Suburbánní výstavba jako obytná krajina

Abstrakt

Předkládaný článek je odkazem na stejnojmennou diplomovou práci, která byla obhájena v květnu 2013 na Zahradnické fakultě Mendlovy univerzity v Brně.

Práce se zabývá suburbanizací a sídelní kaší jako důsledky změn ve společnosti. Předkládá základní historický přehled a popisuje současnou situaci v České republice a Evropě. Popisuje negativa napříč obory, která s rostoucí sídelní kaší vznikají. Zamýšlí se nad příčinami a předkládá fakta, vedoucí k jejich pochopení.

Práce se snaží reflektovat problematiku sídelní kaše optikou zahradního architekta a snaží se nalézt obecné urbanistické a architektonické nástroje, pro řešení negativ stavu rozpínání města do krajiny.

Na modelovém území, kterým je Brno-Útěchov, pak vzniká projekt, který je aplikací zjištěného. Vlivem suburbanizace, jedna z nejvíce rozrostlých okrajových částí Brna. Ideová studie se snaží ukázat alternativní cestu v přístupu k zastavování. Hlavními body koncepčního návrhu je veřejný a soukromý prostor, sousedství a soukromí.

1. Úvod

Urbanizace v dnešním světě dosahuje míry, která v historii nenachází obdoby. Přes 51 % světové populace žije ve městech a na předměstích, zatímco před 100 lety to bylo jen 5 %. Dle odhadů OSN se do roku 2030 rozloha měst v rozvojových zemích ztrojnásobí, ve vyspělých zemích naroste dvaapůlkrát¹. Hlavní příčinou zvětšování rozlohy sídel je růst městských předměstí. Nekoordinovaný a živelný suburbánní rozvoj, známý pod termínem urban sprawl, vytváří amorfní plochy s velmi nízkými hustotami zástavby, které svým charakterem nejsou plnohodnotným sídlem – ani městem, ani vesnicí. Proces rozrůstání probíhá velmi živelně, většinou bez respektování okolní krajiny a původní zástavby. Vznikají izolované ostrůvky s rezidenční nebo komerční funkcí, bez návaznosti na technickou, dopravní nebo sociální infrastrukturu, se závažnými dopady na fyzické i sociální prostředí metropolitních regionů. Z městských center se vytrácí život, zvyšuje se závislost na osobní automobilové dopravě, čímž se mění sociální diferenciace společnosti. Obchodní, logistická a jiná komerční zařízení vznikají na komunikačních křižovatkách a podél dálničních a hlavních silničních tahů. Obdobně zde vznikají i obytné monofunkční zóny. Rozpínající se města ztrácejí svou kompaktnost i jasné hranice. Mnohdy ani nevíme, kde jedno sídlo končí a začíná druhé.

Je nasnadě výstavbu rodinných domů usměrnit a zmírnit tak nežádoucí důsledky, které s sebou tento bezpochyby plošně i finančně nejnáročnější způsob bydlení přináší. Koneckonců od 90. let minulého století se počet dokončených bytů v rodinných domech v České republice vyhoupl o 50% oproti bytům v bytových domech².

Je třeba vytvářet jasné zastavovací plány, klást důraz na udržení a tvorbu harmonického vztahu umělých i přírodních složek území, zahušťovat a míchat funkce. Omezit exodus na předměstí, omezit další difuznosti zástavby i prohlubujícím se sociálním změnám. Navrátit se k „luxusu“ chůze a dbát o veřejný prostor. Slovy Václava Havla (2006) věřit, že jsme schopni vidět dál do budoucna, za úzký soudobý horizont, uvědomovat si dlouhodobé dosahy ekonomického počínání a to, že některé zisky a ztráty jsou účetně nepolapitelné, ale o to jsou důležitější pro nás i pro budoucí generace³.

2. Suburbanizace a vývoj měst

Termín suburbanizace je odvozen z anglického slova suburb, předměstí, tedy oblast, která je „za městem“. Vzniklo jako složenina z latinského základu urbs znamenající město a předpony sub, která označuje umístění vedle, za nebo pod městem.

