Úvaha nad energetickou politikou ČR a Německa

Úvod

Ropa je energetickým zdrojem číslo jedna a svět se nachází v období ropného zlomu. Vážné ochromení ekonomiky je s určitým zpožděním po ropném zlomu téměř jisté, protože od začátku industriální revoluce vyžadoval hospodářský růst zvyšující se spotřebu fosilních paliv. Toto spřažení (růst HDP – růst spotřeby fosilních paliv) se doposud nepodařilo rozvázat, ač se o tom začalo hovořit ve spojení se snižováním emisí skleníkových plynů. Rok 2008 byl výjimečný a ukázal plný rozsah možných škod z nedostatečné nabídky. Začal s cenou ropy 90 $ za barel a v půli roku se cena zlomila za vrcholem 150 $/b. Ekonomika se zároveň stahovala, klesala průmyslová výroba a exporty, rostla nezaměstnanost. Dopravní průmysl se ocitl v životním ohrožení. Z roku 2008 si lze odnést dvě poučení: ceny se opravdu mohou vyhoupnout do nečekaných výšin a velmi vysoké ceny působí v krátkém období závažné škody na hospodářství.

Ač země OECD tehdy utlumily své ropné dovozy, toto bylo víc než vyváženo růstem spotřeby (často dotované) v zemích OPEC, v Indii a zejména v Číně, která v té době zvýšila dovoz o 1,5 miliónů bpd (barelů za den) během první půle roku 2008, protože si dělala zásoby na olympijské hry v Pekingu. Následné spadnutí ceny vrátilo ekonomice a konzumentům zpět kupní sílu. Pro vyvážející země a ropné společnosti to ale znamenalo katastrofu, protože jejich rozpočty již počítaly s vysokou cenou. To zapříčinilo zase jiné děje v souvislosti s tím, že většina „nové“ ropy pochází z nekonvenčních zdrojů jako jsou ropné písky nebo hluboké mořské vrty. Většina publikovaných odhadů uvádí hraniční cenu mezi 70 $ a 90 $ za barel, aby tyto projekty byly životaschopné. Aby se nahradilo vyčerpávání současných ložisek, musí být ročně zahájena produkce nových 3-4 milionů bpd. Při ceně 40 $/b ropné společnosti později v roce 2008 pozastavily projekty v hodnotě 150 miliard dolarů. Tento strmý pokles v investicích může tedy se zpožděním několika let přivodit větší pokles produkce, než bylo očekáváno.¹

Finanční krize způsobená finančními institucemi, která přišla v období ropného zlomu, působí synergii dopadů. Opětně stoupající ceny ropy v důsledku klesající flexibility poptávky v zemích OECD recesi ještě zhoršily. Růst poptávky po ropě v případě ožívajícího ekonomického růstu povede jen ke zvýšení ceny ropy a opětovnému přiškrcení ekonomického růstu. Hospodářské obnovy nebude možné dosáhnout konvenční cestou a ekonomická stagnace bude v nějaké formě pokračovat další roky. Zároveň mohou začít působit negativní dopady změny klimatu.

V poslední době se objevuje snaha o rozvázání závislosti ekonomického růstu na spotřebě energie. Po tomto volají stratégové korporací, občanská hnutí obávající se změny klimatu i politické reprezentace hájící bezpečnost státu. Přímou závislost hospodářské prosperity na objemu užívané energie se ale dosud rozdělit nepodařilo. A ne jen v posledních letech. Ze zkoumání dlouhodobé historie podle některých vyplývá, že tento vztah platil vždy, již od starověké těžby zlata.² Současný bankovní systém s tvorbou peněz založenou na dluzích nemůže fungovat, pokud bude v budoucnu k dostání méně energie, která jediná může přinést hospodářský růst nebo inflaci – prostředky na splacení dluhů. Bez dalšího půjčování se nabídka peněz zmenší a pro podniky bude postupně těžší obchodovat a platit zaměstnance. V situaci dneška, kdy vyprchává efekt vládních stimulů (na Západě) a hrozí pohyb po klesající spirále tenčících se výnosů a neochotě půjčovat, vyvstává otázka tzv. pasti na likviditu – do čeho investovat s jistotou návratnosti?

