Uhlí za nic nemůže (I)

Topná sezóna každoročně podněcuje diskuse o míře znečistění ovzduší spalinami z lokálních topenišť a kotlů ústředního vytápění spalujících uhlí. Přirozeně se přitom střetávají argumenty ekonomické a environmentální a jak je u nás zvykem rasantně jsou vyžadována jednostranná nekompromisní opatření: zakázat! Každý, kdo se touto problematikou zabývá, má jistě v paměti letošní zimu s několikatýdenními tuhými mrazy, kdy majitelé domků s poukazem na neúnosně vysoké ceny elektřiny a zemního plynu ohlašovali návrat k uhlí a druhá strana požadovala jeho zákaz. Jako by všichni zapomněli na zlatou střední cestu. Energetika ve smyslu zabezpečování dodávky energie bude vždy ve střetu se životním prostředím, což dokládají nejen povrchové doly v severních Čechách, ale stejně tak větrné farmy v Kalifornii, nebo geotermální elektrárny na Islandu. A protože je spolehlivě dostupná energie základním kamenem moderní společnosti je stále aktuálním úkolem minimalizovat negativní environmentální vlivy energetiky uplatňováním nejmodernějších poznatků a technologií. Stručně řečeno - je nutné místo zákazů hledat přijatelná a vyhovující řešení.

Nyní zpět k uhlí. Je tradičním zdrojem energie s nejdelší historií, významně ovlivnilo technický rozvoj a, což je nejdůležitější, životnost jeho zásob je ze všech druhů fosilních paliv nejdelší. Platí, že uhlí je palivem pro staletí, zatímco ropa a zemní plyn pro desetiletí. Jakkoliv je problematické uvádět životnost zásob fosilních paliv, platí, že při odhadovaném nárůstu spotřeby energie, zapříčiněném růstem populace a rozvojem civilizace jsou k dispozici světové zásoby uhlí na nejméně dvě stě let, zatímco zásoby ropy a zemního plynu se odhadují mezi padesáti až sto lety. Z tohoto pohledu je uhlí dlouhodobě perspektivním zdrojem energie a z širokých souvislostí pak vyplývá všeobecný zájem o využívání netradičních zdrojů a racionální hospodaření s energií.

V české energetice je uhlí historicky dominantním zdrojem energie a v současné době zajišťuje zhruba polovinu její roční spotřeby. Po dvaceti procentech přispívají ropa a zemní plyn a zbývajících deset pochází z ostatních zdrojů. V dalších letech nelze očekávat žádné dramatické změny současného trendu a budoucnost českého uhlí bude především ovlivňovat:

• restrukturalizace energetiky, která je vyvolána úsilím o vyšší efektivitu a přirozeně vede k decentralizaci zdrojů,
• konkurence zemního plynu, který představuje z hlediska technického a environmentálního dnes nejdokonalejší dostupné palivo a jehož největším handicapem je cena s jistotou trvalého růstu,
• státní koncepce energetiky, neochotně vytvářející podmínky pro soutěž a jí motivovaný rozvoj a obtížně ochraňující stávající uhelné hornictví,
• vývoj environmentální legislativy, zejména po našem vstupu do Evropské unie.

Postupně se vyčerpávající zásoby tradičních fosilních paliv a stále přísnější nároky na ochranu životního prostředí při nezpochybnitelném trendu k vyšší spotřebě v globálním měřítku vedou k trvalému růstu cen energie. Tento fakt je možno považovat za přírodní zákon. Odtud pramení úsilí o zvyšování efektivity v energetice, o racionální hospodaření energií a o využívání všech jejích dostupných zdrojů. O tom, že se toto úsilí prosazuje těžce, se přesvědčujeme denně. Není divu. Nejúčinnější motivací spotřebitelů k úspornému, racionálnímu chování je vyšší cena energie. Ne cena nadirigovaná státem, ale cena objektivně daná soutěží a zahrnující všechny náklady. Úspory energie a snižování spotřeby nemusí nutně znamenat snížení životního komfortu, nebo omezení výroby. Naopak, přirozenou reakcí by měly být nové technologie, nové konstrukce a racionální chování, prostě modernizace a uplatnění nejnovějších výsledků výzkumu a vývoje. Těžko však lze motivovat k soutěži a s ní souvisejícímu vývoji v prostředí deformovaných cen energie. Málokdo dokáže vysvětlit proč se cena krychlového metru zemního plynu pro maloodběratele trojnásobně zvýší přechodem plynovodu přes Krušné hory. Minimalizace negativních dopadů provozu energetických zdrojů na životní prostředí patří k prvořadým úkolům v energetice, je její přirozenou součástí. Absolutizování environmentálních hledisek však vede k zdramatizování dnes celkem standardní situace a oddaluje její řešení, které vždy bude kompromisem.

