Současná problematika vytápění v ČR – první část

Obecně

Vážení čtenáři, hned na počátku třídílné série článků o problematice otopných soustav v ČR bych na prvním místě rád uvedl ukázku z korespondence, kterou mne nespokojení uživatelé otopných soustav žádají o radu a o pomoc. To je však jediné, co pro ně mohu zpravidla udělat.

Skutečnou nápravu lze učinit jen tehdy, když do řešení stavu bude zapojena samospráva SVJ či BD, jelikož se vždy jedná o menší či větší náklady na nápravu věcí a prostředky patří všem uživatelům či vlastníkům bytových jednotek.

Ukázka dopisu:

Při koncipování předkládaného materiálu o problematice jsem vyšel z fyzikální podstaty šíření (sdílení) tepla. Úvodní námitky dokládám podrobnějšími rozbory v přiloženém materiálu.

Energie jsou tržními komoditami, proto její spotřebované množství musí být spolehlivě měřeno. Na rozdíl od plynu, elektřiny, apod. se měření tepelné energie u konečného spotřebitele zcela vymyká reálným technickým možnostem.

Obytný dům tvoří jednu ucelenou tepelnou soustavu (jednotlivé místnosti, otopná tělesa a potrubní rozvody) a v jejím rámci dochází k řadě neměřitelným sdílením tepla mezi byty a místnostmi. Dům jako celek byl vyprojektován za určitých technických podmínek, s předem stanovenými teplotami a veškerá funkce otopné soustavy je podřízena těmto projektovaným předpokladům.

Tepelná energie sdílená mezi byty totiž nemůže být tržní komoditou, jak se někteří zákonodárci domnívají, jelikož nejsou měřitelné přenosy tepla mezi sousedními místnostmi. Množství této neměřitelné tepelné energie není zanedbatelné a tyto přenosy tepla vyhlášky neřeší. Zřejmě někdo zákonodárce uvedl v omyl, že takovou funkci má jakýsi nedefinovaný přístroj na otopném tělese v bytě. Přitom dochází k omezování a poškozování cizích práv, což vyplyne z materiálů v příloze.

Snahou lobbistů, kteří považují za správné osadit na všechna otopná tělesa a možná i trubky indikátory k rozúčtování nákladů za teplo, byla do zákona 318/2012 ustanovena povinnost tyto přístroje instalovat a zvažuje se zvýšení limitu tzv. spotřební složky indikovaných hodnot na otopných tělesech pro vyúčtování na pevno 70 %. Tento limit ještě zhorší poměry v otopných soustavách, jak je odůvodněno v příloze.

Hrubý zásah do otopných soustav učinilo divoké zateplování objektů bez ohledu na otopnou soustavu. Tím nesděluji, že jsem odpůrcem zateplování. Ani dodatečně vyžadované tzv. zaregulování otopné soustavy po zateplení nepřineslo dosažitelné kladné výsledky v hospodaření teplem. Zásadní chybou je skutečnost, že se neprování sofistikovaná optimalizace otopných soustav nejen před, ale i po zateplení, kdy je tento požadavek ještě naléhavější. Absolutně se nerozlišuje na jedné straně konstrukční návrh otopné soustavy a posléze řešení provozních stavů otopné soustavy v průběhu otopného období.

Stále se používá tzv. ekvitermní technologie řízení dodávek tepla, která již dnes nezaručuje dosažení tepelné pohody při minimální možné spotřebě tepla a očekává se, že tento nedostatek „zachrání“ uživatelé pomocí jakýchsi přístrojů či indikátorů na tělesech.

Stát žádnou formou dotací nepodporuje taková technická řešení, která snižují měrnou spotřebu staveb při vytápění i bez předchozího zateplení.

Toto jsou uvedeny pouze náznaky neuspokojivého stavu otopných soustav a rozdělování nákladů za teplo.

Vzhledem k tomu, že se z mého pohledu ukazuje stávající legislativa v rozporu s demokratickými i fyzikálními principy a do jisté míry diskriminuje, omezuje či poškozuje cizí práva, navrhuji zrušit řadu ustanovení, změnit principy projektování a zejména principy provozování otopných soustav v duchu sdělení, která předkládám v příloze s odůvodněním, či objasněním příčin rozporů a odchylek od přírodních zákonů a lidských potřeb.

