Výstavba ve vztahu k ochraně krajinného rázu
Ochrana krajinného rázu je v současnosti často užívaným institutem v rámci ochrany přírody a krajiny, ovlivňujícím i architektonickou a urbanistickou formu řady stavebních záměrů. Představuje určitá omezení nejen z hlediska velkých stavebních záměrů, ale i v případě architektury jednotlivých staveb, přičemž je uplatňována nejen na chráněných územích či ve volné krajině, nýbrž se s ní lze setkat i na zastavěném území či přímo ve městě. Článek představuje různé případy, kdy je pro architekta a stavitele důležitá znalost tohoto nástroje ochrany přírody a krajiny, která může předejít případným nepříjemným překvapením v procesu projednávání a schvalování nejrůznějších stavebních záměrů.
Úvod
Zpracovatelé projektové dokumentace a inženýringové firmy se často potýkají s otázkou, zdali navrhovaný záměr (většinou stavba, ale také např. změna využití území) nezasahuje do krajinného rázu, zdali nesnižuje hodnoty, které vytvářejí či spoluurčují ráz krajiny. I když jsou většinou investoři i projektanti přesvědčeni, že jejich projekt nemůže v budoucnu představovat změnu či snížení hodnot krajinného rázu, je vyžádání stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny z hlediska § 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody krajiny, nezbytné u všech staveb, které jsou de facto viditelné a které nejsou umístěny v husté městské zástavbě – v silně urbanizovaném prostředí. Navzdory tomu, že toto ustanovení zákona platí již přes dvacet let, představuje někdy požadavek na ochranu krajinného rázu překvapení pro projektanty i stavebníky. S ochranou krajinného rázu se v projektové přípravě staveb setkáváme velmi často v národních parcích a v chráněných krajinných oblastech, ale také v cenných partiích „běžné“ krajiny a dokonce i v zastavěných územích města a vesnických sídel. Proto věnujeme následující odstavce právě této problematice. Texty vycházejí od odborníků, věnujících se ochraně krajinného rázu a ochraně kulturní krajiny.
1 Ochrana krajinného rázu a výstavba
Pojem krajinný ráz (ráz krajinný) však není v naší legislativě nový, objevuje se již v přídělovém zákoně z roku 1920 (zákon 81/1920 Sb., § 20) a rovněž scelovací zákon 47/1948 Sb. hovoří ve svém § 30 o zajištění ochrany krajinného rázu (Sklenička 2003). Od roku 1992 je institut krajinného rázu opět nově zformulován a aplikován (§ 12). Ačkoli se i dnes, po více než dvaceti letech aplikace § 12, objevují krajní názory, dle kterých je institut krajinného rázu nejednoznačný, má velký podíl subjektivních hledisek (estetická hodnota) a poskytuje různé možnosti výkladu – k čemuž přistupuje odborné vybavení a nekonzistentní přístup některých orgánů ochrany přírody a krajiny využívajících rozhodování ve věci krajinného rázu pro záležitosti, které s krajinným rázem nemají nic společného – není potřeba ochrany krajinného rázu (charakteru krajiny) ve větší míře zpochybňována (Vorel 2006; Vorel & Kupka 2011). Poznání podstaty charakteru krajiny je totiž obtížně uchopitelné, přestože se jeho vyjádření věnuje literatura, výtvarné umění, hudba i věda, např. estetika (Vorel & Kupka 2011). Problém se obvykle objeví až v konkrétním případě konkrétního záměru, neboť řada argumentů pro zachování té či oné krajiny či krajinného prvku koneckonců pramení často spíše z estetických preferencí než z praktických či etických důvodů (Ptáčková & Stibral, 2002). Otevírá se tím problém metodického uchopení ochrany krajinného rázu, neboť obvykle víme, co je krásné, ale nevíme, co je krása (Wöbse, 2002).
Obr. 1: Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz (Vorel & al., 2004).
