Budou nízkoenergetické budovy také ekonomicky efektivní pro investory a uživatele?

Úvod

Evropské společenství přijalo v roce 2010 Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2010/31/EU o energetické náročnosti budov a jednotlivé členské státy mají za úkol zapracovat požadavky této směrnice do národní legislativy a zajistit formulované cíle.

Cílem Směrnice je podpořit snižování energetické náročnosti budov v Unii s ohledem na vnější klimatické a místní podmínky a požadavky na vnitřní mikroklimatické prostředí a efektivnost nákladů. V této směrnici jsou stanoveny požadavky pro:

1. společný obecný rámec metody výpočtu celkové energetické náročnosti budov a ucelených částí budov;
2. uplatnění minimálních požadavků na energetickou náročnost nových budov a nových ucelených částí budov;
3. uplatnění minimálních požadavků na energetickou náročnost stávajících budov, ucelených částí budov a prvků budov, které jsou předmětem větší renovace, prvků budov, jež jsou součástí obvodového pláště budovy a jež mají významný dopad na energetickou náročnost obvodového pláště, pokud jsou namontovány dodatečně nebo nahrazeny, a technických systémů budovy při jejich instalaci, nahrazení nebo modernizaci;
4. vnitrostátní plány na zvýšení počtu budov s téměř nulovou spotřebou energie;
5. energetickou certifikaci budov nebo ucelených částí budov;
6. pravidelnou inspekci otopných soustav a klimatizačních systémů v budovách;
7. nezávislé systémy kontroly certifikátů energetické náročnosti a inspekčních zpráv.

Česká republika zapracovala požadavky Směrnice v rámci schváleného zákona č. 318/2012 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 406/2000 Sb. o hospodaření energií v § 6 Účinnost užití energie zdrojů a rozvodu energie, § 6a Kontrola provozovaných kotlů a rozvodů tepelné energie a klimatizačních systémů, § 7 snižování energetické náročnosti budov a § 7a Průkaz energetické náročnosti a nabyl platnosti počátkem tohoto roku.

V souvislosti s novelou zákona se dokončují nové prováděcí vyhlášky, které stanoví rozsah a způsob provádění kontrol kotlů a rozvodů tepla a klimatizačních systémů a další vyhláška pak stanoví požadavky pro energetickou náročnost nových budov, větší změny dokončených budov, budovy s téměř nulovou spotřebou energie. Dále pak stanoví metodu výpočtu energetické náročnosti budovy a posouzení proveditelnosti alternativních systémů dodávek energie a stanovení doporučených opatření pro snížení energetické náročnosti budov.

Článek se zaměřuje na problematiku, která je doposud v pozadí, ačkoli je pro investor a uživatele rozhodně relevantní a tou je ekonomická efektivnost nízkoenergetických budov.

Směrnice sice požaduje stanovit minimální požadavky na energetickou náročnost budovy na bázi dosažení nákladově optimální rovnováhy mezi investicemi a náklady na energii uspořenými během životního cyklu budovy, ale zda tomu tak bude v reálném životě není jisté z mnoha důvodů, kterými mohou být jak technické, tak ekonomické a společenské aspekty.

Aspekty ovlivňující ekonomickou výhodnost nízkoenergetických budov

Převážná část investičních projektů je v tržní ekonomice, pokud se nejedná o veřejně prospěšné projekty, založena na principu dosažení co nejvyššího ekonomického efektu investora. Nejinak tomu je i v případě výstavby budov ať již nízkoenergetických či s téměř nulovou spotřebou energie resp. rekonstrukcí dosavadních budov.

Výstavba nízkoenergetických budov a rekonstrukce stávajících budov reprezentuje svým charakterem investiční proces charakterizovaný těmito fázemi:

Předinvestiční fáze realizační fáze uvedení do provozu
provozní fáze likvidace resp. obnova.

Ekonomická výnosnost takovýchto investičních záměrů, je stejně jako u jiných investičních činností, ovlivňována řadou omezení a faktorů a je rovněž závislá na přijatých rozhodnutích v rámci jednotlivých fází investičního procesu. V následujícím obrázku je prezentována obecná závislost míry ovlivnitelnosti nákladů investičního projektu v průběhu životního cyklu.

Z výše uvedeného obrázku je zřejmé, že předinvestiční fáze reprezentuje rozhodovací proces o vlastní realizaci a má tedy zásadní vliv na konečný výsledek (efekt procesu) jenž je závislý na vztahu nároků a účinků řešené investice.

