Bronzoví predátoři ladně proplouvají Brnem

Na pořádek zde dohlíží „Shark security“…

„Ořechová“ kůže…

Kdo by se bál…

Pokud v loňském roce odlétlo hejno bronzových dravců, vyhnáno smečkou nádherných kočkovitých šelem, potom letos opět došlo k další migraci. Ladnost koček byla nahrazena stejně ladnými tvary žraloků. Nad pódiem s označením Galerie Šilingrák plují nerušeně nádherní žraloci. Opět je to práce sochaře Michala Gabriela a nalezme ji na rohu ulic Starobrněnské a Dominikánské, v horní části Šilingrova náměstí. Tudíž Galerie Šilingrák. Celá výstava je součástí cyklu „Země – voda – vzduch“, kdy žraloci symbolizují pochopitelně vodu, kočkovité šelmy reprezentovaly zemi a létající dravci zastupovali vzduch. Viděl jsem od Michala Gabriela i nádherné koně, ale na ty zřejmě nedojde. Vůbec to ale nevadí, jsem velice vděčný za ta krásná sousoší, o která se s námi autor podělil.

Pokud jsem psal v superlativech o předešlých bronzových návštěvnících na náměstí, dnes tomu nebude jinak. Je to zcela prosté. Opět se zatajeným dechem sledujeme hejno predátorů, kteří svojí eleganci získali vývojem od starších prvohor po současnost. Je jasné, že na tu eleganci měly tyto paryby dostatek času. Pokud nás suchozemce žraloci děsí, nebojte se, tito jsou zakletí do bronzu. Stejně jako kočkovité šelmy v minulosti vám dovolí dotyk, děti po nich lezou a dochází k jakémusi mystickému souznění, malé dítě a žraloci. Jejich bronzové zakletí jim ovšem nebrání v dynamice a jakési samozřejmé kráse.

Woody Allan jednou zkonstatoval, že: „Jako chlapec snil, že se stane lodním kapitánem, ale vzdal to, když mu kdosi vysvětlil, co jsou to žraloci.“ Trefné a vtipné jako vždy. Vaše děti se zde mohou setkat se žraloky, aniž by to mělo vliv na jejich vysněnou práci. Dokonce si myslím, že lodní kapitán ve vycházkové uniformě by zde byl velice fotogenický. Pokud nikdo takový nebude ochotný, nepohrdnu ani kapitánem Československé labsko-oderské plavby. Vím, že žraloci žijí převážně v moři. Ale například v jezeře Nikaragua žije i sladkovodní žralok bělavý. Podstatný pro celou image díla je ten kapitán v uniformě.

Jen si tak přisednu, kámo…

Pětice v celé svojí kráse…

Dominikánská ulice…

Ať už s kapitánem nebo bez něho, sochy opět odvedly skvělou práci ve veřejném prostoru Brna. Mohu jenom znovu zopakovat a podepsat se pod to. Úžasné zvířecí motivy akademického sochaře Michala Gabriela jsou snadno rozpoznatelné, zapamatovatelné, prostě vlastní „rukopis“ je to, co ho zdobí. Pro neznalce či ty, kteří nepostřehli, jak je tvořena záhadná struktura povrchu „kůže“. Michal Gabriel pracuje velmi často s nepravidelně perforovaným povrchem bronzu pomocí zdánlivě cizorodých ořechových skořápek. Zdá se vám to legrační nebo podivné? Povrch ze skořápek burských ořechů, vlašských ořechů, čepiček z žaludů, rozpůlených pecek broskví. Tato přírodní struktura však vytváří u soch zdání, že z přírody přirozeně vyrostly. Toto řešení je ve skutečnosti úžasné a funguje. Není vždy pravidlem, ale často autor používá povrch perforovaný, strukturovaný, hrubý. Dohromady s různou patinou, někdy i inverzní, má nepřeberné množství variant na vyjádření svých představ.

Tady hlídám já…

Každý trochu jiný…

Veřejné hlazení kdykoliv…

Nereálnost povrchu, jeho jistá nepatřičnost, vás dovede k nečekanému rozuzlení. Ten povrch neodmyslitelně k sochám patří a je jedním z důvodů vnitřního napětí díla. Tento způsob se stává pro Michala Gabriela signifikantní. Vnitřní napětí a jistá tajemnost vychází ze skupinového pojetí. Ať už je to Hejno, Skupina, Stádo, Smečka nebo jenom náhodné seskupení žraloků, vzniká zde jakási interakce uvnitř i navenek. Pokud chvíli postojíte a zadíváte se na sochy, zjistíte, že jakési magické napětí vás nenechá jen tak odejít. Každá socha je jiná, každé zvlášť to „sluší“. Skromné přání Michala Gabriela je, že: „Sochy mají být hlazeny.“ Klidně si je pohlaďte, vaše ruce a prsty jsou taky součástí vašeho smyslového vnímání. Malé děti taky přece všechno berou do rukou. Jen často zažijí to okřídlené „nesahat“. Tady můžete a věřte, že je to moc fajn.

