Historie zdravotně technických instalací

1. Úvod

Ke zdravotně technickým instalacím patří vnitřní vodovody a vnitřní kanalizace a často se k nim u nás řadí i odběrná plynová zařízení. Bez zdravotně technických instalací si dnes nedokážeme představit téměř žádnou obytnou, občanskou ani průmyslovou budovu. Obor zdravotně technické instalace se sice začal bouřlivě rozvíjet až v 19. století, už tehdy však čerpal ze zkušeností a poznatků mnohem starších.

2. Vodovody a kanalizace

Vodovody a kanalizace jsou známy už ze starého Řecka a Říma. Kdy se prováděly vodovody pomocí akvaduktů a trubek z pálené hlíny nebo olova (obr. 1). Kromě archeologických nálezů existuje o akvaduktech i písemné svědectví, které nám zanechal Sextus Julius Frontinus ve své knize De aquaeductu urbis Romae [1]. Kanalizace, a to i kanalizace vnitřní, pokud se v některém domě nacházela, měla charakter především zděných stok, z nichž nejznámější je římská stoka Cloaca maxima ze 6. století před naším letopočtem, jejímž účelem původně bylo vysušování močálů mezi sedmi pahorky Říma a později do ní byly zaústěny i odpadní vody z domů (obr. 2). Středověké vodovody byly obvykle tvořeny čerpadlem poháněným vodním kolem, které čerpalo vodu do vodojemu umístěného na vyvýšeném místě, nebo vodojemu věžového (vodárenské věže) odkud voda proudila dřevěnými nebo mramorovými trubkami do kašen. První takový vodovod byl např. v Brně zřízen v roce 1415. Některé vodovody přiváděly vodu gravitačně ze vzdálených studní nebo jinak zachycovaných pramenů. Dřevěné trubky bývaly vytvořeny z vrtaných borovicových kmenů. Později byly dřevěné trubky nahrazeny trubkami z pálené hlíny nebo kameniny. V 17. století byl zřízen první vodovod z litinových hrdlových trub. K většímu rozvoji vnitřních vodovodů došlo až od konce 19. století. Nejstarší vnitřní vodovody byly provedeny z olověných trubek opatřených uvnitř cínovou vložkou, která byla předepsána vládním nařízením č. 99/1931 Sb. z. a n. Potrubí větších dimenzí se provádělo z litinových hrdlových nebo přírubových trub (obr. 3). Přibližně od 20. let 20. století se v některých městech začaly více používat ocelové závitové pozinkované trubky a od druhé poloviny 30. let 20. století také trubky měděné, jejichž využití skončilo na začátku druhé světové války. U drobných armatur bylo už v době Rakousko-Uherska zavedeno jednotné katalogové číslování podle tzv. kartelní listiny. Dnes u nás tato čísla známe s předřazeným písmenem K (obr. 4).

Obr. 1: Plán Říma s vyznačením starých vodovodů [32]

Obr. 2: Cloaca maxima v Římě, situace, podélný profil a příčné řezy [2]

Obr. 3: Schéma z projektu vnitřního vodovodu v bytovém domě [3]

Obr. 4: Drobné armatury a jejich označování v roce 1913 [4]. V závorce je uvedeno číslo podle kartelní listiny

Obr. 5: Rozvinuté řezy vnitřní kanalizace a vodovodu [8]

