O budovách inteligentních

Pokusme se formulovat obsah pojmu inteligentní budova tak, aby byl srozumitelný nejen odborné, ale i laické veřejnosti a následně přistupme k základnímu přehledu komponent, které nás k použití takového pojmu v souvislosti se budovou opravňují. Inteligence představuje schopnost identifikovat změny v našem prostředí, vyhodnotit je a využít ve prospěch nositele takové schopnosti. Klíčové je pro další postup slovo prostředí. Budovu si totiž můžeme v obecné podobě představit jako trojrozměrný útvar, který má svůj plášť oddělující minimálně dvě prostředí, a to vnitřní a vnější. Jistě lze tato prostředí, zejména to vnitřní dále dělit, ale pro základní pohled si vystačíme právě s dvěma. Jinými slovy budova musí čelit změnám minimálně dvou prostředí, z nichž to vnitřní je podstatně více ovlivňováno člověkem, konkrétním jednotlivcem popř. malou skupinou lidí, než to vnější, které je primárně ovlivňováno klimatickými, ale samozřejmě i společenskými, veřejnými vlivy. Z jiného zorného uhlu se dá obecně konstatovat, že zatímco vnitřní prostředí je v podstatě soukromé, pak vnější prostředí budovy je v zásadě veřejné. To platí, byť z právního hlediska nepřesně, i v případě takzvaných veřejných budov, protože v zásadě vždy platí, že i veřejné budovy mají své vlastníky, kteří mají zásadní vliv právě na vnitřní prostředí či spíše atmosféru takových budov.

Pokud se podíváme na budovu jako na neživou věc, určitou organizaci nebo uspořádání, pak se naskýtá otázka, co je smyslem jejího uspořádání a existuje jednoduchá odpověď, že jde o efektivní trvání. Efektivní trvání znamená mimo jiné i to, že budova je schopna reagovat na změny v obou svých prostředích a nějakým způsobem se s nimi vypořádat. Jakmile budova přestane komunikovat se svým prostředím a dostane se mimo jeho aktuální diskurs, a to i jako památka, pak už většinou neexistuje a pokud ano, měla by být zbourána. I způsob její případné likvidace by měl být zahrnut do pojmu inteligentní, protože zřejmě není nic neinteligentnějšího, než stavět na „věčné časy“, byť výjimky existují a čest a sláva jim. Je tedy nabíledni, že inteligentní budova by měla atribut inteligence splňovat při svém vzniku, trvání i zániku, tedy po celý časový úsek, který se populárně nazývá v době mody anglosaských výrazů „lifecycle.“Je to evidentně délka tohoto lifecyklu, který zásadním způsobem ovlivňuje celou řadu dalších parametrů při tvorbě inteligentní budovy. Snad nejznámějším případem takové úvahy je v naší zemi panelová výstavba. Původní plány počítaly se dvěma, maximálně třemi generacemi obyvatel, ale dnes je patrné, že může jít i o násobné hodnoty.

Pokusme se o malý výčet vlivů, které na budovu působí a vyvolávají změny v jejím prostředí a budova by na ně měla být schopna reagovat minimálně tak, že jim odolá, optimálně pak tak, že je nějakým způsobem dokáže zpracovat a využít. Jde například o standardní změny teplotních a světelných poměrů, pohyby vzduchu, vlhkosti, ale i změny v podobě určitých extrémů v podobě povodní, přívalových dešťů, požárů, sesuvů půdy a zemětřesení. Budova by však měla být schopna zachytit i určité změny společenských skupinových i individuálních nároků, přání a nálad, majetkových poměrů a v neposlední řadě by měla mít zvláštní vlastnost spočívající v tom, že bude do značné míry „blbuvzdorná“. Nositelem blbosti jsou rovným dílem jak lidé venku, tak uvnitř, obyvatelé nebo uživatelé budovy.

Změny prostředí jsou důsledkem nerovnováh, které nejsou ničím jiným než energetickými spády. Je tedy přirozené, že jednou ze základních úloh pro uspořádání budovy při využívání identifikovaných změn prostředí je jejich transformace na užitečné druhy energií, především na udržování tepelného a světelného komfortu uvnitř budovy. Zdrojem zvyšování autoenergetického potenciálu budovy je zároveň efektivní využívání, zpracování a tím i minimalizace odpadu, kterým budovy či spíše jejich obyvatelé a uživatelé zatěžují své prostředí. Těžko označit za inteligentního kohokoliv, kdo se topí ve vlastních odpadcích.

