logo TZB-info

estav.tv nový videoportál

Reklama

Nerezové a kyselinovzdorné oceli – aktuální změny v terminologii


Foto: Zoran Zeremski / Shutterstock.com

Pod pojmem „korozivzdorná ocel“ můžeme rozlišit tři skupiny ocelí, kde nejdůležitějším kritériem podle PN-EN 10088 jsou jejich vlastnosti: odolnost proti korozi, žáruvzdornost a teplotní odolnost.

Hlavním rozdílem mezi nerezovými, žáruvzdornými a vysokoteplotní oceli je jejich účel, tzn. provozní podmínky. Nerezové oceli jsou podle této definice slitiny, jejichž hlavním provozním znakem je korozní odolnost, přičemž se zároveň nejedná o žáruvzdorné a vysokoteplotní oceli.

Stará definice a rozdělení

Korozivzdorné oceli podle stažené normy PN-71/H-86020 lze rozdělit dle kritéria stupně a charakteru odolnosti vůči korozi – nerezové, chromové a austenitické oceli, kyselinovzdorné, žáruvzdorné a vysokoteplotní oceli. Jako nerezové oceli byly označovány chromové oceli s obsahem chrómu alespoň 10,5 %.

V této skupině došlo k rozdělení na oceli s martenzitickou, feritickou a feriticko-martenzitickou strukturou. Do skupiny kyselinovzdorných ocelí patří oceli odolné proti působení organických a většiny anorganických kyselin.

Nová definice a rozdělení

Po vstupu Polska do EU byl předefinován tento koncept. V platnosti jsou evropské normy – základní řada PN-EN 10088. Do skupiny korozivzdorných ocelí patří oceli nerezové, žáruvzdorné a vysokoteplotní. Výraz kyselinovzdorná ocel se již nepoužívá. Skupina korozivzdorných ocelí zahrnuje různé struktury. V minulosti se pod pojmem nerezová ocel rozuměly pouze feritické oceli a pod pojmem kyselinovzdorná oceli s austenitickou strukturou.

Pro rozlišení jakostí lze použít různé metody, např. měření magnetismu. Další metodou rozlišování ocelí ve výrobcích, jako jsou plechy, trubky a kruhové tyče je detekce prvků přítomných v chemickém složení.

 
 

Reklama


© Copyright Topinfo s.r.o. 2001-2024, všechna práva vyhrazena.