Hydraulické výtahy na tlakovou vodu, panoramatické výtahy

Hydraulické výtahy na tlakovou vodu

S nástupem průmyslové revoluce počátkem 19. století je spjat také prudký rozvoj vertikální dopravy, především výtahů. Mechanická zdvihadla byla známa již ve středověku, používala však výlučně pohonu síly lidské, zvířecí nebo vodní. První parním strojem poháněné vytahovadlo postavili v roce 1830 ve městě Derby Angličané Strutt a Frost, v zemi, která byla kolébkou průmyslové revoluce. Z hnacího stroje se energie mechanicky přenášela pomocí transmise, případně více transmisí, řemeny, lany, nebo ozubenými kladkami na pracovní stroj.

Druhou zemí, která tento vývoj výrazně ovlivnila byla Francie s celou plejádou znamenitých inženýrů a techniků. Z nich nejznámější byl pochopitelně ing. Eiffel. V přetrvávající éře parního stroje vynalezl ing. Edoux v roce 1864 hydraulický výtah na pohon tlakovou vodou. Nelze opominout ani Spojené státy a jméno Elisy Graese Otise, který v roce 1854 dramaticky předváděl na výstavě v New Yorku tzv. "bezpečný výtah" s primitivním zachycovacím ústrojím. Jeho použití bylo omezeno na poměrně malé rychlosti, reagovalo pouze na úplné přetržení lana, nevyhovovalo však při zrychlení jízdy výtahu bez přetržení lana.

V roce 1880 se proslavil Němec Werner Siemens, který na průmyslovém veletrhu v Mannheimu představil první výtah na elektrický pohon. V Rakousku-Uhersku ho následoval ing. Freisler, v USA ing. Baldwin, Francie vyrobila první elektrický výtah v roce 1892, v českých zemích ing. Schliegel v roce 1895. Elektromotor nahrazoval zpočátku jen vlastní pohonný prvek (např. parní stroj), který opět poháněl transmisi.

Nebezpečná konopná lana, výhradně používaná u vytahovadel, především důlních, byla nahrazena vícepramennými ocelovými lany až v osmdesátých letech 19. století, ačkoli byla vynalezena německým důlním inženýrem W. Albertem již v roce 1834. Ve stejné době se také přiřadil k pohonu výhradně bubnovému pohon trakční, patentovaný německým inženýrem F. Koepem v roce 1877, o málo později přistoupily i důležité zabezpečovací komponenty - omezovač rychlosti a bezpečnostní brzda.

Okolo roku 1910 získaly elektrické pohony rozhodující převahu nad hydraulickými, v neposlední řadě i v důsledku stále stoupajících nákladů na vrtání studní, otvorů pro pracovní válce tohoto typu výtahů a nadměrné spotřeby vody, odtékající po každé jízdě do kanalizace.

Vrátím se k hydraulickým výtahům na tlakovou vodu proto, že se staly důležitým článkem vývoje v mezidobí od parního k elektrickému pohonu (přibližně léta 1860 až 1910). Přechod od páry k hydraulice byl docela nenásilný, neboť parní pohon byl např. použit přímo pro pohon vodních čerpadel pro hydraulické výtahy. Tentýž faktor rozhodl později koncem 19. a počátkem 20. století o přechodu z hydraulického k elektrickému pohonu. Konstruktéři byli přivedeni na myšlenku použít el. pohon pro pumpy vracející tlakovou vodu po ukončené jízdě do nádrže umístěné v půdním prostoru. Tím byl vyřešen problém vypouštění vody po každé jízdě do kanalizace a nahrazen tzv. uzavřeným oběhem vody.

Největšího rozvoje dosáhly hydraulické výtahy ve Spojených státech díky již zmíněnému ing. Baldwinovi, který převzal vynález franc. Ing. Edouxe, a bratřím Otisům, kteří jej uvedli do praktického používání i ve výškových budovách. V druhé polovině 19. a v prvých letech 20. století byly tyto výtahy nejrozšířenějším typem. Pracovním mediem byla tlaková voda. Později však byly vytlačeny výtahy s elektrickým pohonem.

Teprve po druhé světové válce se v USA znovu objevily hydraulické výtahy pro dopravu osob a nákladů v budovách o 2 až 6 podlažích. Jako pracovní kapalina byl použit olej, dopravní rychlost 0,1 až 1 m/sec. V dalších letech se rozšířily i do Evropy a ostatních částí světa. Hydraulické výtahy mají několik předností, z nichž největší je možnost plynulé regulace rychlosti a přesný dojezd kabiny do podlaží nezávisle na zatížení kabiny. Postupem doby bylo vyvinuto více konstrukčních systémů těchto výtahů s pístem pod kabinou, nebo s písty mimo kabinu či s teleskop. pístnicí, dle situace či přání zákazníka.

Spíše shodou šťastných náhod, než zásluhou provozovatelů se 4 taková zařízení zachovala až do osmdesátých let minulého století.

1. Interier secesního domu na Rašínově nábřeží č. 94 v Praze skrýval ve svých zdech za prkenným krytem osobní výtah na tlakovou vodu pro dvě osoby se zvláštní nástavbou pod kabinou na zavazadla a nádoby s uhlím. Šlo o výrobek firmy Jan Prokopec na Královských Vinohradech z počátku roku 1905, založený na systému stojatého litinového válce v šachtě pod kabinou s nepřímým způsobem pohonu pomocí pístu a dvou dvojnic čtyřdrážkových kladek, se zdvihem 18 m, rychlostí 0,3 m/sec, s nosnými orgány 2 lana Ø 11 mm. Byl v provozu od roku 1905 do roku 1945. Proč nebyl nahrazen novým elektrickým výtahem jsme nezjistili.

