S čím Evropská unie měla do Durbanu přijet a nepřijela
Článek komentuje výsledky klimatické konference v Durbanu a celkově hodnotí negativní výsledky dosud uskutečněných klimatických konferencí. Tristní je, že i aktuálně právě skončená klimatická konference v Dauhá skončila stejným výsledkem, tedy nepřinesla žádný pokrok ve snižování emisí skleníkových plynů.
Podle staré karikatury usnesení významné mezinárodní konference znělo: „Příští významná mezinárodní konference se na stejné téma bude konat za rok v Tokiu a pít se na ní bude šampaňské.“ Nejinak lze hodnotit výsledky světové konference o klimatických změnách v dánské Kodani v roce 2009, v mexickém Cancúnu v roce 2010 a nejnověji i v jihoafrickém Durbanu v prosinci 2011. Pravda, politici tvrdili a budou tvrdit něco jiného, viz „Nová dohoda je na světě, platit bude od roku 2020“, Energetika 12/2011.
Nebezpečí klimatických změn je veliké a roste
Nebezpečí plynoucí ze sílících klimatických změn, způsobovaných podle všeho masivními antropogenními emisemi skleníkových plynů (GHG), tj. oxidu uhličitého (CO2), metanu (CH4) a oxidu dusného (N2O), je pro lidstvo veliké. Alespoň to naznačují výsledky měření koncentrací skleníkových plynů (GHG) v ovzduší, viz http://www.esrl.noaa.gov/gmd/ccgg/trends/#mlo_growth, a teploty povrchu zemského (pevniny i moří), viz http://data.giss.nasa.gov/gistemp/tabledata/GLB.Ts+dSST.txt, a rychle rostoucí škody z přírodně ekologických katastrof – obřích tajfunů, povodní, such. Zaříkávání o skleníkovém efektu coby šarlatánské hypotéze nepomáhá.
Vodní pára v ovzduší je víceméně v rovnováze. V minulosti nebezpečně rostoucí emise freonů se podařilo srazit na úroveň blížící se nule, byť v ovzduší se budou vyskytovat ještě desítky let s negativním dopadem na stratosférický ozon i klima. Lze samozřejmě namítat, že zdaleka ne vše o mimořádně složitém jevu zvaném světové klima víme. Jistě, časové řady dat emisí a koncentrací GHG nejsou příliš dlouhé, byť máme k dispozici i významné poznatky zkoumání klimatu v dávné minulosti, i poznatky o přirozeném kolísání intenzity slunečního záření.
Při hodnocení přírodně ekologických katastrof a zejména jejich následků je třeba vidět, že tragédie v důsledku tektonických a sopečných zemětřesení a výbuchů sopek nesouvisí s narušením klimatu, resp. počítat sem oběti zemětřesení na Haiti, v Japonsku apod. je chybné. Spolehlivost záznamů o minulých velkých povodních a dalších je omezená.
Následky velkých povodní zásadně závisí na rozsahu neodpovědné výstavby v záplavových územích. V minulosti byl mnohem nižší než dnes. Podobně velké tajfuny mohou postihnout hustě nebo řídce osídlená území či velká sucha mohou zasáhnout poušť nebo významnou obilnici. Také je nutné rozlišovat škody hrazené pojišťovnami a celkové škody, které bývají mnohem vyšší.
Přesto data mluví o výrazném oteplování klimatu a o četných zjevných teplotních i klimatických rekordech, což by mělo varovat. Navíc asi polovina antropogenních emisí CO2 zatím někde mizí (snad v oceánu, který ale nebezpečně okyseluje). Tento mechanismus se ovšem může rychle vyčerpat, což by vedlo k urychlení zesilování skleníkového efektu. Těch přímých vazeb je víc, viz rostoucí uvolňování metanu v důsledku roztávání Arktidy atd.
