Čistírna nebo čistírny odpadních vod v malých obcích?

Základní údaje:

Obec Třebusice - Počet obyvatel 450 (ČSÚ). Celkem 179 domů, z toho 111 obydlených (101 rodinných a 10 bytových). Původně odhadovaný počet domovních čistíren odpadních vod byl přibližně sto třicet, realizováno jich bude asi sto. Ač se jedná o vesnici, kterých jsou v republice stovky, získala výjimečně ze státního rozpočtu peníze na projekt vhodný zejména pro horské a podhorské samoty, případně roztroušené usedlosti. Dotace pro letošní rok činí 3 miliony, obce uhradí 1,5 milionu, žádost o navýšení dotace pro rok 2006 byla zamítnuta.

TZB-info: V tisku proběhla zpráva, že v obec Třebusice dostala dotaci od Ministerstva zemědělství na projekt domácích čistíren odpadních vod. Kladenský magistrát ovšem mluví o neoprávněném nakládání se státními prostředky, když obec neměla stavební povolení. Místní komise výstavby totiž rozhodla, že se jedná pouze o drobnou stavbu, u níž není nutné povolení stavebního úřadu. O tom, zda postupovala správně, budou nyní rozhodovat krajští úředníci. Jaké jsou tedy nutné podklady? Jsou někde stanoveny zákonem?

Ing. Karel Plotěný, Asociace čistírenských expertů: Zákony jsou v tomto případě ne úplně jasné. A tak i ze strany samotných pracovníků vodoprávních úřadů existuje několik výkladů (není ani nějaká oficiální metodika) a tak se dá vyjít z několika stanovisek (hodně podobných) ministerstev Životního prostředí a Zemědělství, např. Stanovisko MŽP ze dne 31.12.2004 pod č.j. 410/4517/04. Obě ministerstva se shodují v zásadě na tom, že (zkráceně):

• zneškodňování odpadních vod zálivkou lze kvalifikovat jako nakládání s vodami (tj. podléhající povolení vodoprávního úřadu) v případě, že odpadní vody vniknou do podzemních vod. Tj. pokud se prokáže na základě místních hydrogeologických poměrů, že se o vypouštění do podzemních vod nejedná, nepodléhá tato činnost povolení vodoprávního úřadu
  
  
• obecně lze konstatovat, že stavba domovní čistírny, ze které nejsou vody vypouštěny do vod povrchových nebo podzemních, ale akumulovány v bezodtoké jímce zřejmě neslouží k nakládání s vodami ve smyslu ustanovení vodního zákona. Jedná se tedy o stavbu, kterou povoluje obecný stavební úřad. Úroveň, na které rozhodování probíhá, je pak dána ustanoveními Stavebního zákona a pravomocemi konkrétního stavebního úřadu.

TZB-info: Důvodem pro volbu jednotlivých maločistíren byly peníze. Náklady na velkou čistírnu odpadních vod spojenou s výstavbou hloubkové kanalizace by podle vedení obce stály přibližně dvacet milionů korun, kdežto investice do domácích čističek bude jen mezi osmi až devíti miliony korun. Vy sám jste v článcích na TZB-info prezentoval podobné srovnání. Proč se podobně nerozhodují i jiné obce?

Ing. Jan Topol ml., firma Topolwater: Z hlediska investičních nákladů závisí výhodnost variantního řešení s použitím malých domovních čistíren především na hustotě osídlení, tj. na výsledném počtu obyvatel napojených na 1 km kanalizace. Je zřejmé, že u soustředěné zástavby, např. řadových domů, jsou náklady u systému splaškové kanalizace s centrální čistírnou obdobné nebo nižší než u systému s domovními čistírnami. Naopak v místech, kde zástavba je rozptýlená v zahradách a nebo v lokalitách, kde vychází vysoké náklady na běžný metr kanalizace, (např. skalní podloží, vysoká hladina spodní vody, komunikace, ve kterých je vysoká hustota stávajících inženýrských sítí) jsou náklady na systém domovních čistíren nižší. Toto je nutno posoudit individuálně pro každou lokalitu.

Pro srovnání je možné uvést, že cena domovní čistírny včetně DPH a instalace je obvykle 65 000 Kč. Pokud se tato čistírna dále nenapojuje příliš komplikovaně na odvod předčištěné odpadní vody, jsou toto prakticky veškeré náklady. Vzhledem k tomu, že metr splaškové kanalizace stojí v závislosti na stavebních podmínkách 3 - 6000 Kč, je zřejmé, že 10-20 m kanalizace odpovídá 1 ks domovní čistírny. To potvrzuje výše uvedené stanovisko, že vždy především záleží na hustotě osídlení a na lokalitě.

