Kvalita a ruční opracování stavebního dřeva pro konstrukční opravy
Rozsáhlé terénní zkušenosti při opravách dřevěných konstrukcí ukazují na dva základní limitující faktory kvality odvedené práce, které se často různými způsoby obcházejí či zjednodušují. V první řadě je to kvalita dřeva při opravách (výměny, protézy) a z ní vyplývající problémy při nedodržení doporučených kritérií pro výběr vhodného materiálu, s ohledem na dlouhodobou koexistenci nového dřeva s původním materiálem. Ve druhém případě jsou velmi vlivným faktorem způsoby opracování dřeva, kdy se pro své výhody preferované tradiční způsoby z různých důvodů nahrazují imitacemi bez jakýchkoliv přínosů. V tomto článku se budeme vzhledem k jeho omezenému rozsahu věnovat pouze nejkřiklavějšímu případu, a tím je opracování kulatiny tesáním.
Úvod
V roce 1995 provedl po dlouhé době normalizačních pořádků jeden z autorů (Petr Růžička) zcela rukodělnou tradiční řemeslnou opravu barokního krovu kostela v Rancířově (okr. Jindřichův Hradec). Vedle natesání potřebných trámů šlo i o první současné použití celodřevěných spojů při nastavování poškozených prvků. V roce 2000 už byly celodřevěné spoje plně využity při opravě významné památky (obnova dřevěných konstrukcí hradu Karlštejn). Řemeslný přístup v té době vzbudil v odborné obci spíše odpor. Proti tesání bylo namítáno, že bude příliš drahé, jelikož málo zkoumané historické krovy byly považovány pouze za účelové – z kunsthistorického hlediska nezajímavé – konstrukce. V případě celodřevěných spojů byly výtky vedeny na omezenou statickou únosnost. Přestože se to ukázalo jako mylné, byl odpor houževnatý. Aby bylo normální požadovat při obnově významných historických konstrukcí tradiční řemeslnou opravu, se podařilo až po deseti letech. Mezitím se tradiční tesařské práci vyučilo (sice neformální cestou, ale dobře) relativně dost tesařů, kteří se tímto řemeslem živí. Mohlo by se tedy zdát, že návrat tradičního stavebního řemesla do památkové praxe spěje správným směrem. Bohužel tomu tak není. Tím, že vznikla poptávka, začaly se o tuto práci ucházet i větší firmy s nekvalifikovanými řemeslníky, které zacítily příležitost navýšit ceny, aniž by měly vůli své zaměstnance v tradičním řemesle dovzdělat a měly vůbec vůli odvádět kvalitní práci. Nejinak je tomu u některých projektantů a dozorových specialistů (památkáři, TDI), kteří se ve svém životě s živým tradičním řemeslem nesetkávají, jeho principům a provozu zásadně nerozumí, a nejsou tudíž schopni rozeznat, co je kvalitní a co špatná práce. Důsledkem tohoto stavu pak je, že se v poslední době stále častěji setkáváme s opravami, o kterých se veřejně tvrdí, že jde o ukázkovou obnovu historických staveb, a přitom se jedná o opravy špatné, které jdou ruku v ruce s řemeslným kýčem.