V rámci rozhodovacího procesu musí rozhodovatel (stavebník, investor) ve svém návrhu budovy akceptovat omezující faktory, které bezprostředně působí ve svém výsledku na ekonomickou efektivnost. V našich podmínkách se jedná zejména o tyto aspekty a omezení:

Legislativní

• Směrnice 2010/31/EU o energetické náročnosti budov a Nařízení a pokyn k nařízení Komise č. 244/2012
• Zákona č. 406/2001 Sb. o hospodaření energií novelizovaný zákonem č. 318/2012 Sb. a jeho prováděcí vyhlášky v platném znění
• Zákon č. 165/2012 o podporovaných zdrojích energie apod.

Společensko-politická

• Snižování energetické dovozní závislosti
• Zabezpečení trvale udržitelného rozvoje
• Zajištění šetrného přístupu k životnímu prostředí a ochraně klimatu

Technická

• Soubor EN ČSN
• Disponibilita energetických zařízení, stavebních prvků a materiálů

Ekonomická

• Vývoj cen energie, služeb, energetických zařízení, stavebních konstrukcí
• Dostupnost zdrojů financování
• Daňové a subvenční prostředí
• Vývoj poptávky

Může vzniknout otázka, proč se má stavební inženýr zabývat efektivností investic, když jeho úloha je zaměřena na realizaci technicky korektního návrhu stavby a její realizace. Je jistě zřejmé, že hlavní náplní stavební činnosti je technické zvládnutí stavby tak, aby konstrukce a materiály byly správně navrženy a technická zařízení budovy minimalizovaly spotřebu primárních neobnovitelných zdrojů energie. Neopomenutelné rovněž však je, že stavební činnost je současně vždy hospodářskou činností a musí probíhat podle ekonomických zákonitostí, z nichž zásadní je dosažení maxima užitku při minimu nákladů.

Vzhledem k tomu, že realizace konkrétního investičního projektu nízkoenergetické budovy podnikatelského charakteru je podmíněna zajištěním ekonomické efektivity celého projektu, zabezpečení tohoto cíle pak znamená, že bude nutné limitovat a vzájemně optimalizovat jednotlivé věcné a ekonomické podmínky v rámci jednotlivých fází investičního procesu.

Optimalizace řešení a jeho efektivnost

Jak již bylo řečeno, úspěch projektu nízkoenergetické budovy je podmíněn jeho efektivitou, kterou lze dosáhnout pouze na základě optimálního řešení. Abychom správně pochopili podstatu přístupu k činnostem vedoucím ve svém důsledku k zabezpečení efektivnosti těchto budov, je třeba si tyto dva základní pojmy definovat.

Optimalizace je přijímání optimálních rozhodnutí na základě kritérií optimality.

Optimální rozhodnutí je rozhodnutí o variantě, která nejlépe vyhovuje kritériu optimality při respektování omezených zdrojů systému.

Efektivnost je obecně chápána jako vztah mezi účinky (výstupy) a nároky (vstupy) nějakého procesu.Tento vztah se vyjadřuje pokud možno kvantitativním a měřitelným způsobem. V ekonomických procesech je efektivnost chápána jako vztah mezi užitečným efektem a společenskými náklady potřebnými na jeho dosažení, udávající míru plnění příslušného cíle systému při existující omezenosti výrobních zdrojů.

Efektivnost společenská je nejvyšší hierarchická úroveň posuzování a je nadřazena dalším hlediskům společenských zájmů jako např. hlediska ekonomická, ekologická, energetická, sociální apod.

Efektivnost ekonomická je jednou z nejdůležitějších složek společenské efektivnosti a vyjadřuje z hlediska vstupů a výstupů míru plnění ekonomického cíle, kterým je snaha o minimalizaci nákladů nebo maximalizaci užitku. Jinými slovy, aby kapitál, představující vstupy, se zhodnocoval. Pokud ekonomický proces tento požadavek nesplňuje, nemůže dlouhodobě fungovat.

Efektivnost investic pak vychází z toho, že investice představují vložení kapitálu do jedné složky výrobních činitelů, která působí v celém procesu zhodnocování kapitálu. Jejich efektivnost měříme jako vliv na změnu ekonomických výstupů.

