Územní ekologické limity těžby uhlí v Severočeské hnědouhelné pánvi a česká energetika

Protest horníků před Úřadem vlády ČR 31. října 2012 proti vypuštění tzv. „vyvlastňovacích paragrafů“ z Horního zákona a opětovnému potvrzení platnosti tzv. „územních ekologických limitů těžby“ v Severočeské hnědouhelné pánvi(dále SHP) vládou znovu obrátil pozornost veřejnosti i orgánů veřejné správy k souvislostem povrchové těžby hnědého uhlí v severozápadních Čechách s vývojem názorů na další orientaci české energetiky.

Vyvlastňovací paragrafy v Horním zákonu vycházely z principu nadřazenosti těžby uhlí jako strategicky důležité energetické suroviny nad zájmem ochrany soukromého vlastnictví v těžbou dotčeném území, tedy z faktu, že těžařem byl za socialismu stát a těžba byla považována za „veřejný zájem“, jak to bylo předchozímu režimu vlastní.
Dnes, kdy patří ochrana soukromého vlastnictví k základním atributům státu, kdy ve vlastnictví státu zůstalo uhlí v ložisku, ale těžař je také jen soukromý subjekt, je logické, že těžař již nemůže mít automaticky „navrch“ nad majiteli a uživateli fondů, které by musely těžbě ustoupit.
Stát je tím, kdo určuje podmínky funkčního využití území i využití jeho přírodního bohatství a může dát ve skutečném veřejném zájmu přednost jiným zájmům, než je okamžité vytěžení uhelných zásob a s tím spojená likvidace dalších obcí, přírodních i lidmi vytvořených hodnot na povrchu, vč. ochrany jejich vlastnických a užívacích práv. Zatímco o oprávněnosti zrušení oněch vyvlastňovacích paragrafů v nových podmínkách nelze pochybovat, protože jen odstranilo neudržitelný socialistický relikt v právním řádu, zajišťující nelogicky trvající převahu práv soukromého těžaře nad právy soukromých vlastníků nemovitostí na povrchu, těžiště protestu horníků ve skutečnosti směřuje i proti v roce 1991 vládou vyhlášeným a touto současnou vládou znovu potvrzeným limitům těžby.

Připomeňme si tedy, kdy a v jakých souvislostech byly územní ekologické limity těžby v SHP stanoveny a jaké důvody trvají pro jejich zachování, resp. neprolomení.

Jedním ze závažných impulzů pro Listopad 1989 a prosazení změny režimu v ČSFR byl již naprosto neúnosný stav životního prostředí v severních Čechách, který vedl až k nepokojům v Teplicích i jinde v SHP ještě před listopadem 1989. Nejhorší situace byly v době dlouhodobých inverzí, provázených vysokými koncentracemi škodlivin v ovzduší, s neblahými zdravotními důsledky na obyvatele i lesy Krušných hor. Hlavním zdrojem znečištění ovzduší v SHP přitom byla právě těžba uhlí a navazující energetika, založená na jeho spalování s produkcí prachu a dalších škodlivin jako CO, CO₂, SO₂, NO_x, benz(a)pyren a další.
Česká vláda proto už v roce 1990 schválila usnesením č. 287/1990 tzv. „Program ozdravění životního prostředí v Severočeském kraji“, který obsahoval mimo jiné i záměr nepokračovat v devastaci území kraje povrchovou těžbou bez ohledu na ostatní legitimní chráněné zájmy v území, jak se dělo do té doby.
Při kontrole plnění tohoto usnesení na zasedání vlády 15. 5. 1991 bylo konstatováno, že „rozjetý vlak povrchové těžby a devastace území i osídlení, jemuž do té doby padlo za oběť na stovku obcí a stovky km² krajiny, nelze jen deklarací zájmu zastavit a je třeba stanovit konkrétní nepřekročitelné hranice na povrchu, které těžba ani skrývka nesmí překročit“.
Usnesením č. 166/1991 Sb. bylo uloženo zpracovat a předložit takové limity těžby tehdejšímu ministru pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR Ing. Karlu Dybovi, CSc. s tím, že z těchto limitů musí vycházet i při zpracování návrhu palivoenergetické politiky státu. Limity byly dohodnuty mezi ministerstvy pro hospodářskou politiku a rozvoj a životního prostředí jako nepřekročitelné hranice, za které se nejen nesmí dostat vlastní těžba uhlí, ale ani skrývka, vnější výsypky, ani úložiště popílku z elektráren tak, aby bylo ochráněno zbylé osídlení a jeho obyvatelé, dopravní a technická infrastruktura, prvky územního systému ekologické stability krajiny a přírody a dokonce aby za nimi ani nebyly překročeny stanovené hygienické limity pro hluk a emise.
Usnesením vlády ČR č. 331/1991 z 11. 9. 1991 byly tyto limity samostatně vyhlášeny pro lom a město Chabařovice a usnesením vlády ČR č. 444/1991 z 30. října 1991 pak pro všechna chráněná ložisková území a dobývací prostory v celé zbylé SHP. V důvodové zprávě byla i poznámka, že tyto limity se vztahují především na povrchovou těžbu hnědého uhlí při současné technologii, že však neznemožňují využití zásob za nimi při šetrnějších budoucích způsobech dobývání nebo využití na místě (např. zplynováním).

