Zkušenosti z provozu tepelných čerpadel 15: A zase ty tlaky chladiva!

Úvod

Okruhy chladiva, nebo též kompresorové okruhy tepelných čerpadel by se měly posuzovat na základě rozdílů teplot. V praxi však stále lze narazit na techniky, kteří se dívají pouze na hodnoty tlaků. Měří sice tlaky, ale ty se musí převést na teploty, neboť jedině tak lze posoudit, zda teploty jsou z hlediska funkce tepelného čerpadla a otopné soustavy optimální. V článku jsou proto porovnány dvě metody diagnostiky, které vedou ke stejnému výsledku. S prokazatelně mnohem menším úsilím vítězí jednoduchá a přesná diagnostika dle rozdílů teplot nad diagnostikou, při které technik nadbytečně sleduje hodnoty tlaků.

Musíme měřit tlak chladiva?

Na samém začátku musíme zdůraznit, že si při diagnostice nesmíme plést dvě zásadní věci:

1. potřeba změřit tlak chladiva (ať už na sání nebo výtlaku kompresoru) je nutná,
2. posuzování okruhu chladiva jen na základě dívání se na tlaky – to je chyba, pokud dle konkrétní hodnoty tlaku, bez vazby na teplotu, rozhodujeme, zda je okruh v pořádku nebo není.

Po změření tlaku(ů) přichází zásadní moment, jak s hodnotou tlaku(ů) naložíme. Přitom často dochází k zásadní chybě z důvodu neznalosti.

Když znám tlak – co s ním?

Spousta techniků nechce přijmout zásadní fakt, že měření tlaku chladiva na sání nebo výtlaku děláme jen proto, abychom z jeho velikosti mohli určit teplotu chladiva:

• vypařovací: po změření tlaku chladiva na sání kompresoru,
• kondenzační: po změření tlaku chladiva na výtlaku kompresoru.

Nemohou se jednoduše smířit s tím, že tlak neměříme proto, abychom se při diagnostice zabývali tlakem, ale abychom se mohli zabývat teplotou, která konkrétnímu tlaku a konkrétnímu chladivu odpovídá. A teprve pak tyto vypařovací/kondenzační teploty můžeme porovnat s jinými teplotami, se kterými okruh chladiva (např. TČ) pracuje na základě rozdílů teplot. Nejde tedy o tlak, ale o vztah teploty chladiva a teploty teplonosných látek, ze kterých chladivo teplo odebírá (vzduch, voda, ...), nebo naopak teplo do nich předává (vzduch, voda, ...). Posuzování okruhu chladiva jen na základě tlaků nemůže být kompletní a je to chyba.

Jedině když známe např. kondenzační teplotu (převedenou z tlaku), tak ji můžeme porovnat s výstupní teplotou otopné vody pro zjištění, jak efektivně je předáváno teplo na kondenzátoru. Nebo kondenzační teplotu (tzv. „kondenzačku“) porovnat s teplotou již zkondenzovaného chladiva na výstupu z kondenzátoru – to pro zjištění tzv. podchlazení chladiva atd.

Jak funguje převod tlaku na příslušnou vypařovací/kondenzační teplotu?

Převod tlaku chladiva na vypařovací/kondenzační teplotu v praxi neznamená v dnešní době nějakou složitou anabázi. Pokud technik použije „po staru“ pouze tlakové hadice připojené na manometrovou baterii (viz Obr. 1), tak po přiblížení obrázku uvidíte, že kromě tlakové stupnice obsahuje manometr i stupnice teplot dle typu použitého chladiva. Pak technik hned ví, za jaké teploty se chladivo vypařuje ve výparníku (tlak změřen na sání), nebo za jaké teploty kondenzuje v kondenzátoru (tlak změřen na výtlaku kompresoru). Takže technik po změření tlaku nemusí zdlouhavě nahlížet do nějakých tabulek chladiva, aby zjistil, jaká vypařovací/kondenzační teplota onomu tlaku přísluší, hned ji vidí na stupnici manometru, pokud jeho manometr samozřejmě má teplotní stupnici pro chladivo daného stroje.

