Roviny energetického vztahu Evropské unie a Ruské federace
1. Počátky vztahu
V období bipolárně rozděleného světa začal Sovětský svaz (SSSR) dodávat plyn do střední Evropy koncem 60. let (1967 do ČSSR) plynovodem Bratrství. Plán výstavby tranzitního plynovodu přes ČSSR byl schválen československou vládou 12. prosince 1970 a 21. prosince byla v Moskvě podepsána mezistátní československo–sovětská smlouva o tranzitní přepravě zemního plynu přes Československo do Rakouska, NDR a SRN. První dodávky do západní Evropy proudily počátkem 70. let minulého století, například v roce 1973 do SRN (1972 stabilně do Rakouska)2) tedy přes území Československa. V tomto období se ČSSR stala důležitou tranzitní zemí a dodávky procházely novou plynovodní soustavou Transgas (ČPU). V 80. letech byla zamýšlená výstavba nových plynovodů směrem ze SSSR do západních zemí3) silně zpolitizována administrativou R. Reagana a v letech 1981 a 1982 byly vydány dvě jeho prezidentské direktivy, které zabraňovaly exportu energetických technologií do SSSR (FAS). K podobným krokům byly americkou administrativou s neúspěchem nabádány i ostatní země tehdejší západní Evropy (Luňák 1997: 310/312, Kennedy 1996: 496). Faktem zůstane, že plynovody (i ropovody) směrem ze SSSR do západní Evropy byly úspěšně vybudovány a až do současnosti byl SSSR a nyní RF relativně spolehlivým energetickým dodavatelem. Po rozpadu SSSR (prosinec 1991) převzala RF veškeré diplomatické závazky směrem k Evropě. Energetický komplex (a především těžba a prodej zemního plynu) se postupně stal strategickým instrumentáriem pro zahraniční vztahy a na druhé straně i důležitým tvůrcem velké části příjmů ruského rozpočtu. V případě komodity zemního plynu byly vyjednávací úlohy na ruské straně postupně rozděleny. Kreml vede a koordinuje obecnou politickou agendu, zatímco Gazprom (prostřednictvím dceřiné firmy Gazexport) vyjednává o dodávkách zemního plynu, a to s každou odběratelskou zemí samostatně. Vztah mezi Ruskou federací a Evropskou unií se oblasti „high politics“ nevyvíjel zpočátku jednoduše a do dnešní podoby dospíval v postupných krocích. 90. léta a společná vyjednávání například poznamenal první konflikt v Čečensku. Jednání po roce 2000 problematizovala situace kolem uznání Kosova či rusko-gruzínský konflikt (2008). Brusel nikdy neopomněl tuto agendu zařadit na seznam jednání. Naopak několik energetických „krizí“ koncem prvního desetiletí nového milénia (2006, 2007 a 2009) logicky dynamizovalo vytvoření kooperačních mechanismů mezi oběma aktéry.
Oblastí stabilizované energetické spolupráce mezi současnou Evropskou unií a Ruskou federací můžeme najít hned několik. Jak v nejvyšší politické rovině, která byla ústředním iniciátorem v počátcích vztahu, tak v rovině diplomatické, obchodní a podnikatelské, které jsou nyní velmi atraktivními arénami pro oba hráče. Následující článek si klade za cíl popsat a vysvětlit nejdůležitější schémata vyjednávání, historii vývoj a současnost především vztahu v oblasti energetiky mezi Ruskou federací (RF) a Evropskou unií (EU).
