logo TZB-info

estav.tv nový videoportál

Reklama

Teplárenství dnes a zákon o teple

Reklama

Teplárenství je nemocné a musí se léčit, v tomto duchu se nesou publikované zprávy. Teplárenství je ovšem jen částí, byť v mnoha ohledech nejvýznamnější, zásobování teplem. Je-li nemocné teplárenství, musí být nutně rozkolísaná i druhá část systému – zásobování teplem lokální a individuální.

Systém zásobování teplem lze zásadně členit na:

  • centralizované (CZT), při němž se teplo odběratelům (jednotlivým objektům) přivádí ze společného zdroje venkovními tepelnými sítěmi;
  • decentralizované, kdy zásobování teplem je zajišťováno buď objektovými kotelnami, anebo individuálně (v jednotlivých prostorách).

V obou případech může jít o dodávku tepla z monovýroby nebo z kombinované výroby elektřiny a tepla (KVET). U decentralizovaného způsobu jde ovšem o agregáty malé, příp. o mikroagregáty. Palivem v těchto případech může být prakticky jen zemní plyn. V prostředí husté zástavby je ovšem decentralizované zásobování ekologicky nevhodné (výroba elektřiny zvyšuje v daném místě spotřebu paliva) a navíc použití agregátů KVET je v našich podmínkách – zejména mikroagregáty – pro jednotlivé uživatele jen v nemnohých případech ekonomicky dostupné. Jde tedy především o větší a velké teplárny, resp. teplárenské soustavy, na které také v celostátní bilanci připadá daleko největší podíl centralizované dodávky tepla.

Vedle obecně známých výhod teplárenství – úspora paliv a emisí (u CZT bez KVET nelze s úsporou paliva počítat) má zásadní význam skutečnost, že v teplárnách lze využít i takové zdroje energie, které v decentralizovaných zařízeních (individuálních a lokálních) ani použít nelze (horší – nekvalitní paliva, odpady, jadernou energii, odpadové teplo z průmyslu aj.). Naproti tomu v teplárenství lze tyto zdroje energie využívat bez poškození nebo ohrožení životního prostředí. Ukazuje se, že teplárenství umožňuje účinné využití obnovitelných zdrojů a je předpokladem pro jejich širší uplatnění. Příkladem je Dánsko, kde prakticky všechna sídla s více než 500 obyvateli mají tepelné sítě, přičemž většina jejich výtopen byla doplněna motorovými agregáty KVET. Nejenže se na krytí celkové spotřeby tepla podílí teplárenství 60 % a z celostátní spotřeby elektrické energie je více než 50 % vyrobeno v KVET, ale také 20 % elektrické energie je z větrných a slunečních elektráren. (V Německu, které má instalovaný velký výkon ve větrných elektrárnách, je to 6 %.) Tento vysoký podíl elektrické energie vyrobené z těchto obnovitelných zdrojů je umožněn teplárenstvím, protože přebytky elektřiny se mohou pomocí tepelných čerpadel ve formě tepla ukládat do tepelných sítí nebo do centrálních zásobníků tepla. Navíc elektrický výkon tepláren napomáhá k vyrovnání kolísavého výkonu větrných a solárních elektráren. Teplárny tedy mohou využívat obnovitelné zdroje (tedy nejen paliva pevná, kapalná či plynná, tj. bioplyn, geotermální a sluneční teplo), ale též i uvedeným způsobem transformovat větrnou a sluneční elektrickou energii. Nezastupitelná je úloha tepláren při využívání odpadového tepla z průmyslu a při likvidaci odpadu. Elektrický výkon tepláren umožňuje ostrovní provoz a tvořit zálohu v kritických situacích (příp. rozpad sítě).