Po roce 1995 se řada odborníků začala zabývat otázkou jednoznačného postupu hodnocení krajinného rázu a tím eliminace subjektivního přístupu. Série odborných článků v časopise Ochrana přírody vyšlých v roce 1997 začala diskuzi nad praktickým uchopením institutu krajinného rázu. Mezi tím následovalo přistoupení ČR k Evropské úmluvě o krajině (2004), včlenění krajinného rázu do nástrojů územního plánování, ale i odborné diskuze, různé metodiky a metodické návody či judikáty reagující na konkrétní kauzy. Způsobům identifikace znaků, hodnot a vizuálně vnímaných vlastností krajiny v praxi krajinného plánování, krajinné architektury a urbanismu se v současnosti věnuje řada autorů a v dnešní době již existuje mnoho prací věnovaných hodnocení krajinného rázu určitých území nebo posouzení míry vlivů navrhovaných záměrů na krajinný ráz. Vedle návrhu několika metodik užívaných různými autorskými kolektivy (např. Vorel 1997a, 1997b; Bukáček & Matějka 1997; Míchal & al. 1999; Löw & Míchal 2003, Vorel & al. 2004 a další), jsou k dispozici i metodické návody publikované v resortních věstnících (Metodické listy AOPK ČR, Věstník MŽP ČR). Ve všech metodikách je nutná úzká vazba na zákon, aby posouzení a jeho závěry byly uplatnitelné a právně obhajitelné (judikáty NSS). V tomto směru pak není prostor pro přílišné subjektivní či emocionální soudy. Podle dikce zákona se totiž hodnotí několik tzv. zákonných kritérií krajinného rázu, kterými jsou přírodní, kulturní a historická charakteristika, estetická hodnota, významné krajinné prvky, zvláště chráněná území, kulturní dominanty, harmonické měřítko a harmonické vztahy v krajině (Vorel & Kupka 2011). Dá se říci, že je v současné době institut krajinného rázu poměrně stabilizovaným nástrojem, odborně dobře reflektovaným a prakticky využívaným.
2 Ochrana krajinného rázu v chráněných územích
Teoreticky nepřekvapí ochrana rázu krajiny, který je tvořen i nejrůznější zástavbou, v chráněných územích či v přírodních parcích. Odhaduje se, že v kategorii nejvyšší a vysoké ochrany krajinného rázu by u nás mohlo být zahrnuto asi 15 až 31 % území (Löw & Míchal 2003). Přesto i z vlastní praxe známe mnoho příkladů, kdy zde byl stavebník zaskočen nesouhlasem ze strany orgánu ochrany přírody a krajiny, a to z důvodů ryze architektonických (podlažnost, hmota, tvar a barva střechy, architektonické detaily, terénní úpravy, sadové úpravy atd.). V případě chráněných krajinných oblastí, se kterými se v rámci zvláště chráněných území stavebník či architekt může setkat nejčastěji, je v zákoně přímo uvedeno, že jde o rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou a mimo jiné také s dochovanými památkami historického osídlení (§ 25), což je pregnantně rozvedeno například ve zřizovací dokumentaci CHKO Kokořínsko (Výnos MK ČSR čj. 6070/76), kde se říká, že posláním oblasti je ochrana všech hodnot krajiny, jejího vzhledu a jejích typických znaků i přírodních zdrojů a vytváření vyváženého životního prostředí, přičemž k typickým znakům krajiny náleží také rozmístění a urbanistická skladba sídlišť, architektonické stavby a místní zástavba lidového rázu. Je zřejmé, že na území chráněných krajinných oblastí (příp. národních parků) musí být chráněn krajinný ráz ve zvýšené míře, musí být tedy chráněny všechny jeho typické znaky, a to vč. charakteru zástavby. Svým způsobem zde má ochrana krajinného rázu výrazně konzervační povahu (Löw & Míchal 2003), což je ovšem pro mnoho stavebníků velmi problematická teze. Ze zkušenosti lze říci, že správy CHKO bývají v otázce ovlivňování budoucí zástavby na svých územích velmi aktivní a výrazně zasahují jako orgán státní správy i do řešení architektury staveb a podoby sídel.
Protože je však plošná regulace výstavby v těchto rozlehlých územích značně problematická a leckdy i zbytečně přísná – ač se tak ve formě různých návodů na výstavbu běžně děje – objevují se v posledních letech snahy o diferencovaný přístup k usměrňování budoucí zástavby na základě evaluace hodnot krajiny a sídel (tzv. preventivní hodnocení krajinného rázu). Výsledkem je pak prostorová a charakterová diferenciace území CHKO (či NP), vymezení pásem odstupňované ochrany krajinného rázu a kategorizace sídel s definováním jejich rozvojových možností případně požadavků na novou zástavbu (Vorel & Kupka 2011; Vorel & al. 2009).