Počátky suburbanizačních procesů v globálním měřítku jsou spojovány s obdobím po 2. světové válce v USA, kde díky ekonomickému růstu a rozvoji automobilismu a železnice bylo možné v masovém měřítku realizovat to, co dnes nazýváme „americký sen“. Tedy sen vlastního bydlení v rodinném domě na venkově. Vzniklé struktury nebyly ani vesnicí, ani městem. Staly se pouhou noclehárnou, ve stejných typech domů, odkud a kam se bylo možné dopravit pouze automobilem. (Šilhánková 2007: 7) První poválečnou suburbií se stal Levittown ve státě New York, uváděný často jako archetyp suburbie. Myšlenka byla později komerčně uchopena a podobu jí vtiskly developeři a stavební firmy.

Při hledání důvodů razantního rozpínání měst do krajiny je užitečné nahlédnout do doby, kdy města začala zaznamenávat velké přírůstky obyvatel. Takovým obdobím je éra průmyslové revoluce, kdy výroba v továrnách situovaných přímo ve městech ohrožovala zdraví obyvatel. Na přelomu 19. a 20. století přichází Ebenezer Howard s konceptem zahradních měst (City garden movement), ve kterém viděl řešení problémů rozrůstajícího se Londýna.

Okrajovými částmi měst se zabývali i mnozí další architekti a hnutí, vzpomeňme například F. L. Wrighta, Le Corbusiera, L. Kriera, hnutí Nový Urbanismus či Eco-villages.

3. Suburbanizace v České republice

V České republice, potažmo v Československu, se o suburbanizaci hovoří zejména po roce 1989. Do té doby u nás fungovalo centrální plánování a sídelní soustava se tak rozvíjela na základě určených normativů centrálního plánování. Nejdostupnějším typem bylo bydlení v panelových sídlištích, která nesplňovala prostorová, funkční ani estetická kritéria pro bydlení nově se formující vyšší třídy a reformující se třídy střední. Ti, kdo nově získali finanční prostředky, začali mít tendenci se vystěhovávat z území panelových sídlišť a hledat „vyšší kvalitu“ bydlení zejména v nově zakládaných lokalitách předměstské a příměstské rodinné zástavby. Znovuoživení rozvoje suburbánní výstavby bylo zapříčiněno zmírněním ochrany zemědělského půdního fondu, restitucí půdy jejím původním majitelům, zakládáním nových stavebních firem i realitních kanceláří a aktivitou nově vzniklých developerských společností. Restituovaná zemědělská půda se, zvláště v atraktivních příměstských lokalitách, začala převádět na stavební pozemky určené pro rezidenční výstavbu.

Po této změně se teprve mohla města začít rozvíjet přirozeným způsobem a objevil se fenomén suburbanizace, který byl centrálním plánováním potlačován. Nejčastěji se setkáváme se dvěma typy suburbanizace: rezidenční (bytovou) a komerční (sklady, haly, obchodní zóny, výrobní závody).

3.1 Příčiny suburbanizace:

Suburbanizace je plodem i zpětnou příčinou sociálních změn souvisejících s následujícími proměnnými:

1. zvyšování plošného standardu – což je důsledek růstu a demokracie
2. zvyšování dopravních a přepravních možností – umožňuje zvětšovat vzdálenost bydliště od místa zaměstnání, nákupů nebo zábavy
3. levnější pozemky i byty za hranicemi města, než ve městě samotném

Pokud chceme rozrůstání ovlivnit, je třeba se ptát na ony tři proměnné a na možnost a dopady takových rozhodnutí. Jakýmsi katalyzátorem je přitom dvojznačnost vztahu člověka a společenství – člověk chce být sám a současně uvnitř společenství. Rádi bychom žili v hájovně u lesa, ale také kolem sebe chceme lidi a sídlo. Podle Jehlíka je výsledkem tendence být uvnitř společenství, ale současně si roztáhnout svůj prostor za hranice možného. (Jehlík 2012: 2–3)

3.2 Česká sídelní kaše

Toto počínání s sebou nese následky, které se projevují v podobě urban sprawl⁴. Podstatou tohoto jevu je prostorové rozpínání měst a exodus na předměstí, které přináší významnou změnu lidských sídel a krajiny posledních desetiletí, ale také odkazuje na prostředí bez obytných veřejných prostor a na ztrátu městskosti.