I naše dosavadní jistě omezené znalosti mluví o hrozbě zásadních změn klimatu v důsledku pokračujících, stupňujících se antropogenních emisí GHG s katastrofálními dopady na lidstvo. Připočteme-li známé nedokonalosti společenských mechanismů lidské společnosti, je zřejmé, že je lidstvo nemusí přežít. Zjednodušeně řečeno, lidé se poperou a vzájemně vyhladí v boji o mizející přírodní zdroje.
Samotné konání světových konferencí o klimatických změnách naznačuje, že si i vrcholní politikové alespoň ve své většině ohrožení lidstva ze strany klimatických změn začínají uvědomovat. Opakovaný neúspěch světových konferencí o klimatických změnách nelze připsat jen nebo především nekompetentnosti politiků či dokonce jejich převažující zlé vůli, byť i tu lze v některých případech dohledat. Problém je mnohem složitější.
Stále stejný scénář Kjótského protokolu
Politici oprávněně tvrdí, že na světové konferenci o klimatických změnách v Durbanu na poslední chvíli zachránili tzv. Kjótský protokol tím, že jeho platnost prodloužili do roku 2020 a slíbili vypracovat účinnou strategii boje proti klimatickým změnám na jeho bázi. Otázkou je, zda to není samotný Kjótský protokol, přesněji řečeno jeho zjevně neúčinné mechanismy, které činí úsilí o zastavení růstu emisí GHG bezzubé. Na všech třech světových konferencích o klimatických změnách se uplatnil velmi podobný scénář. Členské státy Evropské unie (EU) na světové klimatické konference i na jejich přípravné konference odjely s cílem dosáhnout rozšíření Kjótského protokolu na všechny státy světa a prohloubení jeho závazků. Zatímco Kjótský protokol z roku 1997 obsahuje závazek snížit emise nejvýznamnějšího skleníkového plynu CO2 nejméně o 5 % do roku 2012 proti roku 1990 s tím, že jednotlivé státy mohou přijmout i závazek náročnější (snížit emise CO2 o více procent), počínaje Kodaní státy EU navrhují snížit emise CO2 proti roku 1990 o 20 % do roku 2020, resp. o 30 %, pokud se k závazku připojí i ostatní státy světa nebo alespoň hlavní emitenti CO2. Pomoci má mechanismus obchodování s povolenkami na emise CO2. Skutečnost je ale taková, že se nikdo další nepřipojuje a největší neplniči Kjótského protokolu od něj odstupují.
Jak formulovat požadavky na snížení antropogenních emisí GHG?
Jisté je, že klima na Zemi unese jen určitou výši antropogenních emisí GHG, nemá-li dojít k jeho drastickým změnám, ohrožujícím obyvatelnost povrchu planety Země. Tato hranice se formuluje jako nutnost nezvýšit průměrnou teplotu povrchu Země o více než 2 °C proti roku 1750 (předindustriálnímu období), resp. o více než 1,4 °C proti současnosti. Z toho lze prostou matematikou odvodit požadavky na omezování antropogenních emisí GHG. Potřeby snižovat tyto emise lze formulovat jako snížení antropogenních emisí GHG:
- aby na km nepřesahovaly určitou hranici,
- aby na jednotku ekonomického výkonu nepřesahovaly určitou hranici,
- aby se snížily o určité procento vůči určitému výchozímu roku,
- aby na jednoho obyvatele nepřesahovaly určitou hranici.
Je zřejmé, že nejméně smysluplné je vázat přípustné antropogenní emise GHG na jednotku plochy, např. na 1 ha či 1 km2. Takový přístup má minimální vazbu na společenské aktivity a antropogenní emise GHG. Zvýhodňuje územně velké, řídce osídlené státy, přední emitenty GHG – Rusko, Kanadu, Austrálii… Zajímavější je toto kritérium pro ochranu přirozených likvidátorů GHG – lesů, korálových útesů atd.
Vázat přípustné antropogenní emise GHG na jednotku ekonomického výkonu, tj. vytvořeného hrubého domácího produktu (HDP) je problematické, neboť HDP nevypovídá o efektivnosti ekonomik, byť nám ekonomové, politici a novináři obvykle tvrdí opak. Jeho případné použití zvýhodňuje země s vysokým HDP, prakticky nezávisle na emisích GHG.
