logo TZB-info


Tři fatální omyly v rozúčtování nákladů na vytápění bytových domů


© Fotolia.com

Autor předkládá fiktivní rozhovor na téma rozúčtování nákladů za vytápění bytových domů. Otázky vyplývají z jeho zkušeností, na co se lidé nejčastěji ptají a v čem se obvykle jejich názory liší od skutečnosti.


Člověk by očekával, že princip rozúčtování nákladů na teplo, coby prostá účetní operace, bude jasný a všeobecně srozumitelný. To by ale nesměl být postaven na několika účelově vykonstruovaných mýtech, které časem zlidověly, a spousta lidí je proto považuje za jedinou pravdu. Najdou se ale i tací, kteří se zajímají, proč a jak věci fungují. Do následujícího textu, rozděleného do tří tematických celků, jsem shrnul okruh nejfrekventovanějších otázek, na které v rámci této problematiky často narážím.

Omyl č. 1: Jednotlivé byty mohou mezi sebou soutěžit v energetických úsporách

Jak se stane, že stejně velké byty v jednom domě mají diametrálně odlišnou spotřebu tepla?

Zatímco krajní byt v posledním podlaží paneláku postaveného v systému T06B sousedí ze čtyř stran s venkovním prostředím (3 fasády a střecha) a za pátou stěnou je nevytápěný schodišťový prostor, středový byt má jen jednu stranu orientovanou do venkovního prostředí a od schodišťového prostoru ho dělí stěna pouze poloviční velikosti, než je tomu u prvního bytu. Tato skutečnost se nutně musí projevit na rozdílu ve spotřebě tepla obou bytů. A platí to pochopitelně obecně, nejen pro T06B.

A nehraje roli třeba to, že majitel středového bytu topí méně a v krajním bytě možná více větrají?

Roli to hrát může, ale úplně jinou, než by se mohlo zdát. Panelové bytové domy byly projektovány na jednotnou vnitřní teplotu, a proto se u nich záměrně neřešily izolační schopnosti mezibytových dělících konstrukcí, stěn a stropů. Teplo tak v duchu fyzikálních zákonů samovolně a poměrně snadno přechází z míst s vyšší teplotou do míst chladnějších. To, že někdo topí méně, může klidně znamenat, že se nechává vytápět svými sousedy (těmi s vysokou spotřebou) právě prostupem tepla přes dělící konstrukce.

A vliv vysokého větrání je do značné míry mýtus. Pokud je v objektu správně nastavena ekvitermní křivka, odpovídá výkon radiátoru tepelným ztrátám při hygienické úrovni větrání. Pokud by se větralo nadměrně, místnost by bylo obtížné vytopit na projektovanou teplotu pouze prostřednictvím otopné soustavy.

Jak se tedy pozná, kdo se chová odpovědně a kdo teplem plýtvá?

Nesnadno. Jak již bylo naznačeno, vnitřní prostředí bytových domů představuje jeden provázaný celek, v rámci kterého se teplo přelévá z místa na místo. Tím se liší od izolovaných rodinných domů, jež se navzájem neovlivňují, a proto mezi sebou mohou soutěžit o krále úspor. To je v bytových domech nemyslitelné, protože ty fungují na principu spolupráce, nikoliv konkurence. A pokud někdo tyto principy porušuje, tak teplem nešetří, ale teplo krade, což je podstatný rozdíl, který by si měli všichni uvědomit, jakmile kdokoliv přijde s líbivými hesly typu: platím jen za to, co spotřebuji, odpovědné uživatelské chování, a podobně.

Jsou ale známy případy, že v některých bytech je běžná teplota 26 °C a více…

Ano ovšem, někdo může svůj byt přetápět, ale to je pouze důsledek špatně seřízené otopné soustavy, protože funkční výkonová regulace dokáže přetápění úspěšně čelit. Potom je dobré položit si otázku, jestli je namístě trestat člověka za to, že využívá (a možná i nevědomě) chybu systému. Správným a rozhodně účelnějším řešením je přece chybu jednou provždy odstranit. Je to koneckonců v zájmu celého domu, neboť objeví-li se zjevný problém u jednoho bytu, máme jasnou indicii, že nesprávně funguje celý systém. Tak to v případě ústředního vytápění chodí. Buďte si jisti, že na neefektivní otopnou soustavu doplatí ve větší či menší míře nakonec všichni obyvatelé domu.

Omyl č. 2: Měření spotřeby tepla vede k jeho úspoře

Kolik tepla se dá uspořit díky jeho měření?