Obr. 1 Manometrová baterie s dvěma manometry a tlakovými hadicemi (připojeno na servisní ventilky na sání a výtlaku kompresoru), na vnější stupnici manometru měřený přetlak chladiva, vnitřní stupnice vypařovacích/kondenzačních teplot odpovídající změřeným tlakům pro různá chladiva, zde pro chladiva R407C, R404A, R134A a R410A

Pozn.: U chladiva R407C by měl technik vědět, zda stupnice ukazuje teplotu syté kapaliny nebo syté páry (pokud má funkční jen jeden manometr), aby se nedopustil při diagnostice zásadního omylu. Ale podle manometru se stupnicí teplot diagnostika naštěstí tak často neprobíhá, takže ji zmiňuji jen pro upřesnění a hlavně proto, aby si čtenář uvědomil obrovskou výhodu například dnes běžně používaných přístrojů TESTO (viz Obr. 2), ať už s připojenými tlakovými hadicemi nebo tlakovými chytrými sondami.

Na přístroji TESTO nebo v aplikaci zvolíte, o jaké se jedná chladivo, a po připojení tlakových sond okamžitě víte vypařovací či kondenzační teplotu a vůbec se nemusíte dívat, jakou hodnotu tlaku přístroj právě změřil. Samozřejmě musíte vědět, zda hadice/sondu připojujete na servisní ventilek na sání či výtlaku kompresoru, ale opravdu při diagnostice není potřeba sledovat, zda měříte absolutní tlak či přetlak chladiva, např. 4; 7; 20 či třeba 42 bar, protože vás má zajímat vypařovací/kondenzační teplota, která příslušnému tlaku chladiva odpovídá. Hodnotu tlaku musí změřit a tedy „vědět“ přístroj nebo manometr, ale technik samotnou hodnotu tlaku klidně může přehlížet, protože pouze odvádí jeho pozornost.

Pozn.: Při výběru chladiva R407C přístroj TESTO automaticky „ví“, že pro daný tlak vypařovací teplotu určuje pro křivku syté páry, naopak kondenzační teplotu určuje pro křivku syté kapaliny.

Obr. 2 Příklad elektronického diagnostického přístroje TESTO 550. Vlevo s tlakovými hadicemi připojenými zdola jako u manometrové baterie. Vpravo je příklad instalace bezdrátových tlakových sond TESTO komunikujících přes Bluetooth s mobilní aplikací, která ukazuje vypařovací teplotu To/tlak Po, resp. kondenzační teplotu Tc/tlak Pc. V obou případech jde o okruh s chladivem R407C.

Jak se diagnostika má dělat?

Příklad správné a efektivní diagnostiky dle rozdílů teplot si ukážeme níže na Obr. 3 pro kondenzátor tepelného čerpadla (TČ). Tato diagnostika je založená na velmi jednoduchém faktu, kdy obecně chceme mít co nejnižší tlak na výtlaku kompresoru, a to znamená co nejnižší kondenzační tlak/teplotu. Pak bude kompresor v danou chvíli překonávat co nejmenší rozdíl tlaků (výtlak vs. sání) a při aktuální teplotě otopné vody bude mít co nejnižší spotřebu elektrické energie.

Jak bylo zmíněno mnohokrát v předchozích dílech, u TČ nejlepších výrobců je právě z výše uvedeného důvodu kondenzační teplota velmi blízko výstupní teplotě otopné vody z kondenzátoru (+/− 1 Kelvin. Pro vysvětlení, malý záporný rozdíl je možný, protože chladivo do výměníku vstupuje v opačném směru, protiproudně, než otopná voda a záporný rozdíl teplot vykryje množství citelného tepla z horkých par chladiva, než jejich teplota klesne na kondenzační teplotu a teplota otopné vody se tím zvýší nad kondenzační teplotu.). Jinými slovy, výrobce navrhne úměrně výkonu kompresoru tak velký kondenzátor spolu s množstvím chladiva v okruhu, aby na výtlaku kompresoru byl takový tlak, při kterém chladivo zkondenzuje za teploty (kondenzační), která přibližně odpovídá výstupní teplotě otopné vody. To musíme respektovat i při následném servisu.

Pokud bude na výstupu z kondenzátoru otopná voda například o teplotě třeba T8 = 28 °C (Obr. 3a), tak kondenzační teplota Tc se u nejlepších strojů bude pohybovat přibližně mezi 27 až 29 °C. Když otopná voda na výstupu z kondenzátoru T8 bude mít teplotu 46 °C (Obr. 3b), tak kondenzační teplota Tc se bude pohybovat cca okolo 45 až 47 °C atp.