Obr. 2, 3: Preventivní hodnocení krajinného rázu CHKO Jeseníky. Pásma odstupňované ochrany krajinných prostorů (KP) a kategorizace lokalit se zástavbou (LOsZ). (Atelier V, 2011)
Obr. 4, 5: Preventivní hodnocení krajinného rázu CHKO Broumovsko. Pásma odstupňované ochrany krajinných prostorů (KP) a kategorizace lokalit se zástavbou (LOsZ). (Atelier V, 2010)Jsou zde obvykle stanoveny omezující podmínky jak z hlediska ochrany struktury zástavby (zachování, doplnění, dotvoření), tak z hlediska ochrany jejích forem (od respektování tradičních architektonických forem až po lokality bez omezení). Takový postup umožňuje směřovat ochranu krajinného rázu cíleně do těch území, která jsou jednak nejcennější, jednak se u nich předpokládá zvýšený tlak na výstavbu či změnu využití území (Vorel & al. 2007).
Obr. 6: Preventivní hodnocení krajinného rázu CHKO Broumovsko. Ukázka tabelárního zpracování charakteru a hodnot lokalit se zástavbou (LOsZ), popisu vizuálního projevu zástavby (urbanistické struktury) a podmínek ochrany krajinného rázu vč. doplňujících doporučení k ochraně krajinného rázu na příkladu obce Ruprechtice u Broumova. (Atelier V, 2010)
Obr. 7, 8: Zpracovaná Preventivní hodnocení krajinného rázu CHKO Broumovsko (2010) a Kokořínsko (2008). (Atelier V)V současné době mají všechny CHKO zpracovaná preventivní hodnocení krajinného rázu a postupně probíhají pod záštitou AOPK ČR jejich aktualizace. Podobná situace se týká přírodních parků, které se vyhlašují dle § 12 k omezení činností, jež by mohly vést k rušení, poškození nebo k zničení dochovaného stavu území, cenného pro svůj krajinný ráz a soustředěné estetické a přírodní hodnoty. I zde může být ochrana krajinného rázu poměrně častým problémem při schvalování nejrůznějších záměrů, neboť předmětem ochrany krajinného rázu nejsou ani zdaleka pouze přírodní či přírodě blízká společenstva (Löw & Míchal 2003).
Obr. 9 : Jihovýchodní pohled z hlavní komunikace od Modravy na rozptýlenou zástavbu Filipovy huti v NP Šumava je přesvědčivým důkazem toho, že v takovém prostředí je nutno brát ohled na umístění a formy zástavby, které by mohly snížit existující hodnoty krajinného rázu. (Foto I. Vorel)
3 Ochrana krajinného rázu v nechráněné krajině
Potřeba ochrany krajinného rázu na území národních parků, chráněných krajinných oblastí a přírodních parků je pochopitelná, a ačkoli v některých konkrétních případech může docházet k nedorozuměním či konfliktů, není obecně zpochybňována. Institut krajinného rázu však patří k obecné ochraně přírody, tj. může být a je uplatňován všude, neboť krajinný ráz je atributem každé krajiny, tedy i například krajiny severočeské hnědouhelné pánve zasažené velkoplošnou povrchovou těžbou (Sklenička 2003). Každá krajina má svůj ráz ve smyslu zákona, každou krajinu je možno popsat pomocí přírodní, kulturní a historické charakteristiky (§ 12). Krajinný ráz je však v různých oblastech a lokalitách různě výrazný, různě čitelný. V určitých situacích jsou přítomny četné znaky a rysy, které spoluvytvářejí krajinný ráz, tyto znaky mohou být dobře zřetelné a spoluvytvářet tak jedinečnost a nezaměnitelnost krajinné scény. V jiných typech krajiny nejsou znaky krajinného rázu příliš zřetelné, ty výraznější nejsou četné a celkově vzniká krajina, která zdánlivě není ničím specifická ani zajímavá. Přírodní a estetické hodnoty jsou nevýrazné nebo nejsou přítomny vůbec. V krajině tak můžeme nalézt území, která jsou rázovitá a území, která jsou charakterově indiferentní (Vorel & Kupka 2011).
