logo TZB-info

estav.tv nový videoportál

Reklama

K přímému vytápění velkých hal

Článek pojednává o různých způsobech vytápění hal a posuzuje je z energetického hlediska. Autor navazuje na své již dříve uveřejněné publikace, z kterých ta nejpodstatnější byla ve VVI již uveřejněna.

Reklama

Vytápění velkých hal, s kterými se často setkáváme, jako jsou např. velkosklady, výrobní haly, ale též sportovní a výstavní haly, děje se často decentrálními, přímotopnými systémy. K tomu jsou především používána plynná paliva, jako městský plyn, zemní plyn, zkapalněný plyn aj. Z technického hlediska je třeba rozlišovat především tři systémy vytápění:

  • nástěnné vytápěcí soupravy tj. přímo vytápěné teplovzdušné agregáty;
  • tmavé zářiče dle DIN 3372, část 6 [1];
  • světlé infrazářiče dle DIN 3372, část 1 [2].

Zřetelné přednosti plynového přímotopu spočívají ve výrobě tepla přímo na místě spotřeby a v tom, že není nebezpečí zamrznutí. Zatím co světlé infrazářiče mohou být provozovány jen na plyn, zbývající dva systémy je principiálně možno provozovat i na topný olej, o čemž však nebudeme zde dále pojednávat.

SPOTŘEBA ENERGIE

Spotřeba energie pro vytápění budovy sestává z těchto položek:

  • tepelné ztráty vytápěné budovy;
  • tepelné ztráty při přenosu tepla do míst spotřeby;
  • tepelné ztráty při výrobě tepla;
  • spotřebu energie pro přenos tepla.

O tepelných ztrátách budovy se často tvrdí, že jsou ovlivňovány druhem vytápěcího systému, především způsobem přívodu tepla na místo. Jak bylo již ukázáno [3], tento způsob spočívá především v sálavé složce výkonu otopných ploch při stacionárním vytápění a v domněle vnímané - výsledné teplotě, bez významného vlivu na spotřebu tepla. Příčina tohoto jsou ve větších halách, stejně jako u normálních místností tkví v tom, že při vyšším výdaji tepla sáláním otopných ploch, lze připustit nižší teploty vzduchu, protože sálavé účinky otopných ploch všeobecně ovlivňují způsob průběhu tepelných ztrát; prostupem tepla a větráním.

Rozdíly u různých vytápěcích systémů jsou velmi malé [4, 5]. Jsou ve velikostním řádu, kdy nelze očekávat, že mohou být spolehlivě získány měřením. Daleko více je třeba vycházet z toho, že takovéto rozdíly široce překryjí např. vlivy uživatele a detailní rozdíly v provedení stavby [6].

Výjimku zde však tvoří světlé infrazářiče, které odevzdávají své spaliny přímo do místnosti instalace a pro něž je proto předepsán podle DVGW G 638, část 1 [7] nucený odvod vzduchu s vhodnými přiváděcími otvory, nezávisle na jmenovitém výkonu otopných ploch o hodnotě Vodv = 30 m3 /h.kW. To má za následek, kromě přirozeného větrání netěsnostmi pláště haly, ještě dodatečnou výměnu venkovního vzduchu a s tím spojený i významný přírůstek spotřeby energie.

Obr. 1 ukazuje souvislosti pro velkou výrobní halu, která je blíže popsána v [3] a která má normovanou měrnou tepelnou ztrátu qn = 9,15 W/m3, viz též obr. 6. Větší haly mají všeobecně menší výměnu venkovního vzduchu (intenzita větrání) ßpřir přirozeným větráním. Za předpokladu výpočtu dle DIN 4701 [8] je přirozená výměna (intenzitu větrání) v hodnotě ßpřir = 0,2 1/h již velmi vysoká. K určení provzdušnosti spár, je v obr. 1 na ose x vynášena přirozená výměna vzduchu ßpřir, příslušná (dle DIN 4710) rychlosti větru vv = 2 m/s. Střední hodnota rychlosti větru v otopném období činí asi vvs = 4 m/s, viz též [3].

obr. 1
obr. 1 Vliv těsnosti budovy na přídavnou výměnu vzduchu u halových infrazářičů

Požadované přiváděcí otvory na jedné straně způsobují, že je více netěsností v hale. Na druhé straně nucený odvod vzduchu vede k poklesu tlaku vzduchu v hale, takže přibývá účinný tlakový spád na návětrné straně haly. V obr. 1 je tento přídavný tlakový spád vyjádřen jako přídavná výměna vzduchu ßpřid. Z obrázku je patrné, že výměna je tím větší, čím větší jsou netěsnosti pláště a rychlost větru.