2. Jednání v rovině EU - RF
Pokud se podíváme do minulosti vztahu EU a RF, nelze nezačít jinak než v prosinci roku 1993, kdy ruský prezident Boris Jelcin podepsal „Společnou politickou deklaraci o partnerství a spolupráci mezi RF a EU“ (MZV). O rok později byla oběma stranami podepsána Dohoda o partnerství a spolupráci (Partnership and Cooperation Agreement; PCA), která byla uzavřena v roce 1994 (za EU smlouvu podepsal tehdejší předseda Evropské komise Jacques Delors) a v platnost vstoupila po ratifikaci všemi členskými zeměmi v roce 1997. Ratifikace Dohody se protahovala i díky okolnostem první čečenské války v letech 1994-1996 (Kuchyňková, 2010). PCA stanovila vyjednávací roviny oboustranných vztahů, určuje společné cíle (posílení ekonomických vazeb4), vědecká spolupráce a samozřejmě energetická kooperace) a předpokládala dialog o otázkách oboustranného zájmu a o dodržování principů demokracie a lidských práv. V roce 1997 byla v EU ratifikována Amsterodamská smlouva, která ustavila novou pozici Vysokého představitele pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP)5). V tomto období se na pravidelných summitech (jednou za pololetí) setkával ruský prezident a jeho protistranou byl za EU vždy předseda Komise, vysoký představitel pro SZBP a reprezentant předsednické země (nyní předseda Evropské rady). Jedná se tedy o setkání na nejvyšší politické úrovni. Dalšími platformami vztahu byly každoroční setkání Rady pro spolupráci na úrovni ministrů, dvakrát ročně jednání výborů pro spolupráci na úrovni vysokých úředníků, pravidelná setkání příslušných podvýborů a parlamentního výboru pro spolupráci, platformy, na které se setkávají zástupci ruského parlamentu a Evropského parlamentu (Kuchyňková, 2010).
| Společný ekonomický prostor | Prostor svobody a práva | Vnější bezpečnost | Výzkum, vzdělání, kultura | |
|---|---|---|---|---|
| Bilaterální smluvní oblasti | Ocelářské produkty, Produkty jaderné energetiky, Veterinářská certifikace, Rybářství | Vízové otázky, Policejní spolupráce (EUROPOL), Výměna hledaných osob | Participace RF na misi v Bosně a Hercegovině, Participace RF na misi v Čadu a ve Středoafrické republice | Věda a výzkum |
| Bilaterální dialog | Dialog v oblasti strojírenských produktů, Finanční služby, Otázky dopravy, Otázky IT, Energetika, Životní prostředí a klimatické změny, Zemědělství, Výzkum kosmu, Zdravotnictví | Lidská práva, Vízové otázky, Justice a vnitro | Bezpečnostní a krizový management, Nešíření zbraní | Věda a výzkum |
| Zdroj: VAN ELSUWEGE, Peter: (www.alleuropa.ru) | ||||
Rok 1999 přinesl ucelenější strategii EU vůči RF a vůbec první strategický dokument v agendě SZBP (po přijetí Amsterodamské smlouvy). Pilířem jednání zůstávala stále smlouva PCA a cílem strategie bylo zlepšení politické spolupráce s důrazem na požadavek liberální tržní ekonomiky, funkční právní systém a posílení občanské společnosti. Moskva ve stejném roce (22. října) přijala podobný strategický dokument Strategie RF k EU s deklarovanou nutností hájit národní zájmy6), spoluprací v energetice a s důrazem na rozvoj energovodní infrastruktury. Kreml dále deklaroval nezájem o členství v Unii a spíše usiloval o partnerskou spolupráci. Oba aktéři začínali brát svou protistranu seriózně a rok 1999 tak můžeme označit za období vytvoření jednacích strategií obou stran, stejně jako stanovení hlavních politických a hospodářských cílů.
Dialog obou aktérů symbolizuje tabulka č. 1, kde existují vyšší roviny jednání a jsou smluvně ošetřeny. Nižší roviny vztahu se odehrávají na „ministerské“ a „komisařské“ (nebo ředitelů DG), nebo odborné rovině vztahu. Energetika sice nepatří do „high“ agendy obou stran (i když mediálně to tak působí), ale samozřejmě je jako citlivá záležitost korigována z nejvyšších pater politiky. Následující řádky se budou věnovat a mapovat rozvíjející se agendu pouze energetického, bilaterálního dialogu.
