Shrnutí druhého týdne klimatické konference v Limě

Dva státy s nejvyššími emisemi v absolutním vyjádření – USA a Čína – uzavřely již před konferencí v Limě dohodu o snižování emisí skleníkových plynů. USA přitom patří ke státům s nejvyššími emisemi na obyvatele a Čína zase své emise zvyšuje nejrychleji.

USA a některé další vyspělé země však na konferenci zdůrazňovaly, že cíle snižování emisí by měly být „realistické“ (namísto ambiciózních, jak navrhuje EU a IPCC) a měly by být určeny na národní úrovni.

Nejlidnatější země – Indie a Čína – plánují nadále emise zvyšovat, je možné, že až na úroveň největších emitentů (při přepočtu na osobu). Prioritou je pro ně růst blahobytu jejich obyvatel, což často může znamenat pouze zajištění životních potřeb. Indie toto oznámila na Summitu OSN ke změně klimatu, postoj Číny je zřejmý z dohody s USA.

Výsledkem je chatrný kompromis, který neobsahuje žádný časový rámec pro budoucí snižování emisí skleníkových plynů. Dohoda z Limy požaduje po státech, aby předložily základní informace o opatřeních na ochranu klimatu, které plánují zahrnout do Pařížské dohody. Mimo jiné pod nátlakem Indie a Číny bylo navrhované posouzení spravedlnosti a přiměřenosti příspěvků jednotlivých států (INDCs – Itended Nationally Determined Contributions) v podstatě vynecháno, namísto toho bude posouzen pouze dopad souhrnného cíle.

Není stanoven žádný požadavek na rozvinuté státy, aby zahrnuly do svých návrhů i klimatické finance, a nebyl ani dohodnut způsob, jak dosáhnout 100 miliard dolarů ročně, které přislíbily vyspělé země přispívat do roku 2020 do Zeleného klimatického fondu (GCF – Green Climate Fund). Méně rozvinuté země přitom opakovaně upozorňují, že by pro ochranu klimatu mohly dělat mnohem více, pokud by bohatší státy zajistily financování a/nebo transfer technologií.

Malým vítězstvím konference je, že pracovní dokument shrnující možnosti nové globální dohody, která má být uzavřena za rok v Paříži, obsahuje návrh na redukci emisí ze spalování fosilních paliv na nulu do roku 2050. Podobný cíl vyhlásilo na národní úrovni prozatím pouze Dánsko, kde je dokonce uzákoněn.

Dlouhodobý cíl

Státy souhlasily, že budou pokračovat v práci na dokumentu Návrh prvků nové dohody – text, který by se měl stát základem budoucího Pařížského protokolu – nové globální dohody o klimatu, která by měla navázat na Kjótský protokol. Tento dokument obsahuje kromě zmíněného návrhu na přechod k bezuhlíkové ekonomice rovněž několik návrhů, které by pomohly přesměrovat veřejné a soukromé investice z uhlíkově náročné infrastruktury směrem k bezemisním řešením. Pokud budou tyto návrhy zakomponovány do Pařížského protokolu, bude to znamenat začátek konce éry fosilních paliv. V této souvislosti stojí za připomenutí, že rodina Rockefellerů nedávno oznámila, že přestává investovat do těžby fosilních paliv a hodlá se do budoucna zaměřovat na obnovitelné zdroje energie.

Cílový rok a periodicita závazků

V rámci jednání bylo navrhováno, aby státy směřovaly své závazky k roku 2025 (tj. pro období 2020 až 2025 let) a s pětiletou periodicitou je aktualizovaly. Cílem je, aby závazky byly předkládány v dostatečném předstihu, aby se neopakovala situace jako v případě Kjótského protokolu, jehož kontrolní období skončilo v roce 2012 a závazky pro navazující období dosud nebyly na globální úrovni stanoveny. Evropská unie a některé další státy si sice stanovily individuální cíle, jedná se však o malou část celosvětových emisí.

Závěrečné usnesení z Limy však ani jeden z těchto bodů neobsahuje. Bude proto obtížné mezi sebou porovnávat cíle jednotlivých států a jejich plnění. Kromě toho existuje riziko, že státy, které navrhují cíle k roku 2030, ustrnou na 15 let na slabých cílech, pokud je nebude pětiletá perioda nutit své cíle aktualizovat.