Vázat požadavek snížení na určitou, historicky dosaženou úroveň antropogenních emisí GHG se může zdát logický – vycházíme z reálné situace a chceme ji napravit. Je to i relativně jednoduché. Pokud by jednotlivé státy byly přibližně stejně rozvinuté, asi by nešlo namítat. Protože jsou ale v rozvoji jednotlivých zemí propastné rozdíly, je výše uvedená cesta, nastoupená Kjótským protokolem, velmi problematická. Svými důsledky totiž konzervuje tuto obrovskou nerovnost, což je zejména pro rozvojové státy těžko přijatelné. Není reálné čekat, že na ni zejména chudé státy třetího světa dobrovolně přistoupí.
Proces industrializace, tj. zprůmyslnění, je vesměs provázen prudkým růstem výroby a spotřeby paliv a energie, byť dnes např. v Číně probíhá se zjevnými specifiky např. proti 2. polovině 19. století. Vysoký ekonomický růst přitom znamená obvykle i vysoké relativní úspory paliv a energie, neboť jejich spotřeba do značné míry závisí a do značné míry nezávisí na objemu výroby. Kdysi platilo, že spotřeba energie má asi z 50 % fixní charakter a přibližně z 50 % závisí na rozsahu ekonomických aktivit. Nepřekvapuje proto, že nejvyšší relativní úspory paliv a energie na jednotku vytvořeného HDP vykazuje nejrychleji rostoucí ekonomika Číny.
Máme-li respektovat rovnost lidí všech států světa, může být reálným východiskem úsilí o snižování antropogenních emisí GHG jedině princip, že každý člověk má právo na určité antropogenní emise GHG s tím, že s rostoucím počtem lidí na Zemi se bude hranice přípustných antropogenních emisí GHG snižovat. Otázkou může být, zda v určitém rozsahu nezohlednit strukturální aspekty mezinárodní dělby práce. Státy s rozsáhlým energeticky náročným průmyslem totiž zákonitě produkují vyšší antropogenní emise GHG. Tuto složitou oblast bych zde ale nechtěl řešit.
Kjótský protokol problematický
Mám za to, že navenek velké vítězství v boji proti zhoubnému oteplování – přijetí Kjótského protokolu v roce 1997 – žádným velkým vítězstvím nebylo. Mohlo být i kontraproduktivní. Uzavřely ho vesměs ekonomicky vyspělé státy (zejména EU, Japonsko, Kanada, Austrálie) s tím, že se k němu připojí i ostatní. Ostatní se ale nepřipojili bui vůbec (USA, Čína, Indie atd.), nebo jen symbolicky (Rusko sice Kjótský protokol nakonec přijalo, ale k ničemu konkrétnímu se nezavázalo). Asi sotva překvapí, že k tvrdým odpůrcům Kjótského protokolu patří státy vyvážející ropu. Obávají se o své zisky z prodeje ropy. Naopak jeho největšími stoupenci jsou malé, nízko položené ostrovní státy, kterým bezprostředně hrozí zatopení stoupající hladinou oceánu, přestože mají zanedbatelné antropogenní emise GHG.
Samotný závazek Kjótského protokolu snížit emise CO2 nejméně o 5 % do roku 2012 proti roku 1990 je slušně řečeno hubený. Samotná EU má při jeho plnění významnou výhodu. Protože je vztažen k výchozímu roku 1990 a poté došlo k obrovskému hospodářskému propadu v bývalých evropských socialistických státech, jde reálně o závazek ještě mnohem menší a spíš jen symbolický. Vím, že se to v ČR špatně přijímá, protože ČR na základě tohoto závazku získala v obchodě s povolenkami na emise CO2 asi 20 mld. Kč. Vynakládá je velmi rozumně na program zateplování bytů – Zelená úsporám. Přitom program Zelená úsporám je v ČR jediné reálně fungující protikrizové opatření, navíc s řadou dalších pozitivních efektů.