Obr. 1: Stavební dvůr při opravě zvonové stolice Bílé věže v Hradci Králové
To je důvodem, proč se aktuálně snažíme nastavit taková projekční a výběrová kritéria, která by pomohla parazitní subjekty eliminovat, aby se k výjimečným zakázkám vůbec nedostaly. Dále si klademe za cíl přirozenou formou seznamovat zainteresované odborníky s principy a provozem tradičního řemesla. Kritéria kvality dřeva a tradičního rukodělného řemesla jsou nově popsány v Metodice tradičního opracování stavebního dřeva pro konstrukční opravy historických staveb (Kloiber a kol., 2020). Vlastní metodika popisuje předpoklady použití a nutné okrajové podmínky, výběr materiálu, manipulaci a skladování kulatiny, technologii opracování (tesání, štípání a řezání), skladování opracovaných prvků až po samotnou konstrukční sanaci, kde je na konkrétních příkladech konstrukčních prvků předvedena minimalistická varianta zásahu do původní materie za použití tradičně (ručně) opracovaného dřeva. V metodice jsou prezentovány výsledky experimentálních testů při těžbě dřeva v různých ročních obdobích (zima, jaro, léto); při opracování různými způsoby (řezání, štípání, tesání a kombinace tesání s plavením), při ověření eliminace růstových napětí při výběru dřeva a opracování (výběr dřeva bez přirozených vad a úmyslné zásahy při opracování). Dalším krokem je prezentace tradičního řemesla zpřístupněním významných stavebních realizací odborníkům, ale i veřejnosti, tak jako tomu bylo např. na Křivoklátě v letech 2003–2005, na Točníku v letech 2006–2009 či v Hradci Králové pod katedrálou v roce 2015 (obr. 1). Zainteresovaným odborníkům se navíc snažíme nabídnout možnost individuální konzultace.
Kvalita dřeva
Kvalita použitého materiálu významně ovlivňuje provedení a trvanlivost realizované konstrukční opravy. Kvalitu dřeva lze zajistit vhodným výběrem kulatiny (na stojato nebo na vývozním místě přímo v lese či na manipulačním skladě). Výběr na manipulačním skladě je nejčastější, ovšem bez možnosti hodnocení původu kulatiny. Na manipulačním skladě je často namíchaná kulatina z různých stanovišť, s tím souvisí i rozdílnost kvality. Pro hodnocení kvality kulatiny jsou důležitá níže uvedená kritéria.
Doba těžby je optimální v době vegetačního klidu (prosinec až únor). Čerstvé dřevo není vhodné při opravách na okamžité zabudování do konstrukce, optimální situace nastává ve chvíli, kdy se po skácení kulatina tradičně opracuje na požadované profily, které se nechají několik měsíců odležet (minimálně 6, ideálně 12 měsíců), až poté dochází k zabudování do opravované konstrukce. Maximální požadovaná vlhkost dřeva v případě protézování je 20 %, při této vlhkosti již nedochází k výraznému sesychání a deformacím, které jsou nežádoucí např. při výrobě celodřevěných spojů (Kunecký a kol., 2015). Hustota dřeva by se měla podobat původně použitému materiálu. Tu lze stanovit pro každou konstrukci individuálně, např. pomocí přístrojových diagnostických metod (detailně popsáno v Kloiber a Drdácký, 2015), nebo použít dřevo s minimálně čtyřmi letokruhy na 1 cm přírůstu smrkového či jedlového dřeva. Čtyři a více letokruhů na 1 cm garantují dřevo s požadovanou hustotou a eliminují dřevo s růstem na nevhodných stanovištích pod 600 m n. m. Takové dřevo roste u nás v horských oblastech či ve vyšších partiích Českomoravské vrchoviny. Výrazná sukovitost negativně ovlivňuje mechanické vlastnosti např. oslabených prvků při protézování, kdy plátování oslabuje prvek na polovinu a potom je zásadní, aby průměr suků nebyl větší než 1/10 výšky prvku a jejich umístění nebylo v těsné blízkosti šikmočelné dosedací plochy nastavovacího spoje.