Důsledky ropného zlomu

Příklady a možné konstelace konfliktů naznačují, že debata o ropě, o jejím potenciálu vyvolávat konflikt a možné implikace pro bezpečnostně-politickou strategii jsou založeny na širokém pojetí bezpečnosti a dlouhodobých důsledcích pro zúčastněné subjekty. Ropa nemusí být jen příčinou konfliktu, ale také zdrojem jeho financování.

Jelikož moderní ekonomiky silně závisí na dostupnosti fosilních zdrojů, zejména ropy, znamenal by ropný zlom v případě neúplného či nedostatečného přechodu na post-fosilní ekonomiku značné omezení přepravních systémů, přerušení ekonomických struktur, a v důsledku toho také úpadek důvěry ve státní instituce.

Protože se dosud nenašla dostatečná alternativa v podobě obnovitelného zdroje pro osobní motorizovanou dopravu, zapříčiní nejspíše ropný zlom a růst cen paliv její velké omezení. To přinese okamžité dopady na způsob života v moderních průmyslových společnostech. Pokud budou dopady velké, zasáhnou nejen dojíždějící z předměstí a satelitních sídel, ale celý automobilový průmysl a další oblasti ekonomiky, od stavebnictví po turismus. Krize mobility se tak může stát dalším rozměrem ekonomické krize. Přeprava zboží představuje díky dnešní globální dělbě práce komplexní systém závislý na ropě, který není vůbec lehké přestavět. Omezení přepravy se týká všech druhů zboží včetně životně důležitých produktů. Mezi ně patří zejména potraviny, na jejichž produkci může mít ropný zlom znatelné dopady. Ty se budou od potravinových krizí v historii lišit tím, že (1) budou mít dopad na veškeré potraviny obchodované na velké vzdálenosti, (2) hektarové výnosy zemědělství používajícího hnojiva, pesticidy a stroje se kvůli nedostatku ropy sníží, (3) nárůst cen bude mít dlouhodobý charakter, nebude výsledkem jedné neúrody, (4) konkurence plodin pro pěstování biopaliv na zemědělské půdě prohloubí nedostatek potravin. Pravděpodobnost vážných krizí s důsledky pro bezpečnostní politiku se bude zvyšovat tam, kde je úroveň potravinové bezpečnosti již teď nízká a bude se dále zhoršovat s nedostatkem vody.

V podmínkách ropného zlomu může docházet i k další výstavbě jaderných elektráren, spojené s proliferací jaderných materiálů a technologií. Množství "jaderných" států může vzrůstat a může se zvětšovat i riziko radiačních havárií a teroristického zneužívání štěpných materiálů. Nebezpečné jsou přitom především technologie obohacování uranu.

Ropa je přímo či nepřímo potřebná pro více než 90 % současné produkce zboží a služeb a dopady ropného zlomu tak nastanou napříč všemi sektory ekonomiky. Posun v cenách změní spotřebu, výrobu i zahraniční obchod. Možnosti přizpůsobení výroby jsou dané substitučními možnostmi alternativ k ropě v jednotlivých článcích výroby. Například v automobilovém průmyslu by se podmínky pro výrobu, prodej a provoz změnily natolik, že by celý sektor musel podstoupit fundamentální přeměnu. ³ Při přechodu na post-fosilní ekonomiku se mohou objevit nové sektory, pracovní příležitosti a trhy. Toto ekonomické obrození se může ale nejdříve projevit jako strukturální nezaměstnanost spojená s poklesem ceny lidského kapitálu a podle toho se také projevit na ekonomice.

Ropný zlom začne působit na všechny najednou, bez předchozí znalosti „Best Practice“. Státy se navíc budou lišit ve struktuře své ekonomiky, v dosavadním úsilí vytvořit post-fosilní a efektivní energetiku, v ekonomicko-politických prioritách, v institucionálních kapacitách a formě vlády.

