají do české sítě bezemisně vyrobenou elektřinu, kterou stát bude potřebovat jak kvůli klimatickým závazkům, tak i kvůli vlastní energetické bilanci při odstavování uhelných zdrojů. A budou-li příznivé podmínky, budou to dělat ještě mnoho let po skončení státní podpory.

Snížení důvěry zablokuje investice

Česká ekonomika teď čelí poklesu následkem pandemie koronaviru a zároveň z EU přicházejí jasné signály, že Evropa je připravena masivně podporovat investice do moderní energetiky. Stát bude potřebovat podnikatele, kteří mu pomohou tyto investice realizovat. Avšak ve chvíli, kdy podnikatelské riziko bude spočívat nikoli v technologii, v nepřízni počasí nebo ve vývoji trhu, ale v opakovaně prokázané nepřízni státu (viz výše), firmy své peníze investují raději v okolních zemích. A to ve chvíli, kdy stát velmi potřebuje jak rozhýbat tuzemské investice, tak snižovat emise z energetiky.

Zbytečné spory, ze kterých stát nic mít nebude

Jestliže je cílem státu ušetřit peníze na nižší podpoře fotovoltaiky, nezvolil si snadnou cestu. Investoři se zásahům do podnikání budou bránit, spory se potáhnou delší dobu. Není jisté, že ke snížení podpory opravdu dojde, kdy k němu dojde a pokud stát soudy prohraje, bude to pro něj naopak znamenat náklady. Tyto spory zaměstnají jak stát, tak podnikatele, kteří ukázali, že jsou ochotni s obnovitelnými zdroji podnikat. Jak by za podobných okolností mohla probíhat budoucí podpora jaderné energetiky, je lepší nedomýšlet.