Přestože závazek Kjótského protokolu byl stanoven velmi mírně, mnohé státy ho neplní. Nejkřiklavějšími neplniči jsou Kanada a Španělsko, které své emise CO2 zvýšily proti roku 1990 asi o třetinu. Možné sankce Kanada „vyřešila“ odstoupením od Kjótského protokolu a Španělsko stejným krokem vyhrožuje. Fraška? Dá se to tak nazvat. A to i s vědomím, že EU jako celkem svůj hubený závazek snížit emise CO2 nejméně o 5 % plní a zřejmě i mírně překročí.
Co měla EU v Durbanu navrhnout?
Pokud někdo chtěl předložit reálný návrh na snížení emisí GHG, měl ho volit realisticky. Měl především navrhnout soubor opatření ke snížení a postupnému vyloučení spotřeby fosilních paliv, dále na ochranu asimilátorů GHG, zejména lesů, půdy, korálových útesů amělkých moří, nejen v tropech a subtropech. To se ale nestalo. Nevím, zda to někoho napadlo. V obecné rovině asi ano, ale v konkrétní nikoliv. Co bych navrhl k zásadnímu snížení emisí GHG?
1) Závazek neřešit spory silou, zvláště pak vojenskou. Ve světě, kde jsou státy přepadávány podle svévole některých mocností, není reálné řešení problémů včetně klimatických. S tím úzce souvisí závazek zásadního odzbrojení. Náklady na zbrojení a války mnohonásobně převyšují odhadované náklady na potřebné snížení emisí GHG.
2) Odstraňovat absolutní bídu v celém světě. Bez odstranění bídy a vytvoření základních sociálních jistot pro všechny občany není reálné účinně řešit stupňující se klimatickou krizi. Zatím mnohá opatření vyspělých kapitalistických států bídu vytváří a dále prohlubují. Zdaleka nejde jen o státy, jako je Irák či Libye. Stejně nebezpečné jsou vyspělými státy a světovými finančními institucemi (Mezinárodní měnový fond, Světová banka ad.) rozvojovým zemím vnucované recepty typu šetřit veřejné výdaje na beztak podvyživeném školství, zdravotnictví, privatizovat vodní a jiné přírodní zdroje, orientovat zemědělství na monokultury pro vývoz atd.
3) Zákaz dotací a daňových úlev na výrobu a spotřebu paliv a energie, s výjimkou úspor paliv a energie a podpory využívání těch druhů obnovitelných zdrojů energie, které lze využívat udržitelně. Udržitelným zdrojem energie ve světě sužovaném hladem a bídou nemůže být biomasa, zejména ta vypěstovaná na zemědělské půdě. Nutné je zrušení mezinárodních mnohostranných dohod o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty (DPH) včetně jí spotřebovaných paliv a energie a zrušení osvobození mezinárodní vodní a letecké dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty. Jen pro ilustraci, v ČR šlo v roce 2010 předběžně asi o 44 mld. Kč, z toho 13 mld. Kč byly přímé daňové úlevy na spotřebu paliv a energie a zbytek daňové úlevy na podporu mezinárodní veřejné dopravy.
4) Zastavit křižácké tažení proti jaderným elektrárnám, neboť jsou přinejmenším nízkoemisní na GHG, podle některých prakticky bez emisí GHG, a lidstvo se bez nich v dohledné době neobejde.
5) V dopravě přednostně rozvíjet energeticky úspornou kolejovou dopravu a prosazovat na dopravu nenáročný rozvoj (efektivním územním plánováním předcházet neúčelné dopravě).
6) Dále zpřísnit požadavky na teplotěsnost nových i rekonstruovaných budov.