Podívejme se například, jak je vnímána problematika z pohledu některých profesí. Několik následujících citací bylo převzato z článku pana Jana Sůry – Mladá fronta DNES ze dne 22. 12. 2012 (ekonomika A9) s názvem „Placení za teplo se změní. Kdo neplýtvá, ušetří.“.

Článek mne zaujal proto, že autor dokázal (což je asi výsadou novinářů), naskládat za sebou řadu vyňatých tvrzení, která sama o sobě sice nic neřeší, ale provokují. Kromě toho je patrný také odlišný postoj a různá očekávání zmiňovaných dotázaných osob.

Ukazuje se, že je vytápění takový fenomén, který nebyl doposud veřejností a ani médii jasně uchopen, natož aby byl jasně a strukturovaně správně formulován či vyložen. Dokonce je často falešně interpretován a zkreslován, aby podsouval lidem falešnou naději na „zbohatnutí“ úsporami tepla.

V oboru pracuji již mnoho let, ale nebudu zde předkládat ani své curriculum vitae, ale ani se nebudu pokoušet předložit úplnou a obsáhlou teorii a praxi sdílení tepla, která se vyučuje na vysokých školách a univerzitách.

Vytápění se dotýká nás všech, a proto je tento obor do značné míry negativně ovlivněn zjednodušenými postoji k vytápění, které bychom mohli vyjádřit formulací: „Každý, kdo přiloží polínko do ohně na zahradě či dřevěné uhlí do grilu, je hned topenář“. Omlouvám se čtenáři, který by se tímto přirovnáním mohl cítit dotčen. Vím, že lidé jsou přirozeně inteligentní, a nepodceňuji jejich moudrost. Na druhou stranu musím říci, že v posledních letech, bohužel z neznalosti fyzikální podstaty vytápění, jsou fyzikální principy vytápění ohýbány všelijakými obchodně technickými postupy.

Například nerozumím tomu, jak může být ruční uzavírání otopných těles účelné pro vytváření tepelné pohody, a k čemu jsme instalovali termostatické hlavice, když fungují pouze jako uzavírací ventil? To jsme mohli ušetřit za termostatické hlavice. Nerozumím také tomu, jak může být „odsávání“ tepla od sousedů skrze příčky účelné pro vytváření tepelné pohody.

Bohužel zákonodárce vydává takové předpisy, které nabádají a nutí uživatele tepelnou pohodu narušovat, nikoliv ji vytvářet. Toto není efektivní cesta vedoucí k úsporám tepelné energie.

Pojem „tepelná pohoda“ je někdy pod rouškou „demokracie“ vykládán tak, že může každý udržovat libovolnou teplotu v bytě, jak chce. Potom nerozumím tomu, proč existují pravidla pro projektování otopných soustav, které definují teplotu v místnosti. Proč máme v normách definovanou teplotní stabilitu místností? Proč se tento obor studuje na vysokých školách a univerzitách, když je podle některých uživatelů otopných soustav vše tak jednoduché…?

Před zateplováním objektů bylo neúměrné zvyšování teplot v bytech možné jen proto, že nebyla k dispozici potřebná technika a dodávka otopné vody byla uskutečňována s vysokými teplotními i hydraulickými parametry. Tento stav byl označován jako plýtvání energií. Teplota v bytech se kvůli nefunkčním ventilům regulovala otevíráním oken. To pominulo …?

Současný neutěšený stav, zejména po zateplení budovy, je zapříčiněn ignorováním a nepřizpůsobováním fyzikálně potřebných parametrů otopné vody stavu otopné soustavy po zateplení objektu. Stávající otopná soustava je po zateplení silně (i více jak dvojnásobně) předimenzována, ale parametry otopné vody nejsou adekvátně tomuto stavu přizpůsobovány. Tento stav lze také označit za plýtvání tepelnou energií, jako v minulosti.

Rád bych hned v úvodu položil (zejména zákonodárci) čtyři otázky:

1. Jak mám snížit teplotu v bytě z 23 °C na 21 °C, když mám uzavřená tělesa, všechny zdroje tepla uvnitř vypnuté a slunce nesvítí a o teplo od sousedů nestojím?
2. Jak mám naopak šetřit tepelnou energií, když mi ji sousedé „odsávají“ skrze příčky? Jinak by mi byla zima.
3. Jak jim takovou (nedobrovolně sdělenou) energii změřit a přeúčtovat?
4. Bude na takové tržní podmínky pamatovat novelizace předpisů pro vytápění a pro rozúčtování nákladů za teplo?