Kanalizace byla ve středověku budována jen v nejnutnějších případech a jednalo se o zděné stoky. Odpadní vody byly v té době běžně odváděny společně s vodami srážkovými otevřenými vydlážděnými žlaby v ulicích. První jednotlivé stoky byly např. v Praze vybudovány až okolo roku 1660. Moderní stokové sítě se v Českých zemích začaly budovat až na přelomu 19. a 20. století. Na rozvoji moderní kanalizace u nás se nejvýznamněji podíleli odborníci Ing. W. H. Lindley, jenž byl projektantem pražské kanalizace, Ing. Rudolf Březina, který byl jedním z projektantů kanalizace v Plzni, projektoval také kanalizaci v Chocni a mnohé vnitřní kanalizace v domech, a dále Ing. Máslo. Stokové sítě budované před tímto obdobím, např. v Praze (na přelomu 18. a 19. století) nebo v Brně před rokem 1850, neodpovídaly moderním požadavkům a často nebyly těsné. První ústřední čistírny odpadních vod na našem území byly vybudovány na počátku 20. století – v roce 1903 ve Vítkovicích (dnes součást Ostravy) a v roce 1906 v Praze-Bubenči. O propagaci moderní vnitřní kanalizace se na přelomu 19. a 20. století u nás významně zasloužili Karel Stark, který v roce 1891 vydal v Praze knihu Kanalisace domovní [5] a Ing. Rudolf Březina, který v roce 1906 vydal v Plzni obsáhlou monografii O kanalisaci nemovitostní [6]. Okolo roku 1913 přednášeli o vnitřní kanalizaci i profesoři na vysokých školách, v Brně to byli architekti V. Vočadlo a J. Syřiště [7]. Od začátku 20. století se vnitřní vodovody a vnitřní kanalizace staly součástí městských obytných i jiných budov (obr. 5). Nejprve se v těchto budovách vyskytovaly pouze splachovací záchody a prameníky, koupelny v levnějších bytech nebyly. Příslušenstvím většiny nových bytů se koupelny staly až postupně od 30. let 20. století. Po druhé světové válce byla snaha řešit nedostatek bytů zprůmyslněním stavební výroby. Materiálem potrubí vnitřní kanalizace byla litina, olovo, kamenina, někde také beton a začínal se používat azbestocement.

2.1 Splachovací záchody

Splachovací záchody jsou známy už z indického Mohendžodára, Sumeru a Babylonie (3. tisíciletí před naším letopočtem). Za pozornost stojí záchod v domě vysokého úředníka v egyptském Tel-el-Amarnu vybudovaném okolo roku 1360 před naším letopočtem a splachovací záchod z Minoova paláce na Krétě. Známy jsou také římské veřejné splachovací záchody skládající se z kamenných sedadel a kanálu pod nimi. Za nejstarší splachovací záchod moderního provedení je považována záchodová mísa s klapkou na odtoku a splachovací nádržkou, kterou popsal sir John Harington z Kelstonu v roce 1596 (obr. 6).

Obr. 6: Splachovací záchod popsaný sirem Johnem Haringtonem [9]

Obr. 8: Litinové a dřevěné nádržkové splachovače [10]

Vývoj moderních splachovacích záchodů začíná v 18. století. V roce 1775 si britský hodinář Alexander Cumming dal patentovat záchodovou mísu s vodní zápachovou uzávěrkou (obr. 7). V roce 1778 si londýnský hodinář a zlatník Joseph Bramah nechal patentovat splachovací záchod s klapkou na odtoku. Novější trichtýřový klozet s krouživým splachováním měl vodní zápachovou uzávěrku, jak ji známe dnes, a byl předchůdcem vymývaných splachovacích záchodových mís dnešních tvarů. První odsávací splachovací záchodová mísa pochází z roku 1870 a jejím vynálezcem byl John Randall Mann. Od začátku 20. století už se zařízení záchodů podobá dnešním zařizovacím předmětům. Nádržkové splachovače používané od doby Rakouska-Uherska se vyráběly dřevěné vyložené měděným plechem, litinové a z ocelového plechu (obr. 8).

Obr. 7: Splachovací záchodová mísa patentovaná Alexandrem Cummingem [9]

3. Plynovody

Obr. 9: Vzorové schéma domovního plynovodu v bytovém domě [13]

Nejstarší plynovody jsou známy z Číny z 10. století před naším letopočtem. Tyto plynovody rozváděly bambusovými trubkami zemní plyn ke svícení a topení. Moderní plynárenství však nejprve využívalo uměle vyráběný plyn používaný nejdříve hlavně ke svícení a nazývaný svítiplynem. I když s výrobou svítiplynu se prováděly experimenty už v 17. a 18. století, začal rozvoj moderního plynárenství až na začátku 19. století. V roce 1805 vybudovali Phillips a Lee plynové osvětlení v prádelně v Salfordu u Manchesteru. K plynovým lampám přiváděly svítiplyn vyráběný v železných ležatých retortách. Za počátek plynárenství je považován rok 1813, kdy bylo vybudováno plynové osvětlení Westminsterského mostu v Londýně. V Českých zemích začal rozvoj plynárenství v roce 1845, kdy německá společnost Breslauer Gasbeleuchtungsgesellschaft uzavřela smlouvu s obcí pražskou o osvětlování ulic a náměstí a postavila v Karlíně (dnes součást Prahy) první plynárnu, která v roce 1847 začala dodávat svítiplyn do distribuční soustavy. Nedlouho po výstavbě pražské plynárny byla stavitelem Markem postavena také plynárna brněnská vybavená zařízením podle návrhu jejího prvního ředitele Molze. Tato plynárna byla uvedena do provozu v lednu 1848. Potom byly budovány plynárny také v dalších městech. O propagaci svítiplynu se zasloužil Jan Evangelista Purkyně, který koncem 19. století napsal spis Svítiplyn [11] a K. F. A. Jahn, jenž je autorem publikace Spísek o plynu [12].