Náhlý růst suburbií s sebou přináší problémy, které se dostávají do diskuze napříč mnoha obory:

4. Vysledované souvislosti nových „suburbánních krajin“

Při pohledu na dnešní „suburbánní krajinu“ se může zdát, že se dnešní člověk trochu podobá renesanční šlechtě. Utíká na venkov, hledajíc klid a estetické hodnoty krajiny, nechce se však přitom vzdát společenského a kulturního vyžití, které nabízí město. Dříve byly role města a vesnice jasné. Na venkově převládala zemědělská produkce a ve městě řemeslo, obchod, později průmysl. Obě role se funkčně doplňovaly. Dnes lidé z města touží po krajině a venkované po kultuře a dostupnosti služeb.

4.1 Uvážený rozvoj a územní plán

Pokud už obec v územním plánu definuje nové pozemky vhodné k zastavení, je důležité uvést představu uváženého rozvoje. Jeho podmínkou je umístění nového celku ve vztahu k původnímu sídlu tak, aby nová zástavba nepohlcovala původní dominanty a nestala se novým horizontem. V zájmu funkčního a nenásilného zapojení nové čtvrti do existující urbanistické struktury obce by se měla nová a původní zástavba prolínat nebo na sebe plynule navazovat. Díky nižším nákladům na připojení k obecní infrastruktuře i na její budoucí údržbu je takový způsob výstavby výhodný jak pro obec, tak pro stavebníky.

Architektonické a urbanistické podmínky nové výstavby mohou obce stanovit v územním plánu a při vydání územního rozhodnutí. K dobrému výsledku vede také angažovanost obce při dodržování územního rozhodnutí a těsná spolupráce se stavebními úřady, ale i developery. Málokdy se tomu tak však děje. Území by mělo být rozparcelováno kompaktnějším, hustším způsobem, s ohledem na veřejný prostor, krajinu i původní zástavbu. Přitom územní plány pro rozvoj suburbánních lokalit jsou většinou nápadné značným rozsahem plánované zástavby. Jejich společným rysem je schematičnost a nenápaditost, lze říci až sterilita. Nezdá se, že by jejich součástí byly estetické komponenty. (Baše, Cílek 2006: 4)

4.2 Fragmentace a konzumace krajiny, krajinný ráz

Výstavba silnic, dálnic a nových obytných souborů, přispívají ke fragmentaci krajiny (obr. 1). Negativně ovlivňující charakter krajiny, populace živočichů i změnu druhového složení. Častý je i výskyt invazivních rostlin a k uniformitě druhového složení přispívají i soukromé zahrady.

Vznikající mozaika se dynamicky mění a s ní i její kulturní a historická identita. Novou výstavbou mnohdy vznikají v zázemí velkoměsta nežádoucí dominanty, často překrývající původní rysy sídla. Esteticky a kompoziční význam dříve neměnných výrazných prvků krajiny i architektury je často měněn a nahrazován. To vede k negativnímu vnímání změny krajinného rázu a ztrátě původního charakteru místa, „genia loci“. Developeři, územní plánovači i starostové dotčených obcí navíc často zapomínají na dostupnost a prostupnost krajiny a také na blízkost přírody, kvůli které se řada obyvatel z center měst do suburbií stěhuje. Nové ulice často končí bez jakéhokoli postupného přechodu do krajiny či návaznosti na ni. Pokud je volná krajina a obec vhodně propojena pomocí pěších a cyklistických cest, lidé mohou blízkost přírody a zeleně patřičně využít. […] Velké události se vyvíjejí z mnoha malých. (Gehl 2000: 105)

V souvislosti s novou výstavbou jsou skloňovány termíny jako disturbance, uniformita, změna reliéfu, růst spotřeby vody (bazény, zavlažování zahrad), světelné znečištění, zhutňování půdy, zvýšená konzumace krajiny či změna krajinné matrice. Trnem v patě je ale zejména změna krajinného rázu. Jak objasňuje Vorel, Důležitým aspektem ochrany krajinného rázu jsou podmínky prostorového uspořádání, zejména podlažnost, velikost pozemků a jejich zastavěnost a v některých případech tvary a sklony střech. […] Racionální pravidelnost navrhované zástavby, kterou i v plošném vyjádření navrhovaného rozvoje v územním plánu můžeme předpokládat, vtiskuje obci změněný charakter, což v případě jedinečné původní scenérie přestavuje snížení estetických hodnot, změnu harmonického měřítka harmonických vztahů a potlačení významu kulturní dominanty. (Vorel 2011: 56–65)

4.3 Hranice sídla a krajiny

Fragmenty záhumenních cest, které dodnes nacházíme ve venkovské krajině, jsou odkazem napojení usedlostí na zemědělské plužiny. Jasně vymezují hranici sídla a krajiny, umožňují sídlo navštívit zblízka i vidět z dáli, mnohdy otevírají výhled do krajiny a nabízí možnost se téměř kdykoliv zanořit zpět do vesnice. Náhodnému chodci umožňují komunikaci s obcí i krajinou zároveň. Jsou doplněny stromem, alejí, sadem, lavičkou… Jsou tím, co bychom měli v dnešní krajině znovuobjevovat a znovuvytvářet.