Usnesení vlády č. 444/1991 Sb. ukládalo ministrům pro hospodářskou politiku a rozvoj, životního prostředí, předsedovi Českého báňského úřadu a dalším orgánům nejen tyto limity respektovat v další koncepční a správní činnosti, ale i upravit podle nich vymezení dobývacích prostorů a odepsat zásoby za nimi.
Z toho je zřejmé, že to nebylo míněno jen jako dočasné opatření platné do roku 2005, jak se snažili a snaží dovozovat někteří z faktu, že bylo mj. ministru pro hospodářskou politiku a rozvoj uloženo vycházet z nich i při koncipování Státní energetické politiky ČR do roku 2005, která se tehdy připravovala. Tím byl míněn název konkrétního tehdy zpracovávaného materiálu, nikoliv termín ukončení platnosti usnesení. V úvodním slovu ministra při jednání vlády tehdy jasně zaznělo, že limity budou východiskem i pro další strategické dokumenty územního i regionálního plánování a že při projednávání energetických politik na období po roce 2005 se vláda k limitům znovu vrátí a vyjádří, což se také již opakovaně stalo. Zatím vždy byly znovu potvrzeny.

Předkladatelé materiálu do jednání vlády tehdy vycházeli z nepopiratelných a jednoznačných faktů,

• že uhlí je neobnovitelný a vyčerpatelný zdroj energie, který byl do té doby dobýván a spalován nehospodárně, s nízkou účinností využití jeho surovinového i energetického potenciálu.
• Byl dobýván a využíván za obrovských škod na životním prostředí a lidském zdraví, na přírodním, lidmi vytvořeném i lidském kapitálu.
• Omezením těžby limity nevytěžená ložiska uhlí nezmizí, ale zůstanou zachována pro příští generace, kdy bude uhlí mnohem cennější nejen jako palivo, které bude využíváno s vyšší účinností, ale i jako zdroj uhlovodíků pro chemický průmysl.

Včasné stanovení limitů a omezení tempa těžby také mělo umožnit energetice a celému hospodářství včas přistoupit k potřebné restrukturalizaci a k opatřením ke zvýšení efektivity snížením surovinové a energetické náročnosti, ke změně ekonomického profilu ČR a nejvíce postižených oblastí Severočeské a Sokolovské uhelné pánve, Ostravska-Karvinska a dalších oblastí koncentrace těžby uhlí, energetických zdrojů spalujících uhlí, koksáren, těžkého hutního a chemického průmyslu.
Na srovnatelný produkt jsme tehdy spotřebovávali 2,3× více energie, než vyspělé ekonomiky světa.
Bylo to spojeno i s nadějemi, že s náběhem výroby elektřiny v další JE Temelín po již fungujících Dukovanech bude možné odstavit nejstarší uhelné elektrárny v severních Čechách trvale a ty novější opatřit kromě mechanických či elektrostatických filtrů na záchyt popílku i odsířením a denitrifikací kouřových plynů. To také energetika do 8 let, jak jí bylo uloženo, splnila.

Dalším motivem pro omezení těžby a spalování uhlí stanovenými limity byla naléhavá potřeba snížení emisí skleníkových plynů do ovzduší, kde jsme patřili k nejhorším státům Evropy v přepočtu na obyvatele, a také vytvoření tlaku na využití obrovského potenciálu úspor nejen v průmyslu, ale i ve výrobě, rozvodech a spotřebě tepla.

Dnes již uplynulo od stanovení územních ekologických limitů těžby v SHP více než 20 let a namísto lpění na setrvačnosti postupu těžby bez ohledu na jiné zájmy v území, na ochranu zbytků přírodního, kulturního dědictví a kořenů tamních obyvatel bychom se raději měli ptát, jak jsme těch 20 let od vyhlášení limitů využili pro ony potřebné změny v ekonomické, sociální i environmentální sféře, tvořící předpoklady zvýšení kvality života obyvatel.