Textura povrchu je kouzelná…

Krásně dynamické…

Elegance sama…

Perforovaný povrch má stále svoje kouzlo, ať je to dravec s křídly, kočka nebo žralok. Matné prohlubně a více či méně bronzový povrch jsou kontrastní a přitom spolu úzce souvisí. Díky tomuto povrchu vnímáte krásné tvary a detail „kůže“ zůstává na vaší fantazii. Jako když čtete knihu, kde si každý domýšlí detailní obrazy, dané mentální výbavou a fantazií každého z nás. Možná díky jisté nepatřičnosti zde opět vidíme děti, které se dotýkají soch, objímají je. Děti samy podvědomě cítí, co je pro ně dobré, vnímají energii, která zde proudí. Klidně se do této hry nechte vtáhnout a následujte je. Neuděláte chybu. A pro jistotu dodávám, jinde si žraloka tak snadno nepohladíte.

Veřejný prostor v Brně zažívá další sympatický počin Michala Gabriela, a to je skvělé. Parter Brna tím ožívá a poskytuje nám nádherná setkání. Pokud si sochy pohladíte, není to jen vaše vnímání mystiky díla, ale taky vaše poděkování Michalu Gabrielovi. Udělal vám přece drobnou radost, pak je poděkování na místě. Tak ostych stranou. Mé poděkování zaznělo v minulých článcích a děkuji mu i nyní. A samozřejmě jsem si žraloky i pohladil.

Konfrontace s městem…

Napětí uvnitř hejna…

Pohled na střed Šilingrova náměstí…

Na závěr se nabízí lehce kacířská otázka. Nezasloužilo by si Brno třeba některou z vystavených skupinek, jako „stabilního ochránce“ některého prostranství či náměstí? Vzhledem k tomu, že Michal Gabriel je neodmyslitelně spjat s Brnem, učí zde, tvoří zde, není tento nápad až tak od věci. No, a pokud mě někdo bude podezřívat, že mistrovi dělám agenta nebo toužím po „všimném“, je to jeho boj. Pokud může veřejný prostor být osazen podivným žulovým falickým chronografem, na kterém nebyl schopen určit v reportáži čas (s přesností na hodiny) ani sám autor, potom tuším, že moje otázka má jistý smysl. Mimochodem, pro tápající, na sloupu osvětlení nedaleko chronografu umístilo město nenápadně hodiny s ručičkami, viditelné ze tří stran. A otázka peněz? Ta nevystřelená raketa, která dlouhodobě nesnáší skleněné koule, které měly vypadávat každodenně v 11 hodin s upomínkou na konec obléhání Brna švédskými vojsky, nebyla zrovna levná. 12 miliónů za realizaci a instalaci a hodně přes půl milionu každoroční údržba, není zrovna marginální částka. Pokud roční údržba vyžaduje stabilně částku někde okolo 500 000 Kč, potom od instalace jsme někde za 4 milióny v době, kdy píšu tento článek. Taková krása za pouhých 16 miliónů, jedno oko nezůstalo suché. Tuším, že horší to už moc být nemůže. Nebo ano? Proto veřejnému prostoru Brna tímto přeji vše dobré.

Něco drobně o osobě autora

Autorem děl v cyklu „Země – voda – vzduch“ je akademický sochař Michal Gabriel. Soudobý sochař, vysokoškolský učitel, profesor a bývalý děkan Fakulty výtvarných umění VUT v Brně je renomovaný umělec a velmi zajímavý člověk. Mezi jeho významná díla patří výtvarná spolupráce na výzdobě v pavilonu indonéské džungle v ZOO Praha. Je zakládajícím členem skupiny Tvrdohlaví, za svoji tvorbu obdržel cenu Jindřicha Chalupeckého. Jeho tvorba zahrnuje často lidské figury, zvířata, krajiny, stavby, les, jako soubor témat, s nimiž sochař pracuje i v dalších projektech. Jeho tvorba často ukrývá nějaký příběh, tajemství, někdy ironii a názvy děl, jako Pastevci gepardů, Jogínky, Ptačí strom, Ptakočlověk, hovoří za vše. Jeho dílo vychází z klasické skulptury, vychází z podoby zvířat, lidí, často umocněné mýty, tajemstvím nebo abstrakcí. Se spolužákem, hudebníkem Michalem Žárou se významně angažoval při záchraně huculských koní u nás. Výčet části jeho realizací – Žraloci ve dvoraně areálu River Park - Dvořákovo nábřeží - Bratislava, Kůň na náměstí v Praze 6 Dejvicích, Jezdec v areálu Kamenný dvůr, Pomník tří odbojů v Brně, Pomník profesora Otto Wichterle, Smečka před divadlem v Trutnově, Klobouk – náhrobek Michalovi Tučnému. K tomu výstavy po celém světě, to vše je jenom zlomek díla Michala Gabriela.

Použité zdroje:

• Fotografie – autor
• Citáty - http://www.citaty.net