Zlomovým rokem v (energetických) jednáních můžeme označit rok 2000 a zářijové setkání mezi tehdejším předsedou Evropské komise Romano Prodim a místopředsedy ruské vlády Viktora Christěnka, na které naváže o měsíc později pařížský summit EU–Rusko a vzájemný (především energetický) dialog protistran je definitivně ustaven. Důvodem pro zahájení institucionalizovaného energetického dialogu bylo do značné míry ruské odmítnutí podpisu tranzitního protokolu k Energetické chartě a neratifikování Smlouvy o Energetické chartě a dialog v oblasti energetické politiky bylo tedy nutno vést na jiné platformě (Kuchyňková, 2010). Obě strany se dohodly na vytvoření pracovních skupin. Obsahem agendy se staly následující, pro obě strany strategické okruhy: 1) Energetické strategie a bezpečné zajištění energetické poptávky ze strany EU, 2) Podpora energovodní infrastruktury a technologií, 3) Investice, 4) Energetická účinnost a environment.
Rozhovory byly koordinovány vždy dvěma zástupci a čtyřmi skupinami, jejichž agenda se zaměřila především na výše uvedené čtyři okruhy (EK). Roku 2002 (5. listopadu) bylo v rámci uvedené agendy ustaveno rusko-unijní technologické centrum se sídlem v Moskvě, které kromě podpory například výstavby projektů s energeticky obnovitelnými zdroji (na ruském území), propaguje energetické technologie vyrobené v EU v RF (EREC).
| Období | Evropská unie | Ruská federace |
|---|---|---|
| 2001–2004 | C. Cletutinx (ředitel DG Enrergy a Transport, Evropská komise) | A. Mastepěpanov (ministerstvo energetiky RF) |
| 2004–2006 | C. Cletutinx (ředitel DG Enrergy a Transport, Evropská komise) | A. Voronin (ministerstvo energetiky RF) |
| 2007–2009 | C. Cletutinx (ředitel DG Enrergy a Transport, Evropská komise 2007–2008) M. Jager (ředitel DG Enrergy a Transport, Evropská komise 2008–2010) | A. Janovski (ministerstvo energetiky RF) |
| 2010–nyní | P. Lowe (ředitel DG Energy, Evropská komise) | A. Janovsky (ministerstvo energetiky RF) |
| Zdroj: ec.europa.eu | ||
V roce 2003 se do oboustranného dialogu zapojila i business sféra, která se rekrutovala z evropských i ruských zástupců energetických společností. Cílem vytvoření nové skupiny bylo poradenství pro oba koordinátory dialogu. Ve stejném roce 2003 (3. října), byla ustavena Stálá rada pro energetiku. Zástupcem za EU byl A. Piebalgs, tehdejší komisař pro energetiku (nyní G. Oettinger) a za RF je to vždy ministr pro energetiku, tehdy Viktor Christěnko (nyní Sergej Šmatko). Důležitou a z nezávislého pohledu nesouvisející agendou se pro obě strany stal v roce 2005 podpis Kjótského protokolu ze strany Ruské federace. Dohoda obou stran (zjednodušeně) zněla, že EU vyjádří podporu RF v jejím úsilí při vstupu do Světové obchodní organizace (World Trade Organization, WTO) a protislužbou se měl stát podpis Kremlu právě pod Kjótským protokolem7). RF připojením své signatury pomohla EU v její dlouholeté iniciativě a díky Moskvě protokol ve stejný rok vstoupil v platnost.
Druhý mítink Stálé rady pro energetiku se uskutečnil v prosinci roku 2006 v Moskvě a předznamenal další změnu na úrovni pracovních skupin. Mezi lety 2004 až 2006 došlo k mírné úpravě agendy, kdy na místo čtyř výše uvedených pracovních skupin byly po dohodě ustaveny také čtyři, ale dočasné skupiny s velmi podobným zaměřením: 1) Investice, 2) Rozvoj infrastruktury, 3) Energetická účinnost, 4) Obchodní záležitosti.
