Křesťanský pohled na úspory a obnovitelné zdroje

Encyklika Svatého otce Benedikta XVI. o integrálním rozvoji člověka v lásce a v pravdě po čtyřiceti letech od vydání encykliky Populorum progressio

Podle překladu České sekce Radia Vatikán. Výrazně zkráceno, odkaz na plný text na konci článku.

Fotovoltaická elektrárna na střeše Auly Pavla VI., Vatikán


Pohled z kopule baziliky Sv. Petra, foto: Carsten Möller


Pohled opačným směrem,
zdroj: www.yoursunyourenergy.com


Detail řešení systému,
zdroj: www.greenreport.it



Větrná elektrána na Sv. Hostýně, církev římskokatolická, diecéze olomoucká, Česká republika


Větrná elektrárna Vestas 225 kW a rozhledna s kaplí Svatého Kříže na vrcholu Sv. Hostýna, provozovatel: Tovaryšstvo Ježíšovo


Letecký pohled na vrchol Sv. Hostýna, vlevo větrná elektrárna s rozhlednou, vpravo bazilika Nanebevzetí Panny Marie


Podzimní pohled z gondoly větrné elektrárny na baziliku Nanebevzetí Panny Marie


Zimní pohled z gondoly větrné elektrárny na zapadající Slunce za bazilikou Nanebevzetí Panny Marie
Další obnovitelné a úsporné zdroje: kotel na biomasu a tepelné čerpadlo. Webové stránky Sv. Hostýna zde



Pravoslavná akademie Vilémov, církev pravoslavná, eparchie (diecéze) olomoucko-brněnská, Česká republika


Malá vodní elektrárna Sv. apoštolů, provozovatel: Pravoslavná akademie Vilémov


Kotel na pelety, provozovatel: Pravoslavná akademie Vilémov


Solární systém na ohřev teplé vody, provozovatel: Pravoslavná akademie Vilémov


Větrná elektrárna Sv. Eliáše, provozovatel: Pravoslavná akademie Vilémov


Bohoslužba u paty větrné elektrárny Sv. Eliáše

Webové stránky Pravoslavné akademie Vilémov zde



Církve pro budoucnost - 50 solárních střech, projekt organizovaný Pravoslavnou akademií Vilémov, s podporou Státního fondu životního prostředí


Logo projektu


Monastýr s azylovým domem, Pravoslavná církev Brno


Církev Československá husitská, Frýdlant


Církev Československá husitská, Praha-Vršovice


Pravoslavná církev, fara Hořovičky


Římskokatolická církev, fara Vilémov


Slezská církev evangelická augsburského vyznání, Návsí


Panaghia, o. s., Brno

Informace o projektu Církve pro budoucnost - 50 solárních střech zde



Fotovoltaický systém na střeše chrámu Sv. Denise, Sleaford, cíkrev anglikánská, diecéze Exeter, Velká Británie


Západní fasáda chrámu


Fotovoltaický systém


Návštěva arcibiskupa
Přehled projektů zaměřených na snižování ekologické stopy v diecézi Exeter zde: zde



Fotovoltaika na kostelech v Německu


Schönau, foto: Edvard Sequens


Mühlen, foto: Derix Glasstudios


Mühlen, detail, foto: Derix Glasstudios

Úvod

Jsem si vědom úchylek a vyprazdňování smyslu, kterým láska byla a je vystavována, i následného rizika, že nebude chápána, … V sociální, právní, kulturní, politické a ekonomické oblasti, tedy v kontextech nejvíce vystavených tomuto riziku, se snadno prohlašuje, že při interpretaci a řízení morálních odpovědností je [láska] irelevantní.

Pravda je světlem, které dává lásce smysl a hodnotu. … Bez pravdy sklouzne láska do sentimentalismu. Stane se prázdnou skořápkou s možností libovolné náplně.

Láska přesahuje spravedlnost, protože milovat znamená dávat, nabízet druhému ze svého; ale nikdy není bez spravedlnosti, která vybízí dávat druhému to, co je jeho, a to, co mu náleží z důvodu jeho bytí a jeho konání. Chci-li „darovat“ druhému ze svého, musím mu nejprve dát to, co mu podle spravedlnosti patří.

Je třeba brát vážně v úvahu i obecné dobro.