Transport a šíření tepelné energie

Stávající, veřejnosti obecně ne úplně jasná, interpretace sdílení tepla mne vede k tomu, abych více přiblížil způsob šíření tepelné energie v bytech, předpokládám totiž, že se najde řada čtenářů, které to může zajímat. Vyplývá to z mých častých a četných schůzek se zástupci bytových objektů.

Distribuce a spotřeba tepla byla a je značně závislá na technické vyspělosti.

Nyní máme oproti minulosti k dispozici velký rejstřík technologie pro zkvalitnění vytápění. Na řadě míst nalézáme až tolik instalované a drahé techniky, která již překáží a její použití lze označit za plýtvání. V tomto duchu jsem se v žádné veřejné prezentaci s myšlenkou úspor na vybavení otopných soustav nesetkal.

Nejdříve je nutné rozlišit druhy spotřebovávané energie v domech a bytech, i když je to stále jen energie.

Teplo ≈ tepelná energie se nechová stejně jako například elektrická energie. Když nechceme odebírat elektrickou energii, otočíme vypínačem a spotřeba je nulová. Sice platíme nějaký paušál za komfort, že máme možnost snadno otočit vypínačem. Za tento komfort platíme i tehdy, když zrovna nespotřebováváme elektrickou energii či plyn. Tím není myšlena dodávka plynu pro kotel a jeho pohony.

V důsledku „vypnutí“ přívodu elektřiny či plynu nemáme žádnou újmu na tepelné pohodě.

S teplem pro vytápění je to zcela jinak. Co se děje v obytném domě s více byty? Otočíme-li pomyslným vypínačem (termostatickou hlavicí na otopném tělese) v bytě, okamžitě vytvoříme problém nejen sobě, který je zcela mimo tržní situaci.

Buď platíme za teplo, které skrze stěny „pošleme“ k sousedům, anebo oni platí za nás, když ho „pošlou“ sousedé k nám.

Jak se to stane?

Každý byt v domě má společné stěny se sousedy nebo jinými prostory v domě a stěny s výplněmi ochlazovanými vůči venkovnímu vzduchu. Prakticky nastávají tři základní stavy mezi sousedy.

První stav je, že daný byt a všechny okolní byty mají stejnou teplotu vzduchu uvnitř. Druhým stavem je situace, kdy má daný byt vyšší teplotu než okolní a třetí stav je, když má daný byt nižší teplotu vzduchu než okolní byty. Nutno poznamenat, že mezi těmito stavy je možná řada kombinací stavů, což není pro účel tohoto článku žádoucí podrobněji rozebírat.

V prvním stavu (projektovaný stav = vyrovnané teploty) nedochází ke sdílení tepla mezi byty. Teplo uniká pouze vnějšími ochlazovanými stěnami a výplněmi. Tento stav odpovídá projektovaným parametrům podle všech platných norem a předpisů. Jde tedy o zaručené, nejnižší tepelné ztráty ≈ nejmenší spotřeba tepla, protože se takto zajišťuje předepsaný teplotní stav bytu, na který mají občané nárok. Schválně nemluvím o tepelné pohodě, která je definována, ale vždy se najdou odpůrci normálních podmínek, kteří používají výklad tepelné pohody svévolně a tím deformují význam tohoto pojmu – toto je dalším problémem při vytápění. Podle jedněch je tepelná pohoda v „eskymáckém oblečení“ s teplotou v bytě třeba 10 °C. Pro jiné je tepelná pohoda v plavkách v bytě při teplotě 28 °C.

Ve druhém stavu, kdy má daný byt vyšší teplotu než okolní, musíme již pro dodržení vyšší teploty v bytě použít více tepla, než v předchozím stavu. Potřebujeme oproti prvnímu stavu navíc teplo, které nám ve zvýšené míře uniká vnějšími stěnami (z důvodů zvýšení teplotního rozdílu mezi teplotou venkovního vzduchu a v bytě). Jenže v tomto stavu potřebujeme ještě další teplo, které zdarma a bez indikace či možnosti měření poskytujeme sousedovi, který má nižší teplotu!