V roce 2007 došlo znovu k reorganizaci pracovních skupin a jejich počet klesl na tři. Počet skupin a jejich tematické zaměření bylo měněno vždy po vzájemné dohodě a dle oboustranných rozhovorů. Nové tematické schéma skupin vydrželo tři roky: 1) Strategická skupina, tvorba scénářů a předpovědí (s podskupinou energetické ekonomiky), 2) Skupina pro rozvoj trhu (s investiční podskupinou), 3) Skupina pro energetickou účinnost.
V roce 2008 se sešla potřetí Stálá rada pro energetiku (8. října 2008, Paříž) aby se znovu (počtvrté) setkala o rok později v Moskvě (30. dubna), kdy hlavní agendou především posledního setkání byla práce na posílení mechanismu včasného varování. EU stála v průběhu prvního desetiletí nového milénia několikrát na hraně energetického omezení, ale počátkem roku 2009 (v období českého předsednictví) vystrašila Brusel poslední energetická krize výrazně. V prvních lednových dnech došlo totiž ze strany RF k výraznému pozastavení toku zemního plynu přes Ukrajinu. V některých členských státech EU byla situace velmi kritická (například Bulharsko, Slovensko) a země přistupovaly ke krizovým scénářům. Brusel následně zapojil všechny jednací roviny do přípravy strategického dokumentu pro podobné případy přerušení dodávek. Ruská strana takový požadavek akceptovala a dokument byl oběma stranami podepsán v listopadu 2009. Nový mechanismus včasného varování se vztahuje na ropu, zemní plyn a elektřinu a sestává ze tří základních kroků: oznámení, konzultace a provedení opatření. Fakticky se předpokládá, že EU nebo Rusko oznámí každé riziko přerušení dodávek ropy, zemního plynu a elektřiny a vymění si své hodnocení situace. Na tuto etapu naváže série konzultací nebo případně společná analýza situace a společný plán řešení. (EK)
Rok 2010 přinesl páté zasedání Stálé rady pro energetiku (22. listopadu) a kromě této významné události došlo k poslednímu přeskupení témat v pracovních skupinách. Zůstaly tři skupiny s naprosto stejnými tématy jako u předešlého systému, ale rozšířil se okruh podskupin. Jelikož se jedná o poslední vyjednávací variantu, podívejme na strukturu blíže (Schéma č. 1):
- Strategická skupina, tvorba scénářů a předpovědí,
- Podskupina energetické ekonomiky),
- Skupina pro rozvoj trhu,
- Podskupina investic,
- Podskupina rozvoje infrastruktury,
- Podskupina pro trh a přenos elektřiny (nepravidelná jednání),
- Skupina pro energetickou účinnost.
- Strategická skupina, tvorba scénářů a předpovědí (EK),
Strategická skupina pro tvorbu scénářů a předpovědí byla založena s cílem vyměňovat si názory EU a Ruska pro tvorbu vlastních strategií, politik a prognóz v oblasti energetiky. Činnost této skupiny také podporuje společný dialog v energetických otázkách, umožňuje vzájemně si vyměňovat zkušenosti při tvorbě energetického mixu a přispívá dlouhodobě k vzájemné nejen energetické provázanosti mezi EU a Ruskem. Hlavním úkolem skupiny je v současné době koordinaci práce v rámci přípravných prací na přípravu plánu mezi EU a Ruskem o energetické spolupráci do roku 2050 (Roadmap of the EU-Russia Energy Cooperation until 2050).