Církev nenabízí technická řešení a „nijak se nechce vměšovat do politiky států“.

První kapitola
Poselství Populorum progressio

V průběhu dějin se často mělo za to, že vytvoření institucí stačí lidstvu jako záruka pro právo na rozvoj. … Instituce samotné ve skutečnosti nestačí, protože integrální lidský rozvoj je především povoláním a vyžaduje proto svobodné a solidární přijetí odpovědnosti ode všech.

Ideologicky absolutizovat technický rozvoj anebo se kochat utopií takového lidstva, které se navrátí do původního stavu přirozenosti, jsou dva protikladné způsoby jak separovat rozvoj od jeho morálního hodnocení a tudíž od naší odpovědnosti.

Pavel VI. napsal: „Pro nás platí jen jedno: člověk, a to každý člověk, každé seskupení lidí, ba i celé lidstvo“. … Pravda o rozvoji spočívá v jeho celistvosti: pokud se netýká celého člověka a každého člověka, není rozvoj pravým rozvojem. To je ústřední poselství encykliky Populorum progressio, které platí dnes a navždy. …

Zaostalost má závažnější příčinu než nedostatek myšlení: „nedostatek bratrství mezi jednotlivci i mezi národy“. …

Druhá kapitola
Rozvoj člověka v naší době

Zisk je užitečný, je-li prostředkem nasměrovaným k cíli, jenž mu dává smysl, …, je-li dosahován špatně a bez zřetele na obecné dobro jakožto posledního cíle, představuje riziko, že zničí bohatství a dá vzniknout chudobě.

Existují přehnané formy ochrany poznatků v bohatých zemích, které příliš rigidně uplatňují práva na intelektuální vlastnictví, …

Po … rozpadu takzvaných „antagonistických bloků“ by bylo třeba další celkový rozvoj nově promyslet. … K tomu došlo jen zčásti …

Trh podnítil nové formy soutěžení mezi státy za účelem přitáhnout zahraniční výrobce za pomoci různých nástrojů, jako například nízkých daní a deregulací světa práce. Tyto procesy vedly ke zredukování sítí sociálního zabezpečení …, což vážně ohrožuje práva pracujících, základní práva člověka i solidaritu uskutečňovanou tradičními formami sociálního státu … a ve svém důsledku i dlouhodobý rozvoj.

Odstranění hladu ze světa se v době globalizace navíc stalo také požadavkem, kterým je třeba se zabývat, aby se udržel mír a stabilita planety.

Vědění není nikdy jenom dílem inteligence. Může být zajisté redukováno na kalkul a experiment, ale chce-li být moudrostí schopnou orientovat člověka ve světle prvních principů a jeho posledních cílů, musí být „ochuceno solí lásky“.

Morální hodnocení a vědecké bádání musí růst společně.

Třetí kapitola
Bratrství, ekonomický rozvoj a občanská společnost

Samotný ekonomický systém by všeobecným praktikováním spravedlnosti získal, neboť první, kdo by měl prospěch z rozvoje chudých zemí, by byly země bohaté.

Ekonomická činnost nemůže vyřešit všechny sociální problémy pomocí jednoduchého rozšíření tržní logiky. … Ekonomická sféra není ani eticky neutrální ani svou povahou nelidská a antisociální. Náleží k činnosti člověka a právě proto, že je lidská, musí být strukturována a institucionalizována eticky. …

Před časem možná bylo myslitelné nejprve svěřit ekonomice vytváření bohatství a potom přidělit politice úkol jeho rozdělování. Dnes se to všechno jeví jako obtížnější, vzhledem k tomu, že ekonomické aktivity nejsou uzavřeny na omezeném území, přičemž autorita vlád je nadále pouze lokální. Požadavky spravedlnosti se proto musí respektovat již od počátku ekonomického procesu a nikoli až potom nebo jen okrajově.

Dobročinnost se liší od postoje dám, abych měl, jež je vlastní logice směny, i od postoje dám z povinnosti, tedy od logiky veřejného chování uloženého státními zákony. … Trh dobročinnosti neexistuje a dobročinné postoje nelze vymáhat prostřednictvím zákonů. Přece však trh i politika potřebují lidi, otevřené vzájemnému obdarovávání.