Při zvážení všech možných výhod teplárenství a dopadů i významu teplárenství a tepla vůbec je zajímavé, že teplo u nás představuje energii jakési „druhé kategorie“, ačkoliv jde (na rozdíl od elektřiny) o životní nezbytnost. O nezbytnost tak nezbytnou, bez které se nelze obejít a ani přežít. Možným vysvětlením může být to, že teplu přece rozumí každý, protože si někdy udělal ohníček, nebo si něco ohřál. Lidé se také u elektřiny a plynu oprávněně obávají možného ohrožení na životě a zdraví i havárií (plyn). K elektřině a plynu se však chovají s jakousi „vyšší úctou“, která snad vyplývá z toho, že teplo, tepelná energie, je považováno za technicky méně náročnější. Paradoxně jsou však už problémy spojené se samotnou distribucí tepla mnohem složitější než u elektřiny či plynu. Teplo, s výjimkou adresných dodávek potrubím, se po výstupu z topného tělesa šíří do okolí všemi směry, na rozdíl od elektřiny, kterou lze „udržet“ v celé trase dodávky od výrobce až do spotřebiče v elektroinstalaci, a podobně je tomu i s plynem – jejichž dodávky na konkrétní odběrná místa jsou jednoznačně měřitelné. V případě dodávek tepla jde tedy o problém trojrozměrný, který se při respektování časového posunu v relaci výroba – spotřeba (akumulace) stává problémem čtyřrozměrným. Otázky spojené s teplem a teplárenstvím jsou tedy po technické stránce nutně velmi složité. Teplárenské soustavy mají vždy ve srovnání s elektrárenstvím a plynárenstvím relativně omezený počet konečných spotřebitelů (a ještě nižší počet odběratelů). Důsledkem tohoto omezení je, že u menších soustav může jeden významný odběratel svými požadavky výrazně ovlivnit koncepční řešení celé soustavy, které samo o sobě představuje náročnou technicko-ekonomickou úlohu.

Jak z výše uvedeného vyplývá, nelze teplárenství v žádném případě považovat za energii druhořadou jak z hlediska významu, tak i z hlediska otázek provázejících spolehlivé zásobování a jeho technickou stránku. Ve srovnání s elektrárenstvím nebo plynárenstvím je však teplárenství znevýhodněno. U nich prakticky každý byt představuje odběrné místo, ke kterému se váže pevná, a ekonomicky výhodná, platba za připojení k elektrické či plynovodní síti. Naproti tomu teplárenství (teplárenské sítě) má daleko menší počet odběratelů (počet připojených objektů – domů) než spotřebitelů (tepla), protože teplárny zásobují pouze domy ústředně vytápěné. Horší postavení má teplo v oblasti ekologie a ochrany ovzduší. Zatímco „samozásobení“ spotřebitele elektřinou či plynem je v našich podmínkách zcela výjimečné, v oblasti zásobování teplem je zcela běžné. Přitom, jakkoliv je centrální zásobování teplem k životnímu prostředí šetrnější (zajištění lepšího rozptylu škodlivin z vysokých komínů centralizovaných zdrojů, jejich obecně systematická a kvalitnější údržba vč. péče o řádné seřízení a vyšší účinnost a následně i nižší spotřeba paliva aj.) než lokální vytápění, logika poplatků za vypouštění škodlivin je zcela opačná. K výhodám elektrických a (dnes i) plynárenských sítí patří rovněž jejich vzájemná provázanost do velkých přeshraničních systémů na rozdíl od teplárenských, veskrze lokálních, příp. regionálních, ale vzájemně nepropojených celků. V celostátním souhrnu jsou však systémy zásobování teplem nejvýznamnější segmentem spotřeby energie.

Přitom vytápění a tepelné procesy vůbec vykazují nejvyšší potenciál úspor. Tomu nasvědčuje i, v posledních letech víceméně trvalý, trend snižování potřeby tepla pro samotné vytápění (přičemž se mnohdy nerespektuje ekonomická hranice výhodnosti zateplování). Tohoto snižování se dosahuje zlepšováním stavebních konstrukcí a celkového řešení z hledisek tepelných, zdokonalováním regulace a řízení topných systémů, zvyšováním jejich účinnosti i modernizacemi a v neposlední řadě i úsporným chováním samotných spotřebitelů v důsledku zvyšujících se cen energie. Tyto trendy paradoxně postihují samotné teplárenství, které je ohrožováno v samé své podstatě poklesem odběru a také odpojováním odběratelů, kteří mimo jiné dálkový zdroj obvykle nahrazují plynovým kotlem. Na samotném odpojování je špatné zejména to, že poškozuje ostatní odběratele, na které je přesouvána i odpovídající část fixních nákladů. Přitom samotné odpojování, resp. rozhodnutí o odpojení, vychází zhusta z neúplných, nesprávných a v některých případech až z klamavých informací. Odběratelé v těchto případech vycházejí jen z nabídek pracujících často jen se samotnými cenami energie a opomíjejí další, se změnou zdroje tepla související, vedlejší náklady, v některých případech i na nutnost akumulace prostředků nutných k pořízení nového kotle a dalších zařízení po jejich dožití. (Zvláštní kapitolou jsou zdroje pořízené z nejrůznějších dotací, které ani podle platné legislativy nelze účetně odepisovat.) Zhoršení životního prostředí, zejména vlivem na čistotu ovzduší je doprovodným jevem tohoto odpojování. Mnohé, tuzemské i zahraniční, studie, při započtení všech skutečných (a nutných) nákladů však naopak ukazují na ekonomickou nevýhodnost odpojování – to popírá mýty o samospasitelnosti takového řešení.