2. Díky karlovarským výtahářům nám bylo umožněno prohlédnout a zdokumentovat osobní hydraulický výtah v zámečku Velichov v malebném údolí Ohře. Budova byla postavena v letech 1904 až 1908 jako domov zámožných důchodců ze šlechtických kruhů. Vodní výtah ze stejné doby, dodaný vídeňskou firmou Wertheim, dopracoval 8 až 10 osob s průvodcem do ubytovacích a společenských prostor a byl v provozu až do roku 1960. Strojovna v suterénu s ležatým válcem, retenční nádrž na vodu v podstřeší byla bez problému napájena z blízkého výše položeného jezírka. Správa státních lesů v pouze čtyřpodlažní budově výtah nepotřebovala. Jeho další osud není znám.

3. Karlovarští výtaháři nám umožnili obdivovat další výtahový klenot z doby, kdy byly tyto lázně světově proslulé, osobní hydraulický výtah postavený firmou Wertheim v lázeňském areálu v ulici Krále Jiřího č. 13. Pětipodlažní činžovní vila skrývá ve svém interiéru výtah pro 4 osoby z let 1905 - 1908. Strojovna s ležatým litinovým válce se nalézá v suterénu vedle šachty. Výtah byl v provozu asi do roku 1948, od těch dob v klidu odpočívá po nánosem času. Nebyl nahrazen výtahem novým pro příliš velké náklady, které by nájemníci museli vynaložit na zařízení nové.

4. Poslední, nejlépe zachovalý hydraulický výtah na tlakovou vodu se nalézá na zámku Konopiště u Benešova. Byl to osobní výtah pro asi 4 osoby, sloužící výlučně dopravě následníka trůnu rakousko-uherské monarchie Ferdinanda d´Este a jeho rodiny do soukromých prostor. Aktivně sloužil až do sarajevského atentátu v roce 1914. Byl výrobkem pro nás neznámé firmy Fillipi z Wiesbadenu v Německu z roku 1900. Současná správa státního zámku, hojně turisticky navštěvovaného, měla chvalitebný záměr uvést výtah odbornou firmou do provozního stavu a předvádět ho návštěvníkům nikoli jako veřejné dopravní zařízení, ale jako atrakci spojenou s pobytem následníka trůnu rakouské monarchie. To se bohužel nezdařilo, i tak je možno prohlédnout si zachovanou kabinu, zařízenou jako obývací pokoj.

Závěrem této vzpomínky chceme vyslovit lítost nad tím, že malé skupince nadšenců se svého času nepodařilo realizovat pošetilou myšlenku na zřízení muzea vertikální dopravy v České republice. Hydraulický vodní výtah z Rašínova nábřeží by byl jistě exponátem z nejvzácnějších. Takto skončil i s jinými zachráněnými exponáty ve šrotu.

Panoramatické výtahy

Dnešní použití a rozmanitost výtahů jsou téměř bez hranic. Výtahy v obytných a obchodních budovách ulehčují denně milionům lidí cestu do práce, ale i cesty za využitím volného času. Nákladní výtahy vynesou břemena do každé výše. Autovýtahy dopravují i nejtěžší nákladní vozy. V nemocnicích ohleduplně zdvihají a svážejí pacienty citlivé lůžkové výtahy. V restauracích jsme obslouženi nápoji a pokrmy dopravovanými jídelními výtahy. Panoramatické výtahy se vznášejí nahoru a dolů po fasádách budov a umožňují cestujícím nádherný výhled.

Že jste pojem panoramatické výtahy ještě neslyšeli? Myšlenka panoramatického výtahu - dalo by se též říci vyhlídkového či venkovního výtahu - není příliš nová. V jednoduché formě jsou známy již dávno, např. výtahy s výhledovými okny na Eiffelově věži v Paříži nebo výtah na horu Bürgenstocku v Lucernu. Ve větším měřítku se však začaly prosazovat teprve v posledních letech. Jejich praktické využití je totiž spjato s výškovými budovami, kde se především uplatňují jejich výhody - úspora drahocenného místa uvnitř budov (čím vyšší budova, tím více místa spotřebuje vertikální doprava) a možnost zajímavého výhledu na okolní krajinu, ať již městskou nebo přírodní. Ke zvládnutí dopravních špiček se dnes často navrhují i dvoupodlažní výtahové klece.

Užitečnost nápadu zavádět panoramatické výtahy brzy ocenili i sami cestující. Jízda v takových výtazích se jim prostě líbí. Panoramatické výtahy se dnes liší od těch klasických především tvarem kabiny. Tyto zajímavé výtahy mají ovšem i další méně nápadné zvláštnosti. Volný prostor kolem kabiny je příčinou jiného obtékání vzduchu než ve výtahových šachtách. Při rychlostech kolem 5 m.s^-1 začíná být výhodný aerodynamický tvar kabiny. Nicméně prudce se měnící barometrický tlak při pohybu svislým směrem přináší nutnost omezení rychlosti zdvihu na max. 10 m.s^-1. S umístěním kabiny na vnější část budovy vyvstala i nutnost přizpůsobit konstrukci klimatickým vlivům. Vytápěné jsou nejenom kabiny, ale ve stálé teplotě musí být udržovány i některé další důležité části výtahu. Průvanu při provozu výtahu i při vystupování z kabiny zabraňuje zvláštní těsnění. Panoramatické výtahy umožňují architektům počítat s novými prvky, jako jsou světlo, tvar, barvy i pohyb kabiny na pozadí fasády. Dvě míjející se čočky kabiny se např. v určité chvíli spojují v jednu, osvětlené kabiny vytváří v noci zvláštní hru světel. Výtahová technika se tak stává užitým uměním.