Obr. 2: Eliminace růstového napětí při tradičním opracování dřeva pomocí klínkování
Biotické poškození, jako je dřevokazný hmyz v aktivním stadiu a hniloba v jakémkoliv stadiu, se nepřipouští. Norma na hodnocení kvalitativních tříd konstrukčního dřeva připouští zamodrání, které ovšem zvyšuje navlhavost dřeva, a tím vzniká vyšší riziko napadení biotickými škůdci. I v případě zamodrání je vhodné se takovému dřevu zcela vyhnout. Tlakové dřevo by mělo být eliminováno na minimum, nikdy neosazovat tlaková dřeva na tahovou stranu ohýbaného prvku, neboť takové dřevo má výrazně nižší mechanické vlastnosti. Točitost kulatiny před opracováním by neměla přesáhnout 30 mm na 1 m délky výřezu, neboť při větší točitosti dochází při vysychání k výrazné rotaci prvků. Za předpokladu, že se točitost směrem ke středu kulatiny posouvá směrem doleva (typické pro smrk), je možné při opracování a úběru větší tloušťky materiálu připustit pravotočivou kulatinu (až 50 mm na 1 m délky výřezu). V případě levotočivé kulatiny je bezpečná pouze minimální točitost, která se blíží 0. Eliminaci růstového napětí po těžbě je možné provést máčením kulatiny ve vodě. Při vysychání opracovaných prvků za účelem minimalizace velikosti výsušných trhlin se používá např. klínkování (obr. 2).
Tradiční opracování dřeva
Tradičním opracováním stromové kulatiny je míněno buď tesání – osekání rostlého dřeva po vláknech (ať už jde o výrobu trámu z kulatiny – omítání ploch na kulatině, nebo o křesání na špalku – opracování malého prvku), nebo omítání a rozmítání ruční jedno- či vícemužnou pilou, anebo dělení kulatiny štípáním s následným přitesáním štípané líce.
Obr. 3: Nízká práce na zemi, tesař couvá
My zde popíšeme z výše uvedených důvodů proces tesáním. Pro něj jsou charakteristické tři úkony: vrubování, hrubování a lícování.
Vrubování – tesař rozděluje odsekávanou krajinu kulatiny příčnými záseky (vruby) na kratší úseky. Účelem je usnadnění následující operace hrubování.
Hrubování – tímto úkonem si tesař nahrubo odštípává (odsekává) přebytečnou část dřeva.
Lícování – tesař odstraňuje pouze slabou vrstvu (od 5 do 20 mm), tj. opracování líce podle vyšnořené linky už načisto.
Obr. 4: Vysoká práce na kozách, tesař jde dopředu
Při geneticky původní nízké práci, kdy opracovávané dřevo leží na zemi nebo na nízkých podkladcích, tesař couvá (obr. 3). Sekera při úderu proniká do otesávané kulatiny nejprve patou želízka. Vzhledem k tomu, že údery sekery končí v úrovni pod lokty tesaře, záštěpek klesá – vzhledem k podélné ose otesávané líce. To platí jak pro sekery s dlouhým, tak s krátkým toporem.
Při vysoké práci (na kozách) jde tesař naopak směrem dopředu za sekerou (obr. 4). Záštěpek pak v mírném v úhlu směrem od tesaře stoupá. Výjimečně při „nadbíhání“ před odsekávaný suk nebo při otesávání spodní hrany na podtáčivé kulatině tesař couvá, a záštěpek tudíž klesá. Na první pohled by se mohlo zdát, že ze sklonu záštěpku lze určit, jak tesař tesal. Problém je však v tom, že tesař mohl pracovat zleva i zprava, a tak je orientace záštěpků praváka při vysoké práci a leváka při nízké práci (pochopitelně i naopak) velmi podobná. Proto je třeba stopy po tesání hodnotit v širších souvislostech. (Růžička, 2005)
Obecný charakter tradičního řemesla
Celistvost, jednoduchost a účelnost – řemeslník je u díla od začátku až do konce. Od vyměření profilu tesaného trámu až po zatlučení posledního dřevěného hřebu. To mu umožňuje, aby si předem zvolil z jednoduchých a účelných prostředků ty nejvhodnější, kterými dosáhne vytýčeného úkolu. K dispozici má tradicí prověřené nástroje a technologie. Ty používá přirozeně, aniž by se musel na rutinní práci soustředit.
