Hospodaření s dešťovou vodou ve městě

Jako vystudovaný geograf a profesí hydrolog-vodohospodář jsem byl doslova nadšen, když naši městskou část Praha 4 oslovilo Ekocentrum Koniklec s nabídkou společného uspořádání semináře v rámci projektu „Počítáme s vodou“ na Nuselské radnici. Projekt, který si klade za cíl seznámit občany s názory odborníků a zástupců radnic měst a obcí na problematiku využití, podpory a implementace modrozelené infrastruktury, je velmi užitečný a po skončení semináře jsem i přes často různé pohledy na věc odcházel z radnice s dobrým pocitem. Právě takováto konfrontace odborného, teoretického přístupu (řekněme ideálního stavu) k problematice hospodaření s dešťovými vodami, které technicky chápeme jako součást modrozelené infrastruktury, s realitou všedního dne (tj. rozhodovací procesu) je pro občany a kýženou osvětu vůbec nejvíce přínosná.

Nacházíme se v období, kdy téměř překotně vznikají nejrůznější strategie, koncepce a akční plány řešící negativní dopady probíhající změny klimatu, soukromé společnosti se předhánějí v nabídce řešení HDV, chytrých technologií a materiálů, které dokáží odtok srážkové vody zpomalit, zadržet a ideálně hned v místě využít k nejrůznějším účelům, kde bychom jinak museli využít vodu pitnou. Nicméně i přes tento tlak neroste implementace nabídnutých opatření v realitě žádoucím tempem a je tomu tak z vícero důvodů, přičemž finanční aspekt věci mnohdy není ten rozhodující. Neshoda a pomalá implementace vyplývá především z rozdílných zájmů jednotlivých účastníků v procesu územního plánování, výstavby, údržby a zavádění principu lepšího hospodaření s dešťovými vodami.

Různé pohledy, podobný cíl

Jako geograf a hydrolog velmi dobře rozumím některým, mnohdy velmi razantním názorům mých univerzitních kolegů na to, jak by se mělo hospodařit s dešťovými vodami v intravilánech měst. Odborníci v oblasti problematiky HDV, kteří dostali prostor v dopolední části semináře, nezatíženi jinými, než vědeckými poznatky a pohledy na věc, prezentovali ideální stav, jak by mělo město vypadat, aby se zcela využil potenciál plynoucí z HDV. Pokud by se město dnes zakládalo na zelené louce, případně se jednalo o zcela novou zástavbu v rámci již existujícího města, lze s většinou jejich názorů na to, jak plně využít prostor pro HDV více než souhlasit. Ozelenění městských bulvárů širokokorunnými dřevinami, dostatek prostoru pro kořenový systém umožňující evapotranspiraci a tím aktivní ochlazování okolí, kombinace polopropustných a propustných povrchů umožňující zásobení kořenů vodou a bohatou dotaci zdrojů podzemní vody - to je jen výčet několika pozitiv ideálního přístupu, který principiálně samozřejmě podporuji.

I tak se však z pohledu své původní profese nemohu s některými výklady svých kolegů v problematice vody zcela ztotožnit, neboť si třeba úplně nemyslím, že vyřešení vodního blahobytu ČR je jenom otázkou fungující zásobní infrastruktury a financí. Například domníváme-li se, že jednou k nám přivedeme potrubím odsolenou, pitnou vodu z Baltského moře (a toto řešení už jsem slyšel z úst několika kolegů z oboru), vodní stres české krajiny vlivem klimatické změny tím nijak neumenšíme. Navíc i za 50 let by zdroje pitné vody pro vodovodní soustavy (chcete-li obce napojené na skupinové vodovody) měly být zcela dostačující, neboť pro velká města jsou tyto často zdvojené i ztrojené a mají vysokou zabezpečenost. Problém však bude s vodou v půdě, v krajině a řekách, s vodou pro závlahu zemědělské produkce a s vodou pro chlazení tepelných zdrojů energie. Hospodářství bude muset zareagovat (adaptovat se, přizpůsobit se), vodní zdroje bude třeba posílit. A ve městech bude pochopitelně problém s přehříváním ulic, neboť vody pro vsak a následný, ochlazující výpar nebude více, zejména v letních měsících. Zde jsou principy HDV nejvíce na místě, nikoliv v okolí měst, ale právě v jejich intravilánech.