Oproti nárokům na schopnost čelit změnám prostředí se sluší učinit výčet prostředků, které má budova k uspokojení takových nároků k dispozici. Jde především o samotnou strukturu stavby, její architekturu, vnější i vnitřní členění, dále o stavební hmoty a nátěry, použité strojní a samozřejmě informační technologie. Jaksi přirozeně se nabízí otázka, co z toho může čelit blbosti a odpověď zní, že tak trochu všechno a nic. V první linii blbuvzdornosti budovy musí stát, bohužel, opět jedině a právě ti, kteří jsou nositeli blbosti, a to jsou lidé. Největší nároky jsou v tomto smyslu kladeny na obyvatele a uživatele budovy, kteří by si měli být vědomi toho, proč se nacházejí právě v této budově a podle toho se v ní i chovat. To platí pro rodinné sídlo, nádraží, divadlo, nebo školu koneckonců stejně jako pro kriminál. Jejich úkolem je takovou budovu chránit nejen před rozmary jiných lidí, ale zejména před těmi vlastními.

Téma inteligentních staveb není moderní ani futurologické. Není to ani téma pro horních deset tisíc. Inteligentní stavby nacházíme v průběhu celých lidských dějin a lze konstatovat, že se jen málokdy objevují v dané společnosti jako solitéry pro bohatou elitu nebo imperátory. Jako kdyby byly výsledkem určité harmonie, širšího společenského konsensu, kterým se daná společnost v určitém čase a místě vyznačovala. Vztah inteligentní budovy k prostředí jako kdyby tuto společenskou harmonii odrážel. S tím souvisí náročnost stavby. Dnes se s tímto pojmem spojují především finanční nároky, cena bydlení, ale jde i o to, jaké jsou nároky na stavbu i posléze na užívání. Zde opět vystupuje do popředí pojem blbuvzdornosti. Časté zoufalé telefonáty obyvatel domů s bohatou elektronickou výbavou na téma, že „něco zmáčkli“, nebo „kde se to mačká“, jsou jasnou výpovědí o tom, že bydlet s ovladačem v ruce nemusí být velké štěstí. Velkou otázku hodnoty soukromí přináší i nejrůznější napojení domu na centrální pulty řízení a ochrany. Znovu je třeba podtrhnout skutečnost, že inteligence budovy je vždy do značné míry spojena s inteligencí jejich majitelů, uživatelů a ostatních stakeholderů.

Velice často se přídomek „inteligentní“ ztotožňuje s přídomkem „ekologický“. Slova mající ve svém základu ekologii jsou velmi frekventovaná a dá se říci, že jsou až inflační. Je důležité poznamenat, že podobně jako ekonomie, má i ekologie ve svém základu řecké slovo „oikos“, tedy dům. Dům v té době nebyla jen stavba, ale bylo to celé společenství lidí kolem „pána domu.“ Je velmi obtížné se dnes ztotožnit se s přídomkem ekologický, jakkoliv by mělo být spojeno se „smyslem domu“, protože je to slovo daleko více politické než odborné. Jen málokdo vám odpoví na otázku, jestli se ekologie zabývá více tvorbou nebo ochranou prostředí a zda je kultura součástí tohoto prostředí nebo jeho nepřítelem. Bez těchto vymezení nelze odpovědět na otázku, jestli mají budovy s prostředím splývat nebo prostředí dotvářet. Kde však rozhodně pojmy inteligentní a ekologický splývají, je oblast negativních externalit spojených s budovou například s odpady nebo jinými zátěžemi.

Výraz „inteligentní budova“ by se neměl dostat do politického slovníku vedle budovy ekologické a měl by zůstat termínem odborným, vyjadřujícím právě schopnost budovy efektivně reagovat na změny prostředí a snižovat jeho zátěž v tom nejširším smyslu slova. Míra inteligence budov je odrazem inteligence společnosti, která ji vytváří. Inteligence je schopnost, která se má ve správném poměru snoubit v každém jednotlivci i skupině s přirozenou plachostí potažmo pudem sebezáchovy. Inteligentní budovy by měly tedy mimo jiné odrážet i vůli jednotlivců i společnosti žít, vytrvat, přežít a reprodukovat se. Měly by to vyjadřovat nikoliv jako nákladné a často samoúčelné solitéry, ze kterých vyzařuje skoro vše kromě inteligence, natož přirozené plachosti nebo pudu sebezáchovy, ale především jako různorodé komplexy infrastruktury, bytové výstavby, občanské vybavenosti i průmyslových staveb, které budou symboly společenské vitality. Se slovem inteligence se tak trochu pojí i určitá míra optimismu, že se působení všech změn podaří úspěšně překonat a že dojde posílení životaschopnosti „domu“, tedy budovy i lidí kolem ní.

Na úplný závěr je pak nutné zdůraznit tezi, že i ta nejinteligentnější budova nemůže sama o sobě odolat nejen individuální hlouposti, ale především hlouposti skupinové, pro kterou se vžil termín groupthink. Jak pro budovu, tak pro člověka prostě platí ono werichovské, že nejhorší ze všeho je srážka s blbcem…