Teplárenství jsou vyčítány zejména vysoké ceny tepla, tento argument ale při korektním srovnání cen tepla získávaného z elektrické energie, příp. z plynu, neobstojí – obě zmíněné ceny jsou zpravidla vyšší. Snížení nákladů na vytápění je pak možné jen úspornějším provozem, často na úkor komfortu. Při dnešním vybavení otopných soustav je však zejména možný úsporný vytápěcí režim i při zásobování z teplárny. Při stížnostech na cenu tepla dodávaného teplárenskými soustavami je výše jeho ceny způsobena v rozhodující míře růstem cen plynu, resp. ostatních paliv. Přitom se přehlíží, že teplárny – pokud spalují zemní plyn – mohou nakupovat plyn za výhodnější, velkoodběratelské, ceny. Že se mediální pozornost soustřeďuje zejména na dodávky tepla, je pochopitelné, protože tyto platby představují vzhledem ke zcela převažujícímu podílu tepla na celkové spotřebě energie v domácnosti obvykle nejpodstatnější položku v nákladech na bydlení u většiny domácností. Samotné zdražování elektřiny či plynu je přitom bráno víceméně jako samozřejmost a také je přijímáno obecně mnohem klidněji. Pomíjí se i skutečnost, že kupř. platby za otop v konkrétním pražském domě napojeném na soustavy CZT nerostou zdaleka tak výrazně jako platby za plyn či elektřinu. I v tomto případě platí, že příčina je zaměňována s důsledkem.

Samo teplárenství nedisponuje instrumenty, které by mohly tyto trendy zvrátit, a stavební úřady nevyužívají možností daných stavebním zákonem a ochotně svolují k odpojení. Současné české teplárenství ohrožuje ještě jedna vážná nemoc – hrozící nedostatek hnědého uhlí. V tomto případě však nejde jen o případné prolomení těžebních limitů, ale také o obavy z toho, že národní nerostné bohatství, které v privatizaci bylo převedeno jednotlivcům, by nemusilo být využito u nás, ale že vytěžené uhlí by mohlo být vyvezeno do zahraničí.

Dalším neduhem teplárenství je i jeho slabé zastoupení ve stávající právní úpravě, ve které ustanovení týkající se tohoto významného sektoru jsou spíše jen přílepkem jiných zákonů. Navíc je legislativa roztříštěná, protože o teplo pečují čtyři ministerstva s různými přístupy a zájmy. Nelze se pak divit někdy i zcela protichůdným legislativním úpravám. Je to patrné jak v samotném energetickém zákonu, tak i v početnosti a postavení příslušných pracovních orgánů na úrovni státní a veřejné správy. Např. na MPO je mikroútvar pro teplárenství, resp. problematiku tepla, zařazen do odboru elektroenergetiky. Obecně lze konstatovat, že by bylo třeba zlepšit především vnímání důležitosti a významu tepla a posílit tak postavení teplárenství a sektoru tepla. V našich podmínkách je to možno především cestou vytvoření samostatného zákona o teple, který by systematicky a uceleně řešil celou problematiku.

Teplárenství, které nikdy nepatřilo k favorizovaným odvětvím energetiky, se přes všechny překážky podařilo do roku 1989 rozvinout poměrně do velkého rozsahu a šíře s dobrým výzkumným, projekčním a technickým zázemím včetně odpovídajícího právního ukotvení. Mělo i svůj teplárenský zákon, který ovšem vycházel z podmínek plánovaného hospodářství a zabýval se zejména technickými koncepcemi a technickým řešením. Po roce 1989 byly příslušné pracovní útvary transformovány do menších inženýrských organizací, které se ovšem nezabývají komplexně celou problematikou po koncepční i technické stránce, a podstatně byla oslabena i příslušná výrobní základna.

Nový zákon (o teple) by musel být, na rozdíl od zmiňovaného teplárenského zákona, pojat odlišným způsobem, který by odpovídal stávajícím podmínkám tržního hospodářství. Zejména by měl obsahovat technicko-ekonomické charakteristiky všech způsobů zásobování teplem a reflektovat jejich pozitivní i problematické stránky. Měl by dále obsahovat:

  • předpoklady a podmínky pro použití jednotlivých energetických zdrojů, zejména i energie jaderné a obnovitelných zdrojů včetně jejich zajištění pro domácí potřebu;
  • zásady pro vymezení oblastí vhodných k uplatnění jednotlivých způsobů zásobování teplem, s cílem optimalizovat energetické sítě a minimalizovat spotřebu energetických zdrojů;
  • problematiku zásad koncepčního a technického řešení;
  • vztahy k životnímu prostředí s cílem jeho maximální ochrany a z toho plynoucí volby řešení a jeho závazné aplikaci;
  • zásady a specifické podmínky ekonomického hodnocení;
  • zásady průběžného sledování potenciálu potřeby tepla s cílem aktualizace výhledů a plánů výstavby.

