Emise stranou, prioritou je energetická bezpečnost
Postřehy z konference (Ne)závislá evropa a její energetické vyhlídky blízké budoucnosti
Vyšší cena plynu nebo dokonce jeho omezená dostupnost bude mít zásadní vliv na konkurenceschopnost Evropského průmyslu. Za těchto okolností půjde klimatická politika na vedlejší kolej a prioritou se stane energetická bezpečnost.
Konferenci pod názvem (Ne)závislá evropa a její energetické vyhlídky blízké budoucnosti uspořádal Institut pro politiku a společnost.
Vysoké ceny plynu snižují konkurenceschopnost Evropy
Úvodní panel byl věnován vývoji cen energií. Za moderování exministra Karla Havlíčka v něm diskutovali Pavel Řežábek (hlavní ekonom, ČEZ), Jiří Gavor, (výkonný ředitel, Asociace nezávislých dodavatelů energií) Lubomír Lízal (docent, elektrotechnická fakulta ČVUT v Praze). Nepřítomného Jana Rovenského z Greenpeace zastoupil Jan Macháček z pořádající organizace.
Jiří Gavor úvodem přiblížil zásadní otázku budoucnosti evropské energetiky: bude nebo nebude do Evropy proudit ruský plyn? Cena plynu totiž hraje zásadní roli pro konkurenceschopnost evropských firem oproti firmám americkým a asijským. Tedy firem, u kterých jsou náklady na plyn významnou položkou. A to jsou nejen všechny kotelny, teplárny, pekárny, průmyslové pece, ale třeba i významné chemické provozy s výrobou umělých hnojiv. Jestliže byla na začátku loňského roku cena plynu pro evropské firmy dvojnásobná oproti cenám pro americké firmy, tak dnes je pětinásobná.
Pavel Řežábek vysvětlil, proč je cena plynu rozhodující i pro cenu elektřiny na příkladu Francie. Ta má ve výrobě elektřiny podíl jádra 70 % oproti 6% podílu plynu. Přesto cena plynu zásadně ovlivňuje konečnou cenu elektřiny na energetické burze. Je to způsobeno tím, že plynové elektrárny jsou tzv. závěrné zdroje, které slouží k vyrovnání okamžité disproporce mezi nabídkou a poptávkou na burze. Naproti tomu cena emisní povolenky tuto roli nemá.
Jan Macháček se pak věnoval významu plynovodu Nord stream 2 pro Evropu a pro Německo. Podle něj byl tento plynovod spojující přímo ruská těžební pole s Německem budován jako náhrada výroby jaderných elektráren plynem. K tomu poznamenávám, že tato strategie se ukázala jako chybná teprve minulý týden a to za tragickou cenu ruské agrese na Ukrajinu. Německá Energiewende a v mírnější podobě evropský Green Deal si vytkly za cíl v historicky krátkém časovém období ukončit výrobu elektřiny z uhlí a postupně omezovat výrobu z jaderných zdrojů. Budoucí nároky na spotřebu měla zajišťovat kombinace výroby z větrných a fotovoltaických zdrojů doplňovaných zemním plynem. Současně bylo cílem v tomto období ukončit prodej automobilů se spalovacími motory a nahradit je elektromobily. A to vše pro odvrácení hrozící globální ekologické katastrofy způsobené produkcí oxidu uhličitého. Jsem přesvědčen, že němečtí energetici a politici už dnes tuto energetickou politiku urychleně přepracovávají.
Gavor na závěr zodpověděl dotaz na možné technické důsledky zastavení dodávek plynu pro Evropu na těžební pole v Rusku. Podle jeho názoru tady žádný problém pro ruské těžaře nehrozí. Některé vrty by byla v takovém případě jednoduše „zašpuntovány“.
Emise stranou, prioritou je energetická bezpečnost
Druhý diskuzní panel moderoval Jan Macháček a věnoval se energetické bezpečnosti. Diskutoval v něm Václav Bartuška (zvláštní zmocněnec pro energetickou bezpečnost, Ministerstvo zahraničních věcí České republiky), Kateřina Davidová (projektová koordinátorka, Centrum pro dopravu a energetiku), Tomáš Jungwirth (vedoucí Klimatýmu, Asociace pro mezinárodní otázky), Jiří Koželouh (vedoucí programu Energetika, klima a odpady, Hnutí DUHA) a Jaroslav Ungerman, ekonom.
