Nová pravidla pro rozúčtování nákladů na vytápění: 1. Analýza a vliv polohových koeficientů

Úvod

Pravidla pro rozúčtování nákladů na vytápění se mění od 1. 1. 2024 prostřednictvím změnového znění vyhlášky č. 269/2015 Sb., které vyšlo jako vyhláška č. 274/2023 Sb. Ve vyhlášce se nově zohlední kvalita obálky budovy prostřednictvím energetické náročnosti budovy. Tento článek shrnuje výsledky analýzy dopadů změn pravidel pro rozúčtování nákladů na vytápění v bytových domech pro zúčtovací období od roku 2024. Studie se zaměřila na hodnocení potřeby energie na vytápění pomocí hodinové simulace, zohledňující různé stavební standardy a uživatelské režimy bytů. Výsledky poskytují podklad pro úpravu rozúčtování nákladů s ohledem na kombinaci základní a spotřební složky nákladů na vytápění a spodní limit korekce.

Rozúčtování nákladů na vytápění v bytových domech představuje jeden z klíčových faktorů ovlivňujících provozní náklady domácností, energetickou účinnost budov a spravedlivé rozdělení finančních zátěží mezi obyvatele bytových jednotek. Vzhledem k narůstajícím nárokům na energetickou úspornost se tato problematika promítá do nastavení pravidel pro rozúčtování nákladů, které má přímý dopad na motivaci obyvatel k energeticky šetrnému chování a snížení celkové spotřeby energie v sektoru bydlení. V posledních letech došlo k několika zásadním změnám v těchto pravidlech, jejichž cílem bylo zajistit spravedlivější rozdělení nákladů a podpořit energeticky efektivní chování obyvatel. Jednou z klíčových změn byla úprava poměru mezi základní a spotřební složkou nákladů, který má zásadní vliv na motivaci obyvatel k šetření energií. Základní složka nákladů je tradičně nastavena tak, aby pokryla fixní náklady spojené s provozem a údržbou topného systému, zatímco spotřební složka reflektuje reálnou spotřebu tepla v jednotlivých bytech.

Od 1. ledna 2024 se zavádí změna pravidel rozúčtování nákladů na vytápění prostřednictvím změnové vyhlášky č. 274/2023 Sb. [2]. Změna zavádí odstupňovaně postupné navýšení základní složky s vyšší kvalitou energetické náročnosti budovy při současném snížení dolního limitu o 30 %. Změny v rozúčtování vychází ze studie [7], která se zabývala vyhodnocením fyzikálního chování budovy ve smyslu stanovení roční potřeby energie na vytápění budovy a jednotlivých bytů při různých provozních režimech definovaných vnitřní výpočtovou teplotou vzduchu pro vytápění pro jednotlivé byty a zpracováním různých scénářů rozúčtování.

Článek uvádí závěry studie, která se zabývá vyhodnocením dopadů změn pravidel pro rozúčtování nákladů na vytápění v bytových domech a na základě které byla provedena úprava legislativních pravidel pro rozúčtování. Metodika je pak podrobně uvedena ve článku [11]. Studie je zaměřena na optimalizaci rozdělení nákladů v závislosti na energetickém standardu budovy a specifických profilech užívání jednotlivých bytů. Cílem bylo najít nejvhodnější způsob nastavení základní a spotřební složky nákladů v kontextu různých provozních podmínek a tepelně-technických parametrů budovy. Výstupy sloužily pro rozhodnutí, jakým způsobem pro různé tepelně technické standardy budovy nastavit základní a spotřební složku v kombinaci s nastavením spodního limitu korekce spotřební složky. Studie neřešila technické možnosti otopné soustavy a způsoby měření, nebo indikace dodaného tepla. Tyto skutečnosti jsou řešeny ve studii zpracované v roce 2015 [9].

Postup

Cílem bylo prověřit dopady různého způsobu rozdělení nákladů na vytápění pro různé tepelně technické standardy bytového domu. Postup řešení je založen na hodinové simulaci ročního chování vícezónového modelu bytového domu, kdy každý byt je samostatnou homogenní zónou. Jednotlivé místnosti bytu jsou generalizovány na jednu zónu, která reprezentuje byt. Hodinový výpočetní krok postihuje detailně různé provozy zohledňující rozdílné užívání bytu z pohledu vnitřní výpočtové teploty vzduchu a vnitřních tepelných zisků. V analýze jsou použity dva různé modely bytového domu. První model, dále označený jako model 1, představuje idealizovaný model bytového domu vytvořený tak, aby všechny posuzované zóny měly shodnou potřebu energie na vytápění a rozdílovým prvkem bude pouze způsob užívání bytu, nikoliv velikost, nebo poloha bytu. Na idealizovaném modelu 1 jsou zjištěny obecné předpoklady, které se následně ověří na druhém modelu označeném jako model 2. Model 2 již reprezentuje typový bytový dům s různě velkými byty s různou orientací a polohou. Oba modely bytového domu jsou uvažovány ve třech tepelně technických úrovních označených jako BD1, BD2 a BD3.