Moderní technologická mentalita může svádět k myšlence, že investování je záležitostí pouze technickou a nikoli také lidskou a etickou.

… „globalizace a priori není ani dobrá, ani špatná. Bude tím, co z ní lidé učiní“. … Rozšíření sféry blahobytu na světové úrovni se proto nesmí brzdit sobeckými či protekcionistickými projekty a jednostrannými zájmy. …

Čtvrtá kapitola
Rozvoj narodů, práva a povinnosti, životní prostředí

43. … Mnozí lidé dnes tíhnou k domněnce, že nejsou nikomu kromě sebe nic povinováni. Domnívají se, že jsou nositeli pouze práv, a narážejí často na velké překážky při dozrávání k odpovědnosti za integrální rozvoj svůj i těch druhých. … práva předpokládají určitý rámec povinností, bez nichž by se proměnila na svévoli. Jsme dnes svědky tíživého protikladu. Zatímco na jedné straně jsou vymáhána práva, jež mají ráz libovolnosti a postradatelnosti, a vznáší se nárok na jejich uznání a šíření veřejnými strukturami, na druhé straně jsou zneuznávána a znásilňována elementární a základní práva velké části lidstva. …

Pokud jsou však práva založena pouze na usneseních občanských shromáždění, mohou být kdykoli změněna, a proto v obecném povědomí ochabuje povinnost je respektovat a dodržovat. Vlády a mezinárodní Organizace tak mohou zapomenout na objektivitu a „nezadatelnost“ práv a považovat je prostě za výsledek společného usnesení. … Takovéto postoje kompromitují autoritu mezinárodních organizací zejména v očích zemí, které nejvíce potřebují rozvoj. Ty totiž požadují po mezinárodním společenství, aby přijalo za svou povinnost pomáhat jim k tomu, aby byly „budovateli své vlastní šťastné budoucnosti“, aby tak na sebe vzaly své povinnosti. Vzájemné sdílení povinností aktivizuje mnohem více než pouhé vyžadování práv. …

48. Téma rozvoje je dnes silně vázáno také na povinnosti, které vyplývají ze vztahu člověka k přirozenému životnímu prostředí. Bůh ho daroval všem a jeho užívání pro nás představuje odpovědnost vůči chudým, vůči budoucím generacím i celému lidstvu. Pokud se příroda a v první řadě lidská bytost považuje za plod náhody či evolučního determinismu, ve svědomí se oslabuje vědomí odpovědnosti. Pokud nedokážeme v přírodě vycítit náměty k dokončování a úkoly k naplňování, dopadne to buď tak, že ji považujeme za nedotknutelné tabu anebo naopak, že ji zneužíváme. Oba tyto postoje nejsou v souladu s křesťanským pohledem na přírodu, plod Božího stvoření.

… Příroda je nám k dispozici nikoli jako „shluk náhodně rozesetých odpadků“, nýbrž jako dar Stvořitele, který určil její vnitřní řád, aby z něj člověk čerpal nutné ukazatele k její „ochraně a k péči o ni“. Je však třeba také zdůraznit, že pravému rozvoji odporuje, pokládá-li se příroda za důležitější než samotná lidská osoba. Takovýto přístup zavádí novopohanské postoje nebo nový panteizmus; … přírodní prostředí není jenom matérie, kterou lze disponovat podle našeho zalíbení, ale podivuhodné dílo Stvořitele, jež v sobě nese určitou gramatiku, která poukazuje na účelnost a kritéria moudrého a nikoli účelového užívání. … Naprosté zredukování přírody jen na celek pouhých teoretických údajů vede ke vzniku zdroje násilí proti spojení se životním prostředím a dokonce k odůvodňování postojů nerespektujících samotnou přirozenost člověka. Tu totiž tvoří nejen matérie, ale také duch, a jako taková oplývá transcendentními významy a cíli, jichž je třeba dosáhnout, a má normativní charakter také pro kulturu. Člověk interpretuje a utváří životní prostředí pomocí kultury, která je orientována odpovědnou svobodou, dbající příkazů mravního zákona. Plány integrálního lidského rozvoje proto musí brát v úvahu příští generace a musí se vyznačovat mezigenerační solidaritou a spravedlností a brát ohled na mnohotvárné oblasti: ekologickou, právní, ekonomickou, politickou a kulturní.