V situaci, kdy se obyvatelstvu sníží životní úroveň v důsledku omezené osobní mobility a nezaměstnanosti, může dojít k dvojímu negativnímu vývoji. Historické případové studie ukazují, že jen trvalé zvyšování individuálních životních podmínek poskytuje základ pro otevřenou a tolerantní společnost.⁴ Na druhé straně, ale také může být otřesena důvěra lidí ve státní instituce a politiku. Empirické studie pro země OECD také dokazují, že snižování ekonomického růstu může vést ke zvyšování počtu politických hlasů pro extrémistické a nacionalistické strany. ⁵ To zejména ve společnostech, kde je důvěra v politiku už nyní nízká a v krizových regionech, kde začíná být zřejmé, že vlády nejsou schopny vyvinout patřičná řešení a poskytnout vedení společnosti v průběhu transformace.

Základní problém při odvozování bezpečnostní hrozby představované ropným zlomem je systémová povaha rizika vzácnosti surovin a jejich vysokých cen v komplexním ekonomickém systému. Ropný zlom může mít na světovou ekonomiku dramatické dopady. Díky provázanosti ekonomických struktur se cenové šoky mohou přenášet různými cestami a vlivem vzájemných závislostí se proto konkrétní důsledky špatně odhadují. Ze začátku bude možné působení ropného zlomu měřit jako pokles světového ekonomického růstu. Tento pokles může dosáhnout až bodu zvratu (bifurkačního bodu). Nejprve by se totiž mohlo zdát přirozené, že nižší produkce ropy se odrazí ve stejně sníženém ekonomickém růstu. Během této doby se budou vyvíjet technologie pro nahrazení ropy. Nicméně, ekonomiky se pohybují v rámci nějakého pásma stability, v rámci něhož jsou sice různé odchylky a šoky možné, ale funkční principy zůstávají zachovány. Mimo toto pásmo však systém reaguje chaoticky. Dosažení hranice tohoto pásma je bodem zvratu. Z ekonomického pohledu může znamenat takové zpomalení růstu, při kterém dojde k destabilizaci systému. Toto představuje nejhorší scénář.

Německá a česká energetická politika

Německá energetická politika je důsledkem geopolitických faktů. Za posledních 12 let došlo ke třem významným rozhodnutím. V roce 2000 bylo dosaženo dohody s provozovateli jaderných elektráren o odstoupení Německa od jaderné energetiky. 8. září 2005 podepsaly Gazprom, BASF a E.ON základní dohodu o vybudování plynovodu Nord Stream. 30. října 2009 byla založena technologická platforma DESERTEC (v současnosti 55 firem a institucí) s cílem propojit evropské elektroenergetické sítě se severní Afrikou a Blízkým Východem s cílem využít obrovský potenciál slunečního záření v těchto oblastech.

Německá vláda předpokládá, že německé podniky budou páteří nového vývoje post-fosilní energetiky založené na třech hlavních směrech:

1. zabránit plýtvání energií (zvyšování energetické účinnosti)
2. podporovat decentralizovanou výrobu energie, kde je to rozumné a možné
3. podporovat centralizovanou výrobu elektřiny z OZE v místech s bohatými přírodními zdroji (sluneční, větrná a vodní energie) a nabízí tak nejvhodnější podmínky

Díky vyspělému vědecko-technickému potenciálu se SRN v minulosti pokusila sehrát aktivní roli ve všech oblastech jaderných technologií. Tehdejší Západní Německo bylo vysoce úspěšné při vývoji jaderných technologií a úspěšně vyvinulo demonstrační reaktorové typy PHWR, HWGCR, HTGR a LMFBR. V průmyslovém měřítku vybudovalo elektrárny typu PWR ve spolupráci firem Siemens a Westinghouse i typu BWR ve spolupráci firem AEG a GE, a to včetně výroby i těch nejnáročnějších komponent. Pokusilo se proniknout i nepřímo antiproliferačními bariérami dodávkou zařízení pro izotopické obohacování pro JAR a těžkovodního reaktoru na výrobu zbrojního plutonia MZFR pro Brazílii.

Z celého tohoto náročného a úspěšně zvládnutého programu nakonec pod enormním zahraničně-politickým tlakem, umocněným i prohrou ve Druhé světové válce, zbyly pouze tlakovodní elektrárny PWR, a to ještě jen v zahraniční licenci. Takovéto – německému vědeckotechnickému potenciálu a náročnosti na ekonomickou produktivitu – nedůstojné podmínky se nemohly neodrazit v celkovém poměru k jaderné energetice, která musela ustoupit a dát přednost energetickému využití zemního plynu a obnovitelných zdrojů, lépe odpovídajícímu charakteru vyspělé německé společnosti.