Skupina pro podporu trhu se snaží svojí činností podpořit vzájemnou důvěru a průhlednost mezi EU a Ruskem v oblasti energetiky a to prostřednictvím vzájemné výměny informací o současných a plánovaných právních normách, které budou reagovat na vývoj energetických trhů (vzájemná informovanost), nebo budou ošetřovat obchod a investice v EU, případně v RF. Skupina také pozorně sleduje tržní vývoj v EU i v Rusku a zaměřuje se na zlepšení právního prostředí pro případné investory a ochranu jejich investic. Sleduje a snaží se reagovat na bezpečnost a předvídatelnost trhů s energií v zásobování, poptávky a tranzit. Jedním z takových nástrojů byl i třetí liberalizační balíček. Dle Evropské komise liberalizace trhu s energiemi zaručuje nejúčinnější a pro spotřebitele nejvýhodnější organizaci energetického sektoru. Vytvoření transparentního, účinného a vzájemně propojeného vnitřního trhu s elektřinou a zemním plynem je nutnou podmínkou k zajištění udržitelných dodávek energií. Jeho existence představuje strategický nástroj, který vytvoří stabilní prostředí nezbytné pro investice (Tichý, 2010).
Jako reakce na vývoj (cenový i spotřební) na trhu byly založeny další dvě podskupiny. Podskupina investic sdružuje zástupce průmyslu z obou stran a zaměřuje se na podporu dialogu o podmínkách investic do energetického sektoru, stejně jako řeší překážky pro investiční akce.
Podskupina infrastruktury se zabývá otázkami rozvoje energetické infrastruktury a rozvodných sítí (EK). Tato podskupina bude rovněž aktualizovat seznam společných prioritních infrastrukturních projektů a vybrané realizace mohou být následně finančně podpořeny z fondů Unie. Příkladem může být nedávno dokončený plynovod pod Baltským mořem (Nord Stream), který vede z území RF do SRN.
Cílem Skupiny pro energetickou účinnost je výměna informací i o zamýšlených legislativních a regulačních rámcích, sdílení zkušeností, znalostí a spolupráci na projektech v oblasti energetické účinnosti, energetických úsporách a obnovitelných zdrojů energie. Skupina kooperuje na společném akčním plánu energetické efektivity (EU–Russia Energy Efficiency Action Plan). Práce skupiny je podporována pořádáním společných seminářů, workshopů a konzultacemi, konferencemi mezi odborníky, techniky a akademiky EU a Ruska, stejně jako řešením společných projektů v oblasti energetické účinnosti.
Počátkem loňského roku byl založen ruským ministrem Šmatkem a komisařem Oettingerem Poradní výbor (Gas Advisory Council) pouze pro zemní plyn (24. února 2011) a jeho cílem je vyhodnocení budoucího vývoje trhů se zemním plynem a otázky LNG (EK). Výbor se skládá z předních zástupců ruských a evropských plynárenských společností, odborníků i akademiků. Sleduje trendy v plynárenské oblasti a jeho výstupem budou podklady pro dlouhodobou spolupráci obou stran v oblasti dodávek zemního plynu (bezpečnost, udržitelnost, cenová dostupnost a konkurenceschopnost).
