Technické vlastnosti podstřešních membrán, fólií a parozábran

Na stavebním trhu se vyskytuje veliké množství různých typů pojistných podstřešních hydroizolací, ať již se jedná o polyolefinové materiály (PP, PE), bitumenové, PVC či polyuretanové. Totéž platí i o velikém sortimentu parozábran, kde lze nalézt materiály na bázi polyetylenu, hliníku, polypropylenu, bitumenů, polyesteru, polyamidu, pokovených materiálů včetně papíru, nemluvě o materiálech kombinovaných z výše uvedených surovin. To je však pohled na materiály z hlediska použitých surovin pro jejich výrobu.

Z hlediska stavebního použití však pro jejich konkrétní využití jsou směrodatná technická data a rozdílná vlastní možnost uplatnění do různých skladeb střešních či stěnových konstrukcí.

U podstřešních pojistných hydroizolací totiž existují materiály kontaktní a nekontaktní, které se ještě dále dělí v souvislosti z hlediska vzdálenosti nosných konstrukcí. Pak se dělí podle toho, zda se mohou dotýkat jen tepelné izolace, či také plného podbití, dále z hlediska minimálního možného sklonu, či zda jde o speciální typy, např. pro falcované krytiny či pro vysokou třídu těsnosti PHI. Zvláštním faktorem pak je souvislost vytváření větrotěsnosti této vrstvy ve střešní skladbě.

Podobná různorodost platí i pro parotěsnící vrtvy, které lze rozdělit na parobrzdy, běžné parozábrany, vysoce parotěsnící parozábrany, parozábrany s reflexní vrstvou či materiály kombinující určitou parotěsnost s reflexním účinkem.

Jelikož na trhu se však nevyskytuje jen jeden výrobce, ale existuje obrovská škála různých dodavatelů, logicky z tohoto vyvstává potřeba srovnání technických vlastností materiálů mezi sebou.

Nabízí se sice prosté řešení, tj. srovnat stejné ukazatele materiálů od různých typů materiálů. To však je obrovský problém, protože výsledek určitého parametru u stejného materiálu se totiž může velice odlišovat v závislosti na tom, za jakých podmínek se daná zkouška prováděla, tj. podle které normy bylo daného výsledku dosaženo. Např. tatáž vysocedifúzní membrána může mít paropropustnost v g/m²/24 hod. podle jedné normy > 600 g, podle jiné > 1200 g a podle další normy dokonce > 3000g. A stále se jedná o jeden a tentýž ukazatel dokonce u jednoho stejného materiálu.

Obdobné rozdíly ve výsledku zkoušené vlastnosti vznikají i u ostatních parametrů jako je vodotěsnost (kde se měří různým způsobem vodní sloupec či množství protečených ml), pevnost (záleží na rychlosti trhání a šíři vzorku), vytržení z hřebíku (zda z 1 nebo ze 2 hřebíků a šíři vzorku), UV stálost (jestli zkouška probíhá UVB nebo UVA lampami a za jakých podmínek), u ekvivalentní difúzní tloušťky a faktoru difúzního odporu (záleží na teplotě a % vlhkosti nad a pod zkoušeným vzorkem) atd.

Řada výrobců sice u parametru příslušnou normu uvádí, ale prostý stavebník není schopen posoudit, na kolik příslušná vlastnost u tohoto výrobku je lepší či horší, než stejný parametr u jiného výrobku avšak zjištěný podle jiné normy, tj. za jiných podmínek zkoušení. Obdobným problémem srovnávání je skutečnost, že řada "rádobydodavatelů" často typ normy u příslušného parametru svého výrobku vůbec neuvádí, tudíž výsledek není vůbec možno s jiným výrobkem vůbec porovnávat. Další problém vzniká v případě, že je uváděno jen hlavní číslo normy bez uvedení oddílu a bodu normy. Přitom uvedená norma může mít několik typů zkoušení s obrovskými rozdíly ve výsledném parametru.