Kdyby při výstupní teplotě otopné vody 28 °C byla kondenzační teplota třeba 35 °C, tak by kompresor musel mnohem více zvyšovat tlak, a tedy by měl i větší spotřebu elektrické energie. A kromě toho, u nejlepších výrobců by to byl poruchový stav, odpovídající přeplnění chladivem proti údaji ze štítku stroje, nebo by v okruhu byla jiná náplň chladiva, popř. i nekondenzující plyn. Významně vyšší kondenzační teplota nad teplotou otopné vody totiž znamená vyšší tlak chladiva, než který má pro danou výstupní teplotu otopné vody být v souladu s návrhem výrobce stroje.

a)

b)
Obr. 3a)/3b) Kde se pohybuje kondenzační teplota Tc (převedená z tlaku) u nejlepších výrobců tepelných čerpadel ve vztahu k výstupní teplotě otopné vody T8

Občas slýchám, že takovéto zamyšlení nad teplotami je příliš vědecký přístup, což je však špatná úvaha. Nejde jen o to, že výrobce vynaložil mnoho úsilí, aby vyrobil co nejlepší stroj s maximální energetickou efektivitou, ale aby stroj v praxi s touto efektivitou skutečně pracoval. Aby toho dosáhl, musel navrhnout optimální:

• velikost kondenzátoru
• velikost výparníku
• dimenzi a typ expanzního ventilu
• množství chladiva.

Když jeden z těchto komponentů/bodů začne selhávat, např. výměník se bude zanášet, expanzní ventil moc škrtit nebo budeme mít jinou než předepsanou dávku chladiva, projeví se to právě na teplotách, a to i těch, které odvozujeme z tlaků – tedy na vypařovací resp. kondenzační teplotě.

Díky velmi vydařené konstrukci tepelných čerpadel země/voda s on/off kompresory se na těchto strojích někdy provádí servis i více než po 20 letech jejich bezporuchového provozu. To způsobuje, že se řada techniků vlastně až s takovým zpožděním teprve seznamuje s tím, co se v takovém okruhu děje z hlediska teplot a jejich rozdílů, resp. jejich vzájemných vztahů. To však neznamená, že přicházíme s nějakou novou teorií posuzování a diagnostiky okruhů chladiva. Tato teorie je známá několik desítek let a právě v souladu s ní byly stroje např. již před těmi 20 lety navrženy a dodnes se tím vývojáři řídí. Proto pravidla návrhu dle rozdílů teplot musí být respektována i během servisu.

„Já umím diagnostiku podle tlaků, a ne teplot, takže koukám na tlaky!“

S takovým názorem se občas setkávám a bohužel musím říct, že ho říkají lidé, kteří nepochopili principy, které jsem zde zmínil. Kdyby je nepochopili, ale došli ke správnému výsledku jako pomocí diagnostiky dle rozdílů teplot, asi bych nad tím mohl mávnout rukou a být rád, že TČ je v pořádku.

Bohužel tito technici během jejich domnělé diagnostiky většinou jen porovnávají změřený tlak s tím, s čím se setkali v minulosti. Ti lepší z nich posoudí, zda změřený tlak není příliš blízko hodnotě, při které zareaguje příslušný presostat (tlaková ochrana na sání/výtlaku kompresoru). A když máte hodně velké štěstí, setkáte se s technikem, který má zhruba představu, jaké tlaky má přibližně čekat při přípravě vody nebo při určité teplotě otopné vody, např. 40 a 55 °C. Toto ale pro dobrou diagnostiku absolutně nestačí!

Výše popsaná diagnostika může stačit jen tehdy, když je kontrolován stroj, kterému zrovna nic není, resp. stroj, u kterého byl např. vyměněn jen vadný díl a technik správně naplnil chladivo. Pokud se však stane jakákoliv chyba (může se stát, jsme lidé a není to ostuda), třeba v náplni chladiva, tak technik koukající jen na tlaky je ztracený a neumí poznat, že je něco špatně. Že TČ není v pořádku, zjistí až dle chyby hlášené regulací TČ, ale příčinu nevidí.

Jak by tedy musela proběhnout diagnostika podle tlaků, aby byla skutečně správná a vyrovnala se přesností diagnostice dle rozdílů teplot?