Obr. 10: Prosíčka a horizont Suchých skal v Českém ráji – jedinečná scenérie a vysoké krajinářsko-estetické hodnoty jsou tvořeny jak krajinným rámcem, tak i charakterem tradiční rozptýlené vesnické zástavby. (Foto I. Vorel)
Je logické, že v krajině s výraznými a jedinečnými znaky a hodnotami krajinného rázu bude umisťování staveb a záměrů změn využití území narážet na požadavky ochrany krajinného rázu mnohem více než v krajině, kde takové znaky a hodnoty nejsou. Stavba nebo záměr se bude muset v cenné krajině více přizpůsobovat zachování znaků a hodnot krajinného rázu nebo ji v daném rozsahu, objemu a architektonickém řešení nebude možné realizovat vůbec. V ostatních typech krajiny budou omezení z hlediska ochrany krajinného rázu slabší nebo vzhledem k absenci zákonných znaků a hodnot nebudou stanovena omezení žádná (Vorel & Kupka 2011).
Poměrně široké pojetí ochrany krajinného rázu zdánlivě nechává určitou volnost při jeho posuzování. Příkladem mohou být velmi rozdílné verdikty odborníků i správních úřadů. Na jedné straně je věnována velká pozornost výstavbě rodinných domků, jejich architektonickému výrazu, barevnosti a materiálovému řešení, na druhé straně je s velkým pochopením hodnoceno umístění vysokých stožárů vzdušného vedení velmi vysokého napětí nebo extrémně vysokých staveb větrných elektráren. Taková relativizace ochrany nemusí být projevem neodbornosti nebo neúměrné vstřícnosti investorům, ale může být výsledkem trendu v chápání vývoje krajiny, estetických hodnot a v racionální složce vnímání estetické atraktivnosti (Vorel 2007; Vorel & Kupka 2011). V každém případě se stalo posuzování vlivů záměrů na krajinný ráz standardní součástí povolování staveb a záměrů i v plošně nechráněné krajině.
4 Ochrana krajinného rázu ve městě
Nejsložitější a nejproblematičtější otázkou je však posuzování vlivu na krajinný ráz v krajině urbanizované či přímo na území města, podobně jako v krajině industrializované, suburbánní, postindustriální a podobně (Vorel & al. 2004). Pod pojmem „krajina“ si většina z nás představí krajinu, ve které hlavní roli hraje příroda – kopce, údolí, lesy, skupiny stromů, aleje, meze, louky, pole, potoky, řeky, rybníky nebo jezera. Pro charakter městské krajiny jsou tedy významné takové prvky a složky přírodního prostředí, které jsou obyvateli přirozeně vnímány jako symboly krajiny, tj. reliéf terénu, charakter sítě vodotečí a vodních ploch, vegetační kryt. Městská krajina je tedy obyvateli v naprosté většině chápána ve spojitosti s vizuálně se projevujícími a čitelnými přírodními složkami (prvky a strukturami), tzv. přírodními atributy, které vytvářejí na území města struktury, jež přispívají ke specifické prostorové skladbě, odlišují dané místo v krajině od jiných míst a spoluvytvářejí specifické vlastnosti vizuální scény (Vorel 2000).
Hodnocení vlivu nejrůznějších záměrů na krajinný ráz ve městě přináší řadu problémů. Zařazení institutu krajinného rázu do obecné ochrany přírody dle zákona ukazuje, že může vzniknout rozpor mezi právním pojetím a odborným obsahem. Obecné pojmy, vyjádřené textem zákona, jsou obtížně použitelné v prostředí, kde přírodní složky jsou silně přetvořené, v charakteru prostředí hrají málo významnou roli, v panoramatech se projevují málo. Charakter prostředí vnímaný ve vizuální scéně je rozhodujícím způsobem vytvářen umělými prvky urbánní struktury – stavbami, zpevněnými plochami, liniemi a prvky technické infrastruktury, ale také městskými funkcemi – intenzivním užíváním prostoru, pohybem lidí a vozidel, hlukem, osvětlením atd. Vzhledem k významu umělých složek vystupují do popředí hlediska urbanistická a architektonická mnohem silněji než hlediska ochrany přírody a krajiny.
Použití ochrany krajinného rázu v extrémně urbanizované krajině bez přírodních a přírodě blízkých prvků (např. hustě zastavěné části středu města) je proto nejenom odborně obtížně proveditelné (nezbytně vyžaduje účast urbanistů a architektů a vymyká se tak kompetenci orgánu ochrany přírody), ale je také zřejmě nesprávné, neboť neodpovídá nejenom definici krajiny dle zákona, ale ani jeho účelu dle § 1: (…) přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji (...).