• BD1 – nezateplený bytový dům z 80. let, tento model představuje starší budovu, která neprošla žádnými výraznými energetickými úpravami. Typicky jde o panelové domy nebo starší cihlové stavby bez dodatečného zateplení. Energetické ztráty jsou zde vyšší, zejména v okrajových bytech, kde dochází k větším tepelným únikům.
• BD2 – požadované hodnoty podle ČSN 730540-2 (1992), starší bytový dům zateplený v 90. letech, tento typ modelu zahrnuje budovy, které byly částečně modernizovány s cílem zlepšit energetickou účinnost, ale stále nesplňují současné standardy nízkoenergetických budov. Typickými úpravami jsou výměna oken, zateplení fasády a střešní konstrukce. Energetická náročnost těchto budov je nižší než u nezateplených domů, ale stále zde zůstávají významné rozdíly v tepelných ztrátách mezi různými byty.
• BD3 – doporučené hodnoty podle ČSN 730540-2 (2011), současná novostavba. Model moderního domu představuje budovu, která splňuje současné standardy pro energetickou náročnost budov. Tato kategorie zahrnuje novostavby a důkladně zrekonstruované objekty, které jsou plně zateplené, mají kvalitní okna s izolačními dvojskly nebo trojskly a jsou vybaveny moderními otopnými systémy. Energetická náročnost je zde nejnižší a rozdíly mezi byty jsou minimální.

Analýza dopadů

Analýza dopadů pravidel pro rozúčtování je založena na níže uvedeném postupu a je rozdělena do dvou kroků. V rámci prvního kroku byl zpracován obecný idealizovaný model 1, který má za cíl ukázat vliv jednotlivých provozů na potřebu energie na vytápění jednotlivých bytů bez vlivu polohy bytu. Každý shodný byt má shodnou potřebu energie na vytápění a potřeba energie není ovlivněna polohou bytu v případě shodného provozu v celém bytovém domě. Model 1 reprezentuje třípodlažní budovu s třemi byty na patro. Aby byly eliminovány různé vlivy, jako např. poloha bytu, velikost bytu, je model koncipován tak, že plocha bytů je stejná a každý byt má shodnou ochlazovanou plochu do venkovního prostředí. Platí, že obvodové konstrukce – střecha, podlaha, štítové stěny vyjma čelních stěn jsou v modelu 1 definovány jako adiabatické konstrukce. Tepelný tok se odehrává pouze přes čelní stěny a příčky mezi byty. Touto idealizací modelu je dosaženo, že všechny byty, pokud mají stejný provoz, dosahují identickou potřebu energie na vytápění a lze snadněji porovnat dopady vlastního způsobu rozdělení potřeby energie a vytápění.

V druhém kroku je použit model 2 pro ověření předpokladů z modelu 1 na neidealizovaném modelu. Model 2 představuje zjednodušený model panelového domu soustavy T06B, který má pouze tři nadzemní podlaží a jedno nevytápěné podlaží částečně zapuštěné do zeminy. Na rozdíl od předchozího modelu 1 již model 2 zohledňuje všechna specifika přestupu tepla, ať už obvodovými stěnami, tak vnitřními stěnami mezi nevytápěným schodištěm, resp. nevytápěným suterénem částečně zapuštěným v zemině. Stejně jako předchozí model 1 je i model 2 zpracován ve třech tepelně technických standardech.

Provozní režim užívání bytu

Pro potřeby analýzy bylo definováno pět různých provozů užívání bytu. Provozy definují užívání daného bytu po jednotlivých hodinách v pracovní dny a po jednotlivých hodinách během víkendu (So a Ne) v závislosti na simulačním SW. Detailní profily užívání jsou uvedeny v analýze [7].

• Provoz 1 – byt je po celé otopné období vytápěn na 21 °C a je obývaný celý všední den a víkend (rodina, mateřská dovolená).
• Provoz 2 – byt je vytápěn na 21 °C v době přítomnosti osob a celý víkend, mimo přítomnost osob 8:00–16:00 ve všedních dnech a v nočních hodinách je byt vytápěn na 18 °C (pracující rodina).
• Provoz 3 – byt je vytápěn na 18 °C a je obývaný jednou osobou celý všední den a víkend (šetrná osoba).
• Provoz 4 – byt je neobsazený a není vytápěn, otopná tělesa jsou vypnuta (prázdný byt).
• Provoz 5 – byt je neobsazený a vytápěn v souladu s pravidly pro vytápění na 16 °C (prázdný byt vytápěný na minimální teplotu v souladu s pravidly pro vytápění [5]).

Provozy jsou definovány detailně po jednotlivých hodinách odlišně pro všední a víkendové dny a jejich charakteristika je dána především následujícími parametry: obsazenost, tepelná zátěž z vnitřního vybavení, výpočtová teplota vzduchu pro vytápění, intenzita větrání. Provozy zahrnují způsoby užívání bytu v souladu s pravidly s užíváním bytu vzhledem k vytápění a způsoby, které nejsou v souladu s pravidly s užíváním bytu podle vyhlášky 194/2007 Sb. [5].