Domovní plynovody, které rozvádí plyn k plynovým spotřebičům, se prováděly už od 19. století a postupně se pro ně začaly vydávat také předpisy. V těchto předpisech byly i uvedeny i vzory výkresů (obr. 9).

4. Instalatérské řemeslo

Předchůdci instalatérů byli sekerníci, vodáci a studnaři zabývající se stavbou mlýnů a vodních děl, dále pak i zvonaři, klempíři a kameníci. První instalatéři začali v zahraničí působit už před rokem 1850. Do Českých zemí přišli první instalatéři z Německa v souvislosti s budováním plynovodů. Těmto instalatérům byli přiděleni na pomoc čeští mědikovci, kováři, zámečníci a klempíři. Po dokončení stavby plynovodů se někteří příchozí instalatéři a později i pomocníci osamostatnili a zůstali u nás. Někteří výše uvedení řemeslníci se postupně specializovali na zavádění vodovodů, a tak vznikli i u nás instalatéři, kteří pak do své působnosti, kromě vodovodů a plynovodů, přibrali také provádění kanalizace a ústředního vytápění. V roce 1890 už u nás bylo 24 instalatérských podniků. Novelou živnostenského řádu č. 39/1883 z. ř. vydaného původně jako Císařský patent č. 227/1859 z. ř. byla živnost spočívající v zařizování plynovodů, osvětlovacího zařízení a vodovodů prohlášena za koncesovanou, tedy vyžadující zvláštní způsobilost. Koncesi podléhalo zařizování plynovodů a vodovodů. Ústřední vytápění bylo živností svobodnou. Ministerské nařízení č. 196/1907 z. ř. ve znění ministerského nařízení č. 14/1918 z. ř. stanovilo průkaz způsobilosti, který stanovoval předepsané vzdělání.

4.1 Společenstva instalatérů a plynárenské a vodárenské sdružení

Podobně jako jiná řemesla, chtěli mít i instalatéři své společenstvo. První instalatérské firmy byly zařazeny do společenstev řemeslníků, ze kterých vznikly (společenstvo mistrů zámečnických a strojnických), a neměli tedy jednotnou stavovskou organizaci. Teprve v roce 1909 se Václav Štefan a několik pokrokových instalatérů začalo zabývat myšlenkou vytvořit samostatné společenstvo instalatérů. Po dohodě s vedením společenstva zámečníků bylo usnadněno ustavení nového společenstva a dne 21. dubna 1910 se za přítomnosti 48 členů konala první valná hromada Grémia koncesovaných instalatérů plyno-vodovodů. V roce 1911 byla po návštěvě Vídně utvořena pobočka říšského svazu v Praze. V roce 1921 už toto grémium pokrývalo obvod obchodní a živnostenské komory v Praze. Kromě výše uvedeného grémia bylo založeno:

• Grémium koncesovaných instalatérů plyno- a vodovodů v Plzni,
• Grémium koncesovaných instalatérů plyno- a vodovodů a ústředního topení v Olomouci,
• Grémium koncesovaných instalatérů v Moravské Ostravě,
• Společenstvo instalatérů plyno- a vodovodů v Brně.

Tato grémia a společenstva zastřešoval v době první Československé republiky Svaz československých instalatérů plyno- a vodovodů v Praze změněný na počátku okupace na Svaz instalatérů plyno-vodovodů pro Čechy a Moravu. Na Slovensku působil Zemský zväz koncesovaných elektrotechnikov a inštalatérov plyno- a vodovodov pre Slovensko a Podkarpatskú Rus v Bratislave. Po druhé světové válce byla u nás společenstva sdružena v odborné jednoty reprezentující vrcholnou organizaci společenstev určitého oboru. Společenstva instalatérů byla až do svého zániku v roce 1949 sdružena do Jednoty společenstev instalatérů plyno- vodovodů, ústředního topení a větrání pro Čechy a zemi Moravskoslezskou v Praze. Z významných počinů společenstev je třeba zmínit např. vydávání časopisu Instalatérské listy od roku 1912 do roku 1946 a Zdravotní a tepelný technik v letech 1946 až 1948, publikaci Františka Reitspiese Instalace plynovodů v obytných domech [14] vydanou v roce 1937 a Josefa Fajtla Plynovody [15] vydanou v roce 1939, knižně vydané Otázky a odpovědi pro učně instalatérské [16] v roce 1945 a v roce 1947 vydaný Úkolový sazebník pro instalace vodovodů, plynovodů, kanalisace a zařizovacích předmětů [17].