Současná německá energetická politika má geopolitickou a mírovou logiku. Nezakládá spor nebo konflikt ani s USA, ani s Čínou, ani s lídry EU ani s Ruskem. Je přitažlivá pro města a rozvojový svět. Problematikou ropného zlomu a jeho dopadu na německou společnost se věnuje i zpráva Centra pro transformaci Bundeswehru ("Peak Oil – Sicherheitspolitische Implikationen knapper Ressourcen"). Zabývá se bezpečnostními důsledky omezených zdrojů a nastiňuje doporučení (i v oblasti energetické politiky včetně mezinárodních vztahů) pro německé politiky vedoucí k zachování síly a postavení Německa ve světě. Protože ekonomika ČR je hospodářsky vázána na Německo, je vhodné zmínit některé zásadní myšlenky. Dopady ropného zlomu na bezpečnost budou eskalovat v letech 2025–2040. Ropa bude určující silou měnící mezinárodní vztahy. Nedostatek základního zboží a služeb by přivodil kolaps tržně orientovaného německého hospodářství. Ekonomický krach kdekoliv ve světě by zasáhl i SRN pro její úzkou integraci na globální ekonomiku (a tedy i ČR). Základní význam mají energetické vazby na Rusko, stabilní a privilegované dodávky jeho ropy a plynu. V časovém rámci do roku 2040 může kombinace růstu světové populace, docházejících zdrojů a klimatické změny vést k diskontinuitě světového vývoje. Zpráva varuje před regionálním nedostatkem, zhroucením trhů a přeskupením politických sil. Ničení infrastruktury se může stát atraktivním cílem nepřátelských skupin i některých států. Krize mobility by vedla k potravinové krizi pro její závislost na silniční dopravě. Německo, jako země závislá na globalizované ekonomice, je silně ohroženo rizikem její destabilizace. Musí proto silně investovat do zvýšení odolnosti infrastruktury a lokální soběstačnosti.

Německá energetická politika má ekonomickou logiku. Německo rozeznalo nezbytnost využívání obnovitelných zdrojů a jejich postupné nasazování v dlouhém období. Německo se svou expertní znalostí a technologiemi chce být v čele toho vývoje se všemi výhodami pozice lídra, protože ví, že tyto technologie a expertíza budou ve světě žádány a dobře zaplaceny.

Německý import ropy je z 97 % z oblastí, které již dosáhly ropného vrcholu. Analýza dovozů a vývozů mobilizuje novou hospodářskou politiku Německa, neboť nedostatek ropy omezí nejen „palivo“ pro německou ekonomiku, ale ohrozí i odbyt konvenčních automobilů, které budou bez dostatku ropy na světovém trhu neprodejné. Podobně může být z hlediska skladby dovozů a vývozů ohrožena i Česká republika. Ta je hospodářsky závislá na Německu a energeticky na Rusku. 27 % importu a 33 % exportu se vztahuje k SRN. Německo je naším nejvýznamnějším obchodním partnerem, s velkým náskokem před Slovenskem, Polskem, Francií, Velkou Británií a Rakouskem. Energetická závislost ČR na Ruské federaci činí v současnosti 100% jaderného paliva, 75% zemního plynu⁶ a 70% ropy.

Česká historie energetického využívání jaderné energie souvisí s těžbou uranu. Již v r. 1871 byla v Jáchymově zřízená Státní továrna na uranová barviva, kterou v r. 1938 převzaly německé firmy. Dne 11. 9. 1945 byl Jáchymov obsazen sovětskou armádou, 24. 10. 1945 byly jáchymovské doly znárodněny a 23. 11. 1945 byla se SSSR podepsána dohoda „o dodávkách radia a jiných radioaktivních prvků“. Na jejím základě byla zřízena sovětsko-československá komise, která od r. 1945 až do r. 1990 fakticky řídila aktivity čs. uranového průmyslu. Dohoda se SSSR z r. 1945 zavazovala Československo dodávat uran výhradně do SSSR s výjimkou až 10% těžby, kterou si v odůvodněných případech mohlo ponechávat pro vlastní potřebu.