U domovních ČOV tvoří podstatnou část nákladů jednak spotřeba el. energie a dále pak hlavně náklady na odběr a rozbor vzorků vyčištěné vody, pokud jsou čistírny provozovány na základě vodoprávního rozhodnutí. Roční spotřeba je obvykle cca 400 kWh/rok. Při ceně 3 Kč/kWh to představuje 1200 Kč/rok.To je zhruba 1/10 ročních nákladů na případné vyvážení žumpy. Obvykle je dále třeba zajistit 1-2x ročně odběry vzorků, což činí cca 1000-1500 Kč/rok. Další náklady na opravu a údržbu by v případě kvalitního výrobku neměly přesáhnout v průměru 500 Kč/rok při předpokládané životnosti čistírny cca 20 let.

U centrálních čistíren se obvykle spotřeba energie na 1m³ pohybuje v hodnotách 1-1,5 kWh/m³, což představuje cca 70 % spotřeby domovní ČOV. Prakticky stejný náklad však obvykle představují mzdové náklady provozovatele a pokud systémy nejsou budovány s výrazným podílem státních dotací, tak největší podíl provozních nákladů činí odpisy kanalizace s ohledem na vysoké investiční náklady. Dle našich zkušeností se investiční náklady u systémů centrálního odkanalizování obcí pohybují od 150 do 200 000 Kč/1 domek. Pokud by tyto systémy byly budovány z vlastních investičních prostředků obce (bez dotací) a do nákladů stočného se započítávaly odpisy, pak provozní náklady budou vyšší než u domovních čistíren.

V případě instalace malých domovních ČOV je zřejmé, že podstatnou část nákladů tvoří náklady na odběr a rozbory vzorků předčištěné odpadní vody. Pokud by se našlo legislativně vyhovující řešení, kdy bude zajištěna dostatečná kontrola správné funkce domovních ČOV bez nutnosti rozborů vody, pak by se tento systém ukázal ještě výhodnějším. Za optimální způsob kontroly domovních ČOV považuji systém, který se již praktikuje v některých státech EU, tj. že se předpokládá, že certifikovaný výrobek (domovní čistírna odpadních vod) dosahuje v praxi s odpovídající údržbou stejných výsledků jako při certifikačním řízení. A zde se právě dotýkáme největšího problému malých čistíren, jejich správného provozování. Optimální legislativní varianta je ta (legislativa ČR v tomto stadiu není), kdy majitel čistírny je povinen v rámci kolaudace uzavřít smlouvu o kontrole a servisu s firmou s oprávněním k provozování čistíren odpadních vod. Tato firma provádí pravidelně kontrolu v rozmezí 3-6 měsíců se zápisem do provozního deníku. Provozní deník s těmito zápisy je pak dostatečným dokladem i bez odběru a rozboru vzorků, že čistírna je správně provozována.

TZB-info: Podle vodohospodářů není uvedený systém vhodný pro zástavbu domů, která je v Třebusicích. Obdobný názor má dokonce i ministerstvo zemědělství, ale v tomto případě byla udělena výjimka z pravidel. Maločistírny pro obce běžně nepovolují, snaží se jít cestou velkých ČOV. Odbor komunikace ministerstva zemědělství sdělil Kladenskému deníku, že lepší tyto čističky než žádné. Jak se na podobné řešení dívá Asociace čistírenských expertů?