4.4 Doprava

Jedním z nejviditelnějších negativních důsledků suburbanizace je extrémní nárůst osobní automobilové dopravy. Každodenní dojíždění za prací a službami do jádrového města, stejně jako do obchodních areálů na okraji města vytváří velmi intenzivní přepravní proudy.

Mezi lety 1990 a 2006 se v České republice zvýšil počet osobních automobilů o 67 %. V roce 2006 tak na 1 000 obyvatel České republiky připadalo 398 automobilů (CENIA, 2007). U nových rezidentů přicházejících do zázemí měst je možné předpokládat ještě vyšší stupeň automobilizace, navíc každá domácnost zpravidla disponuje dvěma osobními automobily, přičemž prostorově rozptýlenou výstavbu lze jen velmi těžko obsloužit veřejnou dopravou.

Ruku v ruce s nárůstem dopravy jde i opotřebovanost silnic, spravovaných obcí, která získává dotace mj. i podle počtu trvale nahlášených obyvatel. Mnoho nových obyvatel si ale ponechává adresu trvalého bydliště na původní adrese a obec nemá dostatek financí na opravu infrastruktury.

4.5 Občanská vybavenost

Růst počtu obyvatel znamená vyšší požadavky na zavedení nebo rozšíření některých služeb. Samosprávy obcí se následně potýkají s nedostačující kapacitou technických sítí, sociální infrastruktury a veřejných zařízení. I absence školek a škol v obci navyšuje automobilovou dopravu, když jsou rodiče nuceni děti dovážet do okolních obcí autem. Nabídka služeb je často nulová nebo minimální, závislost na jádrovém městě je zřejmá.

Vzniká tak nekonečný koloběh problémů, které s sebou život v suburbiu nese.

4.6 Urbanistická koncepce, parcelace a umístění domu

Zatímco dříve to byli lokátoři, kteří jasně vytyčili hranici nových pozemků, dnes to jsou většinou developeři. Lokátoři vymezili hranici mezi veřejným a soukromým. Právě hledání a pozorování té hranice je klíčem tvorbě kvalitních veřejných prostranství a fungování místa. Cesta, jak uniknout vznikající mozaikovité struktuře, je příprava zastavovacích plánů. (Hnilička 2012: 98)

Nová zástavba se staví bez celkové koncepce. Domy jsou umisťovány doprostřed pozemků, nerespektují zastavovací čáru, která by jinak určila charakter uličního prostoru. Náhodný princip rozmístění domů tak často vede k tomu, že je snadno vidět z jednoho domu do druhého. Soukromí si potom majitelé „vytváří“ pomocí vysokých plotů.

Nová výstavba by měla respektovat původní zástavbu a neměla by pokračovat na okraje sídel, ale naopak směrem dovnitř; při vymezení a ochraně parkových ploch a veřejných prostor, vyplňováním prázdných míst, přestavbami a zhušťováním.

Izolace nové čtvrti od stávající obce také vede k fyzické separaci, a tím k sociální polarizaci původních obyvatel a nově přistěhovalých. Vznikají případy uzavřených komunit (angl. gated communities), tedy závor přes cestu, zákazu vstupu a cedulí, upozorňující na soukromou komunikaci. Všechna tato omezení snižují prostupnost a průchodnost území a vytváří sociální bariéru.

4.7 Fenomén rodinného domu se zahradou

Rodinný dům je v současné době považován za nejlepší a nejdokonalejší způsob bydlení, kterého může jednotlivec dosáhnout. Sen o vlastní vile se zahradou a výhledem v klidné rezidenční čtvrti bývá spojován s představou šťastného a spokojeného života. (Hnilička 2012: 40)

Obdobný názor sdílí i 60 % Čechů, což vyplývá z dotazníku⁵: jako svůj vysněný prostor volí vesnici, malé město či právě suburbii. České preference tak odpovídají celkem přesně pocitům průměrného Francouze, Němce či Holanďana. Dá se očekávat, že pokud bude celkem příznivá ekonomická situace trvat, budeme nadále a dlouhodobě kopírovat západoevropský vývoj, který se snažíme dohnat během několika let.