Pro názornou ukázku zde využijeme ty samé výstupní teploty otopné vody jako na Obr. 3, jen místo rozsahu kondenzačních teplot Tc použijeme těmto teplotám odpovídající rozsah tlaků Pc (viz Obr. 4), který lze přibližně očekávat pro danou výstupní teplotu otopné vody pro okruh pracující s chladivem R410A. Všimněte si, jaké obrovské množství hodnot tlaků byste si museli pamatovat pro jednotlivé výstupní teploty otopné vody (řekněme od 25 do 60 °C), abyste za jakýchkoliv provozních podmínek dokázali zodpovědně říct, zda se kondenzační tlak Pc pohybuje v povolených mezích pro danou výstupní teplotu otopné vody např. 37; 42; 58 °C atd. To byste nemohli dělat nic jiného, než si pravidelně pročítat tabulky, abyste si dané rozsahy tlaků pamatovali – to by vás moc nebavilo, a hlavně byste na to neměli čas ani mozkovou kapacitu. A teď uvažte fakt, že existuje více chladiv a nová přibývají, takže další rozsahy tlaků, co byste si museli pamatovat. Nehledě na to, že můžete jet i na TČ horších výrobců, kde ty rozsahy tlaků mohou být jiné, takže ne vždy je můžete přenášet na další stroje.

a)

b)
Obr. 4a)/4b) Kde se může pohybovat kondenzační tlak Pc u nejlepších výrobců tepelných čerpadel pracujících s chladivem R410A ve vztahu k výstupní teplotě otopné vody T8

Samozřejmě by někdo mohl namítnout, že si pro daný stroj a chladivo udělá tabulku rozsahu tlaků pro jednotlivé výstupní teploty otopné vody, aby si rozsahy tlaků nemusel pamatovat – to určitě dává smysl, viz Tab. 1 níže. Takže si vždy odečte tlak na výtlaku kompresoru a následně se půjde podívat do jím vypracované tabulky (takovou tabulku mu totiž žádný výrobce nedá, protože ji ani nemá), zda je tlak v pořádku pro danou výstupní teplotu otopné vody. Tak by měl technik postupovat, aby dělal správně diagnostiku pomocí dívání se na tlaky – aby se co do přesnosti v posuzování vyrovnal diagnostice dle rozdílů teplot. Z tabulky je zřejmé, že rozdíly rozsahu tlaků se zvyšují s tím, jak roste teplota otopné vody cca od 0,9 bar do cca 1,7 bar.

Z popsaného, zbytečně složitého postupu přes rozsah tlaků vyplývá, že ho v praxi právě pro jeho složitost, resp. pracnost, nikdo nedělá, a pokud tedy někdo řekne, že umí diagnostiku podle dívání na tlaky – tak opravdu jen „dělá ramena“, ale žádnou poctivou a správnou diagnostiku tak nedělá!

Práce s teplotami je mnohem jednodušší, rychlejší a i názornější. V praxi se podíváte, zda se kondenzační teplota pohybuje u daného stroje například +/− 1 Kelvin okolo výstupní teploty otopné vody (pokud se jedná o kondenzátor nejlepších výrobců TČ), a hned víte, zda je přenos tepla na kondenzátoru v pořádku. Nebo jde o stroj jiného výrobce s horšími tabulkovými hodnotami COP, který má kondenzační teplotu běžně např. 3 K nad výstupní teplotou otopné vody. Pokud rozdíl teplot odpovídá, je to v pořádku, protože tak byl stroj výrobcem navrhnut. U strojů 20 a více let starých byl rozdíl kondenzační teploty a výstupní teploty otopné vody běžně 5–7 Kelvin a stroj byl/je v pořádku. Takže technik si musí dát dobrý pozor i na to, na jakém stroji diagnostiku provádí. Ale jakých rozdílů teplot se má u daného TČ dosahovat, by měl technikům sdělit výrobce konkrétního TČ. Výrobci tyto rozdíly teplot běžně historicky nikde neprezentují, a proto jsme také ve stavu, kdy se o nich hodně techniků teprve dozvídá.