Podle Václava Bartušky ovlivňují složení energetického mixu každé země tři faktory:
- Vliv na životní prostředí
- Cena jednotlivých složek
- Bezpečnost dodávek
Jestliže v poslední době začal výrazně převažovat vliv prvních dvou faktorů, pak po rozpoutání války na Ukrajině jednoznačně vstupuje do popředí faktor bezpečnosti. Nikdo v minulosti nepočítal s tím, že plynové zásobníky nebudou před zimou naplněny na plnou kapacitu. Možnost, že si někdo může pronajmout zásobníky v Německu a pak je nenaplnit před topnou sezónou, jako to vloni udělal Gazprom, prostě nikoho nenapadla.
Bartuška považuje za pravděpodobné, že si státy si stanoví povinné zásoby zemního plynu podobně jako u ropy, kde je zásoba stanovena na 90 dnů odběru. Další diskutující ze strany nevládních organizací podpořili důraz na bezpečnost, ale vyzdvihovali význam Green Dealu pro řešení klimatického rizika. Jungwirth nedoporučoval zastropování ceny nebo zrušení obchodu s emisními povolenkami. Podle něj výnosy z prodeje povolenek mohou být využity jak pro podporu obnovitelných zdrojů energie, tak i pro řešení energetické chudoby. Ungerman podpořil výhodnost akumulace elektrické energie na příkladu Rakouska, které dokáže levně nakoupit elektřinu a uložit ji do svých alpských přečerpávacích elektráren. Tuto elektřinu pak může prodat na trhu v době, kdy je její cena vysoká. Ale postavit v ČR dnes přečerpávací elektrárnu např. v Krušných horách není možné z důvodů ochrany přírody.
Kdyby se ČR držela energetické koncepce, mohla mít dnes dostavené Dukovany
Třetí diskuzní panel pod názvem Budoucnost jádra a obnovitelných zdrojů opět moderoval Karel Havlíček a diskutovali v něm Dana Drábová (předsedkyně, Státní úřad pro jadernou bezpečnost), Petr Závodský (předseda představenstva a generální ředitel, Elektrárna Dukovany II, Elektrárna Temelín II), Štěpán Chalupa (předseda, Komora obnovitelných zdrojů energie), Jan Krčmář (výkonný ředitel, Solární asociace), Jiří Marek (prezident spolku, Jaderní veteráni).
Dana Drábová v úvodu vzpomněla historii výstavby jaderných elektráren v ČR. V něm zalitovala, že byl opuštěn harmonogram další výstavby JE stanovený Státní energetickou koncepcí z roku 2004. Podle ní by dnes byl v provozu 5. blok dukovanské elektrárny a ve výstavbě temelínské bloky 3 a 4. Namísto těchto investic ale „investujeme“ každoročně 46 mld. Kč na podporu FTV elektráren. Ty pak např. za poslední 3 roky přispívají do energetické bilance ČR nepravidelně a v souhrnu necelými 3 % oproti 37% podílu jádra a 36% uhlí.
Řežábek k tomu uvedl, že příčinou této neadekvátní podpory bylo chybné rozhodnutí politiků v roce 2009–2010. Dneska je již potřeba tyto finanční prostředky považovat za zmařené, dívat se do budoucna a nediskvalifikovat kvůli tomu potenciál fotovoltaických elektráren. Marek vyjádřil přesvědčení, že je možné zopakovat inženýrskou erudici a nadšení ze 70. let, kdy se jaderná energetika v naší republice intenzivně rozvíjela. Výsledkem pak byla úspěšná výstavba dukovanských a temelínských bloků, které dnes tvoří jeden z rozhodujících prvků stability české přenosové soustavy. K tomuto optimismu vyjádřila Drábová rezervovanou skepsi. Chalupa ve svých příspěvcích obhajoval další pokračování strategie Green Dealu s větším důrazem na rychlost a energetickou soběstačnost Evropy. Energetickou soběstačnost označil jako hlavní cíl Green Dealu.
K tomu poznamenávám, že současná strategie Green Dealu znamená pro Českou energetiku nahradit současný 36% podíl výroby elektřiny z uhlí někdy v období 2030–35. Pokud nedojde k zásadním změnám evropské klimatické politiky, české uhelné elektrárny se zavřou z ekonomických důvodů. Jediný zdroj, který by je mohl v dohledné době nahradit, je zemní plyn. Jeho cena se však rychle zvyšuje a ve světle války na Ukrajině není ani jasné, zda ho bude dostatek. Je tak celkem možné, že ústup od uhlí nakonec nebude tak rychlý, jak je prezentováno v Green dealu.