Pokud budeme vytápět na vyšší teplotu, musíme se smířit s tím, že z bytu uniká do vnějšího okolí více tepla, což ovlivňujeme svým rozhodnutím. Chce-li soused udržet původní teplotu v bytě, může omezit přívod tepla do svých těles. Tedy k teplu unikajícímu vnější stěnou musíme přidat ještě teplo pro souseda. O co více vyhříváme svůj byt, o to více tepla sdělujeme sousedovi. Toto množství tepla je dosavadními použitelnými metodami nezjistitelné, ale také nerozúčtovatelné!

Třetí stav je opakem předchozího a nastává, když snížíme teplotu v daném bytě, teplo začne naopak proudit směrem do daného bytu. Pro daný byt jde o dodávku tepla zdarma, kterou zaplatí uživatelé sousedních bytů s vyšší teplotou. Výše této dodávky tepla se nedá určit. Jde o jakýsi sponzorský dar sousedovi, který má svoji „tepelnou pohodu“ například při 16 °C. Také existuje řada prázdných bytů, kde uživatelé zcela uzavřou vytápění tělesy a teploty jsou udržovány výhradně prostupem tepla od sousedů. Jde o státem tolerovanou „zlodějnu“ podporovanou legislativou, neboť to není zakázáno pod sankcí.

Podívejme se na reálný příklad.

Tepelná bilance – příklad

Příklad je vypočítán pro určitý typ stavebního řešení (viz obrázek 1), ale na základě reálné stavební konstrukce stavby, nejde tedy o ryze smyšlený příklad. Jde o klasický malý modulový panelový dům, ve kterém jsou tři podlaží se společným schodišťovým prostorem, na každém podlaží jsou tři byty (krajní 3+1 a naproti schodišti středový – dvougarsonka). Pro porovnání lze uvést, že podlahová plocha bytů 1, 4, 7, a 3, 6, 9 je cca 72 m² a bytů 1, 3, 8 je cca 42 m².

Provede-li se výpočet tepelných ztrát nezatepleného bytu č. 5 uprostřed domu a porovnáme-li ztrátu s bytem č. 1 na okraji domu, obdržíme poměr tepelných ztrát 1280 W a 5380 W, což je v poměru v poměru 1: 4,2. To znamená, že pro dosažení stejné teploty v obou typech bytů se v menším bytě č. 5 spotřebuje jen 24 % oproti spotřebě bytu č. 1 či bytu č. 3. Při spotřebě okrajového bytu č. 1 až 60 GJ/rok a ceně tepla cca 500,– Kč/GJ jsou náklady 30 000,– Kč, ale ve středovém bytě jen 7,2 tis. Kč. Když středový byt omezí vytápění například o 2 °C (to prezentuje snížení spotřeby cca o 12 %), pak krajnímu bytu, který nechtěně předává teplo středovému, náklady stoupnou (a středovému klesnou)! Promítnuto na plochu bytu jde o náklady u větších bytů ve výši (30 000 / 72) = 416,7 Kč/m² za rok a u menšího bytu (7 000 / 42) = 166,7 Kč/m². To je průměrný měsíční poměr 34,70 Kč/m² ku 13,9 Kč/m², tedy 2,5:1. Příčinou tohoto rozdílu jsou rozdílné tepelně-technické vlastnosti stavby, nastavené již v projektu stavby! U různě geometricky uspořádaných staveb jsou rozdíly odlišné a rozhodně se nedá říci, že velmi podobné. Příklad ukazuje fyzikální skutečnost za předpokladu, že se v bytech vytápí na stejnou projektovanou hodnotu teploty podle předpisů.

Toto je důsledek činnosti zákonodárce, který stanovil podmínky pro výstavbu tak, aby nebyly dodrženy srovnatelné podmínky (je logické, že nelze dodržet naprosto stejné parametry, ale s jistými relativně malými odchylkami to technicky lze, kdyby to tak bylo stanoveno, například, že rozdíly v tepelných ztrátách na jednotku plochy vytápěné místnosti mohou mít rozptyl třeba 3 % nebo 5 %.

Jenže taková technická opatření mohou platit až do budoucna, nikoliv retrospektivně. Co však s bytovým fondem, který již máme? Investice pro narovnání podmínek jsou prakticky u již hotových staveb téměř neproveditelné. Částečná náprava je možná při zateplování plášťů budov, nikoliv však mezi jednotlivými byty (dělicí příčky mezi místnostmi či byty).