Rovněž je zřejmé, že efektivnost je obecně ovlivňována řadou faktorů a výběr optimální varianty řešení je předměte vícekriteriálního rozhodovacího procesu. Tato problematika však je nad rámec tohoto článku, neboť jeho cílem je pouze posouzení ekonomické výhodnosti nízkoenergetických budov. Z tohoto pohledu se tedy jedná o jednokriteriální úlohu, kde je vždy pouze jedno kritérium optimality, a to buď maximalizační nebo minimalizační.
Varianty rozhodování jsou obecně zadány
1) implicitně – podmínkami, které musí být splněny
2) explicitně – je dán seznam variant, mezi kterými se má řešitel rozhodnout.
Cílem je pak vybrat ze všech variant variantu nejvýhodnější.

Funkční závislost nákladů, výnosů a zisku investičního projektu na průběhu fází investičního procesu lze znázornit v podobě níže uvedeného grafu.

V souvislosti s výše uvedenou funkční závislostí nákladů (výdajů) a výnosů (příjmů) je třeba si uvědomit, že nízkoenergetické budovy kladou podstatně vyšší nároky na finanční zdroje ve fázi předinvestiční a investiční, neboť musí splňovat nejnáročnější požadavky na tepelnou ochranu obvodového pláště, implementaci zařízení využívající v maximální míře obnovitelnou či druhotnou energii a v neposlední řadě klade i požadavky na omezení dosavadních zvyklostí při užívání domu. To ve svém důsledku vyžaduje dosažení vyšších výnosů plynoucích z provozu těchto domů pro zajištění efektivnosti vynaložených finančních prostředků spojených s pořízením takovéto budovy.

Hodnocení efektivnosti připravované investice v kterékoli fázi přípravy je založeno na vyčíslení očekávaných kapitálových výdajích a očekávaných peněžních příjmech z budoucího provozu investice. Tok kapitálových výdajů a peněžních příjmů se vyjadřuje peněžním tokem – tokem hotovosti (cash flow) z investice.

Stanovení očekávaného peněžního toku lze považovat za nejobtížnější část kapitálového plánování obecně a tedy i při výstavbě nízkoenergetických budov. Tato obtížnost vyplývá ze skutečnosti, že je nutno předpovědět peněžní toky na dlouhé období, nejméně na období ekonomické životnosti projektu.

Zatímco výdaje spojené s pořízením nízkoenergetické budovy nejsou, vzhledem k blízkému časovému horizontu, zatíženy přílišnou mírou nejistoty, u výnosů (peněžních příjmů) tomu tak není, neboť se jedná o budoucí efekty za poměrně dlouhé časové období, které je samozřejmě zatíženo mnohem vyšší mírou rizika a nejistoty v podobě obtížně předpověditelných faktorů, jako je vývoj cen, úroků, daní, ale i poptávky a konkurence.

Směrnice EP a Rady 2010/31/EU o ENB svým obsahem de facto předjímá tezi, že investice do úspor energie v budovách je ekonomicky efektivní, tj. že marginální náklady do úspor jsou nižší než marginální náklady na nové energetické zdroje.Zde je však namístě položit si otázku:

„Bude tomu tak i v praxi nízkoenergetických budov, budou tyto budovy skutečně ekonomicky výhodné? Není tento předpoklad dotován mimoekonomickými efekty?“

Samozřejmě, že společenským cílem je, aby nízkoenergetické budovy byly efektivní. Tento cíl však nemůže mít pouze proklamativní charakter, ale musí být podložen korektními výsledky potvrzujícími, že investiční záměr bude reálně generovat ekonomický efekt v podobě zisku resp. kladného toku hotovosti (cash flow) pro investora či uživatele za posuzované období.

Za tím účelem investor či budoucí majitel a uživatel bude vyžadovat ověření ekonomické výhodnosti své investice bez ohledu na požadavky vyvolané Směrnicí na výstavbu nových budov. Z tohoto důvodu, obdobně jako u jiných investičních záměrů, bude provádět hodnocení ekonomické efektivnosti investic spojených s realizací nízkoenergetických budov a to jak z hlediska systémového(projektu), tak i z hlediska investora.

Jak přistupovat k hodnocení ekonomické efektivnosti nízkoenergetických budov?

Principiálně na bázi základní definice efektivnosti investice, kdy stupeň dosažení ekonomického cíle je posuzován pomocí ukazatelů minimalizace nákladů nebo maximalizace užitku.

Využití ukazatelů nákladového typu lze doporučit pouze za určitých podmínek a to tehdy nelze-li výnosy (peněžní příjmy) vyčíslit, tj. u nevýnosových investic nebo, jde-li o problém dimenzování dílčí částí investice neovlivňující její celkový efekt. V takovém případě bude cílem minimalizace celkových nákladů spojených s pořízením a provozem.