To by mě taky zajímalo, nevidím totiž mezi měření a skutečnou spotřebou tepla žádnou souvislost. Setkal jsem se sice s lidmi, kteří efekt zavedení měření dokládali meziročním poklesem spotřeby tepla, ale stačilo si porovnat klimatické podmínky během zmíněných dvou otopných období, a bylo okamžitě jasné, že ušetřit musel každý, ať měřil či neměřil.

Ale zavedení povinnosti měřit spotřebu tepla bylo přece prezentováno jako cesta ke zvýšení energetické účinnosti a snížení spotřeby tepla…

Typické přání otcem myšlenky. Měření pouze přináší informaci, jaká je hodnota na výstupu, ale nemá přímý dopad do řízení procesů, na základě kterých byla daná hodnota dosažena. Je tedy pouhým pozorovatelem, nikoliv hybatelem. Funkci hybatele naopak bezvadně plní automatická výkonová regulace, což odborníci v oboru vytápění vědí už desítky let. Respektive plnila svoji funkci bezvadně do okamžiku, než uživatelé dostali pokyn vzít regulaci otopných soustav do svých rukou a řídit se při tom výstupy, které jim dávají poměrové indikátory. A ty o potřebě tepla nevědí vůbec nic…

Uvádí se psychologický efekt, prý je ověřený na příkladu vlivu stylu jízdy na spotřebu paliva u aut.

To je naprosto neporovnatelné. Pominu-li skutečnost, že při výletu na Passo Stelvio naměříte úplně jinou spotřebu při cestě serpentinami nahoru, a úplně jinou při návratu dolů, kdy budete motor používat výhradně k brzdění, což bych opravdu nepřisuzoval rozdílu ve stylu jízdy, tak hlavní odlišnost palubního počítače v autě a poměrového indikátoru na radiátoru spočívá v tom, že zatímco ten první relativně přesně vypočítává momentální spotřebu z úbytku paliva a ujeté vzdálenosti, druhý sleduje údajně střední teplotu radiátoru, vytváří z ní kumulovanou hodnotu, a po skončení topné sezóny ji někdo porovná s hodnotami na jiných radiátorech a z toho odvodí spotřebu tepla. Takže číslo odečtené během zimy z indikátoru je vám bez znalosti náměrů na ostatních indikátorech v domě naprosto k ničemu. Jakpak asi na základě těchto informací ovlivníte své uživatelské chování?

Tady zřejmě zafunguje ten psychologický efekt, ne?

Podle pravidel pro provozování otopných soustav se má byt vytápět na projektovanou teplotu. K jejímu zajištění je ale potřeba úplně jiný výkon radiátoru při venkovní teplotě −5 °C než při +5 °C, a do toho ještě působí v nepředvídatelné výši tepelné zisky. Aby vše bezvadně fungovalo, je otopná soustava vybavena automatickou výkonovou regulací. Představa, že její funkci nahradí uživatel a psychologický efekt, je utopie. Nikdo z nás nemá schopnost vyrovnat se termostatické hlavici, natož pak 24 hodin denně a současně u všech radiátorů v bytě. Nejde o psychologický efekt, jde o víru.

Ale pokud daná víra přinese úspory…

Douglas Adams ve svém Stopařově průvodci po galaxii píše o Džatravartidech z Viltvodlu VI., kteří věří, že vesmír vysmrkla z nosu bytost zvaná Velký zelený Křečopažout. Věřit můžete koneckonců v leccos, ale proč nutit ke sdílení vaší víry i ostatní? V oddělení analýz při MPO zpracovávají pravidelné zprávy o vývoji energetiky v oblasti tepla v Česku. Pokud si dáte práci a doplníte jejich výstupy o další potřebná data, zjistíte, že povinná víra založená na měření tepla teploměrem nějak nefunguje…

Omyl č. 3: Korekci spotřební složky zajistí empiricky vytvořené polohové koeficienty

K čemu vlastně potřebujeme polohové koeficienty?

Dokud se náklady na teplo rozpočítávaly podle podlahové plochy, tak bylo vše logické a jednoduše pochopitelné. Do toho přišel nápad s instalací poměrových indikátorů tepla (říkejme jim raději pouze indikátory, teplo totiž neměří a poměrové v pravém slova smyslu díky korekcím náměrů také nejsou)s ambicí zajistit spravedlivé rozúčtování nákladů. Jakože do té doby spravedlivé nebylo? Zastánci této vize ale zapomněli, anebo vůbec netušili, že existují přirozené rozdíly v energetické náročnosti bytů podle polohy v domě. Bez jejich zohlednění jsou neupravené náměry naprosto nepoužitelné. A tak vznikly polohové koeficienty, prostředek pro korekci indikátorů, který má zajistit objektivitu výsledků.