Jakousi optimalizaci a narovnání je možné učinit administrativně, když se bude vycházet ze stavu, kdy je jako celek definován takový objekt, který má společnou otopnou soustavu a odebírá fakturačně měřené teplo z jednoho zdroje. Takové narovnání však není vhodné učinit podle pravidla „kdo co spotřebuje, ať to zaplatí“, ale například podle průměrných nákladů na 1 m² vytápěné plochy.

Copak není dost motivační trvale rostoucí cena tepla či paliva a velikost vytápěné plochy bytu?

Tržní podmínky versus realita

Když se výhodně kupují a prodávají i peníze, tak proč ne tepelná energie. Jenže bychom při tom měli vycházet z fyzikálně technických podmínek a zohlednit také všechny okolnosti. Spravedlnost, která by zaručila, že budou stejné náklady za teplo ve všech bytech a domech, není možná. Každý celek (dům) byl postaven v různých obdobích, kdy platily odlišné požadavky na tepelné vlastnosti. Proto i geometricky stejné domy mají odlišnou spotřebu.

Porovnejme si náklady za teplo v jednom domě podle výše uvedeného příkladu.

Za vytápění v zakukleném bytě č. 5 zaplatíme 7,2 tis. Kč za rok a v bytě č. 1 až 30 tis. Kč za rok. Proto lze krajový byt označit jako „energetický šmejd“. Vždyť v takovém „šmejdu“ uživatel za 50 let při uvažované ceně tepla zaplatí za stejný tepelný komfort 1,5 mil. Kč a druhý jen 350 tis. Kč. Pokud si středový uživatel sníží teplotu na úkor krajového uživatele, bude rozdíl ještě větší!

Z tohoto pohledu lze odvodit, že by měl mít „energetický šmejd“ při životnosti stavby 100 let až o 2,5 mil. Kč nižší pořizovací cenu, anebo nižší nájemné, které by se tomuto handicapu vyrovnalo. Již si umím představit, že spekulanti nesníží cenu okrajového bytu, ale zvýší cenu středového bytu…

Pokud se provedou při výstavbě bytů tepelná opatření na krajových bytech, která by téměř srovnala tepelné ztráty na jednotku plochy bytu v celém domě, určitě se zvýší investiční náklady tohoto bytu. Z „energetického šmejdu“ se stane „ekonomický šmejd“. Dá se tedy předpokládat, že když bude mít okrajový byt stejnou energetickou náročnost jako středový, značně se zvýší jeho investiční cena. Budoucí uspořenou tepelnou energii tedy kupující takového bytu nejspíše zaplatí ve formě zvýšené ceny bytu, nebo zvýšeným nájemným.

Okrajový, skoro stejně energeticky náročný byt pak bude nakonec z hlediska investice opět nevýhodný. Na jednotku plochy bude podstatně dražší – tedy pro změnu již nepůjde o „energetický šmejd“, ale o „investiční šmejd“.

Takové byty bych nikdy nikomu nedoporučoval ke koupi či pronájmu.

Kupujícím lze tedy poradit, aby si okrajové byty v bytových domech nepronajímali a nekupovali! Buď budou platit více za byt, anebo budou platit za podstatně větší množství spotřebované tepelné energie, aby ti ve středovém bytu měli nižší náklady!

Pochopitelně je v tomto směru zcela odlišná situace, pokud si někdo postaví vlastní dům. V něm si skutečně zaplatí tolik, kolik energie spotřebuje, jelikož se jedná o jeho vlastní přístup k výstavbě i provozu takového domu, který nemá přímý vliv na jiné osoby, které by mohl omezovat v jejich právech na tepelnou pohodu. Ve společných bytových domech tomu tak není, jeden byt může snadno omezovat druhý.

K důvěře optimálního rozdělování nákladů za teplo rozhodně nepřispívají ani dosavadní způsoby indikování či měření spotřeby tepla u konečného spotřebitele, protože jsou všemi možnými způsoby porušována pravidla vytápění a neexistuje žádná metoda, jak indikovat či měřit teplo předané mezi sousedy. Zde neplatí heslo „Jednou ty mně, podruhé já tobě.“