Při malých netěsnostech pláště, tj. nízké přirozené výměně vzduchu, klesá tlak v hale natolik, že dochází k vnikání venkovního vzduchu také na závětrné straně. Přídavná výměna vzduchu proto u velmi těsných hal opět stoupá. Jak bylo ukázáno v [3], je třeba počítat již z této příčiny a vzhledem k vyšším teplotám odváděného vzduchu, se spotřebou energie zvýšenou o 30 až 40 %.

V důsledku toho mají světlé infrazářiče při plynulém provozu, ve srovnání s ostatními systémy, nevýhodnou spotřebu tepla.

ZTRÁTY SPALINAMI

Obr. 2 ukazuje pro běžná plynná paliva ztráty spalinami qsp v závislosti na přebytku spalovacího vzduchu pro teplotu spalin tsp = 200 °C. Ztráty jsou vztaženy k výhřevnosti Hv. Dále se předpokládá, že topný plyn a spalovací vzduch mají tutéž teplotu tplyn = tvzduch = 20 °C. Je patrno, že mezi různými topnými plyny není žádný významný rozdíl. V obr. 3 je proto představen vliv teploty spalin tsp jen pro zemní plyn H.

obr. 2
obr. 2 Ztráty spalinami u různých topných plynů

obr. 3
obr. 3 Ztráty spalinami pro zemní plyn H (teplota spalin tsp mezi 100 a 300 °C)

S ohledem na techniku kondenzace je dále v obr. 4 ukázána teplota rosného bodu tr. Její zobrazení platí pro normální tlak vzduchu pnorm = 101,3 kPa (= 1013 mbar) a pro suchý spalovací vzduch. Vyjdeme-li z toho, že spalovací vzduch má absolutní vlhkost venkovního vzduchu, pak je jeho vliv po dobu vytápění malý. Obr. 4 ukazuje, všimneme-li si měřítka osy souřadnic, jen malé rozdíly mezi různými topnými plyny. V obr. 5 je proto představen vliv ochlazení spalin pod teplotu rosného bodu jen pro zemní plyn H. Vzhledem ke vztahu k výhřevnosti Hv, vycházejí přitom jasně negativní ztráty spalinami qsp, tedy zisky. Vidíme však, že je třeba ochladit spaliny výrazně pod 50 °C, aby voda ze spalin zkondenzovala ve významném měřítku. Toto má vliv na větší odstup křivek při nízkých teplotách spalin.

obr. 4
obr. 4 Teploty rosného bodu spalin u různých topných plynů

obr. 5
obr. 5 Ztráty spalinami pro zemní plyn H (teplota spalin tsp mezi 30 a 100 °C)

U atmosférických hořáků jsou dnes běžné přebytky spalovacího vzduchu λ 1,20 až 1,25 a pro tlakové hořáky λ = 1,15. Při běžných teplotách spalin okolo tsp = 200 °C lze očekávat ztráty spalinami v hodnotě qsp ≈ 8 %. Pro kondenzační provoz musí být podkročena teplota rosného bodu tr = 55 °C. Vytápěcí systémy, které přicházejí v úvahu se v podstatě liší realizovatelnými teplotami spalin tsp. Principiálně nelze spaliny ochladit pod teplotu nejchladnějšího místa tepelného zdroje.

Pro světlé infrazářiče se uvádějí povrchové teploty sálavého tělesa od tpz = 850 až 900 °C, pro reflektory tpr = 300 °C [9, 10]. Pokud bychom měli na paměti běžnou konstrukci takovýchto přístrojů, těžko by mohlo dojít k podkročení teplot spalin bezprostředně u světlého infrazářiče pod tsp = 350 °C. Takovéto přístroje nejsou v principu vhodné pro kondenzační provoz. Ztráty spalinami je třeba očekávat okolo qsp = 15 %, přičemž jedna část tepelného obsahu (entalpie) spalin je ku prospěchu vytápění haly. Jak velký je tento podíl dá se těžko odhadnout, protože ihned následuje promíchání spalin se vzduchem z místnosti.