7) Na emise GHG uvalit daň, přímo úměrnou jejich CO2ekv. Obchod s povolenkami na emise CO2 je zjevně neefektivní a v řadě případů i kontraproduktivní (tak jako jiné cenné papíry zakládá spekulace na burze a vytváří neodhadnutelný vývoj, resp. dál destabilizuje ekonomické prostředí), vynechání emisí CH4 a N2O je neodůvodněné.
8) Stanovit povolené emise GHG (ve formě CO2ekv.) na obyvatele (vztah k HDP nebo na km je zjevně zavádějící) a od jejich dosažení odvíjet dlouhodobé cíle ve snižování emisí GHG. Totiž, Čína je sice dnes největší emitent CO2 absolutně, ale nízký v přepočtu na obyvatele. Podobně je tomu u Indie, třetího největšího emitenta CO2 ve světě.Mezi ekology oblíbená kritika Číny a Indie pro jejich velmi vysoké absolutní emise CO2 je z důvodu nízkých měrných emisí CO2 na obyvatele ne příliš solidní. Přihlédneme-li k velmi nízké životní úrovni v těchto zemích, navzdory nemalému pokroku v nich, obraz se mění. Je nutné vyjít z antropogenních emisí GHG ve formě CO2ekv. na obyvatele s tím, že za určitých okolností lze volit určité modifikace vzhledem k zahraničnímu obchodu.
Závěr
Nevím, zda by výše uvedená opatření stačila k odvrácení stále více hrozící světové klimatické katastrofy. Věci zašly už dost daleko, přitom tu zůstává řada nejistot. Tedy, předpovědi vědců sdružených ve velkém klimatickém panelu nemusí vypadat katastrofálně, ale vývoj je výrazně předstihuje, protože přední světoví klimatologové jsou ve svých předpovědích silně konzervativní v oprávněné snaze věc nezkompromitovat.
Klimatický systém Země by nebyl přinejmenším brutálně ničen a zůstávala by tu naděje na obrat a záchranu. Chápu ale, že takový návrh by v prvé řadě odmítla samotná EU, o USA, které jsou základní překážkou jakéhokoliv pokroku v úsilí o zastavení zhoubných klimatických změn, nemluvě.
Psal jsem před časem proekologickému europoslanci panu Pocovi o potřebě otevřít diskusi o zrušení mezinárodních mnohostranných smluv o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení DPH a v případě letecké a vodní dopravy i od spotřební daně za pohonné hmoty, alespoň na téma dopravy mezi jednotlivými členskými státy EU. Přiložil jsem mu tabulky výší tohoto osvobození v ČR v roce 2008, které jsem vypočítal podle tehdy dostupných dat. Pan Poc mně odepsal, že ani pouhou diskusi na téma zrušení oněch škodlivých mezinárodních mnohostranných smluv o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od daní alespoň uvnitř EU v Evroparlamentu nelze otevřít, proto že všechny členské státy EU jsou zásadně proti. EU, která předčasně vybudovala dnes silně ohroženou měnovou unii, v mezinárodní dopravě neuplatňuje ani unii celní a odmítá vnitrounijní dopravu pojmout jako vnitrostátní a zakázat její osvobozování od placení spotřební daně za pohonné hmoty a DPH, předstíraje podporu prosperity. Takže, zapomeňme na rozumnou politiku nejen dopravní i v rámci EU, údajného předvoje ochrany klimatu na Zemi.
Chápu též, že některá opatření nepodpoří ani hlavní nevládní ekologické organizace, protože svatá válka proti jaderným elektrárnám je pro ně důležitější než efektivní úsilí o přežití lidstva.
Ing. Jan Zeman, CSc. je ekonom zaměřený na životní prostředí. Podílí se na vytváření informačních systémů o životním prostředí a na úsilí o ekologizaci dopravy, energetiky, lesního a vodního hospodářství.
Článek byl autorem publikován v časopisu ENERGETIKA a zde je vydán s laskavým souhlasem redakce.
Article comments on the climate conference in Durban and generally evaluates negative results so far made climate conferences. Sad is that, the last climate conference in Doha ended with the same result - with no progress in reducing greenhouse gas emissions.