Demagogie nezná mezí

A/ Demagogie zachvacuje Česko

Za všechno může vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu 237/2014 Sb. (novela k vyhlášce 194/2007 Sb.), při jejíž formulaci její tvůrci defektně zneužili popis k článku 9 „Směrnice Evropského parlamentu a rady Evropské unie z 5. října 2012“.

Češi, kterým je jedno, co slovo „měřák“ znamená, podle uvedených legislativních zmetků udávají své sousedy a volají po „inkvizici“ vůči zdravému lidskému rozumu.

Státní energetická inspekce začala konat a kvůli legislativnímu zmetku Ministerstva průmyslu a obchodu zahajuje trestání (zdravým rozumem uvažujících) občanů pokutami do 50 tis. Kč a společenstev či družstev až 200 tis. Kč. Viz některé články v médiích.

V čem spočívá zmetek legislativy?

Citovaná směrnice 2012/27/EU kromě jiného v článku 9, popisuje v odst. 3. „... se nainstalují se do 31. 12. 2016 individuální měřiče spotřeby, aby bylo možné měřit spotřebu tepla u každé jednotky, je-li to technicky proveditelné a nákladově efektivní.“

Podle zákona o metrologii je měřičem tepla výhradně přístroj, který přímo měří a ukazuje spotřebované teplo v jednotkách J (džaul), GJ (gigadžaul), nebo Wh (ve wathodinách, či kilowathodinách). Takový přístroj se odjakživa jmenuje KALORIMETR, v elektrice ELEKTROMĚR a u plynu PLYNOMĚR a nikoliv měřák, to se snad učí již na základní škole. Existující indikátory jsou prosté teploměry.

Předem lze tyto tzv. individuální měřiče tepla zařadit do kategorie technicky proveditelných pouze v nepatrném počtu případů, jelikož to geometrie zapojení těles na rozvody vytápění neumožňuje a nákladově je to naprosto neefektivní (kalorimetry jsou drahé).

Citace směrnice pokračuje:

„Pokud použití individuálních měřičů (rozuměj kalorimetrů) není technicky proveditelné, nebo není nákladově efektivní, použijí se pro měření spotřeby tepla na každém radiátoru individuální indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění, pokud členský stát neprokáže, že instalace těchto indikátorů by nebyla nákladově efektivní. V těchto případech lze zvážit alternativní nákladově efektivní metody měření spotřeby tepla.“

Formulace první citované věty o použití individuálních měřičů má naprosto jasné myšlenkové jádro v tom, že se jedná o měření spotřeby tepla pro rozdělování nákladů na vytápění. Lepší by byla formulace stejného významu, tj. „individuální indikátor pro měření spotřeby tepla“.

Poslední věta opět zcela srozumitelně formuluje, že i alternativní nákladově efektivní metody musí měřit spotřebu tepla, tedy nikoliv jen teplotu.

B/ Stát neví jak a kde šetřit teplem – odnese to výhradně občan pod nátlakem demagogie

Indikátor, který měří jen a jen teplotu, a ani kalorimetr, který měří množství tepla, není přístrojem, který by sám o sobě uspořil jakékoliv teplo.

O tom, zda bude spotřeba tepla vysoká, rozhodují jen tepelně technické vlastnosti ochlazovaných stěn, stropů, podlah a oken místnosti, udržování stanovené teploty pomocí termostatické hlavice a tepelné zisky z oslunění či z domácí činnosti, vč. vnějších klimatických podmínek.

Od člověka se pro zachování tepelné pohody nic jiného nežádá, než aby trvale ponechal správně nastavenou termostatickou hlavici, která jediná dokáže ušetřit nejvíce tepla.

Pokud se chceme považovat za členy civilizované společnosti, pak musí platit, že z mnoha důvodů nemůžeme sedět u ohně a kochat se v kožichu z medvěda, jak jiskry a kouř romanticky odlétají do nebe...

Odborná zdravotnická a technická veřejnost popsala a stanovila pravidla pro vytápění a vytváření tepelné pohody, která jsou také zakotvena například ve Vyhlášce 194/2007 Sb., která navazuje na řadu předchozích obdobných předpisů.

Citovaná vyhláška jasně stanovuje, že se má v drtivé většině s definovanými přípustnými odchylkami vytápět na základní teplotu v obytných a pobytových místnostech na teplotu vzduchu 21 °C (měřeno běžným teploměrem).

Tepelné pohodě při této teplotě odpovídá i roční spotřeba tepla, jde tedy o základní spotřebu, která zaručuje základní životní potřebu člověka, jakýkoliv nátlak na její snižování je ze zdravotního hlediska nepřípustný a snižují-li někteří občané vytápění pod tuto teplotu, systematicky a vědomě na úkor sousedů odebírají sousedovo teplo ve svůj prospěch – zdarma! Žádná metoda rozdělování nákladů „neumí“ určit správně onu „základní složku“, od které se odvíjí nesmyslné platby.

Zvýšenou teplotu vzduchu o 2 °C lze docílit zvýšenou spotřebou tepla až o 12–20 %, kterou zaplatí podle dikce legislativy i ti, kteří vytápějí jen na 21 °C – tedy doplácejí na ty s vyšší teplotou, kteří si to údajně zaplatí sami.

Otopná soustava je vždy navržena projektem tak, aby bylo technicky zajištěno právo každého občana na tepelnou pohodu podle projektu, tj. odpovídající teplotě vzduchu 21 °C s přípustnými plusovými odchylkami podle typu a polohy místnosti.

Tento stav jsou schopny nejekonomičtější formou zajistit výhradně dvě věci,

1. nastavení a automatické udržování fyzikálně správné teploty otopné vody, která nepřipustí přetápění = bezpečně zaručuje minimalizaci spotřeby tepla podle klimatických podmínek
2. trvalé nastavení termostatické hlavice na tělese (nejen radiátoru) na projektovanou hodnotu teploty vzduchu, která zaručuje vytápění podle pravidel vyhl. 194/2007 Sb. a udržuje správnou tepelnou pohodu.