49. Otázky spojené s péčí a ochranou životního prostředí musí dnes nutně brát v úvahu energetickou problematiku. Hromadění zásob pro výrobu energie z neobnovitelných zdrojů, jež vytvářejí některé státy, mocenské skupiny a podniky, totiž představuje vážnou překážku pro rozvoj chudých zemí. Ty nemají ekonomické zdroje ani pro přístup k existujícím neobnovitelným zdrojům, ani na financování výzkumu nových a alternativních zdrojů. Spekulativní nákup přírodních zdrojů, které se v mnoha případech nacházejí právě v chudých zemích, plodí vykořisťování a časté konflikty mezi národy i v jejich nitru. Tyto konflikty se často vedou právě na půdě oněch zemí a jejich bilancí jsou obrovské ztráty na životech, ničení a další úpadek. Mezinárodní společenství má za úkol neodkladně nalézt institucionální cesty, jak zavést pořádek do využívání neobnovitelných zdrojů za účasti také chudých zemí tak, aby se budoucnost plánovala společně.

… Technologicky vyspělé společnosti mohou a nyní i musí zmenšovat vlastní energetickou spotřebu jednak proto, že výrobní činnosti se umenšují, jednak proto, že mezi občany se šíří větší ekologická vnímavost. Kromě toho je třeba dodat, že dnes je možné zvyšovat energetickou účinnost a zároveň dosahovat pokroku při hledání alternativních energií. Je však také zapotřebí celoplanetární redistribuce energetických zdrojů, aby k nim měly přístup také země, které je postrádají. Jejich osud nelze ponechat v rukou toho, kdo přijde první, anebo logice silnějšího. Jde o závažné problémy, pro jejichž náležité vyřešení se od všech vyžaduje, aby svědomitě vážili důsledky, které dopadnou na nové generace, zejména na množství mladých lidí v chudých národech, kde je index porodnosti obzvláště vysoký, a kteří „se dožadují účasti na budování lepšího světa“.

50. Tato odpovědnost je globální, protože se netýká jenom energie, ale celého stvoření, které nesmíme novým generacím zanechat ochuzené o jeho zdroje, z nichž mnohé nejsou obnovitelné. Člověku je dovoleno uplatňovat odpovědnou vládu nad přírodou, aby ji chránil, měl z ní užitek a také ji kultivoval novými způsoby a pokročilými technologiemi, aby mohla důstojně hostit a dávat obživu populaci, která ji obývá. Na této naší Zemi je prostor pro všechny; na ní musí celá lidská rodina nalézt zdroje nezbytné k důstojnému životu s pomocí samotné přírody, daru Boha svým dětem, a s vynaložením vlastní práce a vlastní vynalézavosti. Musíme však upozornit na závažnou povinnost předat zemi novým generacím v takovém stavu, aby ji také ony mohly důstojně obývat a dále kultivovat. To v sobě zahrnuje závazek rozhodovat společně po odpovědném zvážení, jakou cestou se ubírat, s cílem posílit alianci mezi lidskou bytostí a životním prostředím, které má být zrcadlem stvořitelské lásky Boha, od něhož pocházíme a k němuž jdeme. Je žádoucí, aby mezinárodní společenství umělo ocenit náklady, které nyní přenáší na nové generace, a neváhalo dát je hned zaplatit těm, kdo bezuzdně a škodlivě využívají prostředí, v němž žijeme. Ochrana životního prostředí, zdrojů a klimatu vyžaduje, aby všichni mezinárodně zodpovědní představitelé konali společně a dokázali, že jsou připraveni jednat v dobré víře při zachovávání zákonů a v solidaritě k nejslabším regionům planety. …

