Je energetická politika našeho státu moudrá?

Závislost rozvoje společnosti na dostatku energie v potřebné formě je v historii mnohokrát prokázána na praktických příkladech. Zkusme se podívat na tento neustálý proces náhrady vyčerpaných energetických zdrojů novými v časovém horizontu nadcházejícího století.

Dosud byla nutnost hledání nových zdrojů energie vždy dána:

• Nutností nahradit vyčerpaný energetický zdroj jiným. (Po vymýcení rozsáhlých ploch šumavských lesů bylo nutno pro sklářské pece hledat jiné palivo. Tam kde se to nepodařilo, sklárny zanikaly).
• Konkurenčním tlakem vytvořeným převážně ekonomickými důvody na náhradu stávající kvalitativně vyšší formou energie. (Elektřina oproti páře pro pohon strojů nebo na železnici).
• V druhé polovině 20.století i cenovými důvody. (Pro podnikatele bylo často levnější nakupovat elektřinu ze sítě, než provozovat vlastní elektrárnu, vytápění topným olejem je pro farmáře levnější než spalovat slámu).

To, jak úzce souvisí energetické spotřeby s rozvojem společnosti, ukazuje následující tabulka: (zdroj: Scheer, Sluneční strategie, Nová Země 1999)

Protože rozhodující část celosvětové spotřeby energie byla v první polovině 20. století kryta fosilními palivy (uhlí, ropa, zemní plyn), začala být zhruba od padesátých let reálná hrozba vyčerpání zásob fosilních paliv. Ve vyspělých státech proto byly věnovány obrovské finanční prostředky na výzkum jaderné energetiky, jejíž využití se jevilo jako reálná možnost odstranění hrozby celosvětového nedostatku energie. Tyto vložené prostředky přinesly své výsledky a v některých zemích se jaderné elektrárny staly významným, nebo i rozhodujícím energetickým zdrojem (jako např. ve Francii, kde tvoří cca 70% podílu ve výrobě elektrické energie). Brzy ale přišlo vystřízlivění z růžové představy, že "štěpná" atomová energetika a později atomová fúze vyřeší odvěkou hrozbu každé civilizace - nedostatek energie. Ukázalo se, že atomová energetika má i své zásadní problémy. Je možno je shrnout do následujících bodů:

• Při poctivém započítání všech přímých i nepřímých nákladů je velmi drahá.
• Riziko jaderné havárie nebo zneužití jaderné energetiky pro vojenské nebo teroristické účely roste se vzrůstajícím počtem provozovaných reaktorů a stupněm "rozvolněnosti" kontrolních mechanismů států provozujících jaderné elektrárny.
• Jadernou elektrárnu je z ekonomických a technických důvodů nutné koncipovat jako zdroj s vysokým jednotkovým výkonem a s využitím na krytí základního zatížení soustavy. Její využití tedy vyžaduje mohutně dimenzované přenosové soustavy a další zdroje na krytí špičkových odběrů.

Výsledkem těchto a celé řady dalších problémů je skutečnost, že v celém světě v posledním desetiletí nastal odklon od další výstavby jaderných elektráren. Tento odklon je velmi individuální pro každou zemi, ale skutečností je, že se další elektrárny již neprojektují.

Ve všech hospodářsky a kulturně vyspělých zemích již funguje řada konkrétních iniciativ na podporu obnovitelných zdrojů energie a úspor energie. Moudří a prozíraví lidé na nejrůznějších úrovních společnosti si stále více uvědomují, že pro budoucnost příštích generací je nutné poměrně rychle změnit dosavadní míru spotřeby přírodních energetických zdrojů a to zásadně ze dvou důvodů. Jednak abychom tyto zdroje ušetřili pro budoucnost, kdy je vzhledem k rozvoji techniky bude možno využít mnohem lépe než spálit (uhlí, ropa, zemní plyn) a jednak abychom zabránili dalšímu poškozování atmosférického obalu Země produkcí "skleníkových" plynů se všemi dalšími negativními jevy. Praktickým výsledkem nového pohledu na perspektivu energetiky v Evropě je schválení návrhu směrnice Evropského parlamentu na povinný podíl výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů jednotlivých členských zemí EU. Podle Martina Kloze (týdeník EURO č.49/2000) se dá očekávat, po vstupu ČR do EU bude na nás tato instituce vyžadovat zvýšit do roku 2010 podíl výroby elektřiny ze současných 1,5% na 8%. Obdobný trend bude určitě i v dalších oblastech spotřeby energie, z nichž vytápění a ohřev teplé užitkové vody tvoří velmi významný podíl.

Podniká naše vláda a obě komory parlamentu praktické kroky k tomu, aby se zvyšoval podíl obnovitelných energetických zdrojů ve spotřebě energie? Zatím to vypadá, že tyto instituce podnikají všechno proti nastartování tohoto trendu, v Evropě a ve světě již nezpochybnitelného. Uveďme si konkrétní příklady:

• Značné úsilí bylo vynaloženo na to, aby bylo dosaženo spuštění jaderné elektrárny Temelín. A to i přes to, že to způsobuje a bude způsobovat značné problémy ve vzájemných vztazích s Rakouskem i vůči EU. A i přes to, že tento výkon naše elektrizační soustava vůbec nepotřebuje. K dosavadní výkonové rezervě 5 000 MW, (ani nejvyšší špičkové výkonové potřeby soustavy nepřekračují 10 000 MW), totiž přibude dalších 2 000 MW.
• Při střetu dvou koncepcí privatizace elektroenergetiky zvítězila Grégrova koncepce nad koncepcí ministra Mertlíka. Ta vítězná, kdy bude hlavní elektřiny (ČEZ) nabízen k prodeji společně s distribučními společnostmi, je značným zvýhodněním budoucího vlastníka majoritní výrobní kapacity oproti menším výrobcům, mezi které i v budoucnu budou vždy patřit výrobci z obnovitelných zdrojů.
• Při schvalování zákona o hospodaření energií poslanecká sněmovna ze záhadných důvodů vyškrtla povinnost odvodu tzv. "zeleného haléře" z každé prodané kilowatthodiny elektřiny. Získaná částka ve výši cca 500 mil. Kč měla být použita právě pro podporu energetických úspor a obnovitelných zdrojů energie
• Při schvalování zákona o státním rozpočtu byla pro rok 2001 částka na podporu úspor energie snížena z 300 miliónů na 150.

Tak nevím. Je energetická politika našeho státu prozíravá a moudrá? Uvědomují si naši politici, že jestliže např. v roce 2010 bychom chtěli dosáhnout výrazného zvýšení podílu obnovitelných zdrojů ve struktuře spotřeby primárních energetických zdrojů, je nutné, aby v první řadě oni začali vytvářet legislativní a ekonomické podmínky pro to, aby tento trend přestal být koníčkem a fandovstvím techniků a domácích kutilů a stal směrem vývoje energetického hospodářství. A s tím je nutné začít něco dělat okamžitě a ne až za tři nebo pět let. Zatím to vypadá, že nejen vláda, ale ani poslanecká sněmovna nevidí dál, než za horizont příštích voleb.