Proč plyn pro domácnosti nezlevňuje?

Příčin je možno najít několik. Zhruba bych je rozdělil na dvě základní. První je potřeba hledat v poměrech na našem energetickém trhu a druhou ve způsobu nákupu energetických komodit.

Jak jsou rozdány karty?

Jak vypadají poměry na našem trhu lze dokumentovat na dvou situacích s úplně stejným chováním dodavatelů, i když se jednalo o dvě rozdílné komodity.

V září 2013 naše polostátní energetická společnost v souvislosti s poklesem cen elektřiny na burze předčasně vyhlásila nové, podstatně nižší ceny elektřiny na rok 2014. Samozřejmě ji následovaly i jiné společnosti, které o sobě prohlašují, že vždy budou levnější, než místně příslušný dominantní dodavatel. Přestože cena elektřiny na burze i nadále klesala, pro většinu zákazníků to znamenalo poslední pokles cen na dlouhou dobu. V průběhu roku 2014 a pak na přelomu roku 2014–15 se většina zákazníků zlevnění elektřiny již nedočkala. Ne že by se nezlevňovalo, ale snížení cen se netýkalo zákazníků dominantních a ani velkých alternativních dodavatelů.

Podobný vývoj je patrný i u trhu s plynem. V květnu 2013 jednorázově snížil ceny plynu náš největší dominantní dodavatel plynu. Snížení bylo zapříčiněno změnou strategie prodeje s cílem zastavit úbytek zákazníků. Na změny cen muselo reagovat mnoho, hlavně alternativních dodavatelů, kteří se cenově vymezují vůči dominantním dodavatelům. Od té doby jako by se ceny zmrazily a zákazníci těchto společností se již zlevnění nedočkali, i když i ceny plynu na burze pokračovaly v poklesu.

Jak kdo chápe zlevnění?

Netvrdím, že se zákazníci těchto společností nemohli setkat s nabídkou levnější energie, ale rozhodně nešlo o zlevnění. Podle mého názoru nabídky levnější energie za závazek na delší dobu nelze přeci označit za zlevnění, protože pro zákazníka jde o jiné podmínky za jinou cenu, v duchu „něco za něco“.

Přeci jenom nabídky těchto dodavatelů se od posledního zlevnění obou komodit změnily ve srovnání s obdobím před uvedeným zlevněním, je z nich cítit, že plyn nebo elektřina jsou nyní levnější. Typickým znakem je prodlužování doby fixace cen. Z dřívějších dvou let je dnes možno se stále častěji setkat s tříletou fixací. Kdyby si dodavatelé nebyli cenou na tři roky dopředu jistí, tak by dlouhou fixaci nenabízeli nebo by fixaci ceny nenabízeli vůbec. Nejnovějším hitem jsou nabídky fixní ceny s možností jejího snížení v případě významného poklesu ceny v době závazku (elektřina) nebo několikrát snížená cena v jednotlivých obdobích trvání závazku, ale ani zde se nejedná o zlevňování. Většina těchto pochybných nabídek je i v té nejlevnější variantě mezi těmi absolutně nejdražšími na trhu.

Druhou skupinu dodavatelů tvoří ti, kteří jsou sice finančně silní, ale jsou na energetickém trhu nováčky. K této skupině lze připočítat několik menších nebo začínajících dodavatelů, kteří jdou jinou cestou, než nejvýznamnější dodavatelé. Tito dodavatelé vytvářejí v posledním roce a půl konkurenční prostředí, a to nejen cenami, ale i podmínkami. Tyto podmínky jsou většinou bez závazků a bez chytáků na zákazníky.

Bohužel poměr počtu zákazníků obou skupin dodavatelů je asi 80:20 pro dominantní a velké alternativní dodavatele. Takže, když se mluví o skutečném zlevnění, tedy ne zlevnění spojené s jinou nabídkou, lze bez přehánění říci, že většiny zákazníků se vůbec netýká.

Jak známo, zlevnění se netýká zákazníků, kteří mají smlouvu na produkt s fixní cenou. Bohužel strach ze zdražování žene zákazníky do podepisování těchto smluv. Způsobuje, že i kdyby dodavatelé, kteří nabízejí tyto produkty, se rozhodli ceny plynu snížit, snížení by se rozhodně netýkalo všech zákazníků, alespoň ne hned, ale třeba až za dva roky. V tomto případě se jedná hlavně o dominantní dodavatele. U velkých alternativních dodavatelů jsou nabídky na produkty s fixní cenou méně časté, v případě snížení cen dominantních dodavatelů by došlo ke snížení cen i u zákazníků těchto společností.