Způsob rozdělení nákladů na vytápění

Způsob rozdělení nákladů na vytápění podle vyhlášky 269/2015 Sb. [1] pracuje s rozdělením měrné potřeby energie na vytápění s variabilním poměrem základní složky, spotřební složky a s pevným limitem spodní hranice korekce spotřební složky. Základní složka nákladů na vytápění pro byt činila 30 % až 50 % podle vyhlášky 269/2015 Sb. [1] a zbytek nákladů tvořila spotřební složka. Současně platilo, že rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m² započitatelné podlahové plochy však nesmí překročit pro byt hodnotu o 20 % nižší a hodnotu o 100 % vyšší oproti průměru. Hodnota spotřební složky se pro byt, jehož náklady na vytápění připadající na 1 m² započitatelné podlahové plochy překročily limitní hodnotu, upravila tak, aby se náklady na vytápění připadající na 1 m² započitatelné podlahové plochy rovnaly limitní hodnotě, tedy 80 % průměrné hodnoty za byt v případě, že nebyla dodržena spodní hranice alespoň 80 % průměrné hodnoty za byt, nebo 200 % průměrné hodnoty za byt v případě, že nebyla dodržena horní hranice nejvýše 200 % průměrné hodnoty za byt. Analýza kombinuje různé poměry základní a spotřební složky a současně různé hodnoty limitu spodní odchylky od průměru zúčtovací jednotky – bytu.

Analýza se nezabývá limitem tzv. horní hranice odchylky od průměru, která je v současnosti obtížně dosažitelná a je minimálně uplatňována.

Vypočtená roční potřeba energie na vytápění pro jednotlivé byty byla použita jako vstup pro zpracování rozdělení roční potřeby energie na vytápění bytového domu mezi jednotlivé byty podle legislativních pravidel [1]. V analýze bylo prověřeno šestnáct možných variant rozdělení základní složky (ZS), spotřební složky (SS) a spodního limitu odchylky od průměru (lim). Cílem bylo prověření stávajících možností a identifikace možné úpravy kombinace uvedených třech parametrů tak, aby byl zajištěn objektivní způsob rozdělení nákladů na vytápění ve vztahu k užívání bytu a ve vztahu k pravidlům pro vytápění podle vyhlášky 194/2007 Sb.

Na základě vypočtených hodnot potřeby energie pro jednotlivé byty bylo provedeno rozdělení celkové potřeby energie podle pravidel rozúčtování nákladů na vytápění ve smyslu vyhlášky 269/2015 Sb. s tím, že byly použity různé kombinace poměrů základní a spotřební složky vč. různých spodních limitů na korekci spotřební složky. Tyto kombinace byly nasazeny pro oba modely budovy a vždy pro každý energetický standard BD1, BD2, BD3, struktura postupu viz obr. 3. Výsledkem je poměrně rozsáhlý datový soubor, který by měl vytvořit obraz způsobu rozdělení potřeby energie na vytápění a pomocí něj nastavit parametry pro rozdělení potřeby energie na vytápění. Veškeré detailní výsledky všech modelů a scénářů jsou přílohou studie [7].

Model 1 – idealizovaný model

V případě výpočtu potřeby energie na vytápění bez zohlednění způsobu rozdělení potřeby energie pro základní složku, spotřební složku a spodní limit korekce spotřební složky je patrný rozdíl vůči výchozímu stavu. Obecně platí, že v případě plně vytápěného bytu sousedícího jakýmkoliv způsobem s bytem, kde je časově vymezena nižší teplota, bude vždy vyšší potřeba energie na vytápění. Cílem modelu 1 bylo ukázat, do jaké míry se plně vytápěný byt podílí na krytí potřeby energie na vytápění bytů s odlišným provozem. Tab. 3 ukazuje rozdíl v potřebě energie na vytápění pro jednotlivé byty a objekt jako celek ve vztahu k plně vytápěnému objektu s provozem 1. Z výsledků uvedených v tab. 3 je zřejmé, že:

• byt, který má stejný provozní režim, může dosáhnout v důsledku rozdílných provozů okolních bytů až na 145 % zvýšení spotřeby energie, tzn. téměř o dvouapůlnásobek potřeby energie, kterou by měl v případě stejného provozu ve všech bytech.
• Stav 5 je stav mezní, který respektuje pravidla pro vytápění a předpokládá minimální teplotu 16 °C. U tohoto stavu lze předpokládat zvýšení potřeby energie na vytápění u okolních plně vytápěných bytů o 30 až 40 %, pokud sousedí s tímto bytem jednou obvodovou stěnou a podlahou. Pokud se ovšem jedná o středový vytápěný byt, který je podle stavu 5b obklopen byty vytápěnými na 16 °C, jedná se o zvýšení potřeby energie na vytápění o 112 % navzdory tomu, že celková potřeba energie bytového domu je o 14 % nižší.
• Celková potřeba energie na vytápění celého objektu bude vždy nižší, nicméně byty s provozem 1 budou mít vždy vyšší potřebu energie v důsledku provozů s nižší výpočtovou teplotou vzduchu. Dále platí, že rozdíl, který způsobují byty nevytápěné a byty vytápěné na 16 °C je minimální.
• Středový byt obklopený byty s provozem, který má v různých časových úsecích, nebo celé době provozu, nižší výpočtovou teplotu vzduchu, může mít reálně až dvou a půl násobně vyšší potřebu energie, než pokud by měl celý objekt stejný provoz.
  
