Komentář: Kdo skutečně zaplatí Dukovany?

Zákon umožňuje, aby dopad na spotřebitele kompenzoval stát přímo ze státního rozpočtu. Vyjma přednostního výpočtu poplatku přes hodnotu jističů se tedy jedná o stejné schema podpory, jaké představuje zákon o podporovaných zdrojích energie a jak sami autoři přiznávají, správně jádro mělo být přiřazeno právě do zákona "POZE", politicky by to však nebylo výhodné.

Dnes ministr Karel Havlíček podepsal za stát dvě smlouvy s ČEZ, uvidíme, jak velkou část těchto smluv si budeme moci přečíst v registru smluv a jak velká část bude některou ze smluvních stran začerněna. V každém případě lze očekávat, že práva ČEZ jsou ve smlouvách ochráněna dobře. Nelze proto označit za důvěryhodné tvrzení ministra Havlíčka, že "veškerá rizika zdražení a zpoždění projektu ponese společnost ČEZ." Ostatně pokud by tomu trh důvěřoval, musely by akcie ČEZ zaznamenat výrazně prudší pokles než ostatní akcie na pražské burze. Naopak "Lex Dukovany" jednoznačně otevírá prostor pro přenesení vícenákladů na spotřebitele elektřiny, resp. státní rozpočet. Pan ministr tedy chtěl patrně říci, že vícenáklady projektu již nebudou financovány vládním úvěrem vůči společnosti ČEZ s levným cca 2 % úrokem, ale že vícenáklady již ponese společnost ČEZ se svými vyššími náklady financování, což koncové ceny elektřiny nebo náklady státního rozpočtu jen dále navýší a nikoliv eliminuje.

Stát v tuto chvíli společnosti ČEZ poskytuje v mezinárodním srovnání (Velká Británie, Maďarsko) nadstandardní trojí veřejnou podporu: garantovanou cenu elektřiny dle bezemisního zákona, státní úvěr a put opci, která dává ČEZ možnosti jaderný projekt státu vrátit. Z veřejně dostupných zdrojů není známo, že by stát měl pro vyjednávání o notifikaci v Bruselu připravenou odpovídající analýzu této veřejné podpory jako celku. Zatím známe pouze "Regulation Impact Analysis" k bezemisnímu zákonu, která však neobsahuje žádnou analýzu ani výpočty dopadů na trh, spotřebitele ani veřejné rozpočty, tento dokument pouze překopíroval některé údaje z materiálů z roku 2015 (zejm. z již neaktuální Státní energetické koncepce). Pokud vláda chce ve vyjednávání s Evropskou Komisí uspět, musí celý rámec zásadně přepracovat a podložit kvalitními analýzami. Ze všeho nejvíce pak Česká republika postrádá ucelenou strategii přechodu na nízkouhlíkovou energetiku a ekonomiku.

Takovou strategii by kupříkladu mohla namísto jeho podkopávání postavit na systému emisních povolenek, kde evropský systém lze podobně jako v Německu doplnit i propojeným národním systémem povolenek s minimální cenou a s širším okruhem zahrnutých producentů CO². Výnosy z emisních povolenek by pak bylo možné použít pro financování veškerých nízkoemisních technologií, v případě národních povolenek ("uhlíkové daně") pak i pro financování jádra.