V případě silně urbanizované krajiny je navíc nutné uvážit, zda lze vůbec hovořit o krajině ve smyslu § 12. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2006 k tomu podotýká: (…) pravomoc orgánu ochrany přírody k vydávání rozhodnutí o souhlasu či nesouhlasu se zásahem do krajinného rázu při umístění stavby (§ 12) bude dána především při splnění dvou podmínek: jde o stavbu, která svou charakteristikou může krajinný ráz ovlivnit, a dále, je umísťována v krajině krajinným rázem charakterizované. (…) Centrální část vysoce urbanizovaného prostředí nelze bez přistoupení dalších skutečností označit za „krajinu“ ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny. Takovou další skutečností a jinou situací by bylo, kdyby tu byl významný krajinný prvek nebo dokonce zvláště chráněné území, území přechodně chráněné atp.
Městská krajina se vyznačuje výraznou individualitou – svébytností tkvící v prolnutí přírodní a urbánní struktury a vizuální jedinečnosti spočívající ve vnějším projevu přírodních podmínek a znaků kulturního vývoje krajiny a městského prostředí. Vždy – nejen v městské krajině – je tedy nutné uvažovat (neoddělitelně) všechny charakteristiky krajiny, přírodní i kulturní a historickou (Vorel & Kupka 2011b), neboť kulturní krajiny jsou chápány jako kombinovaná díla přírody a člověka, jež jsou dokladem vývoje lidské společnosti a sídel v průběhu historie (UNESCO 1992). Estetická hodnota může být bezesporu snížena také změnou urbanistické struktury, změnou prostorových vztahů daných stavbami a jejich soubory včetně infrastruktury, aniž by se změny dotkly přírodních složek (prvků a struktur) či přírodních atributů vizuální scény. Tyto otázky však nemohou být řešeny z pozice ochrany přírody a krajiny, nýbrž z pozice orgánů územního rozvoje, územního plánování, z pozice městských architektů a stavebních úřadů.
Obr. 11, 12: Územní studie – Preventivní hodnocení krajinného rázu v Plzni. Údaje pro územně analytické podklady pro územní města Plzně. Odstupňovaná ochrana krajinného rázu (I.–III. pásmo, SUK – silně urbanizovaná krajina, PSO – pásmo specifické ochrany říčních koridorů). Schéma míst krajinného rázu sníženin koridorů vodotečí, míst krajinného rázu s převažujícím charakterem lesní krajiny a krajinných předělů a míst krajinného rázu příměstské lesozemědělské krajiny na plošinách a skloněných terénech (Atelier V, 2014).Předmětem ochrany krajinného rázu v silně urbanizovaném prostředí nebo v městské krajině by měly být zejména přírodní atributy městské krajiny a jejich uplatnění v obraze městské krajiny (v krajinné scéně). Ochrana krajinného rázu by tedy měla být uplatňována tam, kde záměry změn využití území nebo záměry výstavby vizuálně zasahují do atributů přírodní struktury města – snižují jejich význam v krajinné scéně, fyzicky zmenšují jejich rozsah, likvidují je apod. (Vorel & al. 2004).
Obr. 13: Pankrácká pláň v pohledu z Roztyl představuje městský horizont, promítající se na pozadí krajinářské scenérie. (Foto I. Vorel)
Ochranu krajinného rázu je tedy třeba uplatňovat na území města v odpovídajících krajinných souvislostech, přičemž zvláštní pozornost je třeba věnovat především třem situacím. Pokud se v případě záměrem dotčeného prostoru jedná o území přírodního nebo přírodě blízkého charakteru, které je významné svojí rozlohou nebo prostorovým významem, a v jehož prostorové scéně převládají (nebo hrají významnou úlohu) přírodní prvky (terén, voda, vegetace) oproti stavbám a zařízením. Zpravidla se jedná se o výrazné přírodní celky krajiny města. Druhým případem je situace, kdy se jedná o území, kde jsou přítomna chráněná území, významné krajinné prvky nebo přírodní parky. Poslední situace, kdy je hodnocení vlivu na krajinný ráz nutné i na území města, nastává tehdy, pokud má záměr takový význam ve struktuře města a v krajinné scéně, že bude ovlivňovat krajinu v celoměstských souvislostech (zásah do struktury přírodního a krajinného prostředí města, zásah do panoramat městské krajiny). Tato specifikace zaměření ochrany krajinného rázu ve městě koresponduje i s mírou užití § 12 v zastavěném území, jak ji definuje Metodický návod (Vorel & al. 2004): Péče o ráz krajiny musí být věnována rovněž územím v městské struktuře, kde krajinný ráz představuje zřetelnou hodnotu. Jsou to nejenom zvláště chráněná území nebo přírodní parky, ale i další části systému přírodního prostředí města – přírodní celky koridorů vodotečí, nezastavěné náhorní polohy a enklávy lesních porostů, rozsáhlých lesoparků a zemědělské půdy. Jsou to též polohy v urbanizovaných územích, kde rysy krajinné struktury (např. terénní horizonty, výrazné porosty, ozeleněné svahy, terénní dominanty) výrazně spoluurčují charakter prostorové scény.
