Zazděná okna Londýna: Památka na daň z denního světla

Při procházce staršími čtvrtěmi Londýna si bystrý pozorovatel může všimnout něčeho zvláštního: okna, která nikam nevedou. Tzv. slepá nebo zazděná okna jsou častým prvkem georgiánské a viktoriánské architektury, a ačkoliv dnes působí jako designový rozmar, ve skutečnosti mají velmi praktický – a zároveň absurdní – původ.

V roce 1696 byla v Anglii zavedena daň z oken (Window Tax). Šlo o způsob, jakým stát vybíral peníze – víc oken znamenalo více světla, tedy větší majetek. Domy s více okny tak platily vyšší daň. Výsledkem bylo, že mnozí majitelé začali okna zazdívat, aby dani unikli. Ironicky tím sice ušetřili, ale připravili se o přirozené světlo a ventilaci.

Daň byla často kritizována a označována například jako „daň na zdraví a pohodlí.“ Nebyla zrušena až do roku 1851, ale do té doby už slepá okna natrvalo pronikla do městské krajiny.

Dnes se tyto zazděné výklenky staly tichou připomínkou dob, kdy architektura musela reagovat na daňovou politiku. Některá z těchto oken byla dokonce navržena slepá už při stavbě – aby narušila monotónnost fasády, ale neznamenala vyšší daň.

Tak až příště budete míjet dům s podivně „zavřeným“ oknem, vzpomeňte si, že nejde o chybu stavitelů, ale o příběh, který se táhne přes staletí – od daňových vyhlášek až po umění přežít systém.

Kolik stála daň z oken?

Když byla daň z oken (Window Tax) zavedena v roce 1696, fungovala na principu paušálu + příplatku za počet oken:

• Každý dům platil základní paušál 2 šilinky ročně (asi 0,1 britské libry – velmi málo).
• K tomu se připočítávalo:
  • 4 šilinky navíc, pokud měl dům 10–20 oken
  • 8 šilinků navíc, pokud měl více než 20 oken

Daň se ale postupně zvyšovala – a to výrazně. Například v roce 1747 už byl systém takto odstupňovaný:

• 6 šilinků za 10–14 oken
• 9 šilinků za 15–19
• 1 libra (20 šilinků) za 20–24
• …až po do 2 liber za 30 a více

V 18. a 19. století se daň někdy vyšplhala až na několik liber ročně pro větší domy, což tehdy bylo významné – pro srovnání, roční příjem dělníka mohl být kolem 15–25 liber ročně.

Daň z oken byla v Británii zrušena za premiéra Lorda Johna Russella v roce 1851, po více než století kritiky a rostoucího tlaku veřejnosti. Zásadní roli sehrály nové poznatky v oblasti veřejného zdraví – lékaři i hygienici upozorňovali, že nedostatek denního světla a čerstvého vzduchu ve špatně větraných bytech přispívá k šíření nemocí, zejména tuberkulózy. Daň byla vnímána jako nespravedlivá, protože disproporčně zatěžovala chudší vrstvy obyvatel, které si nemohly dovolit platit za dostatek oken a často končily v temných, nehygienických podmínkách.

Z ekonomického hlediska bránila rozvoji moderní architektury v rychle se rozrůstajících městech během průmyslové revoluce. Ve společnosti se stala i terčem posměchu – spisovatelé jako Charles Dickens ji označovali za „daň na světlo a vzduch“ a v karikaturách byla vláda vykreslována jako zloděj slunečního svitu.

Zdroj: amusingplanet.com

Zrušení této daně tak představovalo nejen praktický krok v rámci daňové reformy, ale také symbolický obrat směrem ke zdravějšímu, spravedlivějšímu a modernějšímu způsobu života.