A to už se dostáváme k druhému pohledu na věc, pohledu komunálního politika či správce obce, tedy do přímého střetu z jinými zájmy a potřebami, které plynou z historie města, jeho uspořádání (prostorových poměrů), vedení sítí, dopravních toků apod. Zde výše zmíněné, ideální principy HDV nejvíce naráží na různá úskalí, zejména co se reality jejich aplikace v praxi týče. Jako hydrolog-vodohospodář a zároveň komunální politik jsem měl prostřednictvím semináře velmi cennou možnost porovnat právě pohled odborníka, který navrhuje to, co městu a obyvatelům v překonání negativních dopadů klimatické změny a městského tepelného ostrova nejvíce pomůže, a zároveň toho, co je skutečně i při vší dobré vůli možné. Praha je velmi staré město, řada ulic prostorovými parametry a ne zrovna šikovným vedením inženýrských sítí pod chodníky není vhodná pro umístění velkorysé uliční zeleně, po čemž řada odborníku na HDV i ekologů volá. Jediná možnost jak dělat věci jinak a z pohledu HDV správněji než doposud, se nabízí v případě komplexních rekonstrukcí ulic a městských ploch. Tehdy opravdu lze plánovat na „zelené louce“, tehdy opravdu můžeme z pohledu HDV být velkorysí. A na tom se asi všichni bez ohledu na profesi shodneme. Jenom nám k tomu obvykle chybí pár podstatných věcí, na nichž se všichni diskutující sále v pozdější moderované debatě shodli.

Co bychom nejvíce potřebovali a co nám stále chybí

Ke konci debaty byli diskutující vyzváni, aby pojmenovali zásadní problémy, které implementaci principů modrozelené infrastruktury brzdí. Účastníci se shodli na třech věcech: 1) malá odborná zdatnost těch, co o zavádění principů rozhodují, 2) nekoordinovanost aktivit jednotlivých účastníků procesu při zavádění principů HDV, 3) obecně nízké povědomí obyvatel o pozitivech zavádění opatření modrozelené infrastruktury. Právě cenná diskuse s občany na samém konci semináře přispěla právě k tomu poslednímu a zároveň snad nejdůležitějšímu. Osvětě široké veřejnosti tak, aby se pozvolna, nikoliv skokově, vytvořil společenský tlak na to začít dělat věci jinak než doposud, s větším ohledem na přírodní zdroje (srážky), které máme ve městě k dispozici. Čas pro kvalitativní posun a nalezení nesnadných řešení se nám z vodohospodářského hlediska nijak fatálně nekrátí, zatím jej máme, ale nesmíme se nechat ukolébat, že všechno se vyřeší tak nějak samo. Osobně však věřím v optimistickou budoucnost, a to nejen z pohledu HDV.

Co může udělat Praha 4?

Městská část se začala intenzívně zabývat implementací modré infrastruktury již za mého předchůdce, radního Ondřeje Růžičky, se kterým si v oblasti vody dobře rozumím. Mým úkolem je na jeho započatou práci navázat a započatá řešení dále zdokonalit, včetně zavádění nových. Z 21 základních škol na území MČ Praha 4 má nyní 5 škol retenční nádrže a zachycená srážková voda tak může být využita pro závlahy školních pozemků. Až na výjimku však chybí automatizovaný rozvod a rozstřik vody, který je potřeba z důvodu optimalizace závlah do nočních hodin co nejdříve pořídit. Dále byly formou grantu poskytnuty dotace MČ na nákup retenčních nádrží k rodinným domům či k bytovým objektům pro občany Prahy 4, proběhnou revitalizace částí kanalizovaných potoků na území MČ vedoucí ke zpomalení odtoku vody z povodí a dotaci říční nivy vodou, byl nastaven jiný management sečí v letních měsících pro zlepšení vláhových a mikroklimatických poměrů. Na sídlišti Lhotka byl zřízen umělý biotop, umožňující občanům osvěžit se v kvalitní chladné vodě, o dalších biotopech se uvažuje. Osobně se vynasnažím, aby se nastavená linie vodní politiky na území MČ Praha 4 stále rozvíjela, a to nejen v oblasti HDV, ale i jiných principů hospodaření s vodou.

Článek vznikl díky projektu Počítáme s vodou, www.pocitamesvodou.cz