Stupeň dosažení cíle se měří pomocí kritéria diskontovaných nákladů DN (angl. discounted costs).

V diskutované problematice je třeba hodnocení ekonomické výhodnosti založit na hodnocení maximalizace užitku z realizované investice.

Metody používané pro posuzování maximalizace užitku jsou založeny na stanovení toků hotovosti investičního projektu a na přepočtu těchto toků na současnou hodnotu pomocí diskontování. Vyjadřují efekt investice jako souhrn peněžních příjmů za dobu předpokládané životnosti projektu (užívání majetku získaného investicí). Nejčastěji užívanými kritérii pro příjmové metody jsou:

čistá současná hodnota ČSH (angl. net present value – NPV)

a vnitřní výnosové procento VVP (angl. internal rate of return – IRR)

Prioritním kritériem hodnocení je kritérium čisté současné hodnoty ČSH toků hotovosti, neboť vyjadřuje absolutní efektivnost projektu, tj. přímý finanční efekt, které projekt přinese.

Formulace tvaru kritéria ČSH pro hodnocení efektivnosti výstavby nových nízkoenergetických domů resp. rekonstrukce dosavadních budov v soukromém či podnikatelském sektoru může být např. takováto:

kde

U_t

jsou výnosy z úspor provozních nákladů nízkoenergetických budov stanovených na základě tohoto výpočetního vztahu:
U_t = NP_st − NP_nebt + ΔV

 

Úspory reprezentují změnu provozních nákladů vyvolaných realizací nízkoenergetické budovy a stanoví se jako rozdíl provozních nákladů nízkoenergetické budovy NP_nebt a standardní budovy NP_st. Rovněž zahrnují i změny tržeb za prodej energie ΔV. Provozní náklady zahrnují jednak náklady na energii vyplývající z energetické bilance budovy, jednak další provozní náklady jako jsou mzdy, servisní služby, opravy, provozní hmoty apod.

NN_t

jsou nahrazovací náklady reprezentující substituční investiční náklady spojené s obnovou určitého prvku budovy

IN

jsou investiční náklady spojené s výstavbou nízkoenergetické budovy

ZH

je zůstatková hodnota budovy na konci hodnoceného období

r

je diskontní sazba

Formulace tvaru kritéria diskontovaných nákladů celkem pro hodnocení efektivnosti nízkoenergetických budov veřejného sektoru, kde se negenerují peněžní příjmy, může být např. takováto:

kde

N_CO2

jsou náklady na emise skleníkových plynů

Výše uvedené formulace kriterií výnosové metody hodnocení efektivnosti vychází z hodnocení investice z hlediska systémového či projektu, kdy se posuzuje efektivnost celkových vložených finančních zdrojů a nezkoumá se způsob jejich zajištění a ani se nezahrnuje vliv daní na ekonomický efekt.

Další možností posuzování nízkoenergetických budov je možné provádět z hlediska investora, kdy se posuzuje efektivnost vložených prostředků respektující způsob financování a vliv daní. V takovém případě by kritérium ČSH mělo následující tvar:

kde

IN_vlt

jsou investiční výdaje financované z vlastních zdrojů

IN_czt

jsou investiční výdaje financované z cizích zdrojů (např. bankovní úvěr)

N_IUt

jsou roční výdaje spojené s úhradou úroků z cizích zdrojů

N_SPt

jsou roční výdaje na splátky cizích zdrojů

D_t

jsou dotace získané v t-tém roce

D_zpt

jsou roční daně z příjmu

Cílem stavebníka či investora a budoucího vlastníka je dosažení kladné hodnoty kritéria ČSH, tedy zajištění stavu, že vynaložené finanční prostředky na pořízení budovy či pouze její části přinesou nové finanční prostředky, tedy výnosy.

V případě, že výsledek hodnocení bude negativní, bude to mít za následek rozhodnutí stavebníka nerealizovat předmětný projekt nebo při nerespektování výsledků hodnocení ekonomické efektivnosti, umrtvené investice vlivem nezájmu potenciálních uživatelů či vlastníků.

Další možností je zajištění subvencí stavebníkům, což ve svém důsledku povede k deformaci tržních principů a k nižším energetickým efektům v podobě úspor neobnovitelných energetických zdrojů.

Čili při zavádění legislativních a stavebně-energetických požadavků na realizaci nízkoenergetických budov je třeba optimálně nastavit referenční hodnoty typových budov respektujících nákladově optimalizované hodnoty energetické náročnosti v rámci metodiky EU č. 244/2012.