51. Způsoby, jakými lidstvo zachází s životním prostředím, závisejí na způsobech, jakými zachází samo se sebou, a naopak. To vybízí dnešní společnost k vážnému přehodnocení svého životního stylu, který v mnoha částech světa inklinuje k požitkářství a konzumerismu, bez ohledu na škody, jaké z toho plynou. Je nutná účinná změna mentality, která povede k přijetí nových stylů života, „v nichž by určujícími prvky při rozhodování o spotřebě, šetření a investicích bylo hledání pravdy, krásy, dobra a spojení s ostatními v zájmu společného růstu“. Každé porušení solidarity a občanského přátelství působí škody životnímu prostředí, stejně tak jako zhoršení životního prostředí vyvolává nespokojenost v sociálních vztazích. Příroda je zejména v naší době natolik integrována do sociálního a kulturního pohybu, že už téměř nepředstavuje nezávisle proměnnou. Eroze a vyčerpanost půdy některých zemědělských oblastí jsou také plodem zbídačení populací, které je obývají, a jejich zaostávání na rovině poznání. Podnícením ekonomického a kulturního rozvoje těchto populací se také chrání příroda. A kromě toho, kolik jen přírodních zdrojů je ničeno válkami! Pokoj národů a mezi národy by také umožnil větší ochranu přírody. Hromadění zásob zdrojů, zejména vody, vyvolává konflikty, které devastují dotčené národy. Pokojná dohoda o užívání zdrojů může chránit přírodu a současně blahobyt zainteresovaných společností.

Církev má odpovědnost za stvoření a musí tuto odpovědnost uplatňovat také na veřejnosti. A když tak činí, má bránit nejenom zemi, vodu a vzduch, dary stvoření, které patří všem. Má hájit především člověka proti sebezničení. Je nutné, aby existovalo něco jako správně pojímaná ekologie člověka. Přírodní úpadek je totiž úzce spjat s kulturou, která utváří lidské soužití; je-li uvnitř společnosti respektována „humánní ekologie“, pak z toho má prospěch také ekologie životního prostředí. Tak jako jsou lidské ctnosti mezi sebou spojeny, takže oslabení jedné vystavuje riziku ty ostatní, tak také ekologický systém stojí na respektování plánu, který se týká jak zdravého soužití ve společnosti, tak i dobrých vztahů k přírodě.

Na ochranu přírody nestačí jen oživovat nebo omezovat ekonomiku a nestačí ani vhodná osvěta. Jsou to důležité nástroje, ale rozhodujícím problémem je celkový morální stav společnosti. Pokud není respektováno právo na život a přirozenou smrt, zavádí-li se umělé početí, těhotenství a narození člověka, jsou-li lidská embrya obětována výzkumu, pak běžné svědomí končí u ztráty pojmu humánní ekologie a s ním také ekologie životního prostředí. Je tady rozpor, žádá-li se po nových generacích respekt k životnímu prostředí, a přitom jim výchova a zákony nepomáhají respektovat sebe samy. Kniha přírody je jedna a nedělitelná, jak po stránce životního prostředí, tak po stránce života, sexuality, manželství, rodiny, sociálních vztahů, jedním slovem integrálního lidského rozvoje. Povinnosti, které máme vůči životnímu prostředí, se pojí s povinnostmi, které máme vůči lidské osobě chápané samostatně i ve vztahu s druhými. Nelze vymáhat jedny a pošlapávat druhé. Toto je závažný protiklad dnešní mentality a praxe, která ponižuje lidskou osobu, otřásá životním prostředím a škodí společnosti.

52. Pravdu a lásku, kterou pravda odkrývá, nelze vyprodukovat nebo zhotovit. Lze je jedině přijmout. …

Pátá kapitola
Spolupráce lidské rodiny

Rozvoj národů závisí především na uznání, že tvoří jedinou rodinu,

Rozum neustále potřebuje, aby byl očišťován vírou, a to platí také pro politický rozum, který se nemá považovat za všemohoucí. Také náboženství stále potřebuje být očišťováno rozumem.

„Věřící i nevěřící jednomyslně soudí, že všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení“. …

Princip subsidiarity je třeba udržovat v těsném spojení s principem solidarity a naopak, protože subsidiarita bez solidarity upadá do partikularismu nebo privatizace, a stejně tak solidarita bez subsidiarity upadá do asistencialismu, který ponižuje toho, kdo je v nouzi.

Společnosti technologicky vyspělé nemají zaměňovat svůj technický rozvoj za domnělou kulturní nadřazenost, ale mají v sobě objevit někdy zapomenuté ctnosti, které umožnily v průběhu dějin jejich rozkvět.

Je zapotřebí, aby se finanční sektor jako takový – s nutně obnovenými strukturami a způsoby fungování po jejich špatném používání, které poškodilo reálnou ekonomiku – znovu stal nástrojem zaměřeným na lepší produkci bohatství a na rozvoj.