Ing. Karel Plotěný, Asociace čistírenských expertů: V odpovědi se pokusím presentovat spíše vlastní názor a to názor stejně subjektivní jako názor "vodohospodářů". Myslím, že více než subjektivní názory by v rozhodování o tom, jaký způsob zvolit, měla hrát roli důkladná rozhodovací analýza. V Německu jsou pro tyto případy dokonce dvě oficiální metodiky, jedna je od DWA a druhá od LAWA. Podle těchto metodik je i několik doporučených způsobů řešení území. A tak, dle mého názoru, by způsob odvádění odpadních vod měl být součástí územního plánu a rozhodnutí o příslušném způsobu řešení by mělo být především uděláno z pohledu ekonomických a jiných nároků na samotné občany. Na základě konkrétní ekonomické rozvahy se pak dojde k tomu, že centrální řešení horské oblasti s roztroušenou zástavbou je z ekonomického hlediska stejně nesmyslné, jako řešení velkoměsta individuálními čistírnami. I když i v těchto případech mohou z uvedeného tvrzení v konkrétních podmínkách vznikat vyjímky. Např. v Japonsku musí v některých městech mít budovy svou vlastní čistírnu a vodu v rámci budovy recirkulovat. Stále více se také objevují decentrální řešení i pro větší lokality. Nejznámější je například projekt v Lübecku, kde je decentrálně řešeno sídliště pro 20 000 EO a ukazuje se, že naklády na odvádění odpadních vod jsou o 20 % nižší, než náklady na centrální čistírnu ... to jen dokazuje, že nejde paušalizovat. A to, že u nás nemáme mechanismy umožňující kontrolovat provoz malých čistíren nemůže být důvodem pro to, aby loby správců velkých systému prosazovala jako správné jen centrální řešení, i když z jejich pohledu je to samozřejmě logické. A naopak...

TZB-info: Problémy nastanou s vyčistěnou odpadní vodou. Původní záměr byl vypouštět vyčištěnou vodu z domů do dešťové kanalizace, která by ji odváděla do místního potoka. Projekt podle odboru životního prostředí kladenského magistrátu nesplňoval ve dvou ukazatelích imisní podmínky. Obec tedy v tomto případě ustoupila. Voda se bude využívat k zalévání zahrad, problém bude v zimě. Vedení obce i vodohospodáři se chystají hlídat, aby se lidé nepřipojili načerno na dešťovou kanalizaci. Jak je to tedy správně s odtokem z ČOV?

Inf. Jan Topol ml., firma Topolwater: Pokud voda není čištěna na úroveň zpětného využití v domácnosti, obvykle dočištění na membránové filtraci, pak musí být k dispozici dostatečná jímka na předčištěnou vodu, která by se měla alespoň teoreticky v zimním (mimovegetačním) období vyvážet na ČOV. Ale faktické problémy se zneškodňováním předčištěných odpadních vod je možné rozdělit do dvou hlavních oblastí, které spolu bohužel přímo nesouvisí. První je oblast legislativní a druhá praktická realizace.

Pokud jde o legislativu, podle současně platných zákonů platí, že jestliže je předčištěná voda vypouštěna do vod povrchových nebo podzemních, jedná se o vodní dílo. Pokud je voda čištěna za účelem jejího jímání a dalších použití, o vodní dílo se nejedná. Toto je názor právní komise k vodnímu zákonu, avšak zároveň to není obvyklý názor pracovníků vodoprávních úřadů. Ti obvykle vycházejí ze stanoviska, že ČOV je vždy vodním dílem, i když předčištěné vody nejsou vypouštěny do vod podzemních nebo povrchových. Úředníci zastávají názor, že investor jako občan má v úmyslu neoprávněně zasakovat odpadní vody ve formě zálivky, tj. zasakování prostřednictvím půdního filtru a tudíž se jedná o vodní dílo. Je zde zřejmý rozpor mezi hlediskem právním, které nepředpokládá, že občan chce prvoplánovitě porušovat zákon a mezi názorem úředníků, kteří z této premisy porušování zákona vycházejí již při povolování staveb. Je zřejmé, že pokud občan realizuje domovní ČOV na základě vodoprávního povolení jako vodní dílo, pak mu vznikají vyšší náklady jednak na povolení, tj. projekt, případně plus posudek hydrogeologa a dále rozbory vody během provozu čistírny. Pokud realizuje čistírnu jako drobnou stavbu podle stavebního zákona, tj. doplňkovou stavbu ke stavbě hlavní, kdy hlavní stavbou je rodinný domek s již vybudovanou jímkou, pak jeho náklady jsou náklady na koupi čistírny a vybudování akumulační jímky.

