Systémy a zařízení pro využití ekologických zdrojů
Stále více se hovoří o vlivu emisí skleníkového plynu CO2 na tzv. globální oteplování. Významným zdrojem tohoto plynu jsou zařízení na spalování a energetické zhodnocování fosilních paliv. Hovoříme-li o ekologických energetických zdrojích, pak máme na mysli zdroje obnovitelné energie, které se naopak v minimální míře podílejí na produkci CO2. A hovoříme-li o obnovitelné energii, pak máme na mysli především přímo či nepřímo transformovanou energii sluneční.
Přímým zachycením slunečních paprsků lze získat elektrickou energii v tzv. fotovoltaických článcích. Tento způsob transformace je však při současných technologiích ekonomicky značně náročný, protože je založen především na využití drahého a vzácného křemíku. Z praktického hlediska se fotovoltaický průmysl podílí na produkci energie minimálně, jeho výraznější rozšíření se očekává v budoucnu s rozvojem nových a dostupnějších technologií. Naopak i v našich klimatických podmínkách se stále významněji využívá přímá přeměna sluneční energie v energii tepelnou v tzv. slunečních kolektorech. V současnosti je již známo množství druhů těchto zařízení, které u nás slouží především k ohřevu TUV. Sluneční záření dopadá na kolektorovou plochu, kde je pohlcováno absorbéry různých konstrukcí (ploché, vakuové trubkové, ... ) a s různými povrchy. Levnější neselektivní povrchy (tvoří je různé především černé nátěry) jsou schopny pohlcovat především přímé záření. Dražší selektivní povrchy (vzniklé galvanickým pokovením plochy absorbéru) pohlcují také významnou část difúzního záření. Teplonosným médiem bývá kapalina (především nemrznoucí směsi), ale také vzduch a cirkulovat může médium samotíží i nuceným oběhem. Kolektor je součástí celého systému solárního ohřevu TUV, ke kterému patří mj. také regulace a zásobník. Správná volba systému má vliv na jeho celkovou účinnost a životnost a může významně snížit celkové náklady na přípravu TUV.
Teplo ze slunečního záření akumulované ve vodě, vzduchu a v zemi společně s geotermální energií s hlubokých vrtů je zdrojem pro získávání tepelné energie pomocí tepelných čerpadel. Tato zařízení umožňují odnímat nízkopotenciální energii z okolního prostředí a transformovat ji na teplo o vyšší teplotní hladině, které se následně využívá pro ohřev TUV či samotné vytápění. Základní způsob členění tepelných čerpadel (TČ) je dán médiem, kterému je teplo "odebíráno" a médiem, kterému je transformované teplo předáno. Nejčastěji jsou to TČ vzduch/vzduch, vzduch/voda, země voda a voda/voda. Každý z těchto typů má své výhody i nevýhody. Využíváme-li jako zdroj tepla vzduch (vzduch/vzduch, vzduch/voda), odpadají nároky na velikost pozemků, zhotovování vrtů či nutnost blízkosti vhodného zdroje vody. Výkon tohoto zařízení však daleko výrazněji klesá s venkovní teplotou. Při odběru tepla z povrchové půdy (hloubka okolo 1 m) je nutné uložit zemní kolektor na poměrně značné ploše, která se např. následně nedá využít jako stavební plocha. Dlouhodobějším využíváním (dlouhá zima) dochází k vymrzání půdy a pro zahrádkáře např. nepříjemnému zpoždění začátku vegetačního období na jaře. Hloubkové vrty jsou naopak dražší, ale zato jsou zdrojem stabilní teploty v minimální míře ovlivněné teplotou venkovní. V případě blízkosti studny s dostatečným nátokem je naopak vhodné využít jako zdroj právě tuto vodu, která se čerpá do výměníku a následně se opět vrací do tzv. studny vsakovací. Méně často se pak využívá jako zdroje vody z řeky či vodní nádrže, do které je většinou položen kolektor s proudící teplonosnou látkou. Volba vhodného druhu TČ je dána lokalitou a je velice důležitá pro maximální spolehlivost a ekonomický přínos celého zařízení v daných podmínkách. I přes vysoké počáteční náklady si naopak díky nízkým provozním nákladům a nesporným ekologickým přínosem získává tento obnovitelný zdroj energie stále více přívrženců a nejedná se již v žádném případě o módní záležitost.
Daleko nejrozšířenějším způsobem je využívána sluneční energie, která je díky fotosyntéze chemicky vázaná v biomase. Na tepelnou (a následně též elektrickou) energii ji lze přeměnit přímým spalováním či biochemickou přeměnou na bioplyn a alternativní motorová paliva. Především spalování biomasy je nejstarší metodou získávání tepla. S rostoucí cenou fosilních paliv se stále více domácností vrací k tomuto ekologickému způsobu vytápění. A výrobci nabízejí stále kvalitnější zařízení, ve kterých lze biomasu spalovat s účinností i emisemi splňujícími ty nejpřísnější ekologická kritéria. Ať to jsou nejmodernější kotle na zplyňování kusového dřeva, které v maximální míře využívají prchavou hořlavinu, která je v tomto palivu obsažena více jak z 80% procent. Stále více jsou také populárnější automatické kotle, které přes vyšší pořizovací náklady poskytují uživateli komfort několikadenního prakticky bezobslužného provozu. Pro vytápění větších objektů především v dřevozpracujícím průmyslu jsou to kotle na spalování dřevního odpadu ve formě pilin a štěpky. Pro vytápění menších objektů pak peletové kotle. Peleta se jako palivo objevila poměrně nedávno. Jedná se o válcový výlisek v současnosti převážně z dřevní hmoty o průměru 6 a 8 mm (dle normy až 25 mm), který se vyznačuje vysokou pevností, hustotou a především stálostí svých teplotechnických vlastností (vlhkost, výhřevnost). To umožňuje vysokou míru automatizace celého procesu vytápění od distribuce paliva k zákazníkovi, jeho skladování až po samotné spalování. Do budoucna se počítá s masivní peletizací také cíleně pěstované biomasy. Tyto nejmodernější technologie přibližují spalování biomasy doposud komfortem nedostižným zařízením na spalování plynu a LTO. I díky tomu se biomasa stává stále významnějším obnovitelným zdrojem energie.
Výroba hořáků LING na biomasu a uhlí, pneumatických a šnekových podavačů pelet, textilních zásobníků na pelety, automatické kotle na tuhá paliva LICOTHERM AM24 a AM42.