Schéma č. 1: Organizační struktura a složení poslední varianty pracovních skupin (2010) Zdroj: ec.europa.eu
Od roku 2010 se tedy pracovní skupiny a podskupiny nezměnily, jen byl v roce 2011 založen zmíněný Poradní výbor v otázkách dodávek a přenosu zemního plynu. V současnosti tedy mohou vstupovat do energetické problematiky EU–RF celkem tři roviny vztahu. Agenda jednání pak samozřejmě může prostupovat všemi stupni jednání. První je rovina samozřejmě nejvyšší, na úrovni prezidenta RF a předsedy Evropské komise. Jejich agenda se pravidelně věnuje obecným politickým vztahům obou subjektů, ale v citlivých otázkách se energetika může stát tématem jednání i na této vysoké úrovni. Jako názorný příklad lze uvést jednání na nejvyšší úrovni EU a RF v Chabarovsku dne 22. května 2009 (přítomen byl i Václav Klaus jako tehdejší prezident předsednické země), kdy se předseda Evropské komise José Barroso a ruský prezident Dmitrij Medveděv kromě jiné politické agendy dohodli na mechanismu včasného varování a efektivním zvládání přerušení dodávek jakéhokoliv druhu energie. Tuto záležitost nakonec převzala a do textu smlouvy přetavila tehdejší Pracovní skupina pro rozvoj trhu a odvedla největší díl drobné vyjednávací práce. Samotný podpis pod smlouvu o mechanismu varování připojili zástupci Stálé rady pro energetiku. Komisař pro energetiku Andris Piebalgs a ruský ministr pro energetiku Sergej Šmatko (16. listopadu 2009) v Moskvě podepsali dohodu o mechanismu včasného varování, který obsahuje i jasnou specifikaci důvodů, za nichž je možné tento mechanismus aktivovat (vyjednaná příprava pracovní skupiny). Důležitý energetický dokument tak prostoupil všemi třemi rovinami vztahu. Od setkání na nejvyšší úrovni, jednáním v pracovní skupině až k podepsání Stálou radou pro energetiku. Uvedený příklad tak mírně připomíná běžnou agendu stálých zástupců celé sedmadvacítky (v Radě EU) při přípravě evropské legislativy, schéma jednání je dost podobné.
Oboustranný dialog v sobě nese několik sporných bodů a to z jednoduché logiky vztahu odběratel–dodavatel. Firma Gazprom má například problém s legislativním požadavkem unbundlingu (majetkové oddělení přenosové soustavy), nebo s klauzulí třetího liberalizačního balíčku EU, ve kterém je kodifikována možnost nákupu strategické distribuční sítě v EU jen se souhlasem vlády (evidentně namířeno proti Gazpromu). Evropské komisi naopak vadí dlouhodobé kontrakty Gazpromu s členskými státy a snaží se je prošetřovat nebo ovlivňovat (případ dodavatelské polsko–ruské smlouvy do roku 2037)8). Gazprom se v těchto případech ohrazuje následným problémem financování nových projektů. Jestliže nemá těžařský gigant předem uzavřeny dodavatelské smlouvy, banky jsou méně ochotny k profinancování například k průzkumu nebo k otevření nového ložiska. Evropská komise se snaží prostřednictvím tvorby norem a regulací vnitřního trhu eliminovat vliv RF a Gazpromu, ale zjednodušeně řečeno její pravomoc je dostatečná pouze v oblasti jednotného trhu. Ani dle Smlouvy o Evropské unii a ani dle Smlouvy o fungování Evropské smlouvy nemůže Evropská unie zasahovat suverénním státům do tvorby energetické strategie a tedy ani omezit jejich bilaterální vztahy s Kremlem a Gazpromem.
Závěrem lze dodat, že třístupňová platforma „energetického vyjednávání“ je pro EU a hlavně pro RF v současnosti efektivnějším fórem pro spolupráci než původně preferovaný rámec multilaterální Energetické charty. Moskva dala neratifikováním Smlouvy o energetické chartě9) (i dalších dokumentů Energetické charty) evidentně najevo svůj postoj a EU tak byla nucena nabídnout užší a vzájemně výhodnější koncept než rámcovou a vícestrannou platformu (Energetickou chartu) energetického vztahu se strategickým dodavatelem. Byla to EU, která s přelomem milénia s Moskvou iniciovala novou jednací platformu – bilaterální. Ruští diplomaté tak postupně získávají silnější vliv v evropských institucích stejně jako zástupci ruských, těžařských firem, jejichž lobbing je v EU stále výraznější.
