Víte, jak se provádí rozúčtování ročních nákladů na vytápění?

V následujících týdnech by měl každý nájemník či vlastník bytové jednotky obdržet vyúčtování za teplo, vodu a případně další služby spojené s užíváním bytu. Odpovědnost za správnost rozúčtování má podle platné legislativy vždy vlastník domu. V praxi však téměř vždy rozúčtování služeb pro vlastníka domu zajišťuje na základě uzavřené smlouvy některá z profesionálních společností, která se věnuje rozúčtování – kromě rozúčtování vody, kterou si některé domy zajišťují samy. V současné době tedy rozúčtovací firmy dokončují přípravu podkladů pro roční vyúčtování. Pojďme se blíže podívat na jednotlivé kroky související s vyúčtováním, a také na změny, které přinesly změny legislativy o rozúčtování v letošním roce.

Rozúčtování nákladů na teplo od letoška podle nové vyhlášky

Pravidla o rozúčtování se řídí dvěma základními předpisy: zákonem č. 67/2013 Sb. ve smyslu novely č. 104/2015 Sb. (tzv. Zákon o službách) a vyhláška MMR č. 269/2015 Sb. včetně metodického pokynu k jejímu provádění, která nahrazuje vyhlášku MMR č. 372/2001 Sb. o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody. Zákon a vyhlášku dále doplňuje metodický pokyn pro provádění rozúčtování aktualizovaný dne 31. 1. 2017. Důvodem novelizace byl záměr lépe přizpůsobit právní úpravu rozúčtování nákladů na teplo a teplou vodu zákonu č. 67/2013 Sb., o službách, reagovat na požadavek povinné instalace měřidel a snaha o zavedení větší spravedlnosti do způsobu rozúčtování.

Ze zákona je pro nás důležitý zejména § 6, který se věnuje rozúčtování nákladů na vytápění a nákladů na společnou přípravu teplé vody pro dům. Ve vyhlášce se jedná o § 3 rozúčtování nákladů na vytápění v zúčtovací jednotce. Zásadní informace k rozúčtování nákladů na vytápění najdeme v těchto čtyřech odstavcích.

(1) Náklady na vytápění v zúčtovací jednotce za zúčtovací období, které je nejvýš 12měsíční, rozdělí vlastník (např. SVJ – poznámka redakce) na složku základní a spotřební. Základní složka činí 30 % až 50 % a zbytek nákladů tvoří spotřební složku.

(2) Základní složku rozdělí vlastník mezi konečné spotřebitele podle poměru velikosti započitatelné podlahové plochy bytu nebo nebytového prostoru k celkové započitatelné podlahové ploše bytů a nebytových prostorů v zúčtovací jednotce.

(3) Spotřební složku rozdělí vlastník mezi konečné spotřebitele úměrně výši náměrů měřičů tepelné energie nebo indikátorů vytápění s použitím korekcí a výpočtových metod, které zohledňují i rozdílnou náročnost vytápěných místností na dodávku tepelné energie danou jejich polohou.

(4) Rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m² započitatelné podlahové plochy nesmí překročit u konečných spotřebitelů s měřením či indikací v zúčtovací jednotce hodnotu o 20 % nižší a hodnotu o 100 % vyšší oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období. Pokud dojde k překročení přípustných rozdílů, provede poskytovatel služeb úpravu výpočtové metody u příjemců, u nichž došlo k překročení některé stanovené hranice.

Jak se rozpočítává celková spotřeba tepla?

Vyúčtování za teplo obsahuje dvě složky – spotřební a základní. Základní složka představuje náklady rozpočítané na plochu bytu či nebytového prostoru a pokrývá také fixní náklady na pohotovostní výkon otopné soustavy, prostupy tepla, tepelné ztráty anebo vytápění společných prostor domu. Spotřební složka pak pokrývá náklady na teplo, které se dostane do bytu, kde ho nájemník může prostřednictvím termostatických hlavic na radiátorech regulovat. Tyto náklady se počítají buď podle údajů z měřičů na přívodu tepla do bytové jednotky nebo poměrových měřičů – indikátorů, jimiž musí být od roku 2015 povinně osazeny všechny radiátory v každém bytě bytového domu.

Pokud neumožníte ve svém bytě montáž měřičů nebo indikátorů, nebo přístup do bytu pro odečet hodnot (když nejsou hodnoty odečítány radiově), vystavujete se také riziku stanovení spotřební složky nákladů odhadem. Ta se pak stanovuje ve výši trojnásobku průměrného nákladu na m² v objektu.

Konečná cena spotřeby se skládá ze základní a spotřební složky.