Přirozenost pohybu (rytmus, uvolnění a koncentrace) – jak na úrovni fyzického, tak i mentálního projevu. Pohybové dovednosti jsou archetypální (úder ostrým nástrojem, uvolněný švih při nápřahu a sevření topůrka při dopadu; rytmus v úderu jak sekerou a palicí do dláta, tak i řez pořízem, hoblíkem či dlátovkou nebo přísně rytmický tah pilou).
Jasné směřování a vnitřní porozumění věci – tradiční zkušenost s realizaci díla je v lecčems podobná situaci závodníka lyžaře (jen v jiném velmi zpomaleném a uvolněném tempu s mnohem větší škálou duševních a tělesných dovedností). Tak jako závodník je již před samotným startem plně soustředěn na cíl i výsledek; mentálně projíždí závodní dráhu a přemýšlí o tom, kde a jak zareaguje na její zvláštnosti. Jakmile vyrazí, už se soustředí na přibližující se branku, ale jakmile nasadí před brankou do oblouku, svou pozornost přesouvá již k další brance, aniž by přitom ztratil horizont cíle, jelikož mu to umožňuje spontánní přirozený pohyb těla. Jakmile řemeslník rozměří (kulatinu, spoj, vazbu), může se přestat soustředit. Manuální práce (tesání, řezání, dlabání atd.) je více či méně zažitá spontánní činnost posilovaná dlouhodobou praxí. Dobrý řemeslník tak získá čas, buď k opětovnému promýšlení dalšího postupu prací, nebo k oddechu. Přirozené uvolnění času pro spontánní opakované poměření prožité zkušenosti s předpokladem je podmínkou pro získání, procvičování a upevňování praktického rozumu (Fronésis).
Pružnost a přizpůsobivost – tradiční řemeslo je, jak je patrno z již řečeného, bytostně hermeneutické a hypostatické. Pracovník cyklicky dělá stále totéž, ale vždy více či méně ve změněné situaci. Většina používaných nástrojů je univerzální (sekerou můžeme sekat, štípat i hoblovat). Spolu s praktickým rozumem řemeslník získává volnost pro řešení nečekaných obtíží. Na jedné straně má totiž volnost ve využití jednoduchých rutinně zvládnutých prostředků (základní podmínka improvizace), které se z druhé strany pevně opírají o časem prověřenou tradici (jistota v předpokládaném).
Strojní opracování dřeva
Je na půli cesty od řemesla k tovární výrobě. Ta je charakteristická tím, že jednotlivé procesy výroby od sebe přísně odděluje. Při opracování kulatiny strojník pomocí rámové, pásové, kotoučové pily či jiného stroje tváří materiál do požadované velikosti. Zde žádný čas na uvolnění a přemýšlení není, protože rychlost řezného nástroje jeho reakce předbíhá, strojník se proto musí podvědomě soustředit, tak jako řidič, na neočekávané brzdění. K chybě může dojít v okamžiku. Mnohé z nás paradoxně zvládnutí mobilního stroje (auta, motorové pily, hoblíku) podněcuje k riskování. Strojník se soustředí na rozdíl od tradičního tesaře na jednotlivost – velikost opracovávaného prvku. Naproti tomu tesař při tradičním opracování uvažuje o prvku, především jak bude v konstrukci zabudován. Při opravě historického (u nás především tesaného) dřeva jsou tak zajištěny návaznosti rozměrové, materiálové, kvalitativní i návaznosti předem nedefinovatelné, které se objevují až po zásahu do konstrukce.
Nepřijatelná varianta opracování dřeva nastává ve chvíli, kdy je strojním způsobem, ze zištných důvodů, bez výše uvedených souvislostí připraven prvek s nadměrkem a na závěr provedena imitace tradičního opracování (např. přitesání nařezaného trámu širočinou).
Proč je nepřijatelné náhražkové řešení tradičního opracování? Z důvodu kýčovitosti – pouze pro vnější zjev – povrchní efekt! Konečné opracování sekerou (zbytková stopa; rozmístění oblin – sterilita hranolovitosti) je totiž jiné, než je tomu u celostního tradičního postupu (zde se totiž vedle záměrné asymetrie profilu nebo konicity – přirozeně rozmístěných oblin vyskytují hojně i nechtěné stopy po vrubování, hrubování).