Důležité poznámky:

1. V seriálu článků zatím nezazněla důležitá informace, že technik se může při diagnostice dopustit chyby také tím, pokud na vysokotlaké straně připojí tlakové čidlo na jiný servisní ventilek, než na který má být připojen v rámci diagnostiky dle teplot. Můžete se totiž setkat se stroji, které mají servisní ventilek jak mezi kompresorem a kondenzátorem na potrubí s horkým plynem, tak i za kondenzátorem na potrubí s podchlazenou kapalinou chladiva. Podobně jako na straně otopné vody má kondenzátor určitou tlakovou ztrátu i na straně chladiva, běžně se pohybující mezi 1 až 3 bary u deskového kondenzátoru. Taková tlaková ztráta může udělat klidně i 2–5 Kelvin na kondenzační teplotě u chladiva R410A, takže ji nelze zanedbat. Do této tlakové ztráty může promlouvat ještě např. 4cestný ventil, filtrdehydrátor, atd. v závislosti na umístění servisního ventilku. Pokud je váš stroj vybaven svým interním tlakovým čidlem na výtlaku kompresoru, měli byste vámi dodatečně připojované tlakové čidlo (např. pro kontrolu, zda měří dobře interní čidlo v TČ) připojit na servisní ventilek hned vedle interního tlakového čidla – jinak se můžete dopustit zbytečné chyby v měření.
2. Rozdíl kondenzační teploty Tc a výstupní teploty T8 na hodnotě +/− 1 Kelvin pro nejlepší stroje platí při běžném teplotním spádu otopné vody na kondenzátoru T8−T9 mezi 5–10 Kelviny, viz Obr. 5a. Pokud by u stejného stroje byl teplotní spád otopné vody T8−T9 např. 20 Kelvin (viz Obr. 5b), může být kondenzační teplota Tc i např. 3 Kelviny pod výstupní teplotou otopné vody T8 a neznamená to, že je potřeba zasahovat do okruhu chladiva. Je to jen známkou nízkého průtoku otopné vody, ať už to tak vědomě dělá sama regulace stroje, nebo je např. ucpaný filtr na teplé straně TČ, atp. A také je to mimo jiné důkaz již zmíněného, že citelné teplo v horkých parách chladiva může otopnou vodu na výstupu T8 ohřát nad kondenzační teplotu Tc.

Obr. 5 Průběh teplot chladiva na kondenzátoru v závislosti na průtoku otopné vody. Vyšrafovaná oblast přibližně znázorňuje rozsah kondenzačních teplot Tc pro stejnou výstupní teplotu otopné vody T8, ale pro různé teplotní spády T8−T9: a) rozdíl T8−T9 mezi 5–10 K, b) rozdíl T8−T9 mezi 10–20 K.

Proč tedy často výrobci na displeji tepelných čerpadel zobrazují hodnoty tlaků, když se na ně tedy nemáme při diagnostice dívat?

Řekl bych, že jde o jakousi setrvačnost. Měří se tlaky, takže je někteří výrobci zobrazují i jako kontrolní údaj, ale pro diagnostiku potřebujeme jim odpovídající teploty. Např. výrobce IVT na displeji zobrazuje „pouze“ vypařovací a kondenzační teplotu, a ne tlaky, ze kterých byly tyto teploty odvozeny. Důvodem není to, že by na zobrazení tlaků výrobce zapomněl, nebo že by je snad chtěl utajit, ale protože vývojář výrobce jednoduše moc dobře věděl, že samotná hodnota tlaku v rámci diagnostiky slouží jen pro její převod na příslušnou vypařovací/kondenzační teplotu. Jak byste tlak porovnali s teplotou otopné vody, nebo např. teplotou vzduchu či jinou teplotou v okruhu chladiva? Těžko, museli byste mít ty zbytečné tabulky dovolených rozsahů tlaků chladiva pro příslušnou výstupní teplotu otopné vody jako v Tab. 1! Tlak totiž můžete srovnat zase jen s tlakem, teplotu s teplotou, hmotnost s hmotností atd.

Obr. 6 Na výtlaku kompresoru je tlak 27,4 bar (přetlak) a z kompresoru vystupuje horký plyn o teplotě 71,7 °C (teplota změřena příložným teplotním čidlem). Změřenému tlaku odpovídá kondenzační teplota 46,9 °C a výrobce ji ukazuje až v kondenzátoru, kde je této teploty po ochlazení horkých par chladiva na bod kondenzace dosaženo. Na sání tlaku 8,5 bar odpovídá vypařovací teplota chladiva 6,3 °C ve výparníku a na vstupu do kompresoru mají studené páry chladiva teplotu 17 °C změřenou příložným teplotním čidlem.