Na základě těchto faktů je zřejmé, kdy se jedná o vodní dílo a kdy je možné povolit domovní ČOV jen jako stavbu příp. jako ohlášení drobné stavby. Aby to však nebylo tak jednoduché je třeba vzít v úvahu ustanovení stavebního zákona, který je z hlediska staveb určující. Podle tohoto zákona v pochybnostech, zda se jedná o dílo vodní nebo stavební, rozhoduje stanovisko vodoprávního úřadu. Ten může podle uvážení konkrétního úředníka rozhodnout, že tato domovní ČOV s jímáním vody pro zálivku je vodní dílo a tatáž u souseda nikoli. Pokud vodoprávní úřad rozhodne, že čistírna s jímáním vody pro zálivku nebo s dalším využitím v nemovitosti je vodním dílem, povoluje ji na základě projektu, včetně kompletní byrokracie a administrativy jako pro vodní dílo, ale nevydává "povolení k nakládání s vodami", tzn. že nepovoluje vypouštění do povrchových nebo podzemních vod, ale povoluje stavbu pouze stavebně. Může pak ale předepsat i odběr vzorků a zkušební provoz, což ovšem ztrácí původní smysl těchto právních úkonů.

Z hlediska právního tedy platí, že pokud obec povoluje domovní ČOV (jako drobnou stavbu) ke zkolaudovaným jímkám jako zařízení pro úpravu vody k dalšímu použití, postupuje v rámci platné legislativy. Dále platí, že pokud stavební úřad rozhodne, že v konkrétním případě chce povolit čistírnu na základě projektu a stavebního povolení, pak na to má právo. Zároveň platí, že pokud vodoprávní úřad rozhodne, že místo stavebního úřadu on povolí tuto konkrétní čistírnu, má na to také právo.

Z výše uvedených faktů vyplývají i závěry pro daný systém čistíren v Třebusicích, tzn. podstatné je to, kdo je majitelem domovních čistíren. Jestliže je majitelem čistírny občan, který čistírnu staví na základě povolení drobné stavby nebo i vodního díla, pak veškerá zodpovědnost za provoz padá na majitele. Pokud majitelem těchto čistíren je obec a staví je na pozemku občana, pak za řádnou funkci odpovídá obec se vší odpovědností za řádný provoz. Tuto velmi závažnou skutečnost si mnozí starostové bohužel neuvědomují. V současné době po ČR a po OÚ jezdí firmy, které tyto skutečnosti starostům zamlžují a v podstatě je podvádějí. Firmy líčí starostům situaci tak, že pokud si okamžitě koupí čistírny se slevou, dodavatel ČOV zajistí veškerá vyjádření potřebná k vypouštění do dešťové kanalizace a obec tím má problémy vyřešeny.

Pokud jde o vypouštění předčištěných odpadních vod z malých ČOV do dešťové kanalizace, z hlediska legislativy jsou možné 2 přístupy. Pokud kanalizace nemá zkoušky vodotěsnosti, jedná se o zasakování do podzemních vod a tudíž každá domovní ČOV musí splňovat z hlediska kvality na odtoku odpovídající hodnoty. Obvykle se jedná o dočištění na pískovém filtru. Pokud by byla kanalizace vodotěsná, pak požadavek na kvalitu na odtoku z domovních čistíren bude stejný, jako pro vypouštění do vodního toku kam je tato zaústěna, ale potom za kvalitu, která je vypouštěná z obecní kanalizace odpovídá obec jako majitel této kanalizace. Tím se obec vystavuje značnému riziku sankcí, pokud všichni obyvatelé nebudou řádně provozovat své ČOV.

Pokud jde o získání dotací pro obce Třebusice, nevím z jakého titulu byla tato dotace získána. Pokud ji získala obec, pak obec bude i vlastníkem domovních ČOV u jednotlivých nemovitostí s plnou zodpovědností za jejich provoz. Pak bych nechtěl být na místě starosty obce. Pokud domovní ČOV jsou ve vlastnictví občanů, pak mi není zřejmé, z jakého dotačního titulu může občan dostat dotaci na čištění vod. Faktem však je, že cesty dotací jsou podobně nevyzpytatelné jako cesty podzemní vody.

TZB-info: Zajímavé byly i zmíněné okolnosti stavby: montážní firma údajně čistírny jen zahrabe do jámy vykopané v zemi ačkoliv na internetu výrobce uvádí (Ecofluid Group, spol. s r.o.), že se jedná o samonosnou ČOV a v nákresu je pod ČOV podkladová betonová deska. Jaké je správná stavební připravenost a jaké hrozí při nedodržení montážních postupů škody a jak je to se zárukou na výrobek?To jsou otázky přímo pro firmu Ecofluid Group. Její vyjádření se nám dosud bohužel nepodařilo získat, ale jakmile jej získáme, bude doplněno.

Otázky za redakci TZB-info zpracovala podle tiskových informací Ing. Dagmar Kopačková