Požadavky na vnitřní elektrické rozvody podle ČSN 33 2130 ed. 2

Hlavním cílem tohoto článku není citovat znění normy, ale pojmout některá její ustanovení z trochu širšího hlediska, ve smyslu návazných norem a zejména aplikací některých praktických poznatků.

Je nutné si uvědomit, že druhé vydání normy nahradilo normu platnou od roku 1983. Ten, kdo problematiku elektrických instalací sleduje, ví, že za posledních několik let došlo k značnému množství změn, a to zejména v řadě norem ČSN 33 2000. Právě tyto změny bylo nutné promítnout i do normy na elektrické instalace. Jedním z prvotních záměrů normalizační komise bylo vydat k ČSN 33 2130 změnu. Po té, co se zjistilo, že by změnového textu bylo téměř stejné množství jako textu původního, se od tohoto záměru ustoupilo a došlo k výtisku druhého vydání, což bylo podle mého názoru nejlepší řešení. Vydáním změny by se norma, více než 25 let stará, stala nepřehlednou.

V předmluvě ČSN 33 2130 ed. 2 se uvádí, že do 1. září 2011 se souběžně může používat i původní vydání normy. Toto ustanovení je platné zejména pro projekty rozpracované před nabytím účinnosti normy. Jedná se o všeobecně platné pravidlo tzv. souběhu norem, ale v případě této normy bych tuto definici bral s rezervou. Proč? Odpověď je zřejmá. Jelikož norma navazuje na soubor řady norem 33 2000, které již platí v druhých vydáních, je nutné i u projektů, které vznikly před vydáním ČSN 33 2130 ed. 2 v době, kdy už platila druhá vydání některých norem z řady 33 2000, používat ustanovení norem z řady 33 2000. Jedním příkladem za všechny je ČSN 33 2000-4-41 ed. 2, která samostatně platí od 1. února 2009. To znamená, že ustanovení ČSN 33 2000-4-41 ed. 2, která jsou využívána i v normě na elektrické instalace, se dodržují ve smyslu této normy (ČSN 33 2000-4-41 ed. 2). Toto platí samozřejmě i pro jiné normy, které souvisejí s ČSN 33 2130 ed. 2.

Výčet norem, které byly pro tvorbu ČSN 33 2130 ed. 2 použity, je poměrně rozsáhlý a je uveden v kapitole 2 normy.

V kapitole 3 jsou uvedeny základní definice. V podstatě všechny definice jsou obecně známé a není nutné je konkrétně vysvětlovat. Jen bych upozornil na definici 3.23 Umývací prostor, která se v této normě objevuje nově, a to konkrétně v čl. 7.8. Podrobněji se této problematice budeme věnovat v další části textu.

V kapitole 4 jsou uvedeny základní ustanovení, která se zabývají základními požadavky, které musí elektrický rozvod splňovat.

Každý elektrikář ví, že elektrická instalace musí být bezpečná, ale také přehledně uspořádaná, řemeslně správně provedená a musí být samozřejmě i spolehlivá.

Nepřehledné a nebezpečné uspořádání instalace EPS

Nepovolený ohyb ochranného vodiče

Nestandardní napojování vodičů, zejména ochranného

I když se jedná o logické požadavky, které jsou obecně známé, moje praxe revizního technika a inspektora potvrzuje, že ne každý elektrikář tato elementární pravidla dodržuje. Proto je nutné, aby například zaměstnavatelé nebo revizní technici upozornili montéry, provozní elektrikáře apod. na základní změny, které ČSN 33 2130 ed. 2 přináší, protože tyto změny se reálně promítají do praxe. Elektrická vedení se zásadně ukládají jako skrytá, pouze v nebytových prostorách a při dodatečné montáži je možno vedení ukládat na povrch. Toto ustanovení se nejeví pro nové instalace jako problematické a myslím si, že je téměř ve všech případech dodržováno.Problematičtější je další ustanovení, a to že při návrhu vnitřních prostorů je třeba zajistit i vnitřní ochranu před bleskem v souladu s požadavky uvedenými v souboru ČSN EN 62 305. Jedná se tedy o soubor norem, který se zabývá systémem ochrany před bleskem.