I z tohoto hrubého nástinu je patrný jeho charakter a nutnost zaměření na technicky nejvýznamnější oblast zásobování teplem, tj. na teplárenství.

Naše teplárenství je nemocné, jak hlásají titulky zpráv. Má-li se však úspěšně léčit a vyléčit, je nutno opakovat, že je třeba především zlepšit jeho postavení i celkové vnímání. Toho lze ovšem docílit jen faktickým respektováním jeho významu. V našich poměrech k tomu může nejlépe posloužit přijetí samostatného zákona. Tím by byla odstraněna i stávající anomálie, kdy řada zákonných předpisů upravuje nejrůznější oblasti včetně nejrůznějších alternativních a doplňkových zdrojů. Z hlediska významu jedna z klíčových složek energetického hospodářství nemá zavedenou jednotnou právní úpravu. Ta je roztříštěna do řady nejrůznějších předpisů a vyhlášek. Ucelený, přehledný a systematický zákon je žádoucí a nutný, z řady hledisek i jako rozhodující krok k nápravě stávajících poměrů.

EU vždy věnovala kombinované teplárenské výrobě velkou pozornost a označovala ji za jeden z klíčových nástrojů z hlediska úspor energie a snížení energetické závislosti Evropy na dovozu paliv (zejména plynu) i z hlediska emisí skleníkových plynů. Nyní však chystá EU velký skok. V souvislosti s vytyčeným cílem snížit do roku 2020 roční spotřebu energetických fosilních zdrojů o 20 % připravuje novou směrnici o KVET a teplárenství. Přitom se soustřeďuje především na velké teplárny a teplárenské soustavy, které mají rozhodující význam. Je to například patrné z toho, že počítá s dopravou tepla na vzdálenosti až 100 km. Členské země mají zjistit potenciál rozvoje teplárenství a vypracovat plány jeho rozvoje a výstavby teplárenských soustav.

Zde tedy vyvstávají úkoly, které u nás byly řešeny a zpracovány, resp. rozpracovány již více než před čtvrtstoletím. V roce 1984 byla ve VÚPEK dokončena generální studie teplárenství a jeho rozvoje, v roce 1987 byla (rovněž ve VÚPEK) pro Geografický ústav ČSAV s určením pro Prognostický ústav při ČSAV dokončena rozsáhlá práce analyzující energetické potřeby, zdroje i energetické systémy v jednotlivých okresech ČR. Pro ČEZ byla vypracována studie územního pokrytí teplárenským způsobem zásobování, ve velkém byly pro Federální ministerstvo paliv a energetiky (jehož součástí byl i teplárenský odbor) zpracovávány tzv. rozvojové teplárenské studie. Je zřejmé, že dlouhodobému vývoji byla věnována systematická pozornost. Byl také vybudován dosud nejdelší známý tepelný napáječ Mělník–Praha, který přivádí, v případě nejvzdálenějších odběratelů, až na vzdálenost 70 km teplo s nepatrnými (cca 2%) ztrátami. Byla plně vnímána možnost a důležitost využití, z hlediska emisí čistého, tepla z jaderných elektráren. V souladu s tímto pojetím byl také připraven až do realizační úrovně projekt zásobování města Brna teplem z Jaderné elektrárny Dukovany.

Požadavek EU tedy není pro starší generaci teplárníků (dnes ovšem již početně nepatrnou) něčím novým. Při, u nás obvyklé, tendenci oceňovat, resp. obdivovat a přejímat vše cizí, je však dobré, že požadavek na rozpracování požadavků a cílů obsažených v připravované směrnici přichází zvenčí. Splnění požadavků a záměrů v této směrnici zahrnutých nelze dosáhnout bez efektivního a silného působení státních orgánů. Toto působení je ovšem nemyslitelné bez potřebného legislativního zázemí, tedy bez zákona o teple a teplárenství, který by systematicky, uceleně a jednotně zahrnoval celou problematiku tepla týkající se všech příslušných ústředních orgánů.

Článek byl autorem publikován v časopisu ENERGETIKA a zde je vydán s laskavým souhlasem redakce.

 
 

Reklama


© Copyright Topinfo s.r.o. 2001-2024, všechna práva vyhrazena.