Energiewende – Německá energetická transformace – I. díl
Od poválečné jaderné euforie po Černobyl
Německo je stejně jako v mnoha jiných technických oborech i v energetice světovou špičkou a tak tolik nepřekvapuje, že se právě ono pustilo do ambiciózního projektu – přechodu na nízkouhlíkovou a udržitelnou energetiku, založenou na úsporách a obnovitelných zdrojích. Tyto ambice však mají dopady na celý energetický sektor v Evropě, o vlivu na ČR nemluvě a jsou proto předmětem bouřlivých debat, v nichž je zpochybňována i pověstná německá racionalita. V seriálu článků se pokusíme přiblížit historii a současnost projektu Energiewende a nastínit další vývoj německé energetiky.
Energiewende – jedno ze slov, která se bez překladu používají v angličtině. Ani v češtině si zatím s překladem nevíme moc rady. Překlady jsou totiž poněkud kostrbaté – energetický obrat, energetický převrat, energetická transformace či revoluce – příliš dlouhé na název, ale příliš krátké na pochopení. Co to tedy je ta stále častěji diskutovaná německá Energiewende?
Energiewende je „Přechod od neudržitelného využívání fosilních paliv a jaderné energie k udržitelnému zásobování energií z obnovitelných zdrojů. Cílem je minimalizace ekologických, společenských a zdravotních problémů konvenční energetiky a jejich internalizace, tedy zahrnutí do ceny energie, což se dosud neděje. Dalším cílem je dekarbonizace, tedy ukončení spalování fosilních paliv a omezení emisí CO2. Dalšími důvody Energiewende je konečnost zásob fosilních paliv a rizika jaderné energie.” (Wikipedia.org, 2015) Tolik poměrně výstižná definice na Wikipedii.
Je však poněkud nepřesné mluvit o revoluci. Pojem Energiewende byl poprvé použit v roce 1980, je to tedy spíše evoluce. Energiewende je často zjednodušeně spojována se zdánlivě náhlým ukončením provozu jaderných elektráren v Německu. Krátce po havárii ve Fukušimě totiž kancléřka Merkelová oznámila okamžité odstavení 7 nejstarších reaktorů v Německu a postupné odstavení všech zbývajících do roku 2022. Tento krok kancléřky Merkelové však byl jen návrat na původní trajektorii výstupu z jaderné energetiky, na níž se dohodla německá vláda s provozovateli jaderných elektráren již v roce 2000. V roce 2010 sice vláda rozhodla o prodloužení provozu elektráren až za rok 2030, fukušimské události a tlak veřejného mínění však kancléřku Merkelovou přinutily vrátit se k původnímu scénáři. Viz obr. 1.
1. Od jaderné euforie po Černobyl
Pro pochopení vývoje německé Energiewende je třeba se vrátit do poloviny 20. století. Po druhé světové válce byly ropa a plyn relativně levné a spotřeba rychle rostla. Spotřeba energie byla považována za indikátor hospodářské vyspělosti a západní země se dokonce porovnávaly s růstem spotřeby ve východním bloku. Mírové využívání jaderné energie začalo hned po válce a v jaderné poválečné euforii němečtí politici citovali předsedu americké komise pro jadernou energetiku Lewiho Strausse z roku 1954, že bezpečná a čistá jaderná elektřina bude jednou tak levná, že její spotřebu nebude nutné měřit ani platit. Průběžně rostoucí technologická náročnost vyvolaná zvyšováním požadavků na bezpečnost ale vedou jadernou energetiku spíše opačným směrem. Přesto však stále nejsou uspokojivě dořešeny podstatné otázky jako proklamované uzavření palivového cyklu a bezpečné pasivní odstavení reaktoru (jehož absence vedla v důsledku i k obrovskému rozsahu fukušimské havárie) a které neřeší ani dnešní 3+ generace.
V Německu také vzniklo po válce silné pacifistické hnutí, které nesouhlasilo s rozmisťováním jaderných zbraní na území obou částí rozděleného Německa a kvůli úzkému propojení jaderné energie s vojenským využitím považovalo za rizikové i její mírové využívání. Aktivity protijaderného hnutí postupně sílily a byly v roce 1973 korunovány velkým úspěchem – zastavením plánů na stavbu nové jaderné elektrárny ve městě Wyhl blízko švýcarských a francouzských hranic.
V 70. letech byly západní ekonomiky těžce zasaženy ropnými krizemi, kdy v důsledku válek na Blízkém Východě docházelo k prudkému zvyšování ceny ropy a omezení nabídky. Bylo to desetiletí hospodářské stagnace a v této atmosféře vyvolala velkou odezvu zpráva Římského klubu Meze růstu, vydaná v roce 1972, tedy nedlouho před první ropnou krizí. Začalo se uvažovat, že rostoucí světová populace by opravdu mohla velmi rychle vyčerpat energetické zdroje a ekonomiky by mohly být ochromovány dalšími podobnými krizemi.
Státy na ropné krize reagovaly různě. Dánsko začalo intenzivně využívat energii z obnovitelných zdrojů a v roce 1985 dokonce zákonem zakázalo stavbu jaderných elektráren na svém území. Německo, stejně jako Francie, se rozhodlo zajistit energetickou bezpečnost mnohem větším využíváním jaderné energie.