  

  Tab. 2 Barevné odlišení provozů užívání bytu

  Provoz 1	Celodenní vytápění na 21 °C (např. rodina na mateřské dovolené)
  Provoz 2	Vytápění na 21 °C v době přítomnosti osob a na 18 °C v noci (pracující rodina)
  Provoz 3	Celodenní vytápění na 18 °C (šetrná osoba)
  Provoz 4	Nevytápěný byt (neobsazený byt)
  Provoz 5	Minimální vytápění na 16 °C (neobsazený byt)

  Tab. 3 Porovnání měrné potřeby energie na vytápění mezi jednotlivými byty ve vztahu k základnímu stavu
  (byt s provozem 1)

  Základní stav 1	BD1 byt1 byt2 byt3 21 °C 21 °C 21 °C byt1 byt2 byt3 21 °C 21 °C 21 °C byt1 byt2 byt3 21 °C 21 °C 21 °C	BD2 byt1 byt2 byt3 21 °C 21 °C 21 °C byt1 byt2 byt3 21 °C 21 °C 21 °C byt1 byt2 byt3 21 °C 21 °C 21 °C	BD3 byt1 byt2 byt3 21 °C 21 °C 21 °C byt1 byt2 byt3 21 °C 21 °C 21 °C byt1 byt2 byt3 21 °C 21 °C 21 °C
  Stav 2a	BD1 −4 % byt1 byt2 byt3 +1 % +14 % +2 % byt1 byt2 byt3 +2,7 % −78 % +3 % byt1 byt2 byt3 +1 % +14 % +1,1 %	BD2 −6 % byt1 byt2 byt3 +1 % +14 % +2 % byt1 byt2 byt3 +2 % −93,0 % 3 % byt1 byt2 byt3 +1 % +16 % +2 %	BD3 −7 % byt1 byt2 byt3 +0,9 % +16,2 % +0,3 % byt1 byt2 byt3 +0,7 % −97,4 % +0,2 % byt1 byt2 byt3 +0,7 % +17,5 % +0,6 %
  Stav 2b	BD1 −18 % byt1 byt2 byt3 +19,4 % −66,9 % +19,5 % byt1 byt2 byt3 −74,9 % +37,4 % −74,8 % byt1 byt2 byt3 +20,3 % −65,9 % +20,6 %	BD2 −24 % byt1 byt2 byt3 +22,0 % −85,5 % +23,1 % byt1 byt2 byt3 −91,2 % +45,8 % −91,1 % byt1 byt2 byt3 +23,9 % −84,0 % +24,5 %	BD3 −28 % byt1 byt2 byt3 +18,9 % −91,8 % +18,9 % byt1 byt2 byt3 −96,9 % +48,2 % −96,9 % byt1 byt2 byt3 +20,4 % −90,9 % +19,7 %
  Stav 3a	BD1 −4 % byt1 byt2 byt3 +2 % +19 % +2 % byt1 byt2 byt3 +3 % −91 % +3 % byt1 byt2 byt3 +2 % +21 % +2 %	BD2 −5 % byt1 byt2 byt3 +2 % +18 % +2 % byt1 byt2 byt3 +3 % −99 % +4 % byt1 byt2 byt3 +1 % +20 % +2 %	BD3 −5 % byt1 byt2 byt3 +3 % +19 % +2 % byt1 byt2 byt3 +2 % −100 % +2 % byt1 byt2 byt3 +3 % +21 % +2 %
  Stav 3b	BD1 −18 % byt1 byt2 byt3 +28 % −80 % +28 % byt1 byt2 byt3 −88 % +55 % −88 % byt1 byt2 byt3 +31 % −79 % +30 %	BD2 −23 % byt1 byt2 byt3 +28 % −94 % +30 % byt1 byt2 byt3 −98 % +56 % −98 % byt1 byt2 byt3 +32 % −91 % +33 %	BD3 −28 % byt1 byt2 byt3 +21 % −98 % +20 % byt1 byt2 byt3 −100 % +53 % −100 % byt1 byt2 byt3 +23 % −96 % +22 %
  Stav 4a	BD1 −3 % byt1 byt2 byt3 +2 % +24 % +2 % byt1 byt2 byt3 +4 % −100 % +5 % byt1 byt2 byt3 +2 % +27 % +2 %	BD2 −3 % byt1 byt2 byt3 +3 % +21 % +3 % byt1 byt2 byt3 +5 % −100 % +5 % byt1 byt2 byt3 +2 % +26 % +3 %	BD3 −5 % byt1 byt2 byt3 +2 % +23 % +1 % byt1 byt2 byt3 +1 % −100 % +1 % byt1 byt2 byt3 +1 % +26 % +0 %
  Stav 4b	BD1 −18 % byt1 byt2 byt3 +37 % −100 % +38 % byt1 byt2 byt3 −100 % +79 % −100 % byt1 byt2 byt3 +43 % −100 % +42 %	BD2 −19 % byt1 byt2 byt3 +35 % −100 % +37 % byt1 byt2 byt3 −100 % +76 % −100 % byt1 byt2 byt3 +41 % −100 % +42 %	BD3 −22 % byt1 byt2 byt3 +29 % −100 % +28 % byt1 byt2 byt3 −100 % +80 % −100 % byt1 byt2 byt3 +33 % −100 % +31 %
  Stav 5a	BD1 −3 % byt1 byt2 byt3 +2 % +24 % +2 % byt1 byt2 byt3 +8 % −97 % +4 % byt1 byt2 byt3 +2 % +27 % +2 %	BD2 −3 % byt1 byt2 byt3 +3 % +24 % +3 % byt1 byt2 byt3 +5 % −100 % +4 % byt1 byt2 byt3 +2 % +29 % +3 %	BD3 −3 % byt1 byt2 byt3 +2 % +30 % +1 % byt1 byt2 byt3 +1 % −100 % +1 % byt1 byt2 byt3 +2 % +34 % +0 %
  Stav 5b	BD1 −15 % byt1 byt2 byt3 +36 % −86 % +36 % byt1 byt2 byt3 −94 % +74 % −95 % byt1 byt2 byt3 +40 % −82 % +64 %	BD2 −14 % byt1 byt2 byt3 +41 % −99 % +42 % byt1 byt2 byt3 −100 % +94 % −100 % byt1 byt2 byt3 +47 % −97 % +47 %	BD3 −14 % byt1 byt2 byt3 +38 % −100 % +38 % byt1 byt2 byt3 −100 % +112 % −100 % byt1 byt2 byt3 +43 % −99 % +42 %