Pro zajímavost uvádím několik zásad z desatera příslušníka koncesované živnosti instalatérské, které byly uvedeny v Ročence Gremia [18]:

• buď svědomitým podnikatelem, buď spravedlivým k svým zaměstnancům spolupracovníkům, dbej správné odborné výchovy svých učňů;
• buď pamětliv, že na Tvé svědomitosti a opatrnosti závisí zdraví a bezpečnost Tvých spoluobčanů;
• dbej, aby Tvoji zaměstnanci byli placeni tak, aby mohli slušně se svými rodinami žít, by stali se hodnými Tvými nástupci;
• nákup obstarávej u odborných firem;
• abys všem shora uvedeným povinnostem mohl dostáti, kalkuluj tak, abys i Ty mohl řádně žít a Tvoje rodina byla pro stáří zabezpečena;
• prací přebírej jen tolik, na kolik stačíš a nech žít také svoje kolegy, podbízením cen sám se ničíš;
• chceme zdravé a zdatné nástupce v našem oboru, postarej se, abys přispěl i Ty na rekreaci našeho dorostu;
• nespoléhej, že všechno za Tebe udělá Grémium a Svaz instalatérů, přilož i Ty ruku ke společné práci na zlepšení našeho stavu.

Dále je třeba připomenout také Plynárenské a vodárenské sdružení československé v Praze, jež bylo založeno v roce 1919 jako Plynárenské sdružení československé, které v roce 1920 rozšířilo svoji činnost i na vodárny a zaniklo v roce 1950. Toto sdružení vydávalo časopis Plyn a voda, později Plyn, voda a zdravotní technika, v němž byly občas také publikovány články týkající se vnitřních vodovodů a domovních plynovodů. Pojem zdravotní technika však byl tehdy chápán jinak než dnes. Pokračovatelem časopisu Plyn, voda a zdravotní technika je v dnešní době časopis Plyn vydávaný Českým plynárenským svazem.

5. Předpisy

Pro vnitřní vodovod, kanalizaci a odběrná plynová zařízení platily právní předpisy a později i československé normy.

5.1 Právní předpisy

Prvními předpisy, kde se objevovaly také požadavky na vodovod, kanalizaci, plynovod a vytápění byly stavební řády. Tyto stavební řády byly zemskými zákony a na území dnešní České republiky jich souběžně platilo pět.

Předpisy pro vnitřní vodovody a kanalizaci patřily do působnosti obcí. Podle novely pražského stavebního řádu (zákon č. 40/1886 z. z.) dané zákonem č. 73/1902 z. z. mohla města vydat předpisy pro zřizování domovních kanalizací a jejich přípojek k veřejným stokám. Tohoto ustanovení zákona využila města Praha a Plzeň, která v roce 1908 takové předpisy vydala. Jiná města měla předpisy stručnější, a např. Brno, vydalo pro domovní kanalizace pouze zvláštní ustanovení [19]. V roce 1888 vydalo město Praha Předpisy k provádění vodovodů v domech soukromých a veřejných a o připojování jich k vodovodu královského hlavního města Prahy [20]. V těchto předpisech byla mimo jiné stanovena povinnost oznamování instalatérských prací na domovních vodovodech městské vodárenské kanceláři a právo dozoru obce Pražské k instalačním pracím v obvodu města Prahy. Po vydání ČSN 1099 Vodovodní řád vyhlásila některá města tuto normu za závaznou na jejich území, jiná vydala nebo novelizovala vlastní předpisy. Např. v Brně byla v roce 1935 vydána Sbírka právních a technických předpisů o odběru a užívání vody z vodovodů zemského hlavního města Brna a zřizování a udržování domovních vodovodů i přípojek [21]. Pravidla pro domovní plynovody vydávaly nejprve jednotlivé plynárny, např. v Praze byl v roce 1868 vydán Spísek o plynu [12]. Teprve 18. června 1906 bylo vydáno Nařízení ministra obchodu ve shodě s ministrem vnitra, ministrem orby a ministrem železnic č. 176 z. ř., jímž se vydávají předpisy o tom, jak se zřizují, užívají a udržují úpravy pro rozvádění a upotřebení hořlavých plynů (plynový regulativ) [22] platné v celém Rakousku, tedy i v českých zemích. Na Slovensku se stal plynový regulativ platným až vládním nařízením č. 124/1925 Sb. z. a n. [22]. Některé plynárny vydávaly ještě vlastní předpisy doplňující plynový regulativ, o čemž svědčí např. Předpisy pro připojování plynovodních instalací na síť Brněnské městské plynárny a elektrárny vydané v roce 1937 [13].