Aktuálně se můžeme zeptat:

• Jak jsme důslední v tlaku na subjekty žijící a podnikající v tomto území, aby zlepšovaly životní prostředí a omezovaly negativní důsledky vlastních aktivit na ně?
• Jaké podmínky zde vytváříme podnikatelům – nositelům nových pracovních příležitostí a nových, environmentálně příznivějších technologií a aktivit?
• Jak jsme pokročili v úsporách energie ve výrobě, bydlení, v celé komunální sféře, v dopravě a ve využívání nevyčerpatelných či obnovitelných zdrojů energie?

Zatímco do zdrojů a rozvodů elektřiny se nepochybně investovaly v posledních 20 letech obrovské prostředky vč. modernizace, neinvestovalo se v podobném rozsahu do výroby, rozvodů a spotřebišť tepla. Starší a dosud nezateplená panelová výstavba i mnohé novostavby (zejména obchodní vybavenosti) představují odstrašující příklady topení „Pánu Bohu do oken“ obvodovými plášti s minimální tepelně-izolační a tepelně akumulační schopností, mnohé starší teplovody a parovody jsou v havarijním stavu nebo postrádají řádnou izolaci a vykazují obrovské ztráty. To vše napravit může podstatně snížit tlak na těžbu a energetické využívání uhlí, ale my to buď neděláme vůbec nebo se značným zpožděním za potřebami.

Co nových pracovních příležitostí by poskytlo jen stavebnictví, kdyby se na toto skutečně zaměřila státní podpora, protože je to ve veřejném zájmu. A to nepíši o potřebě „generálního úklidu“ v sídlech i v krajině po těžbě a po souvisejících provozech v dopravě, úpravě uhlí, doprovodných pomocných a údržbářských provozech.
Rekultivace krajiny vyžadují pro hrubé terénní úpravy obdobné mechanismy a kvalifikace, jako těžba. Také zde by se dlouhodobě uživilo určitě více pracovníků, než je těch dnešních zhruba 800 z Velkolomu ČSA. Horníci při svých protestech a obhajobě vlastního živobytí cudně mlčí o tom, že počet zaměstnanců těžařů již v posledních 20 letech klesl v tichosti z mnoha tisíc na zhruba 1500. Pokračováním těžby za limity by nejen nevzrostl, ale zlikvidovalo by se srovnatelné množství pracovních příležitostí v ohrožených obcích a tisíce v Chemických závodech v Záluží, kam by měl zájem těžařů nakročením VČSA přes Černice a Horní Jiřetín k Litvínovu namířen.

Nelze se ubránit dojmu, že protestující horníci jsou spíše zneužíváni k obhajobě zájmů jejich zaměstnavatelů, než svých vlastních. Vždyť v Horním Jiřetíně a Černicích žijí i horníci, kteří se museli před těžbou stěhovat několikrát za život, za své domy a zahrady dostávali směšné náhrady a potřebovali by už konečně dožít v klidu a jistotě, že je to nečeká na stará kolena ještě znovu.
Nelze totiž mluvit jen o materiálních újmách, působených velkolomovou povrchovou těžbou. Jsou zde újmy i na fyzickém a duševním zdraví, působené trvalým stresem z působení hluku, škodlivin, nejistoty. Bylo by načase namísto prodlužování této agónie už konečně začít pracovat systematicky na nové budoucnosti tohoto kraje.

Obávám se však, že s lidmi, spojenými mentálně s minulostí a se zájmy těžařů ve vedení kraje i některých měst a obcí, lidmi bez potřebné kreativnosti a podnikavosti, to půjde stěží a nadále budeme svědky podobného nepochopení výzev a potřeb doby. Už se promarnilo 20 let. Promarníme i další?

Ing. arch. Martin Říha, architekt, působící v letech 1968–1989 na ONV v Děčíně a na Severočeském KNV v Ústí n. L. v oblasti územního plánování a ochrany životního prostředí, v letech 1990–2004 v Terplanu Praha, na MŽP a na MHPR ČR v oblastech územního plánování a posuzování vlivů na životní prostředí, v letech 2004–2010 na Útvaru rozvoje hl. m. Prahy v oblasti územního plánování a SEA, nyní v důchodu. Člen Spolku za záchranu Jezeří, člen předsednictva Společnosti pro trvale udržitelný život, nositel Ceny Josefa Vavrouška za rok 2010.