  
  V případě nastavení pravidel pro rozdělení potřeby energie pak záleží na energetickém standardu a variantě způsobu rozdělení potřeby energie na vytápění. Z uvedených přehledů rozdělení potřeby energie na vytápění pro středový byt je patrné, že:
  
  • čím je lepší energetický standard – BD3, tím je větší rozdíl v odchylce potřeby energie na vytápění v kombinaci s větší spotřební složkou a větší korekcí spodního limitu ve srovnání s nejhorším energetickým standardem BD1.
  • Pokud by se mělo vycházet z předpokladu, že tento středový byt mohl mít potřebu energie maximálně o 10 % vyšší, než v případě stavu 1 znamenalo by to možnost využití následujících mezních pravidel pro rozdělení potřeby energie:
    
    • BD1 ve vztahu ke stavu 5b – ZS30 SS70 lim20, ZS40 SS60 lim30, ZS50 SS50 lim40, ZS60 SS40 lim50,
    • BD2 ve vztahu ke stavu 5b – ZS40 SS60 lim20, ZS50 SS50 lim30, ZS60 SS40 lim40,
    • BD3 ve vztahu ke stavu 5b – ZS50 SS50 lim20, ZS60 SS40 lim30.
• Je patrné, že s lepším energetickým standardem roste význam přestupu mezi byty, a z tohoto důvodu je třeba v rámci zachování předpokládané potřeby ve smyslu spravedlivého rozúčtování zvětšit vliv základní složky, případně mít nízký limit spodní korekce spotřební složky.
• Pro byty rohové v 1. NP a 3. NP byty č. 1 a č. 3 uvedené závěry platí stejně s tím, že může být zvýšen spodní limit korekce o cca 15 až 20 %.
• Pro byty středové č. 2 v 1. NP a 3. NP je možné použít stejné poměry základní a spotřební složky jako v případě středového bytu č. 2 ve 2. NP s tím, že spodní limit korekce lze zvýšit o cca 10 %.
• Krajní byty č. 1 a č. 3 ve 2. NP budou mít bez ohledu na provozní stav vždy nižší potřebu energie oproti základnímu stavu 1.

Model 2 – vzorový bytový dům v reálném provozu

Uvedené závěry z výpočtů na modelu 1 budou předpokladem pro analýzu modelu 2 v obdobné struktuře jako v předchozím případě. Na modelu 2 jsou použity opět kombinace jednotlivých provozů 1 až 5. V rámci jednotlivých simulací na modelu 2 byly uvažovány následující provozní stavy objektu.

U provozního stavu 5, kde je důraz kladen na větší počet neobsazených bytů a bytů, které nerespektují pravidla vytápění, jsou plně vytápěné byty zatíženy zvýšením potřeby energie až na 252 % – byt 1 v 3. NP, krajní byt pod střechou sousedící s nevytápěným bytem a částečně vytápěným bytem.

Na základě uvedených potřeb energie je zřejmé, že i za předpokladu stejného provozu je vlivem polohy a orientace bytu dosaženo značné odchylky od měrné potřeby energie na vytápění. Pokud jsou provozy v jednotlivých bytech odlišné, odchylka ve zvýšené potřebě energie na vytápění může dosahovat hodnot až + 250 %. Tento problém řeší polohové koeficienty, jejichž problematice se věnuje následující část.

Polohové koeficienty bytů

Polohové koeficienty slouží v rámci rozúčtování nákladů na vytápění k tomu, aby měrná potřeba energie a vytápění, za předpokladu, že provoz v bytě je stejný, byla shodná pro všechny byty bez ohledu na jejich polohu a orientaci vůči světovým stranám. Problémem může být ovšem metoda, jakou jsou polohové koeficienty stanoveny. Obecně platí, že je možné využít následující výpočetní postupy:

• volba empirických polohových koeficientů bez zohlednění energetického standardu, metoda nevyžadující další výpočty – nejčastěji používána.
• stanovení polohových koeficientů z tepelné ztráty – nezohledňuje vnější solární tepelné zisky, metoda vyžadující výpočet tepelných ztrát po místnostech – používána minimálně.
• stanovení polohových koeficientů z roční energetické bilance potřeby energie na vytápění.

Jako součást studie byly testovány polohové koeficienty, které zohledňují specifické podmínky jednotlivých bytů (poloha v budově, orientace vůči světovým stranám atd.). Tyto koeficienty byly aplikovány na simulované výsledky, aby bylo možné posoudit jejich vliv na rozdělení nákladů a spravedlivost tohoto rozdělení. Výpočet polohových koeficientů zahrnoval následující kroky:

• Stanovení základních parametrů: Každý byt byl hodnocen na základě jeho polohy, počtu venkovních stěn, orientace a dalších faktorů, které ovlivňují jeho energetickou náročnost.
• Normalizace dat: Výsledky byly normalizovány pro srovnání mezi různými typy budov a bytů.
• Aplikace koeficientů: Polohové koeficienty byly aplikovány pro jednotlivé způsoby rozúčtování, což umožnilo analyzovat jejich dopad na celkovou výši rozúčtovaných nákladů.