Pro tmavé zářiče se udávají povrchové teploty sálavých trub od tpz = 150 až 500 °C [11]. Spaliny se musí podél sálavé trouby ochladit a v důsledku toho musí též klesnout její povrchová teplota. Zde dochází viditelně ke konstrukčnímu dilematu. Na jedné straně bychom chtěli docílit pokud možno vysoké povrchové teploty tpz, abychom dosáhli vysokého stupně sdílení tepla sáláním, na druhé straně by však měly být spaliny co nejvíce ochlazeny. Všeobecně nelze očekávat teploty spalin pod tsp = 250 až 300 °C. Ztráty spalinami činí pak qsp = 12 až 13 %.

Teplovzdušné vytápěcí soupravy mají běžné teploty spalin tsp ≈ 160 až 180 °C, a podle toho dostaneme ztráty spalinami qsp ≈ 7 %. U nich však představuje spodní hranici pro ochlazování spalin prostorová teplota vzduchu tv, takže kondenzační provoz je možný jen s těmito soupravami. Vzhledem k potřebnému zvětšení otopných ploch, se zde kondenzační provoz z ekonomických důvodů nerealizuje.

Teplovzdušné vytápěcí soupravy mají oproti jiným systémům výhodu ve využití tepla spalin. V případě potřeby jen tyto vytápěcí soupravy umožňují kondenzační provoz.

NÁBĚH VYTÁPĚNÍ

Haly skladů, průmyslové haly aj. se většinou vytápějí jen zčásti a to, jak z časového, tak i prostorového hlediska. Tak je možno případně vytápět halu jen po dobu jejího využívání, nebo účelně vytápět jen některé její části. Jedná se např. o výrobní halu, která nemá být o víkendech vytápěna, nebo o halu skladu, kde musejí být vytápěny jen jednotlivé její části a případně ještě jen občas, jako je např. v případě komisního prodeje. V této souvislosti je v popředí zájmu otázka, jak rychle lze po uvedení vytápění do provozu dosáhnout požadované teploty.

S ohledem na tepelnou izolaci budov, kterou předepisuje nařízení o úsporách tepla [12], dojdeme k závěru, že měrná tepelná zátěž qt, vztažená k objemu haly, závisí prakticky jen na její výšce Hh a ne na její půdorysné ploše Ah, viz obr. 6. Jako střední lze očekávat hodnoty qt = 10 W/m3. Jak bylo již řečeno, je výměna venkovního vzduchu u hal přirozeným větráním ßpřir relativně malá. Pro ßpřir = 0,2 1/h dostaneme specifickou potřebu větracího vzduchu qv = 2 W/m3 (tvnitř = 17 °C, tvenk = -12 °C), celkem tedy normovanou měrnou tepelnou zátěž qn = 12 W/m3.

obr. 6
obr. 6 Vliv výšky haly na měrnou tepelnou ztrátu u středně velkých hal

Náběh vytápění haly je závislý na poměru vnitřního povrchu (stěny, okna, podlaha a střecha) k objemu prostoru. Obr. 7 ukazuje měrný povrch Ah/Vh pro tytéž případy, které jsou uvedeny v obr. 6. Projeví se opět přednostní vliv výšky haly Hh oproti půdorysu haly Ah, alespoň pro Ah ≥ 1500 m2. Jako střed budeme muset počítat při běžné výšce haly s Ah/Vh = 0,3 až 0,4 1/m. U sálavého systému vytápění dochází k výměně sálavého tepla prakticky jen s plochami Asál pod instalační výškou zářičů. V tomto případě platí Asál/Vh = 0,2 až 0,25 1/m.

obr. 7
obr. 7 Vliv výšky haly na měrný povrch u středně velkých hal

Další vliv má schopnost prostupu tepla plochami obklopujícími místnost. Na obr. 8 je normovaný průběh teplot ve stěně:

θ - normovaný podíl teplot;
t - teplota vzduch;
t0 - počáteční teplota;
tsk - teplota na povrchu stěny potom co se změnila skokem teplota z t0 na tsk [13].

obr. 8
obr. 8 Průběh teplot uvnitř stěny po teplotním skoku na jejím povrchu a po 1000 s

Je vidět, že mezi zkoumanými stavebními materiály není podstatný rozdíl. Průběh teplot závisí na teplotní vodivosti a:

a - součinitel teplotní vodivosti;
λ - součinitel tepelné vodivosti;
c - měrná tepelná kapacita;
ρ - hustota,
která se u stavebních materiálů příliš neliší. Byl zde zohledněn i asfalt, protože v halách tvoří podlaha významný podíl z ploch obklopujících prostor haly. Za pozornost stojí též prakticky stejné chování tepelně izolačních materiálů. Pro sledované stavební materiály dostaneme hodnoty, uvedené v tab. 1.
Materiál Teplotní vodivost a [10-6 m2/s]
Cihly 0,317
Asfalt 0,362
Beton 0,568
Polystyren 1,101