Vyvezený uran představoval svým energetickým obsahem dvacetiletou těžbu domácího uhlí z období vrcholu jeho těžby (100 Mt hnědého uhlí a 25 Mt černého uhlí v 80. letech 20. století). Jelikož při této intenzitě těžby uhlí jeho zbývající zásoby měly být vyčerpány během několika desetiletí, představovala jaderná energetika na domácí přírodní uran jednu z nemnoha reálných možností, jak zabránit tomu, aby národní hospodářství ČSSR nemuselo být převedeno na importovaná paliva se všemi tvrdými ekonomickými důsledky z toho vyplývajícími. Volba demonstračního těžkovodního programu na přírodní uran v roce 1956 vycházela z možnosti přímého využívání aspoň 10% domácí těžby pro vlastní energetické účely, které dovolovala dohoda se SSSR z r. 1945. Z toho vycházelo i Usnesení vlády ČSSR z roku 1964, které uložilo ČSUP, aby se připravil na výrobu jaderného paliva pro elektrárnu A-1 a později i pro další jaderné elektrárny. Při rozhodování o charakteru čs. jaderně energetického programu koncem 60. let během spuštění demonstrační těžkovodní elektrárny A-1 se v celém světě již vědělo, že se plynem chlazené těžkovodní reaktory (GCHWR) neosvědčily. Sovětská nabídka výstavby průmyslových tlakovodních elektráren na obohacený uran byla důvěryhodným signálem, že vojenské potřeby uranu již byly i v SSSR saturovány.

Přijmout nabídku průmyslových tlakovodních elektráren na obohacený uran (PWR, v sovětském označení VVER) znamenalo se smířit s tím, že veškeré zbývající uranové zásoby ztratí svůj perspektivní energetický potenciál a jako řadová komerční komodita budou postupně se ztrátou vyvezeny. Druhá možnost – pokračování v těžkovodním programu na přírodní uran – by znamenalo přeorientovat se na kanadský program „Candu“, jak to později učinilo Rumunsko. Okupace ČSSR v roce 1968 však tuto variantu vyloučila. V roce 1970 byla se SSSR podepsána nová dohoda o pomoci při výstavbě dvou tlakovodních elektráren sovětského typu VVER s reaktory na sovětský obohacený uran. Z hlediska jaderné energetiky však byla tato čs. volba v tehdejší situaci jediná reálně možná. Implicitně jí byl totiž nadřazen požadavek zabránit šíření jaderných zbraní, vůči němuž těžkovodní reaktory na domácí přírodní uran byly zvláště citlivé a nebezpečné, jak např. demonstrovala Indie získáním plutonia pro svůj pokusný jaderný výbuch. Chybný byl snad pouze spěch, s nímž se sovětské tlakovodní bloky začaly v ČSSR zavádět a kvůli němuž byla první československá průmyslová elektrárna V-1 postavena v celosvětově nevyhovující bezpečností koncepci (neměla kontejnment, ani jeho náhradu).

Pokud se týká jaderné budoucnosti v ČR, je jaderná energetika českými občany (na rozdíl od většiny zemí EU) vnímána výrazně pozitivně. Hlavní bariéry tak spočívají zejména v ekonomické oblasti. Výrobní cena elektřiny z nových JE je zhruba dvakrát vyšší, než současná tržní cena, přitom lze očekávat, že se investiční náklady v důsledku zpřísnění požadavků na bezpečnost po Fukušimě ještě zvýší. Navíc veškeré údaje o cenách je třeba brát s rezervou, protože dosud nikde nestojí funkční referenční blok generace 3+. Specifickým problémem pak je riziko, že v průběhu výstavby dojde ke zhroucení světového finančního systému.

Obrázek 1 Domácí těžitelné zásoby neobnovitelných zdrojů energie
Pramen: zpracováno podle údajů VÚPEK, GEOFOND, DIAMO

Debaty o zásobách a zdrojích energie jsou mnohdy plné velmi optimistických očekávání. Mnoho lidí se domnívá, že je možné v krátké době plně nahradit fosilní energii alternativní energií, tj. jadernou energií a energií z obnovitelných zdrojů. Tato transformace energetického sektoru však představuje složitý proces, který bude trvat desetiletí.