Lidé jdoucí žít svůj sen do suburbií ho však často naplňují skrze jeden z typizovaných anonymních katalogových projektů, který je sotva vyjádřením individuální svobody.

4.8 Stav soukromých zahrad „satelitních výstaveb“

Motiv „vlastního venkovního obytného prostoru“ je významný – stačí si uvědomit, kolik lidí se přimyká ke svým zahrádkám v zahrádkářských koloniích či víkend co víkend odjíždí na své chalupy (Hnilička, 2012). Majitel zahrady je mnohdy ten, kdo jí dá tvar, podobu i duši. Pokud se ale podíváme na, mnohdy nevkusné, vznikající novostavby, uznáme, že podoba zahrad nebude příliš jiná. Většina nově vznikajících domů v suburbiích má větší či menší zahradu, což představuje potenciál pro zahradní architekty. Avšak soudě podle žalostného stavu mnohých zahrad jen malé procento vyhledává jejich služby.

K zahradě majitel většinou nemá hlubší vztah, chápe ji snad jako výstavní prostor, ze kterého lze pozorovat honosný dům, úkryt před okolím za vysokou bariérou stálezelených tújí, nikoli její živoucí podstatu a proměnlivost. Prostor zahrady je mnohdy podřizován spotřebě: nesázejí se plodící keře ani užitkové rostliny, kvetoucí stromy (stíní, padají z nich květy, listí, …) jsou nahrazovány slunečníky, markýzami, přístřešky, … Mobiliář je většinou z exotického dřeva, dovezený přes půl světa, případně plastový z hobby-marketu. Pitoreskní cesty ze zámkové dlažby vedou většinou k modré hladině vody bazénu. Stálezelené keře bez konceptu situované uprostřed zahrady, ostrůvky jehličnanů…

Zahrady je těžké kultivovat vzhledem k osobnosti svého majitele. Ten je většinou zbohatlý a chce udivovat domem, zároveň si přísně chrání soukromí za bariérou plotů.

Najdeme i několik povedených zahrad, kde je cítit vztah majitele k zahradě i prostoru. Je jich však velmi poskrovnu.

4.9 Veřejný prostor

Veřejné prostory hraji důležitou roli v životě každého sídla, jsou místem navazování kontaktů a volného času. V mnohých suburbiích však veřejný prostor chybí nebo je to prostor, který „zbyl“. Přirozená úroveň aktivity na ulicích, jež souvisí s denním životem obyvatel, upadá, ulice dostává charakter země nikoho, kde nikdo nechce být.

Záleží proto na obcích, jakým způsobem nastaví požadavky na uspořádání a vybavenost nových čtvrtí a jak budou motivovat či nutit developery k vytváření kvalitního rezidenčního prostředí, například pomocí územních plánů. Rodinné domy s ploty, přes které lze vidět do zahrady, navázat kontakt, předzahrádky, ulice s chodníky a veřejné prostory s dobře udržovanou zelení vytvářejí podmínky pro dlouhodobě příjemné bydlení v nových čtvrtích. Promyšleny urbanismus, ucelenost a provázanost nového obytného souboru jsou nejen v zájmu lidí přicházejících za vysněným bydlením do suburbií, ale také v zájmu obce a jejích původních obyvatel, kteří mohou získat nová místa k procházkám, setkávání i odpočinku.

Místa setkávaní a společenských kontaktů netvoří jen veřejné prostory, ale také hospoda, kavárna nebo obchod. V malých obcích taková zařízení většinou chybějí, protože se jejich provoz nevyplácí. I tím se prohlubuje anonymita mezi starousedlíky a novými přistěhovalci.

5. Možné pozitivní vlivy

I když problémy a negativní jevy suburbanizace silně převládají nad těmi pozitivními, při širším pohledu na situaci najdeme i některé přínosy. Například zvýšení podnikatelské aktivity v obci a vytvoření lokalit ekonomicky silnějších skupin, zlepšení vybavenosti obce.

Dále příchod mladších a vzdělanějších obyvatel a s ním spojený populační růst obce. Možné je i zvýšení politické participace a s tím spojené zlepšení technické infrastruktury či zlepšení vybavenosti.