Argumenty proti zlevnění

Důvodem, proč bychom se všeobecného snížení cen plynu nemuseli dočkat, je skutečnost, že většina velkých dodavatelů má své zákazníky zajištěny proti útěku, tedy nemusí se obávat, že by zákazníci v důsledku nesnížení ceny od dodavatele utíkali. V současnosti především u velkých dominantních dodavatelů můžeme sledovat jejich jednoznačně odsouzeníhodné chování spočívající v tom, že všemi a velmi nevybíravými prostředky brání odchodu svých zákazníků (neakceptace výpovědí u smluv na dobu neurčitou, nesdělování termínů ukončení smluv).

Rád bych se zmínil o úrovni informování zákazníků v souvislosti s nabídkami produktových řad, kde nedochází vždy k pravdivému informování, a tak může dojít k tomu, že zákazník má jiné představy o výhodnosti, než tomu je ve skutečnosti a než tomu bude například za rok, kdy výhoda daná produktem vyprší. To by si měli uvědomit především zákazníci, kterým při sdělení úmyslu odejít je nabízen výhodnější produkt, aby neodešli (retenční nabídka). V nabídkách tohoto typu se dominantní dodavatelé cítí velmi silní a toto sebevědomí se přenáší i do jejich cenové politiky.

Skutečnost, že zisky energetických společností, které jsou zároveň výrobci elektřiny, jsou rok od roku nižší, je motivuje soustředit se více na obchod s energiemi, jež je nyní pro ně lukrativnější. Tak proč by se měly připravovat o zisk?

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodující slovo ohledně ceny plynu má u nás jeden dominantní dodavatel, a ten když by chtěl, mohl by nastartovat období všeobecného snižování (spíše snížení) cen. Zdá se, že bez tohoto počátečního impulsu ke snížení cen pro většinu zákazníků nedojde. I ostatní dominantní dodavatelé by se museli trendu přizpůsobit, pokud by došli k názoru, že jejich ceny ve změněné situaci na území celé ČR jsou již nekonkurenční. Na tyto ceny by museli reagovat velcí alternativní dodavatelé, kteří se cenově vyhraňují vůči nim.

Zlevnění se dočkáme, ale nebude hned

Vliv snížení nákupních cen se ale projevuje se zpožděním. Důvodem je způsob nákupu s ohledem na jeho bezpečnost. Dodavatelé se snaží minimalizovat risk, a tak nakupují plyn z více zdrojů a v různých obdobích. Z toho vyplývá, že v období poklesu cen bude cena pro konečného zákazníka bez zisku obchodníka vyšší, než je aktuální cena na burze, protože obchodník nakoupil již dříve část plynu za vyšší ceny. V případě dlouhodobých kontraktů s indexací na ceny ropy se ceny stanovují s určitým zpožděním, v rozmezí 6 až 9 měsíců. Na burze zase obchodníci nakupují různé produkty, většinou obchodníci nevsázejí na jedinou kartu. Například již nyní mohou nakoupit plyn na příští rok, na příští měsíc, něco na spotovém trhu. Ti dodavatelé (především menší), kteří nakupují od velkoobchodníků, mají také sjednané ceny dodávek s platností na určité období, a tak také nemohou ihned reagovat na vývoj cen na burzách.

Toto období ale nemůže trvat nekonečně dlouho vzhledem k tomu, že ceny plynu klesají již delší dobu. Vývoj cen můžeme porovnávat s vývojem cen na Českomoravské komoditní burze Kladno, kde se obchoduje plyn v korunách. Zde je již započítaný vliv devalvace koruny a jedná se spíš o aukci než o burzu. Dodavatelé, kteří tam dávají své nabídky, většinou dodávají i konečným zákazníkům z řad domácností. Nabízejí své ceny, které by mohli nabízet samozřejmě s příplatkem i domácnostem. V této ukázce mi nejde o absolutní výši ceny, ale o změnu ceny. V květnu 2013 byla cena plynu 708 Kč/MWh (15. 5. 2013) a nyní je i se započtením devalvace 606 Kč/MWh (13. 2. 2015, odběr do 630 MWh/rok). Zatímco zde se ceny snížily, ti samí dodavatelé zákazníkům z řad domácností ceny nesnižují.

Při posuzování, zda snížení ceny plynu pro odběratele jde rychlým nebo pomalým tempem, je třeba tempo porovnávat s rychlostí snižování cen benzínu u čerpacích stanic. Tam se čerpadlářům také zpočátku nechtělo ceny snížit, a to tam panuje nesrovnatelně více konkurenční prostředí.

Podle mého názoru by mělo dojít ke snížení cen ve druhém pololetí tohoto roku nebo až na přelomu příštího roku. Pokud by se tak nestalo, znamenalo by to, že na našem energetickém trhu je něco špatně.

Pokud by se ceny nesnížily pro zákazníky bez závazků (věrní zákazníci se standardními cenami) bez toho, aby se pro získání lepší ceny museli k něčemu zavazovat, byl by to jasný důkaz o pokřivenosti našeho trhu a o tom, komu tento trh vyhovuje, pro koho se dělají zákony. Podle mého názoru by se v takovém případě měl o energetický trh zajímat orgán, který má na starosti hospodářskou soutěž.