5.2 Technické normy

V roce 1922 byla založena Československá normalisační společnost, která začala od roku 1924 vydávat československé normy. Tato společnost byla na počátku okupace přejmenována na Českomoravskou společnost normalisační, což umožnilo i v této době zachovat zkratku ČSN a po druhé světové válce existovala až do zestátnění normalizace pod názvem Československá společnost normalisační. V oboru zdravotně technických instalací byly nejdůležitější zejména:

• ČSN 1099 Vodovodní řád z roku 1933, revidované znění z roku 1938;
• ČSN 1041 Litinové trouby a tvarovky pro vodovody i plynovody z roku 1935;
• ČSN 1240 Domovní plynovody. Plynoměry a plynové kohouty z roku 1937;
• ČSN 1247 Drobná armatura vodovodní z roku 1943.

Od roku 1931 se připravovala ČSN 1054 týkající se domovních plynovodů a přípojek, která však byla vydána s označením ČSN 1470 až v roce 1950.

6. Učebnice

České a slovenské odborné literatury bylo v oboru zdravotně technických instalací nejprve málo. V roce 1935 byla vydána Příruční kniha pro instalatéry vodovodů a plynovodů od Viktora Červenky [23]. Koncepce odborného vzdělávání byla zřejmě vytvořena už koncem 30. let 20. století, ale první ucelený soubor učebnic pro instalatéry autorů Josefa Fajtla a Josefa Kubeše [24], [25], [26], [27] byl postupně vydán až na začátku období Protektorátu Čechy a Morava a první slovenská učebnice Polotovary a armatury pre inštalovanie [28] patřící také do této koncepce až v období válečné Slovenské republiky. Zajímavé je, že autory této slovenské učebnice byli, kromě odborníků ze Slovenska Karola Karlovského, Jozefa Dopjery, Juraja Ferényiho a Ladislava Molnára, i čeští odborníci Oldřich Rochovanský, Jaroslav Kobr a Josef Hanke. Spolupráce slovenských a českých odborníků tedy probíhala i po zániku Československa v roce 1939.

7. Závěr

Historie zdravotně technických instalací a instalatérského řemesla je v současné době málo známa. Proto Technické muzeum v Brně ve spolupráci s Cechem topenářů a instalatérů ČR připravuje na rok 2025 výstavu o historii instalatérského řemesla. Dnes je způsob návrhu a provádění zdravotně technických instalací v České republice jiný, než byl do roku 1948. Zdravotně technické instalace, stejně jako ostatní specializace oboru technická zařízení budov, projektují projektanti a instalatéři je pouze realizují. Instalatér a projektant jsou obvykle dvě různé firmy.

Článek čerpá z literatury, kterou měl autor k dispozici (viz níže uvedený seznam literatury), neobsahuje však všechny podrobnosti a nemohou v něm být ani vyjmenovány všechny tehdejší osobnosti v oboru.