Specifika posuzování krajinného rázu v urbanizované krajině jsou nakonec upřesněna i v Rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009: Změny ve využití území v průběhu času, včetně nejrůznějších stavebních aktivit, jsou přirozenou součástí vývoje společnosti a jednotlivec jim a priori nemá právo bránit. Zvláště v urbanizovaných oblastech může být nová výstavba zcela přirozeným a logickým způsobem využití určitého ještě nezastavěného území. Nová výstavba tedy nemůže být odmítána a může do krajinného rázu dané lokality zasáhnout, a to nejrůznějším způsobem. Může krajinný ráz lokality jak zhodnotit, např. tím, že se urbanisticky vhodně začlení do krajiny a stane se třeba harmonickou součástí, dominantou či významným krajinným prvkem, tak sice znehodnotit, ale v míře, která v porovnání s jinými důležitými zájmy je únosná a povaze věci odpovídající. V obou těchto eventualitách je zásah do krajinného rázu přípustný. Je však třeba se v každém případě vyvarovat extrémních postojů a řešení a snažit se o vyvážení a harmonizaci konkurujících si zájmů a pokud možno o minimalizaci zásahů do právní sféry všech dotčených osob.
Proto není možné nové záměry, které vždy nějak krajinný ráz ovlivní, předem odmítat. Otázkou tak zůstává míra tohoto ovlivnění a míra uplatňování ochrany krajinného rázu. K tomuto tématu je k dispozici Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2007, který – ač se týkal především výstavby větrných elektráren, je ve svém výroku důležitý i u jiných podobných staveb – říká se v něm, že samotné ovlivnění krajinného rázu nemůže odůvodnit nesouhlas s realizací stavby podle citovaného ustanovení § 12 odst. 2. Takový přístup by byl absurdní, neboť by znemožnil výstavbu větrných elektráren (či jakýchkoliv jiných podobných staveb) úplně, což jistě není smyslem zákona ani dotčeného ustanoven.
Institut ochrany krajinného rázu je tedy využíván i ve městě, ovšem jeho aplikaci je nutné v duchu účelu zákona uvážlivě přizpůsobovat specifickým vlastnostem urbanizované krajiny.
Závěr
Ochrana krajinného rázu představuje určitá omezení nejen z hlediska velkých stavebních záměrů, ale i v případě architektury jednotlivých staveb, přičemž je uplatňována nejen na chráněných územích či ve volné krajině, nýbrž se s ní lze setkat i na zastavěném území či přímo ve městě (ponechávám stranou diskusi nad odst. 4 dotčeného § 12). Pro architekta a stavitele je důležitá znalost tohoto nástroje ochrany přírody a krajiny, která může předejít případným nepříjemným překvapením v procesu projednávání a schvalování nejrůznějších stavebních záměrů.
Příklady praktických výstupů, vztah ochrany krajinného rázu k nástrojům územního plánování a její vazby na projekční praxi budou pojednány příště.
Literatura
- [1] BUKÁČEK, R. & MATĚJKA, P. Hodnocení krajinného rázu v CHKO ČR – návrh metody. Ochrana přírody 52. 1997, č. 3. s. 82–84. ISSN 1210-258-X.
- [2] LÖW, J. & MÍCHAL, I. Krajinný ráz. 1. vyd. Kostelec n. Č. lesy: Lesnická práce, 2003. 552 s. ISBN 80-86386-27-9.
- [3] MÍCHAL, I. (red.) & al. Metodika hodnocení krajinného rázu a jeho uplatňování ve veřejné správě. In Vorel, I. & Sklenička, P. (eds). Péče o krajinný ráz. Cíle a metody. 1. vyd. Praha: ČVUT, 1999. s. 111–116. ISBN 80-01-01979-9.
