Komentář: Reakce na obavy Teplárenského sdružení

Teplárenské sdružení má jako každé léto nízkou sezónu a může tak znovu soustředit své PR aktivity na vyplňování okurkové sezóny. Nejnověji jsme se dozvěděli, jak teplárny zachraňují sokoly a jak EU naopak likviduje ekonomiku návrhem na cíl energetické účinnosti.

První zpráva o zachraňování sokolů (např. ve článku Komíny tepláren zachraňují populaci ohroženého sokola stěhovavého) bohužel nespravedlivě zapadla. Důvodem mohla být loňská blamáž s rorýsem, která poněkud narušila reputaci Ornitologické sekce Teplárenského sdružení. Letos však za záchranu sokolů musíme přátele teplárníky jednoznačně pochválit.

Druhá zpráva týkající se evropského cíle pro energetickou účinnost, který „provětrá Evropanům peněženky“ (např. ve článku Teplárenské sdružení ČR: Nový cíl energetické účinnosti provětrá Evropanům peněženky), je již ovšem diskutabilnější a dovolil bych si ji zde maličko rozebrat. Nejprve chci však opět přátelům z tepláren poděkovat, protože zaprvé pravidelně poskytují kvalitní studijní materiál komunikačního spinningu, za druhé spolehlivě poskytují oživení v trochu lenivé letní atmosféře a konečně za třetí mě motivovali si skutečně prostudovat rozsáhlý Impact Assessment Evropské komise (dále IA), který daný návrh doprovází.

O kolik se zvýší náklady?

Základní úvaha, kterou Teplárenské sdružení razí je, že návrh 30% cíle energetických úspor (oproti dříve definovanému cíli pouze pro skleníkové plyny, který by implicitně vedl k dosažení úspor ve výši cca 25 %) povede „k dodatečnému nárůstu nákladů o 20 miliard eur (550 miliard korun) ročně. Každý obyvatel EU by si tak v přepočtu za nový cíl připlatil v průměru přes 1000 korun za rok“.

Problém je, že částka 1 000 Kč za rok sama o sobě nepůsobí až tak hrozivě, jak by teplárníci potřebovali (je to méně než jedno pivo týdně). Dejme si tuto částku do relace s celkovými náklady energetického systému – k jak velké základně se toto navýšení o 20 mld váže? Podle IA je to do roku 2030 průměrně 2089 mld EUR ročně. Hovoříme tedy o méně než jednom procentu. Jinými slovy navýšení 1000 Kč na osobu ročně se týká částky 102 000 Kč, kterou už tak jako tak za energetický systém platíme.

Bližší pohled na strukturu nákladů

Podívejme se ale podrobněji na to, z čeho se náklady na tento energetický systém (z pohledu konečného uživatele) skládají. Komise uvádí tři hlavní složky (kapitola 5.3.2 a Tabulka 7):

• Energy Purchases: náklady na energii jako takovou včetně kapitálových nákladů na výrobu energie a infrastrukturu
• Capital Costs: náklady na pořízení vlastních zařízení spotřebovávajících energii (např. spotřebiče, stroje v průmyslu, dopravní prostředky, atd.)
• Direct Efficiency Investments: náklady související s úsporami, ale ne přímo na spotřebiče jako takové (např. tepelné izolace, úsporná okna, atd.)

Vynesme si čísla z IA na graf. Celkové náklady jsou ve všech scénářích plus minus stejné, jen u těch ambiciózních (EE35 a EE40 korespondující s cílem pro energetické úspory ve výši 35 resp. 40 %) mírně rostou (tento růst je nyní v Bruselu navíc rozporován, protože např. prestižní německý Fraunhofer tvrdí, že nákladově nejefektivnější je cíl ve výši 41 % a Stefan Scheuer upozorňuje, že předchozí verze IA obsahovala mnohem příznivější čísla založená na nižších diskontních sazbách, které však byly následně „uměle nafouknuty“).

Neřešme tedy konkrétní čísla (ta závisí na řadě předpokladů, které je třeba arbitrárně zvolit), ale obecné trendy. Trendy u tří složek celkových nákladů naznačují, o čem se tu ve skutečnosti vede diskuse. Zatímco prostřední složka Capital Costs je v zásadě neměnná, obří položka Energy Purchases pomalu klesá, zatímco trpasličí položka Direct Efficiency Investments postupně roste. Graf v podstatě jen zachycuje to, co je zřejmé: energetická efektivita přesměrovává peníze spotřebitelů z vysokých plateb za energii do investic do energeticky úsporných technologií. To se pochopitelně hráčům v energetice nelíbí a proti úsporám vystupují.

Proč je cíl pro energetické úspory žádoucí?

Dobře, energetická efektivita tedy přelévá zdroje z jednoho odvětví do druhého. Tak jako tak tedy jde o lobbing určitého segmentu byznysu, který z toho profituje, tak proč podporovat zrovna transfer od zdrojů energie k energetické efektivitě a ne naopak?

Zde vidím dva zásadní důvody:

1. Energetické úspory nesou kromě okamžitého ekonomického efektu také řadu vedlejších benefitů, které není tak snadné vyčíslit, na což sama Komise ve svých materiálech sice opakovaně upozorňuje, ale pak je v podstatě ignoruje: energetická bezpečnost (!), lokální charakter energeticky efektivních investic, podpora inovací a technologického rozvoje, tvorba pracovních míst, multiplikační efekt pro ekonomiku podporující růst, environmentální benefity (snížení globálního, ale zejména lokálního znečištění), atd. atd. Pravda, i naši teplárenští přátelé produkují jisté vedlejší benefity (např. zmíněná záchrana sokolů), ale dovolím si přesto neskromně tvrdit, že vedlejší benefity energetické efektivity jsou o několik řádů vyšší.
2. Sektor energetické efektivity je na rozdíl od energetiky přirozeně vysoce kompetitivní prostředí (stovky a tisíce firem všech velikostí od nadnárodních skupin po lokální živnostníky). Energetici si často stěžují, že legislativa podporující energetickou efektivitu „narušuje trh“, ale jaksi opomíjejí dodat, že v energetice nikdy žádný volný trh neexistoval a vždy se jednalo o prostředí vysoce regulované, protože přirozeně monopolní, či oligopolní. Tzv. „liberalizace energetiky“ a opatření jako je unbundling jsou sice žádoucí snahy tento pokřivený trh alespoň částečně narovnat, ale přes svůj název jsou to zásahy tvrdě regulační. Ekonomicky větší smysl dává spíše přesměrovat aktivitu z odvětví nekonkurenčního (energetiky) do odvětví vysoce konkurenčního (energetické efektivity).

Rád si ale v diskusi pod článkem přečtu konstruktivní kritiku, v čem se mýlím, a logické důvody, proč je lepší udržovat stávající stav vysoké spotřeby a energetickou efektivitu nepodporovat.