Vnitřní ochrana před bleskem – elektrické a elektronické systémy ve stavbách je obsažena v části 4 tohoto souboru norem. Jedná se o nový požadavek, který se v systému ochrany před bleskem objevil, protože původní hromosvodářská norma ČSN 34 1390 se zabývala pouze požadavky na vnější ochranu před bleskem. Řešení vnitřní ochrany před bleskem musí vycházet z projektu, kde je v první řadě řešeno vyhodnocení rizika, tedy zařazení objektu do některé ze tříd LPS, a ve druhé řadě rozdělení objektu do zón, kdy těmto zónám jsou teoreticky přiřazeny prostory, kde úroveň LEMP (elektromagnetický impulz vyvolaný bleskem) je shodná s odolností systémů uvnitř zón. Na základě stanovení těchto zón lze navrhnout umístění jednotlivých přepěťových ochran na různých stupních. Obecně lze říci, že zóna LPZ 0 je vnější zóna a ostatní zóny, např. LPZ 1, LPZ 2, jsou považovány za vnitřní zóny.

Je zaužíváno, že čím vyšší je číslo jednotlivé zóny, tím nižší jsou parametry okolního elektromagnetického prostředí. Na hranicích každé zóny musejí být zřízeny sběrnice pospojování (ekvipotenciální přípojnice) a stínicí opatření. Pravidlo, že přepěťová ochrana v rozváděči nemá být vzdálena více než 50 cm od ochranné sběrnice, je samozřejmě známé. Také je obecně známo, na jakých principech pracují jednotlivé stupně (třídy) ochran nově označovány T1, T2, T3. Mnoho výrobců již vyrábí tzv. kombinované přepěťové ochrany, většinou kombinace T1/T2, u některých výrobců však lze najít i kombinace T1/T2/T3. Kombinované přepěťové ochrany se většinou používají v běžných bytových rozvodech. Také je nutné si položit otázku, zda je nutné používat přepěťové ochrany v bytové výstavbě, když je obecně známé, že náklad dosáhne i několika tisíc korun.

Možná se renomovanému odborníkovi bude zdát tato otázka hloupá, ale přesto si ji mnozí elektrikáři v praktickém životě častou vyslechnou. Instalace přepěťových ochran je samozřejmě důležitá, ale myslím si, že pokud se majitel rodinného domu či bytu na vlastní riziko (i po seznámení s výpočtem vyhodnocení rizika) rozhodne, že přepěťové ochrany nainstalovat nechce, tak mu v tomto rozhodnutí nikdo nezabrání. Z profesionálního hlediska je však názor jasný a je nezbytné dodržovat požadavky norem.

Nejenom instalace přepěťových ochran tvoří ochranu vnitřních instalací. Nesmírně důležité je i vnitřní vyrovnání potenciálů. Tedy všechny kovové části je nutné spojit do soustavy pospojování a tím minimalizovat rozdíly potenciálů a snížit magnetické pole. Pospojování musí být provedeno přes přípojnice pospojování. Závěrem k této problematice ještě připomínám to, co je uvedeno v poznámce k článku 4.1.3. normy: Vnitřní ochrany před bleskem se dosáhne také tím, že se zamezí vzniku zbytečných smyček tvořených rozvody silových a elektronických komunikací, neukládáním elektrického vedení v blízkosti hromosvodů atd. Velmi důležité je ve stádiu projektové přípravy projednat připojovacípodmínky, které jsou u různých distribučních společností různé.

Kapitola 5 se zabývá silovými rozvody. V úvodu této kapitoly se uvádí, že pro připojování odběrných elektrických zařízení na veřejný rozvod elektřiny platí Pravidla provozování distribučních soustav, pro přípojky platí ČSN 33 3320. Pro osvěžení je dobré si připomenout pár pravidel pro elektrické přípojky, jak je stanovuje ČSN 33 3320 z roku 1996. Ustanovení normy je zajímavé porovnat s požadavky distribučních společností uvedených v Připojovacích podmínkách pro osazení měřicích zařízení v odběrných místech ze sítí nn.

Elektrické přípojky

Pro potřeby tohoto článku se budu zabývat pouze požadavky na přípojky nízkého napětí (nn). Elektrické přípojky se dělí na přípojky provedené venkovním (vrchním) vedením, kabelovým vedením nebo kombinací obou předešlých způsobů. Elektrická přípojka začíná odbočením od rozvodného zařízení dodavatele elektřiny směrem k odběrateli. Odbočením se rozumí odbočení od spínacích prvků nebo přípojnic v elektrické stanici, vychází-li přípojka z elektrické stanice. Přípojky nn končí v přípojkové skříni, kterou je:
a) hlavní domovní pojistková skříň – je-li přípojka provedena venkovním vedením,
b) hlavní domovní kabelová skříň – je-li přípojka provedena kabelem v zemi.
Ochrana před přepětím se provádí podle ČSN 33 2000-5-534(9/2009), i když u jednotlivých distribučních společností jsou s tímto ustanovením větší či menší problémy zejména z důvodu instalace přepěťových ochran v neměřené části vedení. Dimenzování vedení, jištění, odolnost vůči vnějším vlivům apod. musí odpovídat požadavkům řady norem ČSN 33 2000 (HD 60364).