Vytápěcí systémy, kterým se budeme věnovat, se podstatně liší ve svých výdajích tepla a tedy i v procesu náběhu vytápění. Přitom by mělo být u všech systémů podmínkou, že ve velmi krátké, zhruba stejné době dosáhnou plného výkonu vytápění. To znamená, že teplovzdušné vytápěcí soupravy dosáhnou skokem svou maximální teplotu vzduchu a světlé i tmavé infrazářiče svou maximální povrchovou teplotu.

Při teplovzdušném vytápění je třeba mít na zřeteli, že zde dochází výhradně ke konvekčnímu sdílení tepla, tj. že vzduch z haly se primárně ohřeje a tímto se pak sekundárně ohřejí plochy obklopující prostor. A proto je přednostně topný výkon využíván ke zvyšování teploty vzduchu v hale a jen částí tohoto výkonu se konvekcí ohřejí na plochy obklopující prostor.

Obr. 9 znázorňuje průběh teplot při náběhu teplovzdušného vytápění za těchto předpokladů:

  • měrný výkon vytápění qvyt = 12 W/m3,
  • měrný povrch Ah/Vh = 0,3 1/m;
  • teplotní vodivost betonu: a = 0,568 . 10-6 m2/s.

Dále je přitom podmíněno, že na počátku náběhu vytápění je stejná teplota vzduchu i stěn tv = tst = 10 °C a že bude snaha dosáhnout jako požadovanou hodnotu výsledné teploty tg = 17 °C. Výsledná teplota tg je s dostatečným přiblížením aritmetický průměr teploty vzduchu tv a střední povrchové teploty, která je směrodatná pro sdílení sálavého tepla osob v hale. Tuto teplotu často nazýváme též účinnou teplotou okolních ploch tu. Z toho plyne:

tg = 0,5 (tv + tu)

tg - výsledná teplota;
tv - teplota vzduchu;
tu - účinná teplota okolních ploch.

Výsledná teplota tg odpovídá normované vnitřní teplotě tuvnitř v DIN 4701, viz též DIN 1946, část 2 [14].

obr. 9
obr. 9 Nárůst teploty při náběhu teplovzdušného vytápění

Z obr. 9 je patrný plynulý nárůst teploty vnitřního vzduchu tv. Povrchová teplota okolních ploch zůstává prakticky konstantní. Protože teplovzdušné vytápěcí soupravy nesdílejí teplo sáláním, je účinná teplota okolních ploch tu rovna povrchové teplotě ploch obklopujících prostor. Následkem vzestupu teploty vzduchu se cca po 30 minutách dosáhne požadované hodnoty výsledné teploty tg = 17 °C.

Obr. 10 ukazuje vliv materiálu stěn na vzestup výsledné teploty tg za jinak stejných podmínek. Vidíme, že u běžných stavebních materiálů není rozdílu, avšak u tepelně izolovaného povrchu stěn, jak je známo, dochází k výrazně rychlejšímu vzestupu teploty. Povrch jen z tepelně izolačního materiálu není ovšem realizovatelný.

obr. 10
obr. 10 Vliv materiálu stěn na náběh teplovzdušného vytápění

U teplovzdušných vytápěcích souprav je možné, cíleným směrováním ohřátého vzduchu, přivést přednostně více tepla do určitých oblastí haly, k jejich rychlejšímu vyhřátí. V obr. 11 je vliv různého poměrného výkonu vytápění q/qvyt. Hodnoty uváděné jako parametry, mohou být také interpretovány jako části celé haly, které budou krátkodobě zásobovány celým topným výkonem, který je k dispozici. Je zřejmé, že lze dobu náběhu vytápění prakticky libovolně zkrátit.

obr. 11
obr. 11 Vliv topného výkonu na náběh teplovzdušného vytápění

Oproti teplovzdušným vytápěcím soupravám, sdílejí především světlé, ale i tmavé zářiče své teplo převážně jen sáláním. Toto platí zejména pro všechny části hal pod instalační výškou zářičů. Malé konvekční sdílení tepla ohřívá především prostor nad zářiči, viz též [3]. Náběh vytápění je zcela odlišný. Sdílení tepla sáláním otopných ploch zářičů ohřívá primárně všechny povrchy okolních stěn a jiných předmětů, které jsou v přímém dohledu otopných ploch. Tyto povrchy odvedou část získaného tepla vedením do jejich vnitřku, druhou část předají konvekcí okolnímu vzduchu a ten sekundárně ohřejí.