Základní složka nákladů na otop:

• 30 – 50 % z celkových nákladů dodavatele tepla se rozúčtuje dle m² jako dříve
• náklad v Kč / celková plocha bytů objektu = cena za m²

Spotřební složka nákladů na otop:

• 50 – 70 % z celkových nákladů dodavatele tepla se rozúčtuje dle náměrů instalovaných bytových přístrojů (měřičů tepla nebo indikátorů)

K nejčastějším otázkám, které jsme doposud k této nové vyhlášce zaznamenali, patří dotaz na to, jak správně stanovit poměr spotřební a základní složky. Na základě našich zkušeností je optimální postupovat na základě odborného posouzení tepelně izolačních vlastností objektu. Obecně je doporučováno (s ohledem na instalovaný typ poměrového měření v objektu) stanovení poměru spotřební a základní složky takto: v případě rozpočtu pomocí indikátorů použít poměr 50 % základní a 50 % spotřební složka, v případě měřičů tepla pak počítat spotřební složku 60 % a základní 40 %. Pokud se neuváženě a bez odborného posouzení sníží podíl základní složky, projeví se to ve vyúčtování zvýšením počtu bytů, které jsou mimo stanovené hranice limitů, a musí být při výpočtu dále korigovány.

Jak se přepočítávají náklady na teplo naměřené na elektronických indikátorech?

Naměřená hodnoty jsou dle ČSN/EN 834 přepočítávány koeficientem zohledňujícím typ, rozměry a konstrukci otopného tělesa a konkrétní typ instalovaného indikátoru. Tyto součinitele jsou shrnuty ve vyúčtování pod přepočítávacím koeficientem UF. Takto přepočtené jednotky jsou pak dále přepočteny koeficientem zohledňujícím polohu místnosti nebo bytu v objektu (např. nad nevytápěným sklepem, pod střechou) a ke světovým stranám (např. sever). Všechny tyto koeficienty, podle kterých jsou hodnoty přepočítávány, jsou stanoveny a zaznamenány v dokumentaci ke každému domu, kde je rozúčtování nákladů prováděno. Tuto dokumentaci objektu má k dispozici majitel objektu, metodika stanovení poloh místností je součástí uzavřené smlouvy na rozúčtování nákladů na teplo, resp. je součástí smluvních podmínek s dodavatelem rozúčtování.

Poslední korekce spotřební složky nákladů na vytápění probíhá dle vyhlášky § 3 odst. 2):

Rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m² započitatelné podlahové plochy nesmí překročit u konečných spotřebitelů s měřením či indikací v zúčtovací jednotce hodnotu o 20 % nižší a hodnotu o 100 % vyšší, než je průměr zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období. Pokud dojde k překročení přípustných rozdílů, provede poskytovatel služeb úpravu výpočtové metody u příjemců, u nichž došlo k překročení některé stanovené hranice.

Příklad č. 1 - Jak probíhá vyúčtování tepla pro vytápění?

Celkové náklady objektu se v prvním kroku rozdělí na základní a spotřební složku. Podíl složek stanovuje vlastník objektu. Pro tento příklad použiji 50/50.

Hodnota nákladů na vytápění příjemce služeb se stanovuje následovně:

• Započitatelná podlahová plocha bytu × cena za m² = Náklady za základní složku na otop v Kč
• Počet dílků × cena za dílek = Náklady za spotřební složku na otop v Kč
• Základní složka na otop + Spotřební složka na otop = celkové náklady za vytápění v Kč

Dále je třeba porovnat průměrné náklady na m² jednotlivých bytů oproti průměrnému nákladu objektu.

Celkové náklady v Kč za vytápění každého bytu / m² bytu = průměrná cena za m² jednotlivých bytů

Celkové náklady v Kč objektu / celková plocha objektu = průměrný náklad na m² objektu

Pokud dojde k překročení přípustných rozdílů, provede poskytovatel služeb úpravu výpočtové metody u příjemců, u nichž došlo k překročení některé stanovené hranice, a to opakovaně, dokud všichni příjemci služeb nevyhoví stanovené přípustné odchylce rozdílu v nákladech na vytápění připadajících na 1 m² započitatelné podlahové plochy v zúčtovací jednotce v daném zúčtovacím období. V případě ostatních příjemců služeb se vychází pouze z náměrů bytových přístrojů. Úprava výpočtové metody je provedena následovně:

Hodnota nákladů na vytápění příjemce služeb, jehož podíl překročil stanovenou limitní hodnotu se stanoví jako 80 % průměrné hodnoty za zúčtovací jednotku (v případě nedodržení spodní hranice) nebo 200 % průměrné hodnoty za zúčtovací jednotku (v případě nedodržení horní hranice). Postup je dále popsán v metodickém pokynu k zákonu a vyhlášce, který byl aktualizován dne 31. 1. 2017.

Příklad č. 2 – Rozdělení nákladů za teplo na byt

Průměrný náklad na vytápění 1 m² bytu nepodkročuje hranici 80 % průměru objektu a ani nepřekračuje hranici 200 % (100 % nad průměr objektu). Proto náklady za tento byt již nejsou dále korigovány.