Přípojka provedená venkovním vedením

Minimální průřezy vodičů pro materiály AlFe u holých vodičů jsou 16 mm2, pro materiály Al u závěsných kabelů 10 mm2. Průřezy jsou samozřejmě součástí připojovacích podmínek, případně jsou uvedeny v podnikové normě energetiky (PNE). Je-li poslední podpěrný bod přípojky situován na objektu odběratele, má být spodní okraj přípojkové skříně ve výšce 2,5 až 3 m nad definitivně upraveným terénem. Je-li posledním bodem přípojkový sloup na pozemku odběratele, i v tomto případě je vzdálenost přípojkové skříně 2,5 až 3 m nad definitivně upraveným terénem. Jištění v přípojkové skříni musí být alespoň o jeden stupeň vyšší, než je jištění před elektroměrem.

Přípojka provedená kabelem

Je-li připojení objektu provedeno zasmyčkováním kabelu rozvodu dodavatele elektřiny, tvoří přípojku jenom přípojková skříň. Minimální průřezy kabelů elektrických přípojek jsou 4 × 16 mm2 Al, případně 4 × 25 mm2, je-li odbočení z kabelového vedení provedeno T spojkou. Spodní okraj přípojkové skříně má být 0,6 m nad definitivně upraveným terénem před skříní, ovšem nedoporučuje se ji umísťovat výše než 1,5 m nad terénem. Jištěnív přípojkové skříni musí být alespoň o jeden stupeň vyšší, než je jištění před elektroměrem.

Vnější vlivy

Vnější vlivy v prostorách, v nichž se elektrické rozvody navrhují a zřizují, se stanoví podle ČSN 33 20000-3. Připomínám, že v současné době platí tato norma souběžně s ČSN 33 2000-5-51 ed. 3, která ČSN 33 2000-3 od 1. května 2011 nahradí, i když určité informace o vnějších vlivech lze najít také ve změně Z1 k ČSN 33 2000-4-41 ed. 2. V souvislosti s vnějšími vlivy připomínám, že o určení vnějších vlivů musí být vypracován Protokol o určení vnějších vlivů. Tento protokol je součástí dokumentace, která musí být po dobu životnosti zařízení, provozu či objektu archivována. Ne vždy je však nutné určovat vnější vlivy protokolárně, každé pravidlo má svoji výjimku. Pro jednoznačné vnější vlivy u objektů či prostorů, které jsou ve smyslu ČSN 33 2000-5-51 ed. 3 považovány za normální, není nutno protokol vypracovávat – AA5 (teplota okolí +5 °C až +40 °C), AB5 (atmosférické podmínky v okolí +5 °C až +40 °C), ostatní vnější vlivy (AC až AR), využití a konstrukce budov na úrovni vlivů XX1 (s výjimkou vlivu BC2). Dále upozorňuji, že vnější vlivy není nutno určovat v prostorách, pro které jsou tyto vlivy stanoveny jednoznačně technickou normou nebo jiným předpisem. V protokolu o určení vnějších vlivů se u těchto prostorů uvede pouze odkaz na normu nebo příslušný předpis, na jejichž základě byly vnější vlivy stanoveny.

Typickým příkladem jsou prostory s vanou nebo sprchou (ČSN 33 2000-7-701 ed. 2), které se nacházejí téměř v každém objektu pro bytové nebo administrativní účely. Obecně lze závěrem k této problematice konstatovat, že v běžných bytových prostorech (byty či rodinné domy) není nutné vnější vlivy protokolárně stanovovat ani pro potřeby revize, jak se uvádí v mnoha revizních zprávách. Tyto dvě uvedené výjimky je nutné vždy zdůvodnit v příslušné dokumentaci, nejlépe v technické zprávě, která je součástí projektové dokumentace. Obecně je problematika určování vnějších vlivů, zejména v průmyslových provozech, podceňována. Stává se tak poměrně často, že se tzv. absence vnějších vlivů projeví v průběhu provozu po několika letech, kdy se provozovatel začne zajímat, proč daná technologie nepracuje tak, jak má, a posléze se zjistí, že technologie byla instalována v prostředí, které bylo zcela nevhodné, ale bohužel v době uvádění do provozu se tím nikdo nezabýval.