Literatura

1. Frontinus, S. I.: Wasser für Rom. Die Wasserversorgung durch Aquädukte. Artemis Verlag Zürich und München 1979.
2. Kölzow, H.: Von der Abwasserbeseitigung zur Abwasserverwertung. Deutsches Museum Abhandlungen und Berichte, 10. Jahrgang, Heft 2, VDI Verlag Berlin 1938.
3. Ondřej, S.: Stavba domu v praxi. Díl II. Praha 1933.
4. Armaturen und Maschinenfabrik AG, vorm. J. A. Hilpert Wien. Installationskatalog 1913.
5. Stark, K.: Kanalisace domovní. Stručný návod k správnému zařízení trubkového odvodnění domů. Praha 1891.
6. Březina, R.: O kanalisaci nemovitostní. Plzeň 1906.
7. Vočadlo, V. – Syřiště, J.: Nemovitostní kanalizace splachovací a odvozná. Instalace koupelen a vodovodů. Sbírka stavitelských přednášek č. 1, text a tabulky. Brno 1913.
8. Předpisy o zřizování nemovitostních kanalisací a jich přípojek k veřejným stokám uličním královského města Plzně. Purkmistrovský úřad královského města Plzně 1908.
9. https://www.historytoday.com/archive/death-sir-john-harington, https://www.historic-uk.com/CultureUK/The-Throne-of-Sir-John-Harrington/
10. Installationskatalog 1913. Armaturen und Maschinenfabrik AG, vorm. J. A. Hilpert Wien.
11. Purkyně, J. Ev.: Svítiplyn. I. L. Kober. Praha 1891.
12. Jahn, K. F. A.: Spísek o plynu. Upřímný rádce těm, kdož plyn odbírají neb odbírati chtějí. Praha 1868.
13. Předpisy pro připojování plynovodních instalací na síť Brněnské městské plynárny a elektrárny. Brno 1937.
14. Reitspies, F.: Instalace plynovodů v obytných domech. Grémium koncesovaných instalatérů plyno- a vodovodů Praha 1937.
15. Fajtl, J.: Plynovody. Grémium koncesovaných instalatérů plyno- a vodovodů Praha 1939.
16. Otázky a odpovědi pro učně instalatérské. Odborné společenstvo koncesovaných instalatérů Praha 1945.
17. Úkolový sazebník pro instalace vodovodů, plynovodů, kanalisace a zařizovacích předmětů. Jednota instalatérů plyno- vodovodů, ústředního topení a větrání pro Čechy a zemi Moravskoslezskou Praha 1947.
18. Ročenka Gremia koncesovaných instalatérů plyno-vodovodů pro obvod Obchodní a živnostenské komory v Praze. Praha 1940.
19. Zvláštní ustanovení pro domovní kanalisace. Brno. Archiv města Brna A1/37/64.
20. Předpisy k provádění vodovodů v domech soukromých a veřejných a o připojování jich k vodovodu královského hlavního města Prahy. Praha 1888.
21. Sbírka právních a technických předpisů o odběru a užívání vody z vodovodů zemského hlavního města Brna a zřizování a udržování domovních vodovodů i přípojek. Brno 1935. Archiv města Brna H 5769.
22. Lédl, K. – Řezník, L.: Plynové regulativy platné pro území Československé republiky. Masarykova akademie práce. Praha 1934.
23. Červenka, V.: Příruční kniha pro instalatéry vodovodů a plynovodů. I. L. Kober Praha 1935.
24. Fajtl, J.: Domovní odvodnění (kanalisace). Ústav pro učebné pomůcky průmyslových a odborných škol, Praha 1940.
25. Fajtl, J. – Kubeš, J.: Vodovody a příprava teplé vody I. díl. Ústav pro učebné pomůcky průmyslových a odborných škol, Praha 1941.
26. Fajtl, J. – Kubeš, J.: Vodovody a příprava teplé vody II. díl. Ústav pro učebné pomůcky průmyslových a odborných škol, Praha 1941.
27. Fajtl, J.: Plynovody. Ústav pro učebné pomůcky průmyslových a odborných škol, Praha 1941.
28. Rochovanský, O.: Polotovary a armatúry pre inštalovanie vedenia plynu, vody, pary a kanalizácie. Technika Bratislava 1941.
29. Roth, J.: Základy zdravotního inženýrství. Průmyslové vydavatelství Praha 1952.
30. Novák, R.: Instalace plynovodů pro 3. ročník OU a UŠ. SNTL Praha 1983.
31. Brno. Vydáno u příležitosti V. sjezdu Sdružení plynárenského a vodárenského v Praze konaného ve dnech 1. až 4. května 1924 v Brně.
32. Baldamus, A. – Schwab, A.: F. W. Putzgerův historický školní atlas. Pichlerova vdova a syn. Vídeň 1915.
33. Vrána, J.: Historie zdravotně technických instalací do roku 1948. Sanhyga 2024, 28. medzinárodná vedecko-technická konferencia zdravotnej techniky. SSTP Bratislava 2024.