Tyto koeficienty byly následně porovnány s výsledky simulací bez jejich použití, aby bylo možné vyhodnotit, zda přinášejí spravedlivější rozdělení nákladů a jaký mají vliv na motivaci k úsporám energie.

Stanovení polohových koeficientů z roční energetické bilance potřeby energie na vytápění zohledňuje jak provoz v rámci bytu, tak vnější solární tepelné zisky. Tato metoda vyžaduje výpočet energetické bilance roční potřeby energie na vytápění po jednotlivých místnostech. Tato poslední metoda byla využita i v případě rozdělení nákladů na vytápění v tomto případě s tím rozdílem, že polohový koeficient byl stanoven pro zónu – byt, nikoliv pro vytápěnou místnost. V následující tabulce je patrný rozdíl mezi polohovými koeficienty bytu v závislosti na použitém provozu, který má být referencí pro celkové rozdělení potřeby energie na vytápění, a to při použití pouze jedné metody. V níže uvedené tabulce jsou uvedeny polohové koeficienty stanovené pro stav 1a – celodenně obývaný byt vytápěný na 21 °C, stav 1a bez TZ – identický stav jako 1a, ovšem v bilanci nejsou zahrnuty vnitřní tepelné zisky, stav 1b – neobývaný byt vytápěný na 16 °C.

Z přehledu je patrné, že především u středových bytů se může polohový koeficient lišit až dvojnásobně, což následně ovlivňuje vlastní rozúčtování.

Vnitřní tepelné zisky od osob a spotřebičů, zejména u nejlepšího energetického standardu BD3, výrazně ovlivňují celkovou energetickou bilanci. Například v případě porovnání s provozem 2 a provozem 3, který by měl celý BD, dostávají byty s provozem 1 v polohovém koeficientu nejen zohlednění polohy, orientace (vnější tepelné zisky), ale i zohlednění vnitřních tepelných zisků.

Z tohoto důvodu se jako objektivní postup jeví stanovit polohové koeficienty pro rozdělení potřeby energie na vytápění podle stavu 1a bez TZ – tzn. celý objekt má provoz 1, ovšem tepelné zisky od osob, vnitřního vybavení a od osvětlení jsou rovny nule. Pro následně prováděné rozúčtování byly použity polohové koeficienty pro stav 1a bez započtení vlivu vnitřních tepelných zisků – tzn. pro stav, kdy je byt pouze vytápěn celodenně na 21 °C bez přítomnosti osob a bez vlivu tepelných zisků z vnitřního vybavení.

Polohové koeficienty mohou výrazně ovlivnit celkové rozdělení potřeby energie na vytápění mezi jednotlivé byty, především pro byty středové a byty v budovách s lepším energetickým standardem. Identifikovat rozdělení nákladů na vytápění odpovídající fyzikálnímu chování objektu s přihlédnutím k faktu, že by měly být smazány rozdíly dané polohou a orientací bytu, je úloha, která nemá v detailu jasné řešení. Obecně lze konstatovat, že stanovení polohových koeficientů z modelu energetické bilance je nejobjektivnější způsob, který vede k objektivnějšímu zpracování rozdělení nákladů na vytápění [10].

Úprava rozdělení nákladů na vytápění

Vyhláška 269/2015 Sb. [1] uvádí, že „při rozdělení spotřební složky nákladů na vytápění v zúčtovací jednotce mezi příjemce služeb, se použijí korekce a výpočtové metody zohledňující i rozdílnou náročnost vytápěných místností na dodávku tepla danou jejich polohou“. Jak analýza [7] ukázala, tento bod je poměrně zásadní pro další výpočty.

Pokud nebudou stanoveny výpočtově koeficienty na tzv. polohu bytu adekvátní geometrii a energetickému standardu konkrétního bytového domu, lze předpokládat, že odchylky od spodního limitu korekce nemusí být dosahováno nesprávným chováním uživatele bytu, ale vlivem fyzikálního chování budovy, které není „srovnáno“ vůči výchozímu referenčnímu stavu pomocí polohových koeficientů. V tomto případě mohou nastat rozdíly ve vyúčtování i za předpokladu identického provozu ve všech zúčtovacích jednotkách – bytech.

Čím je lepší energetický standard objektu, tím je větší vliv polohových koeficientů. Polohové koeficienty by měly být nastaveny ve vztahu k pravidlům vytápění bytů, jejich provozu, a především energetickému standardu objektu. Pokud jsou polohové koeficienty výpočtově stanoveny, je možné přistoupit k porovnání možností jednotlivých způsobů rozdělení nákladů na vytápění.

Jak je z uvedené analýzy zřejmé, není vhodné použít varianty způsobu rozúčtování libovolně na budovu ve vztahu k různému energetickému standardu. Současně platí, že hodnota spodního limitu 20 % vede u některých typů budov a typů provozů k zařazení do této skupiny i pro byty, které se chovají „správně“ ve vztahu k pravidlům pro vytápění.

