Daniela Filipiová: Uživatelem vyhlášky o užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace se stane každý nejméně jednou za život

Ing. arch. Daniela Filipiová
Po promoci na Fakultě architektury ČVUT v Praze (1982) nastoupila do Krajského projektového ústavu (KPÚ). Od roku 1986 je v důsledku neurochirurgické operace na ortopedickém vozíku. O dva roky později se vrací do KPÚ, v letech 1992-96 působí v ateliéru Genesis. Od roku 1998 předsedá pracovní skupině na odstraňování bariér při České komoře architektů. Vedle toho publikuje, překládá a věnuje se počítačové grafice. Je autorkou knihy "Projektujeme bez bariér" a odborné publikace "Tvorba bezbariérového prostředí". Navrhuje projekty bezbariérových domů.

V čem se liší Vaše návrhy od ostatních?
Mé návrhy se na první pohled neliší. Teprve když je stavba zrealizována, se pozná rozdíl. Ocení je zejména ten uživatel, který má tělesný či smyslový handicap. Moje projekty totiž, na rozdíl od většiny kolegů, respektují požadavky vyhlášky č. 174/1994 Sb. Stavebního zákona, která uvádí základní parametry bezbariérového prostředí a objektů. Vyhláška sice platí již dlouho, ale v našich městech to bohužel stále není příliš znát.

Možná není od věci říci, kdo jsou lidé se sníženou schopností pohybu a orientace. Jsou jimi osoby postižené pohybově, zrakově a sluchově, osoby pokročilého věku, těhotné ženy a rodič s dětmi do tří let. Takže poměrně velké procento obyvatel a ne jen pár vozíčkářů, kteří chtějí cosi výjimečného. Uživatelem vyhlášky se stane každý nejméně jednou za život.

Ing. arch. Daniela Filipiová je autorkou knihy Život bez bariér. Sama autorka o své knize říká, že nepatří do knihovny nebo na noční stolek, ale na pracovní stůl.
(dále Úryvek z textu SCHODY VE SNU pro časopis REFLEX č. 29/1999, autorka: Hana Benešová)

Kdo by měl za tím stolem sedět?
Architekti, projektanti, studenti architektury a stavebních fakult, sociální pracovníci, úředníci stavebních úřadů. Také lidé, kteří potřebují například svůj byt přizpůsobit handicapu svému nebo někoho z blízkých. Zkrátka všichni, kdo se podílejí na tom, aby se stavělo bezbariérově. Jsem architektka a sama jsem na vozíku. Tato problematika se mě proto hluboce dotýká.

Staví se?
Staví, nestaví. Dříve se projektantům pouze doporučovalo, aby zvážili, zda je možné, aby stavba, kterou projektují, byla bezbariérová. Před pěti lety se stala součástí Stavebního zákona vyhláška č. 174/1994 Sb., která určuje obecné technické požadavky tak, aby zabezpečily užívání staveb lidmi s omezenou schopností pohybu a orientace. Těmito lidmi se rozumí nejen tělesně, sluchově a zrakově postižení, ale i starší lidé, těhotné ženy a matky s dětmi do tří let. Vyhláška se vztahuje na všechny projekty, které potřebují stavební povolení, tedy i rekonstrukce. Často se ale stává, že se obchází. Přestože se na její porušení vztahují stejné sankce, jaké vyplývají z nedodržování Stavebního zákona. Ale kde není žalobce, tam není soudce. Stavební odbory na obecních úřadech by přece neměly nechat projít projekt, který neodpovídá znění Stavebního zákona, tedy i této vyhlášky.

Proč to nedělají?
Není to v jejich silách. Proto jsme se rozhodli působit prostřednictvím Komory přímo na projektanty.

Jak?
Před rokem a půl při České komoře architektů vznikla pracovní skupina Za odstraňování bariér, které předsedám. V této skupině mají svého "zástupce" nevidomí, neslyšící, těžce chodící a lidé, kteří se pohybují na elektrickém vozíčku. Pracují zde také tak zvaně zdraví architekti. Na zrealizovaných projektech ukazujeme, kde se stala chyba. Vyrazíme do terénu a projdeme vybraný objekt. Každý sám za sebe napíše posudek. Obecné zhodnocení se zveřejní v bulletinu, který vydává Česká komora architektů. Bulletin dostávají všichni členové Komory, to znamená všichni, kdo mají oprávnění projektovat.

Dostavily se první výsledky?
Výsledky se objeví až za pár let. Chvíli totiž potrvá, než lidem přejde do krve, že je nesmí ani napadnout udělat šedesátky dveře nebo dva schody před vchodem do objektu, který by jinak mohl být bezbariérový.

Troufáte si odhadnout, o kolik se bezbariérová stavba prodraží?
Náklady stoupnou o jedno procento. V penězích problém není.

Vybíráte si objekty, které získaly cenu v architektonických soutěžích. Pochválíte některý?
Tančící dům je téměř vzorný příklad bezbariérové stavby.

Poskytujete i poradenské služby?
Pochopitelně. Projektantů však není mnoho, jako by se báli přiznat, že něco nevědí. A přitom se vymýšlejí nesmysly. Podle Stavebního zákona má být například v objektech sloužících veřejnosti bezbariérový přístup v části pro veřejnost. Proč ale nemá být bezbariérová také část pro zaměstnance?

Ve své převážně odborné knížce na dvou kratičkých příhodách ilustrujete, že některé bariéry se dají překonat jen stěží. Lhostejnost, neochota a bezohlednost. Popisujete, jak pracovník odpovědný za obsluhu plošiny na Hlavním nádraží sám rozhodl, že je zbytečné, abyste šla své dceři naproti.
Ono to celé mělo ještě dohru. Když se to dozvěděl manžel, kopnul vzteky do sloupu a narazil si palec. Večer bolestí nevydržel, půjčil si moje berle, auto na ruční řízení a jel na pohotovost. Vrátil se s nohou v sádře.

A pak líčíte zážitek z víceúčelového výtahu v multikomplexu Galaxie, kterým se sváží odpadky a vozíčkáři dohromady. Nikoho z přítomných zaměstnanců vážně nenapadlo, že by se nejdřív mohly odvézt odpadky a pak teprve vy?
Ne.

Pamatujete si ještě, co dávali?
Klec bláznů.

Poznámka redakce:
Netradičně je dnešní rozhovor pouze fiktivní. Otázky i odpovědi jsme vybrali z internetových stránek, kde paní architektka odpovídá ve více než 10 rozhovorech na řadu dalších otázek a její odpovědi stojí za přečtení jak z odborného tak i lidského hlediska. Pokud nahlédnete, pochopíte, že by se nám těžko hledaly další otázky.

Rozhovor tak doplňuje cyklus článků, které jsme na TZB-info věnovali otevření nové rubriky Handicap v oboru Voda a kanalizace.