Naprosto suverénním je ČR v oblasti užití uhlí a OZE. Uhlí zůstává jediným významným a konkurenceschopným domácím zdrojem energie (obr. 1).

V oblasti užití jaderné technologie je ČR vázána smlouvou s Mezinárodní energetickou agenturou, jakožto nástrojem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). V oblasti uhlovodíkových paliv (ropa a zemní plyn) je nutné zajišťovat přístup ke zdrojům v rámci kolektivní energetické bezpečnosti a solidarity EU. Evropská unie je zdrojově i přístupově diverzifikována a tato diverzifikace se stále posiluje včetně budování terminálů zkapalněného zemního plynu LNG.

Závěr

Stojíme před mnoha neznámými. Některá rizika jsou identifikovatelná, ale většina hrozeb, které přijdou, jsou zatím neznámá. Spíš než konkrétní opatření se v současnosti jeví jako efektivní přijmout systémové principy kooperace, ale i nezávislosti, flexibility a redundance. Úsilí musí být vedeno jako víceúrovňové a mezivládní. Kromě efektivnosti se dalším kritériem udržitelného rozvoje stává také robustnost a stabilita při výskytu zlomových bodů vývoje, tj. připravenost na nejhorší možné scénáře.

Tvůrci globální ekonomiky nám prodali vizi nikdy nekončícího růstu bohatství a hojnosti. Všude patrné limity značí rychlé ubývání zdrojů (nejen energetických) a jejich ceny jsou stále více volatelní. Žádná kombinace starých a nových alternativních zdrojů energie není schopna v delším výhledu zajistit návrat do průmyslové společnosti minulého století. Tato zpráva se neposlouchá dobře, ale ještě horší by bylo ji ignorovat. Jedinou variantou změny přístupu k energetickým zdrojům jsou konflikty o ty zbývající.

Transformace energetiky a dopravy do post-fosilní éry je velkou výzvou a závisí do velké míry na dostupnosti nefosilních technologií. Ropný zlom může také přinést humanitární katastrofy a selhání států. Souvisí i s otázkou potravinové a vodní bezpečnosti.

Pro německou politiku je v důsledku proexportní ekonomiky evidentně „plánem A“ nejen udržení a rozvíjení integrace evropských zemí, ale její přesah i do oblasti severní Afriky a středního Východu. Současně však i globální technologická orientace na problémy udržitelného života měst (ve kterých bude žít 80% světové populace) a technologie je řešící. V roce 2050 bude 7 miliard lidí žít v teplém pásmu, kde je dosažení nefosilní ekonomiky snazší, než v geografické poloze Západu, kde budou žít „jen“ 2 miliardy obyvatel. Z důvodu proliferace je žádoucí, aby se v méně stabilních státech tohoto teplého pásma pokud možno nerozšiřoval počet instalací jaderných zařízení. V případě zhroucení „plánu A“ by patrně vynuceným „plánem B“ z hlediska „přežití“ bylo vytvoření osy „technická vyspělost – zdroje“, tedy osy Berlín – Moskva.

Pro českou politiku je třeba přijmout fakt, že orientace na energetickou soběstačnost má pouze jedinou variantu (a to však jen dočasnou, ekologicky kompromitující poskytující jen omezený časový prostor pro manévrování), a tou je vyčerpání zásob tuzemského uhlí. Z bezpečnostních důvodů by proto bylo výhodné rozvolnit těžbu tuzemského uhlí na co nejdelší období. Všechny ostatní energetické zdroje na našem území jsou bilančně řádově nižší (ropa, plyn, uran), resp. méně konkurenceschopné vůči energii z oblastí s příhodnějšími přírodními podmínkami (větrná a sluneční energie). Proto může Česká republika zajistit svou energetickou bezpečnost jedině v rámci integrující se Evropy a to zejména napojením na evropské energetické (především elektrické a plynové) a dopravní sítě a účastí na transformaci post-fosilního energetického a dopravního sytému. V opačném případě se dostane do dopravního a energetického „stínu“ a přestane být průmyslovou zemí. V horším případě se může opět stát nesuverénním satelitem.