Obecně lze uvést, že čím je lepší energetický standard (BD3), tím je větší rozdíl v odchylce potřeby energie na vytápění v kombinaci s větší spotřební složkou a větší korekcí spodního limitu ve srovnání s nejhorším energetickým standardem BD1. Za předpokladu, že výpočetním mechanismem upravená minimální potřeba energie bytu by měla respektovat stav 1b, tzn. neobsazený byt vytápěný na 16 °C, pak v případě nezatepleného objektu, který reprezentuje energetický standard BD1, lze uvažovat varianty, které mají buď důraz na spotřební složku a nižší hodnotu spodního limitu, nebo vyšší podíl základní složky a vyšší hodnotu spodního limitu.

V případně nejlepšího energetického standardu (současná novostavba) naopak vychází nutnost většího důrazu na základní složku, případně nižší hodnotu spodního limitu v závislosti na výši základní složky. Základní složka nákladů na vytápění vyjadřuje náklady na tepelnou energii na vytápění, která nebyla dodána do vytápěného prostoru řízeně a kontrolovaně, např. pomocí otopného tělesa, ale byla dodána druhotně na základě rozdílného teplotního gradientu, a to zejména přestupem stěnami z okolních vytápěných prostor, přestupem tepla z vnitřních rozvodů tepla a tzv. nekontrolované vytápění společných prostor objektu.

Jak ze závěrů výpočtů patrné, tak v případě budov s lepším energetickým standardem tyto faktory mají větší význam než u objektů s horším energetickým standardem. Z tohoto důvodu je třeba u objektů s lepším energetickým standardem zvýšit základní složku ve srovnání s objekty s horším energetickým standardem.

V případě bytů, které jsou vytápěny v souladu s pravidly pro vytápění a jsou ve větší míře obklopeny nevytápěnými byty a nevytápěnými sklepy, bude i při použití výše uvedených pravidel upravená potřeba energie na vytápění vyšší o cca 10 až 20 %. Pokud je i tato zvýšená potřeba energie vztažená ke stavu, kdy celý objekt má tento shodný provoz, je nezbytné dát opět větší důraz na základní složku a nastavit nízkou hodnotu spodního limitu korekce.

Na druhou stranu, vliv nevytápěných bytů v okolí vytápěného bytu je největší u nejhoršího energetického standardu BD1 a minimální u energetického standardu BD3. U energetického standardu BD3 má nevytápěný byt na vedlejší byt vytápěný na 21 °C prakticky stejný vliv jako byt vytápěný v souladu s pravidly pro vytápění na minimální teplotu 16 °C.

Podlimitní byty

Dalším ukazatelem mohou být tzv. podlimitní byty. Tj. byty, pro které je rozdělení měrné potřeby tepla korigováno hodnotou spodního limitu. Obecně platí, že čím větší podíl základní složky a čím nižší hodnota spodního limitu korekce, bude do skupiny podlimitních bytů spadat větší počet bytů, což je způsobeno odchylkou od průměrné měrné potřeby energie. V některých případech mohou do podlimitních bytů patřit byty, které jsou naopak provozovány v souladu s pravidly pro vytápění, jsou vytápěny na 21 °C, pouze jejich měrná potřeba energie na vytápění je nízká vlivem vnitřních tepelných zisků (provoz 1). Tyto byty by se neměly dostat do skupiny podlimitních bytů. To nenastává u žádného stavu s výjimkou stavu 1a bez TZ, což je způsobeno polohovými koeficienty. Současně platí, že prakticky u všech variant rozdělení potřeby energie na vytápění, do podlimitních bytů spadají byty, které nejsou úplně, nebo z části (provoz 2), provozovány v souladu s pravidly pro vytápění. V případě energetického standardu BD2 a především BD3 však do kategorie podlimitních bytů spadají také byty vytápěné na 16 °C.

Závěr

Na základě výsledků této studie lze formulovat několik praktických doporučení pro správce bytových domů a majitele bytových jednotek:

• Aplikace polohových koeficientů: Správci domů by měli zvážit použití polohových koeficientů, zejména v nezateplených a částečně zateplených budovách, kde jsou rozdíly v nákladech mezi byty výrazné.
• Nastavení vyváženého poměru základní a spotřební složky: Doporučuje se nastavit vyvážený poměr základní a spotřební složky, který zajistí spravedlivé rozdělení nákladů a zároveň zachová motivaci obyvatel k úspornému chování.
• Informovanost obyvatel: Je důležité, aby obyvatelé byli informováni o tom, jak jejich chování ovlivňuje spotřebu energie a náklady na vytápění a jaké možnosti mají pro úspory.

Závěry z této analýzy ukazují přibližné meze, ve kterých by se pravidla pro rozdělení nákladů na vytápění mohla pohybovat. Na základě širší diskuse a s využitím uvedené analýzy [7] byla zpracována změna vyhlášky k rozúčtování nákladů na vytápění, která nabyla účinnosti 1. 1. 2024 [2]. Nově bude poměr základní složky vázán na průkaz energetické náročnosti budovy, pomocí kterého se stanoví energetický standard budovy. Namísto stávajícího rozpětí, kde základní složka nákladů na vytápění tvoří 30 až 50 procent, budou mít bytová družstva a vlastníci bytů možnost vybrat ze tří variant v závislosti na energetické náročnosti budovy viz tab. 11. Základní složka může činit 40, 50 nebo 60 procent, s možností úpravy o ±10 % od dodavatele služeb, tedy správce nemovitosti, družstva nebo společenství.