Výše zmíněné jsou však jen malé střípky v celé mozaice problémů. Z hlediska zahradní architektury současné suburbie nevykazují příliš pozitivních jevů. Zahradu ani dům nelze posuzovat bez vztahu k urbánním kvalitám – a ty právě většinou chybí.

Práce se ve své praktické části zaměřila na suburbanizaci Brna, přičemž lokalitou diplomního projektu se stala městská část Útěchov. Proto stručně o suburbanizaci města samotného.

6. Brno a jeho suburbanizace

6.1 Stručný pohled na vývoj suburbánní výstavby po roce 1989

Jak uvádí ve své studii Havlíček a Dostál, výstavba od roku 1991 probíhala nejčastěji na původně orné půdě: Sledováním změn využití krajiny v Jihomoravském kraji bylo doloženo, že největší nárůst zastavěných ploch je v bezprostřední blízkosti města Brna a jeho okolí. Ve vzdálenosti do 25 km od centra města Brno je soustředěno 44,6 % v kraji nově vzniklých zastavěných ploch. Nejvyšší intenzita růstu zastavěného území je v zónách do vzdálenosti 5 km a 10 km od centra města. (Havlíček, Dostál 2010: 75)

Orientačně lze pro Brno rozlišit 4 kvalitativně odlišné oblasti definované jiným charakterem zástavby, funkčními charakteristikami či společenským statusem:

1. Historické centrum města,
2. Oblast vnitřního města,
3. Okrajové sídlištní celky,
4. Okrajové příměstské části

Územní diferenciace bytové výstavby kopíruje demografický vývoj. Dochází ke stagnaci bytového a domovního fondu v oblasti kompaktního jádra města a jeho nárůstu v okrajových městských a příměstských oblastech: nastává pokles obyvatel v samotném centru Brna. Naopak od roku 1991 je čitelný vzrůst obyvatel a domů v okrajových městských částech – a to především ve dvou lokalitách: Na severu, v environmentálně kvalitním prostředí blízko Moravského krasu (Ivanovice, Jehnice, Ořešín, Útěchov, Kníničky). A na jihu, s dobrým dopravním napojením na dálnici D1 (Bosonohy, Brno-jih, Tuřany, Chrlice) a sídla mimo lokalitu města: Troubsko, Popůvky, Ostopovice, Moravany.

7. Modelové území – Útěchov

Útěchov, brněnská městská část je od centra vzdálen asi 12 km severně. Výběru lokality předcházela fakta, že byl k Brnu připojen jako dosud poslední městská část, předtím si držel statut venkova. Dodnes jsou zde silné venkovské prvky, které jsou však postupně „zaslepovány“ novodobou, katalogovou výstavbou a plánována je i další výstavba. Důvodem výběru byl i fakt, že počet obyvatel Útěchova se za posledních 10 let zvětšil téměř o 50 %, zatímco vybavenost obce, služby a absence veřejného prostoru na to nijak nereagovaly, ač se okolní lesy stávají čím dál více vyhledávaným cílem výletů mnohých Brňanů. Je zde i značný podíl zahrádek, a tak v sezóně počet obyvatel šplhá až k tisíci.

Hlavní slabinou obce je její neprostupnost, která je dána postupným rozrůstáním obce bez předchozího konceptu, nedostatečná vybavenost službami, nedostatek dobrého veřejného prostoru a fragmentace do vzájemně nekomunikujících subcelků.

Diplomní návrh se zabývá plochou uprostřed Útěchova na pomezí ulice Mladá a nové, „satelitní“ výstavby ulic Ve Vilkách a Včelařská, který podle platného územního plánu navržen k zástavbě. Při rozparcelování celé plochy pro soukromé bydlení v rodinných domech však nastane problém, se kterým dnes většina suburbií bojuje: nedostatek či naprostá absence veřejného prostoru.

Protože bez celku nelze řešit detail, návrh podává vizi pro budoucí rozvoj Útěchova.

7.1 Idea

Projekt se snaží navrhnout fungující, alternativní zástavbu s ohledem na veřejný prostor i celek a rozbít tak monotónnost sídelní kaše. Propojit obec novou cestní sítí, ale zároveň jasně definuje jednotlivé části a jejich významy.

Návrh se snaží nabídnout rozmanité možnosti bydlení, tomu odpovídají i velikosti pozemků. 16 parcel o velikostech 350–800 m² pracuje se třemi vztahy uvnitř pozemků: soukromí, propojení s domem a sousedství. Přičemž soukromí a sousedství jsou brány jako základní předpoklad nové výstavby.