Obecný a logický růst ceny energie, který jsme u nás v posledních letech zaznamenali, představuje domácí problém - postupné vyrovnávání s cenami, obvyklými ve vyspělých evropských zemích. Je dobré vědět, že na tento náš interní vývoj naváže po roce 2010 všeobecně očekávaný vzestup cen ropy a zemního plynu. Ceny tedy porostou trvale. Ve všech vývojových prognózách je jedinou stálicí uhlí. Ani dlouhodobě se neočekává podstatné zvýšení světové ceny a zřejmě s intuitivním tušením této skutečnosti a s vědomím, že jde o naši domácí surovinu se řada našich obyvatel rozhodla po špatných zkušenostech se státem podporovanými "fikacemi", že se vrátí k uhlí. Není to tak pohodlné, zato levnější, ztrátu komfortu vynahradí nižší náklady. Jenže nelze vstoupit dvakrát do téže řeky a tak je realizace tohoto rozhodnutí velkým krokem zpět se všemi důsledky.

Návrat k uhlí je v naprosté většině případů návratem k technologiím jeho spalování, které byly snesitelné snad před cca čtyřiceti lety, kdy byly vyvinuty. Nemohou najít své místo v jedenadvacátém století. Ovšem ti, kteří tak učinili, řešili svou ekonomickou situaci a neměli příliš na vybranou. Nabídka moderních uhelných kotlů v této kategorii výkonů téměř neexistuje a těch několik málo vlaštovek, ohlašujících nové časy malých uhelných kotlů, se od tradičních a zastaralých odlišují zhruba dvojnásobnou cenou. Není snadné přesvědčit občana, který došel k závěru, že elektrifikace a plynofikace jsou nad jeho ekonomické možnosti a rozhodl se proto k snížení životního komfortu a topení uhlím, aby si pořídil moderní kotel více než dvakrát dražší, než ten, který původně zamýšlel a celý život znal. Navíc se vzápětí dozví, že v tom novém kotli nemůže spalovat jakékoliv uhlí, ale pouze takové, které vyhovuje celé řadě kvalitativních požadavků a je proto také dražší. Prostě řečeno, cesta zpátky nevede a cena energie trvale roste - přírodní zákon nelze zvrátit ani politickým rozhodnutím.

Jaké bude rozhodnutí v případě volby mezi starým a moderním typem kotle je jasné. Konkrétně to dokládá vývoj prodeje uhelných kotlů jednoho z největších výrobců, ŽDB a.s. Bohumín, od roku 1994.

Obr.1 Vývoj prodeje uhelných kotlů VIADRUS, ŽDB

Trvale rostoucí poptávka po kotlech staré koncepce, levných, nevyhovujících požadavkům 21. století a kazících dobré jméno uhlí, gradovala v posledních dvou letech a v průběhu posledních osmi let se výroba třináctkrát zvýšila. Pracovníci firmy nejsou s tímto stavem spokojeni a podařilo se jim úspěšně vyvinout a vyrábět vskutku moderní typ uhelného kotle s nesrovnatelnými provozními parametry, nazvaný LING. Později o něm bude řeč. Těchto kotlů bylo prodáno v roce 2000 zhruba sto padesát a o rok později přibližně osm set. Ve srovnání s celkovým prodejem, odpovídajícím poptávce, je to kapka v moři. Optimistickou zprávou z poslední doby je, že výroba nestačí rostoucímu zájmu. Nepochybně by bylo užitečnější věnovat úsilí všeobecnému vzdělávání v této oblasti a hledání vhodné motivace občanů a institucí k uplatňování a prosazování moderních a environmentálně nesrovnatelně přijatelnějších technologií, které umí spálit uhlí efektivně a šetrně. Takto zaměřené aktivity by mohly vrátit uhlí jeho dobré jméno a nebyly by zanedbatelné ani celospolečensky. Vždyť uhlí zajišťuje polovinu roční spotřeby energie a na jeho dobrém jménu by nám mělo záležet, jeho spolehlivá dodávka z domácích zdrojů je mimořádnou hodnotou, navíc zajišťuje nezanedbatelné množství pracovních příležitostí.