Jsou případy, kdy výrobce na displeji vykreslí schéma okruhu chladiva a do něj dopíše teploty bez jakýchkoliv zkratek názvů čidel, jejichž význam by měl být popsán v nějaké legendě v manuálu. Pak může být pro technika těžší poznat, která teplota je hodnotou převedenou z tlaku na onu vypařovací nebo kondenzační teplotu. V tu chvíli je praktické, když se vedle hodnoty teploty objeví i tlak. Pak technik ví, že jde o hodnotu teploty převedenou z tlaku – čili že se jedná o vypařovací či kondenzační teplotu, dle pozice ve schématu. I zde však pozor, už jsem u jednoho výrobce (obr. 6) viděl u hodnoty tlaku na výtlaku kompresoru uvedenou teplotu horkého plynu, ale kondenzační teplota (převedená z tlaku) byla zobrazena samostatně až u kondenzátoru. Tím výrobce správně zohlednil fakt, že ke kondenzaci chladiva za daného tlaku a jemu odpovídající kondenzační teplotě dochází až v kondenzátoru.

Druh chladiva?

Občas někdo tvrdí, že pouze díky hodnotě tlaku je schopen si ověřit, zda v lahvi/okruhu má správné chladivo. To lze ale jednoduše ověřit i bez koukání na tlaky, byť tlak musí být změřen. Pokud lahev s chladivem stojí např. ve skladu s konstantní teplotou dost dlouhou dobu, tak v lahvi bude takový tlak, jemuž přisouzená kondenzační teplota (když na TESTO nastavíte správné chladivo) bude odpovídat teplotě okolního vzduchu ve skladu. To samé lze využít na TČ vzduch/voda, které dost dlouho stojí při vypnutém kompresoru – zde kondenzační teplota má odpovídat venkovní teplotě.

Co dělá technik, který tvrdí, že musí koukat na tlak, aby ověřil, zda má správné chladivo za klidu kompresoru? Změří tlak, změří venkovní teplotu (u TČ vzduch voda) nebo teplotu ve skladu (když kontroluje lahev dlouho stojící ve skladu), a pak se jde podívat do tabulky chladiva, zda má chladivo pro danou teplotu vzduchu příslušný tlak. Není tedy při změření tlaku lepší a rychlejší se podívat hned na kondenzační teplotu (na displeji TČ nebo na TESTO či manometru) a tu hned srovnat s teplotou vzduchu? Odpadne vám nadbytečné hledání tlaku v tabulce, ať už ji máte v elektronické nebo papírové podobě.

Že je v okruhu špatné chladivo/náplň, lze s pomocí teplot poznat např. i z těchto indicií za běhu kompresoru:

• vypařovací teplota je výš než teplota vzduchu, ze kterého se bere teplo (to jsem zažil asi jen dvakrát, ale je to možné!),
• kondenzační teplota je pak i moc vysoko nad výstupní teplotou otopné vody.

Musíme znát hodnotu tlaku, ale jen z její výše nic nezjistíme. Potřebujeme ji převést na příslušnou vypařovací/kondenzační teplotu, a ty teprve můžeme využít.

Závěr

Naučit se posuzovat okruh chladiva/kompresorový okruh chce jisté množství zkušeností. Diagnostika okruhu chladiva však kromě stovek hodin v praxi vyžaduje i porozumění teorii na takové úrovni, kterou bych se bez nadsázky nebál nazvat špičkovou. To platí tím více, čím lepší stroj posuzujete, protože dnešní stroje vybavené celou řadou čidel (teplotních a tlakových) jsou velmi háklivé na jakékoliv odchylky od provozních hodnot, na které byly navrženy pro co nejúspornější provoz. Požadované znalosti kvalitního servisního technika pro tepelná čerpadla se proto blíží znalostem výrobce, protože jinak nedokáže správně posoudit změřené provozní stavy na konkrétním stroji.

Na kurzech chlazení je potřeba zdůrazňovat, že měření tlaků v okruhu chladiva se provádí jen proto, aby se tlaky následně převedly na příslušné vypařovací/kondenzační teploty, se kterými teprve můžeme okruh chladiva poctivě posoudit, pokud je porovnáme s jinými, s nimi souvisejícími teplotami.