Poznámky
2) První malé objemy byly do Rakouska dodány již v roce 1969, plynovodní odbočkou do Baumgartenu, která byla vybudována v roce 1968. Zpět
3) Jednalo se ještě o následky ropných krizí z let 1973 a 1979. Tehdejší země západní Evropy chtěly „diverzifikovat“ své energetické potřeby směrem od Středního Východu a jednou z variant byl SSSR. Zpět
4) V oblasti ekonomiky je kodifikována například postupná liberalizace a společné směrování k vytvoření zóny volného obchodu. Zpět
5) Prvním Vysokým představitelem pro SZBP EU se stal Španěl Javier Solana. Zpět
6) Evropskou unii čekalo tzv. „východní rozšíření“, tedy zahrnutí bývalé sféry vlivu Moskvy pod Brusel (stalo se v roce 2004). Moskva tuto agendu zvláště po rozšíření NATO směrem na východ vnímala velmi citlivě. Zpět
7) Spojené státy vyjádřily (2001) neochotu mezinárodní smlouvu podepsat a jedinou nadějí pro udržení Kjótského protokolu tak zůstávala RF. Ruské emise skleníkových plynů tehdy činily 17,5 %, což pro celosvětovou platnost smlouvy stačilo. Zpět
8) Srovnej: Tichý, 2010 Zpět
9) Moskva Smlouvu o energetické chartě podepsala 17. prosince 1994, ale nebyla ratifikována v příslušných institucích. Do současnosti tedy nevstoupila v platnost. Zpět
Zdroje
- [1] ČPU: Česká plynárenská unie [online]. 2007 [cit. 2010-08-24]. Přechod na zemní plyn. Dostupné z WWW: http://www.cpu.cz/webmagazine/articles.asp?idk=175&ida=508.
- [2] EK: Evropská komise. Ec.europe.eu [online]. [cit. 2012-04-16]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/ceskarepublika/press/press_releases/091718_cs.htm.
- [3] EREC European Renewable Energy Council: EU–Russia Energy Technology Centre. Www.erec.org [online]. [cit. 2012-04-16]. Dostupné z: http://www.erec.org/projects/finalised-projects/energy-technology-centre-russia.html.
- [4] FAS: NSDD 24: Mission to Certain European Countries Concerning Oil and Gas Equipment Exports to USSR and Restricting Credits to Soviet Bloc Countries 09 Feb 82.
- [5] FAS: NSDD 41 December 30, 1981 Sanctions on Oil and Gas Equipment Exports to USSR 22 Jun 82.
- [6] KENNEDY, P. Vzestup a pád velmocí. Ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 1500–2000, Praha: Lidové noviny, 1996, s. 496.
- [7] KUCHYŇKOVÁ, Petra. Vývoj vztahů Ruské federace a Evropské unie v kontextu problematiky Energetické bezpečnosti. Masarykova univerzita v Brně, 2010.
- [8] LUŇÁK, P. Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. Praha: Libri, 1997. s. 312.
- [9] MZV: Rusko, zahraničně-politická orientace: Členství v mezinárodních organizacích a regionálních uskupeních. In: Www.mzv.cz [online]. [cit. 2012-04-16]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/rusko/politika/zahranicne_politicka_orientace.html.
- [10] TICHÝ, Lukáš. Rozpory v energetických vztazích EU–Rusko. Revuepolitika [online]. 2010[cit. 2012-04-16]. ISSN 1803-8468. Dostupné z: http://www.revuepolitika.cz/clanky/1390/rozpory-v-energetickych-vztazich-eu-rusko.
- [11] VAN ELSUWEGE, Peter. Towards a new Strategic Partnership Agreement: EU-Russia Relations at the Crossroads. Www.alleuropa.ru [online]. [cit. 2012-04-16]. Dostupné z: http://www.alleuropa.ru/towards-a-new-strategic-partnership-agreement-eu-russia-relations-at-the-crossroads.
After the collapse of the Soviet Union, all diplomatic obligations to Europe were taken over by the Russian Federation. A new relationship between Russia and the European Union has not developed in the beginning simply and has grown up in its present form in successive steps. Negotiations after 2000 were complicated due to situation with the recognition of Kosovo and the Russian-Georgian conflict (2008).