Možnost pětileté periodicity závazků, s časovým horizontem 10 let, zůstala v pracovním dokumentu pro Pařížský protokol. Již dnes je však zřejmé, že prosazení tohoto návrhu bude komplikované.

Požadavky na informace a hodnocení národních cílů

Usnesení obsahuje požadavek, aby národní klimatické plány (INDCs), které mají být předloženy začátkem příštího roku, poskytly alespoň základní míru transparentnosti ohledně cílů a akcí směřujících k jejich dosažení. V průběhu prvního týdne některé malé a chudé rozvojové země vyjádřily obavu, aby to místo k vyšší transparentnosti nevedlo ke zbytečné administrativě, která je na rozdíl od bohatých států bude nadměrně zatěžovat.

Vzhledem k tomu, že Indie a Čína se obávají předložit své návrhy k mezinárodnímu hodnocení, skončil návrh na přezkum spravedlivosti a přiměřenosti národních příspěvků pouze u „syntetické zprávy“ o celkových dopadech INDCs, kterou bude sestavovat sekretariát UNFCCC.

Financování a adaptace

V průběhu konference se celkový objem příslibů na financování GCF vyšplhal na 10 miliard dolarů (Česká republika přislíbila 5,5 milionu dolarů v průběhu následujících dvou let). Nebylo však dohodnuto, jak zajistit slíbených 100 miliard dolarů ročně do roku 2020. Hlavním důvodem odpor USA, Japonska a částečně i EU.

Návrhy na financování GCF a další témata byla sice zahrnuta do pracovního dokumentu pro přípravu Pařížské dohody. To sice znamená, že nebyly přímo zamítnuty, ale bude se o nich znovu jednat.

Byl však zaznamenán významný posun, protože do GCF přispěly i státy, které nepatří mezi tradiční vyspělé země (jimiž jsou obvykle míněny země OECD), jmenovitě Jižní Korea a Mexiko. Podle Greenpeace je to pozitivní signál, že se boří zeď mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi, která je mezi nimi od samého počátku Kjótského protokolu, tj. od roku 1992, a která striktně rozdělovala zodpovědnost za ochranu klimatu.

Diferenciace a spravedlnost

Způsob, jakým se úsilí o snížení emisí a poskytování technické a finanční pomoci rozdělí mezi jednotlivé státy, nadále zůstává nejproblematičtějším bodem jednání. Tato otázka je přitom pro uzavření Pařížského protokolu naprosto zásadní. Problém je, že jednotlivé státy a jejich uskupení v těchto otázkách těžko hledají kompromisy.

Rychlejší tempo snižování emisí do roku 2020

V roce 2010 bylo v Cancúnu dohodnuto, že je nutno urychleně přijmout opatření k omezení globálního oteplení na méně než 2 °C, nebo ještě lépe 1,5 °C. Národní závazky přijaté pro rok 2020 však nebyly s tímto cílem v souladu. Státy to sice registrují jako vážný problém, avšak od konference v Durbanu v roce 2011 se stále diskutuje, ale konkrétního se udělalo jen málo. Byla přitom publikována celá řada expertních zpráv, z nichž vyplývá, že existuje celá řada beznákladových nebo nízkonákladových opatření pro rychlé snížení emisí skleníkových plynů.

V usnesení z Limy si státy opět „s hlubokým znepokojením“ uvědomují propastný rozdíl mezi tím, co je třeba udělat a co se skutečně dělá. V praxi se však chovají, jako by žádný vážný problém neexistoval.

Co bude následovat

Jednání budou pokračovat v příštím roce týdenním zasedáním na oficiální vládní úrovni v Ženevě na počátku února. Další dvoutýdenní jednání bude následovat v červnu v Bonnu.

V prvním čtvrtletí roku 2015 by měly státy předložit své INDCs i s vysvětlením, proč podle jejich názoru jsou navržená opatření přiměřená jejich možnostem a společnému cíli na omezení emisí skleníkových plynů.

V květnu bude připraven k projednávání text, z něhož by měla vzejít nová dohoda.

K 1. listopadu připraví sekretariát UNFCCC souhrnnou zprávu o celkovém dopadu INDCs, které byly doručeny do 1. Října 2015.

Předpokládá se, že ještě na podzim by mělo být jedno kolo jednání.

Od 30. listopadu do 11. prosince 2015 proběhne v Paříži klimatická konference OSN – COP21.