Jak se polohové koeficienty počítají?

Nejčastěji používanou variantou jsou empiricky stanovené koeficienty. Ty, jak jejich název napovídá, nejsou nijak vypočteny, ale navrženy zkusmo, což by samo o sobě mělo stačit k tomu, velkým obloukem se jim vyhnout. Jejich chybovost je větší než ±50 %. Tuto skutečnost ovšem rozúčtovací společnosti před svými klienty z řad SVJ nebo SBD tají, ale je docela možné, že o ní ani nevědí. O málo přesnější jsou koeficienty vypočítané z návrhové tepelné ztráty objektu. Zde tzv. kvalifikovaný odhad (zajímalo by mě, jakou kvalifikaci k němu dotyční mají) nahrazuje fyzikální výpočet. Potíž je v tom, že bere do úvahy jen polovinu potřebných vstupů. Poslední a zdaleka nejpřesnější variantou je výpočet podle tepelné bilance objektu. Zde se již počítá s místně a časově relevantními daty dávajícími ucelený obrázek o energetické náročnosti každé místnosti.

O problematičnosti empiricky navržených koeficientů slyším poprvé…

Já myslím, že je to celkem přirozené. Obyvatelé bytových domů se většinou v metodice rozdělování nákladů moc neorientují, a pokud ano, nemají k dispozici data, na základě kterých by mohli odhalit páchané křivdy. Očekávat, že na problém upozorní někdo z firem zajišťujících rozúčtování, by bylo dost naivní, a tvůrci legislativy jsou se svojí prací navýsost spokojeni. Tak odkud by měla přijít kritická slova, aby dotyčný nebyl osočen, že jenom kritizuje a nepřináší řešení? Jedině od někoho, kdo vám řekne, jak to udělat lépe. Jestli jsem první, od koho to slyšíte, tak mě to opravdu těší.

Proč jsou empirické koeficienty špatné?

Vždyť se na ně podívejte, nepřijde vám podezřelá jejich nápadná „kulatost“? Někdo je od oka odhadnul na základě jednoho konkrétního domu a vydává je za obecné řešení. Vůbec se nebere v úvahu, že každý dům je jiný. Ony sice na první pohled vypadají stejně, ale konstrukční provedení, různá míra realizovaných stavebních úprav, zateplením počínaje výměnou oken konče, klimatické podmínky v dané lokalitě a vliv okolních objektů, vegetace a terénu, to vše dělá každý dům jedinečným. Navíc jednotlivá otopná období jsou jinak dlouhá, s jinou průměrnou teplotou a jinou intenzitou slunečního záření. To je také třeba brát do úvahy.

A metoda výpočtu podle tepelné bilance takto funguje?

Ano, přesně tak. Výpočet založený na principu ustálených tepelných toků probíhajících v rámci objektu a na rozhraní mezi vnitřním a vnějším prostředím. Žádný nástřel a následné ladění podle síly odezvy ze strany některých nájemníků, ale exaktní vyhodnocování vstupních dat. Žádný psychologický efekt, ale aplikované fyzikální zákonitosti.

Je vůbec možné nějakým způsobem ověřit přesnost, a tedy správnost zvolených polohových koeficientů, respektive potvrzuje praxe navržený postup?

Princip bilanční metody detailně popisuji na svých webových stránkách, nejde o nic jiného než o fyziku, která je praxí důkladně prověřena. Navíc každý fyzikální výpočet je možné zpětně zkontrolovat, tedy i správnost a přesnost výpočtu energetické náročnosti jednotlivých prostor, potažmo polohových koeficientů, které vliv polohy zprostředkovaně vyjadřují. Za ně mohu dát ruku do ohně. V tom vidím zásadní rozdíl oproti koeficientům empirickým anebo výstupům z indikátorů. U těch nezbývá než věřit, na slepé víře je jejich existence založena.

English Synopsis
Three fatal errors in allocating the cost of heating apartment buildings

The author presents a fictional interview on the topic of costing for heating of apartment buildings. The questions arise from his experience, what people most often ask and how their opinions usually differ from reality.

 
 



ZOBRAZIT PLNOU VERZI
© Copyright Topinfo s.r.o. 2001-2019, všechna práva vyhrazena.