Svět stárne a my stárneme s ním

Když nás před dvanácti lety opustilo 20. století, těžko jsme mohli udělat něco jiného, než mu poděkovat. V jeho průběhu se podařilo – alespoň v části světa – uvést do života revoluční změny. Ve většině případů nešlo o nic více ani méně než realizaci dávných lidských snů: více „věcí“, zábavy, bezpečí... A především více let. Během 20. století se totiž průměrný věk obyvatel světa prodloužil téměř o třicet let. U žen je to zřejmě dokonce mírně nad třicet.

Jak to ale tak bývá, sny nejsou vždy jen příjemné. I ten o delším životě nás v reálu dokázal totiž zaskočit. Vyspělé státy světa v důsledku úspěchu posledního století rychle stárnou a jak stárnou, začínají se bát o svou budoucnost.

Týká se to v podstatě všech. Za oceánem zaplavuje Spojené státy mohutná vlna šedesátníků z generace baby-boomers, tedy dětí z poválečných let. Za dvacet let z nich bude tak početná armáda osmdesátníků, jakou svět nikdy neviděl. A to zdaleka není situace taková jako v Japonsku, kde byste v polovině 21. století ve dvou případech z pěti měli na ulici potkat člověka staršího 65 let.

Stárnutí populace

Evropa na tom v průměru není o nic lépe, i když se najdou jistě výjimky (například Irsko). Starších lidí v důchodovém věku poměrně rychle přibývá, dětí naopak ubývá. V roce 2060 bude v zemích EU lidí nad 65 let dvakrát více než dětí. Lidí starších 80 let by mělo být zhruba stejně tolik jako dětí. A kdyby se měly naplnit odhady prognostiků, přes polovinu dětí, které se dnes narodí ve vyspělých zemích, se dožije sta let a tři čtvrtiny dětí budou žít do svých 75. narozenin.

Země bývalého Československa se drží během této fáze demografické revoluce na špici. Týká se to hlavně České republiky. Ta bude podle demografických předpovědí patřit k jedné z nejstarších na světě, bude mít brzy dokonce více než 40 procent obyvatel ve věku nad 60 let. Situace se ještě zhorší, až zestárnou takzvané „Husákovy děti“, tedy silné populační ročníky narozené v 70. letech 20. století.

Na Slovensku je populace o něco mladší, ale základní demografický trend je tu v podstatě stejný. Přírůstky nových obyvatel se v posledních deseti letech často pohybovaly těsně kolem nuly. Stejně jako zbytek vyspělého světa i náš kout Evropy vstupuje do věku vrásek.

Nová propast, nové možnosti?

Máme sice chabou útěchu, že demografická situace se podle odborníků zřejmě stabilizovala a nemusíme se bát žádného razantního úbytku obyvatelstva, avšak změna, která stojí před námi, je ohromná. Určitě se nedokážeme připravit na všechny její důsledky, některé z nich jsou ale jasné.

Politikové, ekonomové a samozřejmě i my ostatní se musíme dohodnout na podobě penzí. Někteří odborníci se také obávají, že péče o naše seniory bude stát více než třetinu hrubého národního produktu. V nejhorším případě se nebude dostávat ani peněz ani zdravotnického personálu a dokonce ani nemocničních zařízení. Beze změn to tak patrně bude, protože podle statistického úřadu bude v České republice počet seniorů ve věku nad 85 let do roku 2066 zhruba osminásobně vyšší než dnes.

Také není jasné, jak si stárnoucí země dokáží udržet svojí ekonomickou vitalitu, především tváří v tvář mladým národům rozvíjejícího se světa. Dnes stále ekonomicky ještě rozdělený a pouze pomalu se sbližující svět ohrožuje nové rozdělení v podobě těžko představitelné propasti. Ta časem zřejmě zmizí, protože i méně vyspělé země, doufejme, zbohatnou natolik, aby prošly důkladnou demografickou revolucí, jejíž důsledky pociťujeme my nyní.

Optimisticky řečeno jsme tedy v tomto případě vlastně jen o něco „napřed“. To, co se během téhle ohromné změny naučíme a dozvíme, můžeme předat (a prodat) časem dalším, kteří se dostanou do stejné situace. Sen o delším životě byl krásný, a není důvod nechat ho přerůst v noční můru. Času nám na to bylo dopřáno více než všem lidským obyvatelům Země před námi.