Soukromí je docíleno přirozenou podobou domu – dvorem, původní útěchovskou zástavbou. Ke každému domu náleží předzahrádka, která vytváří přirozenou „měkkou hraniční linii“ a prostor pro setkávání a navazování rozhovorů. Každá předzahrádka je doplněna stromem. Nový rezident si tak nekupuje jen dům, ale „balíček dům + strom“, v čemž je jistá symbolika zapouštění kořenů (v novém prostoru).

Koncept se snaží reagovat na vysoké bariéry plotů mezi sousedy v mnoha současných satelitech a nabídnout jiné řešení – a to v podobě cesty, „sdíleného sousedství“. Mezi pozemky je diagonálně navržena cesta – parafráze na záhumení cestu. Cesta sdíleného sousedství je lineárním veřejným prostorem pro náhodná setkání, zrcadlící v sobě celou obec.

8. Závěr

Diplomová práce pojednává o suburbanizaci jako plodu i zpětné příčině sociálních změn ve společnosti. Teoretická část se zabývá historií suburbanizace ve světovém měřítku, detailněji rozebírá situaci v České republice. Poukazuje na příčiny, důsledky a negativa, která s sebou tento jev přináší.

Práce se zabývá růstem přilehlých brněnských obcí a samotných městských částí. Definuje dvě lokality (sever a jih), kde počet obyvatel za posledních 10 let vzrostl až dvojnásobně.

Volí Útěchov, severní městskou část Brna, jako modelové území. Návrh předkládá vizi pro celou obec, detailněji však řeší lokalitu mezi ulicemi Mladá a Ve Vilkách. Předkládá koncepční projekt, se snahou reagovat na neprostupnost, jakožto jedno z negativ obce, vzniknuvší suburbanizací. Projekt nabízí aternativu k současným satelitním výstavbám a témata soukromí a sousedství se zde stávají hlavní myšlenkou. Vymezuje soukromé prostory (domy a zahrady) a pracuje s veřejným prostorem, který podává v podobě hřiště, ulice a cesty. Tu nazývá „sdíleným sousedstvím“, které se stává obytnou krajinou.

Zdroje

• Baše, M., Cílek, V., 2006: Krajina domova v době rozpadu města a přeměny venkova. Veřejná správa, 2006, č. 19. Dostupné z http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/s/2006/19/pril.html
• CENIA. Životní prostředí – prostředí pro život? [online]. [Staženo 23. 2. 2013].
• http://www.cenia.cz/web/www/web-pub2.nsf/$pid/CENMSFNFWL02/$FILE/publikace_net.pdf
• Dostál, I., Havlíček, M., 2010: Projevy suburbanizace ve změnách využití krajiny v Jihomoravském kraji a zázemí města Brna. Str. 65–76, v: Acta Pruhoniciana 94. Praha
• Gehl, J., 2000: Život mezi budovami. Užívání veřejných prostranství. Nadace Partnerství. Brno
• Hnilička, P., 2012: Sídelní kaše – otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů. Host, Brno
• Jehlík, J., 2012: Obec staví obec. Veronica, roč. 26, č. 3, str. 2–3
• Kupka, J., Vorel, I., 2011: Ochrana krajinného rázu v územním plánu – fikce nebo reálná možnost? Str. 56–65, v: Krajinný ráz v sídlech, sídla v rázu krajiny. České vysoké učení technické. Praha
• Šilhánková, V., 2007: Suburbanizace – hrozba fungování (malých) měst. Civitas per Populi, Hradec Králové

---

Poznámky

¹ Výroční zpráva UNFPA 2007 Zpět

² Český statistický úřad: Počet dokončených bytů v České republice 1948-2009 včetně nástaveb a přístaveb Zpět

³ Projev V. Havla na konferenci SEYS, únor 2006 Zpět

⁴ V češtině se ujal termín sídelní kaše. V souvislosti s tím se v jazyce vyvinuly i další nové pojmy jako satelitní městečko, nákupní    zóna či sídlištní noclehárna, na něž navazují závažnější slovní spojení jako ztráta místa, ztráta identity a fragmentace krajiny. Zpět

⁵ Agentura SC&C, výsledky viz MF Dnes, 12. 5. 2005, str. A6 Zpět