- [4] Preventivní hodnocení krajinného rázu. In Metodické listy Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. č. 8.2, 2012.
- [5] PTÁČKOVÁ, B. & STIBRAL, K. Estetika na dlani. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2002. 150 s. ISBN 80-85839-79-2.
- [6] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2006 sp. zn. 6 A 83/2002-65.
- [7] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 007, sp. zn. 2 As 35/2007-73.
- [8] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009 sp. zn. 7 As 52/2009–227.
- [9] SKLENIČKA, P. Základy krajinného plánování. 2. vyd. Praha: Naděžda Skleničková, 2003. 321 s. ISBN 80-903206-1-9.
- [10] VOREL, I. Žďárské vrchy – hodnocení území CHKO z hlediska krajinného rázu. Ochrana přírody 52, 1997a, č. 1, s. 11–15. ISSN 1210-258-X.
- [11] VOREL, I. Námět metodického postupu hodnocení vlivu na krajinný ráz. Ochrana přírody 52. 1997b, č. 10. s. 314–316. ISSN 1210-258-X.
- [12] VOREL, I. Přírodní, kulturní, estetické hodnoty a struktura osídlení – konflikt nebo harmonie (kulturní krajina z pohledu urbanisty). In Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? 1. vyd. Praha: MŽP ČR, 2000. s. 126–133. ISBN 80-7212-134-0.
- [13] VOREL, I. Krajinný ráz a jeho ochrana. Charakter, ráz a identita krajiny. Ochrana přírody 61, 2006, č. 9. s. 262–265. ISSN 1210-258-X.
- [14] VOREL, I. Krajinný ráz a jeho ochrana, Cíle a limity ochrany krajinného rázu. Ochrana přírody 62, 2007, č. 2, s. 16–19. ISSN 1210-258-X.
- [15] VOREL, I. & al. Metodický postup. Posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz. 1. vyd. Praha: Naděžda Skleničková, 2004. ISBN 80-903206-3-5.
- [6] VOREL, I. & al. Preventivní hodnocení krajinného rázu jako podklad k usměrnění stavební činnosti v CHKO a přírodních parcích. In VOREL, I. & KUPKA, J. (eds.). Aktuální problémy ochrany krajinného rázu 2007. 1. vyd. Praha: Centrum pro krajinu, 2007, s. 74–80. ISBN 978-80-903206-9-7.
- [17] VOREL, I. & al. Landscape charakter assessment at the regional level. Journal of Landscape Studies 2. 2009, vol. 1, pp. 17–25. ISSN 1802-4416.
- [18] VOREL, I. & KUPKA, J. Krajinný ráz. Identifikace a hodnocení. 1. vyd. Praha: ČVUT, 2011a. 148 s. ISBN 978-80-01-04766-8.
- [19] VOREL, I. & KUPKA, J. Význam zeleně v krajinném rázu města. Individualita obraz městské krajiny a ochrana krajinného rázu. In Zeleň ve městě – město v zeleni. 1. vyd. Brno: Ústav územního rozvoje, 2011b, s. 41–45. ISBN 978-80-87318-18-8.
- [20] Výnos MK ČSR ze dne 19. března 1976 č. j. 6070/76, o zřízení chráněné krajinné oblasti „Kokořínsko“ (publ. Věstník MŠ a MK ČSR seš. 4/1976) (reg.) – částka 5/1976 Sb.
- [21] WÖBSE, H. H. Landschaftsästhetik. Stuttgart: Ulmer. 2002. 304 s. ISBN 3-8001-3217-6.
- [22] Zákon ČNR ze dne 19. února 1992, č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění
- [23] Zákon ze dne 30. ledna 1920, č. 81/1920 Sb. zák. a nař., kterým se vydávají po rozumu §u 10 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku přidělené půdě (zákon přídělový)
- [24] Zákon ze dne 21. března 1948, č. 47/1948 Sb. zák. a nař., o některých technicko-hospodářských úpravách pozemků (scelovací zákon)
The landscape character protection is nowadays widely used term within the nature and countryside protection processes that influences the architectonic and urban forms of many construction intentions. It represents some limitations for large construction intentions and also for the single building constructions. It is applied on the landscape protected territories and also on the already settled areas or directly in towns. This article presents different cases when the knowledge of this landscape and nature protection instrument is very important for the architect and shows us the examples when the knowledge can anticipate some unpleasant surprises during the approval process of different construction intentions.