Další zásadní změnou a stimulem k úsporám je snížení dolního limitu pro výpočet spotřební složky ze současných 20 % na nových 30 %. Spodní limit 30 % platí pro všechny energetické standardy.

Jak je z článku patrné, tak rozúčtování nákladů na vytápění je značně komplikovaná úloha s mnoha proměnnými, které do procesu rozúčtování vstupují. Nalézt robustní úpravu stávajícího způsobu rozúčtování tak, aby vedlo ke spravedlivému způsobu rozúčtování a současně motivovalo k úsporám, je úloha vyžadující delší diskusi doprovázenou reálnými daty rozúčtovatelských firem. Představená úprava způsobu rozúčtování má za cíl korigovat stávající způsob rozúčtování. Tato korekce koresponduje se zkušenostmi rozúčtovatelských firem, bohužel v současnosti neexistují reálná data. Představené změny se promítnou do rozúčtování roku 2024, tzn. do rozúčtování, které domácnosti obdrží na jaře 2025.

Uvedené závěry je vhodné vztahovat ke geometricky podobným typům bytových domů. Výsledky analýzy se mohou lišit podle způsobu zpracování energetického modelu, zadání okrajových podmínek, polohových koeficientů atd. Polohové koeficienty mohou výrazně ovlivnit celkové rozdělení potřeby energie na vytápění mezi jednotlivé byty, především na byty středové a byty v budovách s lepším energetickým standardem.

Identifikovat rozdělení nákladů na vytápění odpovídající fyzikálnímu chování objektu s přihlédnutím k faktu, že by měly být smazány rozdíly dané polohou a orientací bytu, je úloha, která nemá jasné řešení. Závěry z této analýzy ukazují přibližné meze, ve kterých by se pravidla pro rozdělení nákladů na vytápění mohla pohybovat.

Výsledky studie naznačují, že současná pravidla pro rozúčtování nákladů na vytápění mohou být v některých případech nespravedlivá, zejména pro byty v okrajových částech budovy. Úprava polohových koeficientů a přehodnocení poměru základní a spotřební složky může přispět k větší spravedlnosti a motivaci k energeticky efektivnímu chování.

Literatura

1. Vyhláška č. 269/2015 Sb., ze dne 30. září 2015 o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům. Ministerstvo pro místní rozvoj, 2015, částka 109.
2. Vyhláška č. 274/2023 Sb., ze dne 4. září 2023, kterou se mění vyhláška č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům, ve znění vyhlášky č. 376/2021 Sb. Ministerstvo pro místní rozvoj, 2023, částka 128.
3. Metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj k zákonu č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů a k vyhlášce č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům. In: [online]. 15. 12. 2007. Dostupné z: https://mmr.gov.cz/getmedia/fe4516cd-c1fc-4e04-91e6-378d691349b2/Metodicky-pokyn_teplo_vyhl-c-269_2015-Sb-_15_12_17.pdf
4. Vyhláška 503/2022 Z. z., ktorou sa ustanovuje teplota teplej vody na odbernom mieste a pravidlá rozpočítavania nákladov na množstvo tepla dodaného v teplej vode, nákladov na množstvo dodaného tepla na vykurovanie, nákladov na množstvo dodaného tepla alebo množstva tepla vyrobeného v decentralizovanom zdroji tepla a ekonomicky oprávnených nákladov na teplo vyrobené v decentralizovanom zdroji tepla. Ministerstvo hospodárstva Slovenskej republiky, 2022.
5. Vyhláška 194/2007 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé vody, měrné ukazatele spotřeby tepelné energie pro vytápění a pro přípravu teplé vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími dodávku tepelné energie konečným spotřebitelům. Ministerstvo průmyslu a obchodu. 2007, částka 62.
6. ČSN 73 0331-1 Energetická náročnost budov – Typické hodnoty pro výpočet – Obecná část a data pro měsíční krok. Praha: ÚNMZ, 2020.
7. URBAN, M., Podklady pro vyhodnocení dopadů při změně pravidel pro rozúčtování nákladů na vytápění. In: MMR [online]. 31. 7. 2023. Dostupné z: https://mmr.gov.cz/getmedia/8c3b5927-f2db-4d95-91b3-94ddb0d9ff3d/230616-MMR-souhrnna_zprava_rev-230731.pdf.aspx?ext=.pdf
8. SKUHRA, J., Služby poskytované při správě budov. Praha: LINDE PRAHA a.s., 2011.
9. VAVŘIČKA, R., BAŠTA, J., GALÁD, V., Analýza proveditelnosti instalace měřicích zařízení dodaného tepla. In: MPO [online]. 30. 9. 2015. Dostupné z: https://www.mpo.gov.cz/assets/dokumenty/55071/62951/650284/priloha001.pdf
10. BLAŽÍČEK, J., Případný konec polohových koeficientů = definitivní konec spravedlnosti v rozúčtování tepla. In: [online]. 4. 9. 2023. Dostupné z: https://www.peklo.net/konec-polohovych-koeficientu/
11. Urban, M., Nová pravidla pro rozúčtování nákladů na vytápění, Vytápění, větrání, instalace. 2024, 33(3), 120-128. ISSN 1210-1389.