Obr. 12 ukazuje časový průběh teploty vzduchu a účinné teploty okolních ploch při vytápění tmavými infrazářiči o povrchové teplotě tpz = 450 °C. Zjistíme jen malý vzestup obou teplot. Výsledná teplota tg leží ovšem nad oběma podstatně výše, protože teplota tu je ovlivňována i povrchovou teplotou otopných ploch, které sice mají malý úhel osálání, ale velkou teplotu. Zejména zde hraje roli závislost sdílení tepla sáláním na 4. mocnině teploty (Stefan-Boltzmannův zákon). Ten má také za následek, že tmavé zářiče s nízkou povrchovou teplotou mají neúměrně malý sálavý účinek, viz obr. 13. Vidíme, že požadovaná hodnota výsledné teploty tg není během půl hodiny zdaleka dosažena ani při tpz = 450 °C. Podstatně rychlejšího vzestupu teploty při náběhu vytápění lze dosáhnout jen předimenzováním.

obr. 12
obr. 12 Nárůst teploty při náběhu vytápění tmavými zářiči

obr. 13
obr. 13 Vliv teploty otopných ploch u tmavých zářičů

Obr. 14 ukazuje v témž zobrazení průběhy teplot při vytápění světlými infrazářiči o povrchové teplotě tpz = 900 °C. Lze u nich odhadnout, že hustota sálavého tepelného toku qs, který zasáhne všechny povrchy, které jsou v přímém dohledu otopných ploch, bude asi dvojnásobná oproti tmavým zářičům. Vzestup teplot vzduchu a povrchových teplot okolních ploch je proto o něco rychlejší. V daném případě je však podstatný větší vliv na účinnou teplotu okolních ploch tu, protože se po cca. půl hodině dosáhne požadované hodnoty výsledné teploty. Při souhrnném pohledu na celou oblast pobytu haly (výška 1,8 m, 5,0 m odstup od stěn), nemá výška zavěšení zářičů žádný významný vliv. Místně mohou ovšem nízko zavěšené zářiče připravit problémy.

obr. 14
obr. 14 Nárůst teploty při náběhu vytápění světlými infrazářiči

Výsledky z obr. 12 až 14, jakož i ty, které se vztahují k teplovzdušným vytápěcím soupravám, platí ovšem pro prakticky prázdné haly. Lze je v mnoha případech přímo použít pro výrobní, sportovní a výstavní haly. U hal, kde je jejich vnitřek podstatně zaplněn předměty, jako jsou např. haly skladů, měrný povrch haly Ah/Vh se značně zvýší. U teplovzdušných vytápěcích souprav má toto omezený vliv na vzestup teploty. U sálavých vytápěcích systémů je třeba si uvědomit, že tepelné záření dopadá jen na plochy Asál, které jsou v přímém dohledu zářičů. Součet těchto ploch nelze prakticky zvýšit. Jednak jsou časté případy zakrytých ploch, které nejsou ohřívány, jednak některé oblasti pobytu jsou ve stínu záření a pro ty pak vychází podstatně nižší výsledná teplota, než je střední hodnota teplot vzduchu a okolních ploch z obr. 12 a 14. V těchto oblastech se požadovaná hodnota výsledné teploty tg po půl hodině zdaleka nedosáhne. Nadneseně možno říci: v halách skladů ohřívají zářiče horní patro regálů, ale nikoliv halu.

Jsou-li zářiče dimenzovány na rovnoměrné vytápění haly, pak není možné, oproti vytápění teplovzdušnými soupravami, časově soustředit celkový topný výkon, který je k dispozici k přednostnímu vytápění určitých oblastí. Samozřejmě můžeme uvést do provozu jen určitou část zářičů. Avšak urychlení procesu náběhu vytápění není přesto možné.