Dokonce na trhu existují i dodavatelé, kteří uvádí i lživé informace a zneužívají situace na základě toho, že příslušný parametr výrobku si nikdo z uživatelů nemůže osobně prověřit, jelikož nevlastní příslušná velice drahá zkušební zařízení. Pokud ovšem výrobek nepošle do specializované státní zkušebny a za zkoušení neuhradí příslušné náklady. Jelikož však náklady na tato prověření jsou daleko větší než je cena vlastního materiálu na jednu běžnou střechu, vyvstává otázka zda tuto možnost vůbec někdo využije.

Často tak opticky lepší výsledek parametru je fakticky méně kvalitním materiálem než výrobek sice s opticky horším výsledkem, ale zjištěným podle jiné normy s jinými podmínkami zkoušení. Uživatel výrobku se totiž často dívá jen na příslušné číslo ve výsledku parametru, vůbec nezkoumá rozdílnost norem. V konečném důsledku tento normativní chaos zneužívají různí "rádobydodavatelé", kteří doslova balamutí laickou i poloodbornou veřejnost svými "rádobytvrzeními".

V otázce srovnávání materiálů vyvstává i další skutečnost, že některé typy výsledků zkoušení nelze mezi sebou převést na základě určitého přepočitajícího koeficientu. Typickým příkladem je např. "třída reakce na oheň" dle normy EN 13501-1, kde nelze přesně stanovit, která "třída hořlavosti" dle DIN 4102 (popř. ČSN 730862) je k tomuto analogií.

V minulosti se též stávala i ta paradoxní situace, že pojistné hydroizolace se v rámci některých certifikací zkoušely na všechny možné vlastnosti, ale nebyla zkoušena účinnost vodotěsnosti, tj. hlavní funkce těchto materiálů. Pak se na trh bez problémů dostávaly sice materiály se zajímavou paropropustností, které však po stránce vodotěsnosti naprosto nevyhovovaly, tj. nesplňovaly základní funkci pro kterou jsou vlastně určeny.

Podobně je tomu u různých výsledků zkoušení, kde jeden výrobce uvádí zkoušení podle Qnorm, další podle DIN norem různých typů, další podle ČSN norem a další podle norem EN, atd.

Snad i proto v EU vznikla nová harmonizovaná norma EN 13859-1&2 pro uvádění technických vlastností podstřešních membrán, fólií a parozábran, podle které by dodavatelé těchto materiálů měli příslušné výrobky testovat a v příslušných dokumentech, prospektech či návodech uvádět příslušné technické parametry výhradně podle tohoto testování. Tj. aby bylo možno vydat CE dokument a následné výsledky parametrů byly mezi jednotlivými dodavateli vůbec porovnatelné. U řady technických dat materiálů je totiž nutno uvádět i ± tolerance.

Ale i v této normě se používají různé normy pro různé materiály, kde např. u vysocedifúzních podstřešních membrán se pro zkoušení paropropustnosti používá jiná norma, než pro nízko paropropustné podstřešní fólie, a ještě jiná norma pro zkoušení paropropustnosti parozábran.

Bohužel do dnešní doby jen velice málo výrobců uvádí vlastnosti svých podstřešních hydroizolací a parozábran podle této nové normy, snad právě proto, aby odhalením skutečných vlastností svým materiálů nepoškodily své obchodní lobby.

V konečném důsledku pak tedy konečný uživatel či spotřebitel narazí:

1. buď na "slušného" dodavatele, který neuvádí zavádějící či lobující parametry svých výrobků, a na základě správných výsledků je pak daný materiál skutečně vhodný do příslušné konstrukce,
2. nebo na "rádobydodavatele", jež sice dodává materiály se zajímavou cenou, ale zneužívá výše uvedenou složitou problematiku k tomu, že uvádí nesprávné či dokonce lživé parametry svých výrobků, díky čemuž pak příslušný výrobek fakticky v dané konstrukci nemá co dělat a následkem je pak nefunkčnost konstrukce a s tím spojené škody.

Tato data ve svých prospektech uvádí například firma JUTA a.s. (www.juta.cz).