V případě mimooptimálního nastavení referenčních hodnot povede tato skutečnost k neefektivnímu vynakládání finančních zdrojů, což ve svém důsledku povede k nezájmu o realizaci nízkoenergetických budov a stagnaci růstu energetické účinnosti v budovách.

Co říct na závěr k problematice ekonomické efektivnosti nízkoenergetických budov a kde hledat hybné síly pro podporu výstavby efektivních nízkoenergetických budov?

1. Představa, že energeticky efektivní nízkoenergetické budovy jsou rovněž automaticky ekonomicky efektivní je mylná a extrémní.
2. Proces úspor energie v budovách by měl být veden na tržních principech. Tržní procesy totiž samy přispívají k energetické efektivnosti, neboť vedou výrobce a spotřebitele k diverzifikaci zdrojů a technologií a k úsporám energie.Cenové změny na energetickém trhu motivují výrobce a spotřebitele k racionálnímu chování a k implementaci životaschopné technologie.
3. Budoucnost nízkoenergetických budov je tedy z hlediska ekonomické efektivnosti závislá na mnoha faktorech, které jsou v současné době značně neurčité a tedy i obtížně predikovatelné z hlediska konkurenceschopnosti na trhu s nemovitostmi a energií.
4. Zcela zřejmé však je, že bychom se v rámci boje proti klimatickým změnám neměli dopustit stavů, které vedou k deformaci trhu s energií a neposuzovat tak využití obnovitelných zdrojů energie a nízkoenergetických budov netržním způsobem , jak jsme již svědky v současné praxi.
5. Implementace nízkoenergetických budov by v zásadě měla vycházet z tzv. „vyváženého systémového řešení“, kdy se v rámci rozhodování o investici v energetickém sektoru integruje jednak strana výrobní tj. racionální výroba a distribuce energie v rámci zdrojové části energetického systému , jednak současně její racionální užití (spotřeba) u zákazníků (spotřebitelů energie). Zároveň se v procesu rozhodování uplatňuje metoda plánování podle nejnižších nákladů (LCP), která si klade za cíl nalézt takové řešení, kdy ze všech „zdrojů“ na straně nabídky a poptávky se budou využívat ta opatření, která povedou k minimalizaci celkových nákladů tohoto integrovaného systému při respektování požadavku na minimalizaci negativních externalit v oblasti životního prostředí a klimatu.

Potenciální hybné síly podpory realizace projektů nízkoenergetických budov lze pak spatřovat zejména:

1. V nutnosti plnění cílů Směrnice EP a Rady o energetické účinnosti v oblasti úspor primární energie ve výši 20 % do roku 2020 a zjištění meziročního poklesu spotřeby primární energie o 1,5 % u konečných spotřebitelů.
2. V klesající dostupnosti ekonomicky přijatelných zdrojů primárních fosilních zdrojů energie a tedy i forem energie určených ke konečné spotřebě a rostoucí dovozní závislosti.
3. V uplatňování systémového přístupu při rozhodování o způsobu zabezpečování dodávek energie konečným spotřebitelům vycházejícího z principů metody integrovaného plánování zdrojů (IRP), který umožňuje rozhodovateli identifikovat, vybrat a správně přiřadit varianty technických opatření v předmětném energetickém systému k prognózovaným úrovním poptávky po energii. Takovýto přístup umožňuje dosažení vyváženého řešení mezi stranou nabídky a stranou spotřebitelské poptávky při respektování shodných ekonomických i mimoekonomických kritérií a z toho plynoucí optimální alokace finančních zdrojů.

Z výše uvedeného je zřejmé, že ekonomická prospěšnost rozhodnutí o výstavbě budov na bázi minimalizace spotřeby energie pro zajištění vnitřního prostředí a užitných hodnot předmětných budov je dle mého názoru zatížena značnou mírou nejistoty.

Rozhodně by nebylo dobré, aby realizace nízkoenergetických budov vyžadovala přístup z pozice cenové ochrany, tj. že by byla nutná podpora v rámci tzv. nezralých odvětví se všemi problémy do budoucna.

Názory odborníků nejsou v současnosti jednoznačné a teprve praktické implementace a budoucí vývoj trhu s nemovitostmi a s energií prokáže životaschopnost nízkoenergetických budov z hlediska ekonomické efektivity, která by měla být vždy cílem jak investora tak uživatele při respektování společenských hledisek.