Ukazuje se, že s teplovzdušnými vytápěcími soupravami a světlými infrazářiči lze realizovat srovnatelně krátké doby náběhu vytápění, u teplovzdušných vytápěcích souprav o to kratší, čím více zásobujeme cíleně jen vytýčené části haly. Tmavé zářiče mají v poměru k tomu podstatně delší doby náběhu vytápění. U hal, jejichž prostor je značně zaplněn, jako jsou např. haly skladů, nastává u sálavého vytápěcího systému problém vzniku stínů záření, které způsobují, že se sáláním neohřejí všechny povrchy, což má podstatný vliv na výslednou teplotu tg a její místní rozložení. Při známém obsazení haly lze toto částečně vyvážit vhodným umístěním zářičů, jako např. nad uličkami mezi regály. U teplovzdušných vytápěcích souprav se problémy v takovémto měřítku nevyskytují, alespoň při vhodném směrování proudu vzduchu.

Z uvedeného vyplývají nevýhody tmavých infrazářičů a podstatné výhody teplovzdušných vytápěcích souprav.

Pro vytápění hal různého využití decentrálními, přímotopnými zařízeními vyplývají přednosti výroby tepla přímo na místě využití, včetně toho, že odpadá riziko zamrznutí. V podstatě připadá v úvahu použití teplovzdušných vytápěcích souprav nebo tmavých či světlých zářičů vytápěných plynem. Ukazuje se, že spotřeba tepla při nepřetržitém vytápění je prakticky stejná, s výjimkou světlých infrazářičů, pro které je třeba nucený odvod vzduchu. Teplovzdušné vytápěcí soupravy mají z uvedených systémů nejnižší ztráty spalinami a v případě potřeby umožňují i kondenzační provoz.

Pro vytápění mnoha hal má přerušovaný provoz vytápění velký význam. Zde je rozhodující, jak rychle lze při uvedení do provozu dosáhnout požadované hodnoty výsledné teploty. Z tohoto pohledu jsou světlé infrazářiče a teplovzdušné vytápěcí soupravy nejrychlejší, pokud u světlých infrazářičů nezamezuje jejich vytápěcí účinek zastínění záření. Tmavé infrazářiče jsou z uvedených příčin podstatně pomalejší. Teplovzdušné vytápěcí soupravy umožňují podstatně kratší doby náběhu vytápění, je-li topný výkon, který je k dispozici, soustředěn jen na určité oblasti haly, které mají být vytápěny přednostně.

Přeložil: Ing. L. Kubíček

Literatura:
[ 1] DIN 3372, část 6 "Hellstrahler - Dunkelstrahler mit Brenner mit Gebläse" (1988-12)
[ 2] DIN 3372, část l "Heizstrahler mit Brenner ohne Gebläse" - Glühstrahler (1988-01)
[ 3] SCHMIDT, P.: Wärmebedarfsunterschiede üblicher Systeme zur Beheizung grosser Hallen, HLH 47 (1996), č. 3, str. 46/55
[ 4] SCHMIDT, P.: Zum Einfluss des Heizsystems auf den Wärmebedarf, HLH 34 (1983), č. 8, str. 341/42
[ 5] SCHMIDT, P.: Untersuchung zum Einfluss des Heizsystems und zum Aussenflächenzuschlag bei der Wärmebedarfsberechnung. Disertace TU Berlin (1980), zveřejněná jako Fortschrittsberichte VDI-Z (1981), řada 6, č. 80
[ 6] GLÜCK, B.: Heizen und Kühlen über Wand- und Deckenflächen, HLH 42 (1991), č. 9, str. 502/08
[ 7] DVGW G 638/I "Heizungsanlagen mit Hellstrahlern" (1991-03)
[ 8] DIN 4701, část 1 a 2 "Regeln für die Berechnung des Wärmebedarfs von Gebäuden" (1983-03)
[ 9] KAMPS, H. H.: Zur Abgasbelastung durch Gasheizstrahler in Industriehallen, HLH 33 (1982), č. 11, str. 39n
[10] KÄMPF, A.: Gas-Infrarot-Strahlungsheizungen, IKZ-Haustechnik (1997), č. 6, str. 92/95
[11] KÄMPF, A.: Experimentelle Untersuchungen an Gasinfrarotstrahlern, Maschinen Markt 103 (1997), č. 1/2, str. 28/31
[12] Verordnung über einen energiesparenden Wärmeschutz bei Gebäuden, 16. srpen 1994
[13] ESDORN, H.: Raumklimatechnik - Grundlagen, 16. vyd., Berlin: Springer Verlag, 1994
[14] DIN 1946, část 2 "Raumlufttechnik - Gesundheitstechnische Anforderungen" (1994-01)
 
 

Reklama


© Copyright Topinfo s.r.o. 2001-2024, všechna práva vyhrazena.