Řízení světové ekonomiky; ozdravení ekonomik zasažených krizí a preventivní opatření, aby se nezhoršila a nevedla k větším nerovnostem; realizace náležitého integrálního odzbrojení; potravinové a mírové zabezpečení; zaručení ochrany životního prostředí a usměrnění migračních pohybů – to vše si naléhavě žádá existenci světové politické autority, která byla navržena již mým předchůdcem bl. Janem XXIII. Takováto autorita se bude muset řídit právem, důsledně se držet principů subsidiarity a solidarity, být zaměřena na realizaci obecného dobra, zasazovat se o realizaci autentického integrálního rozvoje inspirovaného hodnotami lásky (caritas) v pravdě. Tato autorita bude muset být uznávána všemi a těšit se účinné moci, aby každému zaručovala bezpečnost, dodržování spravedlnosti a respektování práv. Pochopitelně, že bude muset mít pravomoci, aby si u jednotlivých stran zjednala respekt vlastních rozhodnutí, jakož i koordinovaných opatření přijatých na různých mezinárodních fórech. Nestalo-li by se tak, potom by mezinárodní právo i přes velké pokroky dosažené na různých polích bylo ohroženo tím, že bude podmíněno mocenskou rovnováhou těch nejsilnějších. Integrální rozvoj národů a mezinárodní spolupráce vyžadují, aby pro řízení globalizace byl ustanoven vyšší stupeň mezinárodního uspořádání, subsidiárního typu a aby byl konečně uskutečněn sociální řád odpovídající mravnímu řádu a propojení sféry mravní a sociální, politické, ekonomické a občanské, jak je to již načrtnuto ve stanovách Spojených národů.

Šestá kapitola
Rozvoj národů a technika

Rozvoj lidské osoby upadá, pokud si ona nárokuje, že je jedinou tvůrkyní sebe sama. Tak i rozvoj národů upadá, pokud se lidstvo domnívá, že může znovu-vytvářet samo sebe pomocí „divů“ technologie.

Technologický rozvoj může navozovat ideu soběstačnosti techniky, když člověk, kladoucí si pouze otázku jak, nebere v potaz mnohá proč, která jej podněcují k jednání.

Rozvoj národů je často považován za problém finančního inženýrství, otevření trhů, zrušení cel, produktivních investic, institucionálních reforem a v posledku tedy pouze za technický problém. Rozvoj je nemožný bez vhodných lidí, bez ekonomických pracovníků a politiků, kteří ve svém svědomí silně pociťují výzvu obecného dobra.

Také mír je někdy ohrožen tím, že je považován za technický produkt, plod pouhých dohod mezi vládami či iniciativ směřujících k zajištění účinné ekonomické pomoci.

Rozum bez víry, přitahován pouhým technickým konáním, je odsouzen ztratit se v iluzi vlastní všemohoucnosti. Víra bez rozumu riskuje, že se odcizí konkrétnímu životu lidí.

Závěr

Před enormními problémy rozvoje národů, které nás téměř přivádějí k malomyslnosti a kapitulaci, nám přichází na pomoc slovo Pána Ježíše Krista, který nám oznamuje: „Beze mne nemůžete dělat nic“ a povzbuzuje nás: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“. Před nesmírností práce, kterou je třeba vykonat, nás podporuje víra v přítomnost Boha u těch, kdo se v jeho jménu sjednocují a pracují pro spravedlnost. Humanismus, který vylučuje Boha, je nehumánní humanismus.

Rozvoj potřebuje křesťany s rukama vztaženýma k Bohu v prosebném gestu modlitby, křesťany vedené vědomím, že plná láska k pravdě, caritas in veritate, z níž vychází autentický rozvoj, není vytvořena námi, ale je nám darována.

V Římě u sv. Petra, na Slavnost sv. Petra a Pavla 29. června 2009, v pátém roce mého pontifikátu
BENEDIKT XVI.

Celý text encykliky je dostupný na stránkách Radia Vatikán
Jednotlivé kapitoly:
Úvod
První kapitola
Druhá kapitola
Třetí kapitola
Čtvrtá kapitola
Pátá kapitola
Šestá kapitola a Závěr