Odešel pan Ing. Vladislav Stříhavka

Pocházel z Hronova z topenářské a instalatérské rodiny, kam se narodil dne 27. 9.1926. Jeho otec byl montérem a přál si, aby syn byl topenářsky vzdělán. Tím byla jeho profesní dráha vymezena. Při jeho nástupu na strojní průmyslovou školu v Pardubicích, již zuřila 2. světová válka. Po válce nastoupil do firmy Ostrak v Praze-Karlíně, kde se připravoval na samostatné projektování. Po několika letech byl Ostrak převeden do nově vytvořených Instalačních závodů. Brzy poté Ing. Stříhavka přešel do vznikajícího Stavoprojektu Praha, který sídlil v pražské Kostelní ulici. Později byl Stavoprojekt změněn na Krajský projektový ústav (KPÚ) Praha s působností pro Středočeský kraj.

Ing. Vladislav Stříhavka zahájil v roce 1952 večerní studium na Strojní fakultě ČVUT v Praze, které po 6 letech dokončil. Následně byl jmenován hlavním specialistou pro vytápění. Jako vedoucí skupiny projektantů-topenářů vychoval řadu začínajících projektantů.

V práci se zaměřoval zejména na projektování tepelných soustav na sídlištích na Kladně, v Mělníce a v Kralupech n. Vlt. Jednalo se většinou o koncepční řešení zásobování teplem, o okrskové kotelny a výměníkové stanice a také o hospodárný ohřev vody.

Uvedená témata zpracoval do řady článků v časopisech a také do samostatných publikací pro Vědecko-technickou společnost (VTS), kde přednášel na mnoha seminářích.

Vynikal znamenitou pamětí, kterou využil při sepsání souboru článků „Jak jsem se stal topenářem“. Tam je popsán nejen jeho osobní příběh, ale i vývoj topenářského oboru v Čechách od konce 1. světové války. Je zajímavé, že toto své dílo dopsal těsně před svými 90. narozeninami v září 2016. Soubor článků je právě uváděn ve dvou odborných časopisech.

Ve volném čase hrál rád tenis a působil v amatérském kvartetu, kde hrál na housle.

Toto je moje vzpomínka na dobrého člověka pana Ing. Vladislava Stříhavku. Čest jeho památce.

Vladimír Valenta, 7. 2. 2017

Doplněk redakce TZB-info

Toto řekl v roce 1999 pan Ing. Vladislav Stříhavka při vzpomínání na historii. Mnohé se změnilo, přesto něco platí i dnes:

"... Počátkem 50. let vzplanul boj mezi po Únoru 1948 všemocnými Instalačními závody a organizací architektů Stavoprojektem o projektanty. Obě socialistické organizace si uvědomily, že podnik, který ovládne projekční přípravu, drží v ruce i investiční prostředky. Jako dnes "šlo o peníze až v první řadě" i v rané fázi Komunismu v ČSR.

Pro topenáře byl přestup mezi architekty společenským přínosem. Z primitivního prostředí montážních závodů přešli do kolektivu kultivovanějšího, liberálnějšího, ale i nepřátelského. Nechci nalhávat, že nás noví chlebodárci milovali.

Nikoli. Potřebovali schopné střední kádry "specialistů", bez nichž nebylo možné realizovat stavbu jako komplexní návrh. Nastaly problémy jiného charakteru. Architekti měli vysokoškolské vzdělání, ale mezi specialisty pro vytápění byli vysokoškoláci výjimkou.

Jen kvalitou práce a dlouhodobým soupeřením, jsme si vybudovali respekt. Topenáři především.

Organizace projektového ústavu KPÚ Praha, kde jsem 38 let sloužil, byla jednoduchá: ponechávala relativně značnou tvůrčí svobodu, za podmínky, že nezpůsobíme "malér". Mohli jsme vyzkoušet neobvyklá řešení, ale jen na osobní odpovědnost.

... Bohužel jsme byli vtlačeni do výroby projektů podle normohodin. Komunistický stát prosazoval kvantitu před kvalitou. Pro nejlepší, odpovědné a hloubavé topenáře se "normohodin" věčně nedostávalo. Komplexní projekt vyčerpal jen asi 7 až 9 % z celkových nákladů stavby, ale přesto se na projekční práci šetřilo nekompromisně.... Státní normy byly hojné, vyčerpávající, ale především měly platnost zákona a byly tedy vynutitelné! Schválený projekt byl respektovaný všemi účastníky výstavby a byl neporušitelný."