Značení vodičů

Značení vodičů se provádí podle ČSN 33 0166 ed. 2, ČSN EN 60446 ed. 2, ČSN 33 0165, ČSN 33 2000-5-51 ed. 3. Značení vodičů, zejména izolovaných, je záležitost, o které se všichni domnívají, že je to zcela jasné. Při kontrole v rámci revize však zjistíte, že to tak jasné není. Spousta elektrikářů neví, že zeleno-žlutá kombinace barev je stanovena pouze pro ochranné vodiče. Ty se nesmějí v žádném případě používat pro jiné účely, ani se přeznačovat. Také se obecně nevžilo pravidlo, že vodič PEN je na konci ještě doplněn modrým označením. Bohužel to nepochopili ani někteří výrobci rozváděčů.

Nad dotazy čtenářů

V minulém čísle časopisu Elektroinstalatér (č. 1/2011) jsme otiskli dotaz čtenáře, který se ptal, podle jakého předpisu se mají kontrolovat nebo revidovat spotřebiče, které jsou součástí pevného rozvodu. Na dotaz odpovídal Ing. Miloslav Valena, soudní znalec v oboru elektrotechnika. Nyní přinášíme další reakci na dotaz, resp. na odpověď. Ing. František Valenta, zpracovatel českých technických norem i evropských harmonizovaných norem pro bezpečnost elektrického zařízení strojů, reaguje na níže uvedenou část odpovědi.

Takže pokud je k dispozici průvodní dokumentace výrobce, podle které se má provádět kontrola bezpečnosti provozu před uvedením do provozu podle § 4 NV č. 378/2001 Sb., může zaměstnavatel provádět kontrolu bezpečnosti spotřebiče (technického zařízení) podle tohoto doporučení, v opačném případě rozsah stanoví pomocí místního bezpečnostního předpisu a s opakovanou kontrolou po 12 měsících.

Rád bych v rámci této problematiky pomohl odborné veřejnosti (např. revizním technikům) ve zkratce objasnit princip posuzování bezpečnosti podle nařízení vlády č. 378/2001 Sb. (dále jen NV) a provádění revize ve smyslu ČSN 33 2000-6. Nařízení vlády č. 378/2001 Sb. je zákon, a proto žádná norma nemá vyšší závaznost, což je dáno její nezávazností! Nařízení vlády č. 378/2001 Sb. stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí. Tyto bližší požadavky jsou konkrétně uvedeny v § 3 zmíněného nařízení vlády, a to formou minimálních požadavků na bezpečný provoz a používání zařízení, v závislosti na příslušném riziku vytvářeném daným zařízením.

Obecně lze konstatovat, že revize se vypracovává na provedenou práci a nikoliv na výrobek. Je nezpochybnitelné, že ověření provedené elektroinstalace především v budovách podle ČSN 33 2000-6 je nutné. Dovoluji si upozornit, že v originále názvu ČSN 33 2000-6 je uvedeno slovo verifikace (ověřování) a nikoliv revize! Dále je nutné si uvědomit, že není možné spojovat pojem elektrického zařízení podle ČSN 33 1500 a elektrického zařízení strojů ve smyslu ČSN EN 60204-1 (strojní zařízení – zásadní rozdíl). Bohužel mnohým školicím společnostem záleží především na počtu účastníků semináře, nikoliv na jeho odborné náplni. Tuto skutečnost lze pozorovat i u některých vydavatelů odborných časopisů, odborných společností a spolků.

Je nutné si zvyšovat vzdělání v souladu s novými požadavky na bezpečnost a nikoliv přežívat v odborné neznalosti a „oprašovat“ ustanovení stará 40 let. Čas plyne a s ním přicházejí i nové, technicky složitější výrobky, jejichž bezpečnost se podle staré legislativy prostě posuzovat nedá. V současné době (na základě uměle vytvořeného legislativního zmatku) převážná část revizních techniků neví, co má posuzovat, a v mnoha případech neví ani to, jak má posuzovat. Provádění analýzy rizik a posuzování bezpečnosti podle nařízení vlády č. 378/2001 Sb. je pro většinu revizních techniků noční můra. Čím dříve si existenci nové legislativy připustí a přijmou ji, tím lépe pro ně. Tato skutečnost platí i pro dozorové orgány. Celé odborné veřejnosti v ČR přeji mnoho nových, skutečně odborných informací.