Demonstrace proti jaderné energetice pokračovaly i nadále na různých místech. Ačkoli úspěch z Wyhlu už se protijaderným hnutím zopakovat nepovedlo, postupně se jim podařilo vyvolat zájem široké veřejnosti o technické i bezpečnostní otázky jaderné energetiky. Do té doby se nepředpokládalo, že se lidé budou o energetiku nějak hlouběji zajímat, starost o energetiku měli přenechat odborníkům. Významným zdrojem informací se proto stala kniha Jaderný stát (Der Atom-Staat) od Roberta Jungka, který podrobně popsal vztah mezi vojenským a civilním využitím uranu a další problémy a možná rizika jádra – havárie, nakládání s jaderným odpadem, vztah záření a rakoviny či oteplování řek vypouštěním vody z chladících okruhů elektráren.
Ekologická hnutí začala diskutovat i další otázky, které jsou dnes základními kameny Energiewende – obnovitelné a decentralizované zdroje, znečištění životního prostředí, udržitelný rozvoj, recyklaci, biologickou rozmanitost, úsporný životní styl, ekologické zemědělství. Tehdy vzniklo mnoho významných inovací v oblasti fotovoltaiky a větrné energetiky, inspirací bylo jak Dánsko, tak i Spojené státy, které za vlády Jamese Cartera vývoj čistých technologií významně podporovaly. V roce 1980 vznikla ve freiburgském Öko-institutu přelomová studie – Energiwende: Růst a prosperita bez ropy a uranu (Energie-Wende – Wachstum und Wohlstand ohne Erdöl und Uran), která se stala inspirací pro celé další generace vědců, aktivistů i politiků. Byly v ní představeny různé scénáře bezjaderné energetiky, spoléhající se prioritně na úspory energie a využívání domácích energetických zdrojů (obr. 2).
Obr. 2. Spotřeba primárních energetických zdrojů (PEZ) v SRN v období 1973–2030 Zdroj: http://www.energiewende.de/fileadmin/user_upload/pdf/1982_Energiewende_Kurzfassung.pdf
Obr. 3: Vývoj spotřeby PEZ v letech 1990–2014. Zdroj: http://www.ag-energiebilanzen.de/
Z grafu výše je vidět spoléhání na uhlí jako domácí zdroj, nicméně v dlouhodobém výhledu je naznačeno pokračující zvyšující se podíl obnovitelných zdrojů.
Při srovnání této studie se skutečným vývojem za posledních 25 let, Obr. 3, je třeba říct, že Energiewende je stále jen na začátku. Změna kurzu německé energetiky byla zahájena teprve kolem roku 2000, kdy bylo přijato několik zásadních politických a legislativních rozhodnutí. Budeme se jimi zabývat v dalších článcích.
Ve stejné době se protijaderná a ekologická hnutí stala podhoubím pro vznik zcela nové politické strany – roce 1980 vznikla Strana zelených. Její zástupci se pod svým hlavním cílem – výstup z jaderné energetiky – během krátké doby dokázali dostat do mnoha místních i zemských zastupitelstev a roku 1983 i do Spolkovém sněmu. Do politiky a do různých koncepčních dokumentů se postupně dostávaly i další nové myšlenky, které Zelení z ekologického hnutí do politiky přenesli – obnovitelné zdroje energie, úspory energie, udržitelný rozvoj, alternativní mobilita nebo moderní urbanismus. Jedním ze základních pilířů zelené politiky je i důraz na lokální zdroje a snaha o dlouhodobou soběstačnost.
Podstatným impulsem pro další vývoj byl pak výbuch v jaderné elektrárně Černobyl v roce 1986, jenž na rozdíl od komunistických zemí vedl v Německu k dalšímu prohloubení debaty o alternativách k rizikové jaderné energetice. (O vývoji po Černobylu více v příštím článku.)
Jak uvedeno, veřejná debata o energetice probíhá za naší západní hranicí již několik desítek let. V Česku začaly první nesmělé pokusy teprve koncem 80. let uvolňováním komunistického režimu a zaměřovaly se zejména na katastrofální stav životního prostředí v Severních Čechách. Po revoluci jsme začali s debatou někde na úrovni Německa v 50.–60. letech minulého století, kdy proti velkým energetickým koncernům stálo pár ekologických organizací s postupně se zvětšující informovaností a zájmem široké veřejnosti. Proto jsme vývojem v Německu poněkud překvapeni a stále mu moc nerozumíme. Otevřená debata o energetice u nás teprve začíná.
Zdroje:
HOCKENOS, Paul. Energiewende – the first four decades. Cleanenergywire.org [online]. Berlín, 2015 [cit. 2015-11-05]. Dostupné z: https://www.cleanenergywire.org/dossiers/history-energiewende
At the beginning of 21st century an ambitious project in Germany has started - transition of national energy system to low carbon and sustainable energy that should be based on energy savings and renewable energy. This article describes the history of Energiewende from second world war to the year 1986.