Co je řemeslný kýč
Obr. 5: Řemeslný kýč na příkladu roubené stěny kostela sv. Kateřiny v Ostravě-Hrabové
Kýč obecně: je odvrat od věcnosti. Stav myšlení, při kterém se už nezaobíráme věcí samotnou, ale zaobíráme se tím, jak si tuto věc představujeme (Rezek, 1991). V kýčovitém provedení (napodobování) starého řemesla to vypadá tak, že už nepřemýšlíme o tom, jaká byla použita dobová technologie (která se vypořádala s individuálností konkrétní stavby) a jak bychom v souladu s ní měli opravu či rekonstrukci historického artefaktu správně realizovat. Ale přemýšlíme o tom, jak to pomocí zaběhnutých jednoduchých soudobých dovedností udělat, aby naše oprava (rekonstrukce) vypadala jako tradiční řemeslná (např. roubená stěna kopie vyhořelého kostela sv. Kateřiny v Ostravě-Hrabové, obr. 5).
Závěr
Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba jakýkoli řemeslný kýč jednoznačně odmítnout! Při opravách dřevěných konstrukcí historických staveb by měly být tradiční řemeslné postupy odpovídající době vzniku po vzoru z lékařství lege artis první volbou! A teprve v případě omezených finančních prostředků, časové nouze či jiné okolnosti je možné používat a přiznat strojní opracování (tedy od nařezání prvků strojem až po konečnou povrchovou úpravu strojním frézováním). Takový zásah do historické konstrukce je potom na první pohled jasný a nijak nezpochybnitelný.
Obr. 6: Štípání kulatiny a následné lícování štěpných ploch půlkuláčů ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm za účasti školáků
Poděkování
Příspěvek byl vytvořen za finanční podpory grantového projektu DH23P03OVV005 „Prevence a údržba dřevěných konstrukcí v památkovém zájmu“, programu NAKI III, jehož poskytovatelem je Ministerstvo kultury ČR.
Reference
- KLOIBER, M., DRDÁCKÝ, M.: Diagnostika dřevěných konstrukcí. Kniha, Informační centrum ČKAIT, Praha, 2015. ISBN: 978-80-87438-64-0, 168 s.
- KLOIBER, M., RŮŽIČKA, P., TIPPNER, J., KUNECKÝ, J.: Metodika tradičního opracování stavebního dřeva pro konstrukční opravy historických staveb. Certifikovaná metodika, 2020. ISBN: 978-80-86246-71-0.
- KUNECKÝ, J., FAJMAN, P., HASNÍKOVÁ, H., KUKLÍK, P., KLOIBER, M., SEBERA, V., TIPPNER, J.: Celodřevěné plátové spoje pro opravy historických konstrukcí. Metodika pro návrh a výrobu celodřevěných tesařských spojů. Certifikovaná metodika, 2016. ISBN: 978-80-86246-64-2.
- REZEK, P.: Filosofie a politika kýče, Oikoymenh, Praha, 1990. ISBN: 80-85-241-04-8, 110 s.
- RŮŽIČKA, P.: Trasologie tesařských seker – stopy po nástrojích, které vznikají při opracování dřeva při výrobě tesařských konstrukcí. In: Svorník 3/2005, Krovy a střechy, s. 5–30.
Extensive field experience in repairing wooden structures shows two basic limiting factors for the quality of the work, which are often circumvented or simplified in various ways. Firstly, the quality of the timber used for repairs (replacements, prostheses) and the resulting problems in not following the recommended criteria for selecting the appropriate material, with regard to the long-term coexistence of the new timber with the original material. In the second case, the methods of wood treatment are a very influential factor, where, for various reasons, the preferred traditional methods are replaced by imitations without any benefits. In this article, due to its limited scope, only the most obvious case will be discussed, namely the treatment of logs by hewing.