Jan Pretel: Musíme hledat, jak dál

TZB-info: 16. února tohoto roku vstoupil po sedmi letech konečně v platnost Kjótský protokol. Domnívá se vedoucí oddělení změny klimatu Českého hydrometeorologického ústavu RNDr. Jan Pretel, CSc., že se začnou nyní emise skleníkových plynů snižovat?

Jan Pretel: Jsem přesvědčen, že Kjótský protokol je dobrý začátek dalšího boje za snižování emisí. Fakticky Kjótský protokol v té fázi, do níž se dnes dostal, tedy bez účasti Spojených států a bez účasti rozvojových zemí, žádný velký význam pro snižování emisí mít nebude. Podle odhadů by se celkové emise mohly snížit o 2-3 %, což je asi o polovinu méně, než Kjótský protokol původně předpokládal.

TZB-info: Proč to bude méně?

Jan Pretel: Protože Protokol odmítly Spojené státy, které produkují přibližně 1/4 celosvětových emisí skleníkových plynů. Rozvojové státy produkují dnes už téměř polovinu celosvětových emisí a kolem roku 2010 to už bude plná polovina, ale v tomto kole zatím emise snižovat nemusejí. To znamená, že ti hráči, kteří se přihlásili k ratifikaci Kjótského protokolu, pokrývají jen 1/4 veškerých emisí. A bohužel je třeba říci, že ne všechny z těchto států jsou na dobré cestě cíle Kjótského protokolu naplnit. Osobně se domnívám, že v případě Evropské unie, přesněji řečeno EU 15 (při ratifikaci měla EU 15 členských zemí), která je jedním ze signatářů Kjótského protokolu, se nepodaří splnit deklarovaný cíl, kterým je snížení emisí o 8 %.

TZB-info: Má tedy Kjótský protokol vůbec nějaký význam?

Jan Pretel: Určitě má, jako začátek celého dlouhodobého procesu snahy o snižování emisí. Teď ale nastane to nejdůležitější období, tedy období hledání, jak dál. Pokud by Kjótský protokol nevstoupil v platnost, byla by jednání natolik zablokovaná, že by se muselo začínat úplně od začátku. Nyní byl učiněn základní krok a jde o to, jak se zástupcům všech znesvářených stran podaří této situace využít a jak budou ochotni se domluvit, co dál.

TZB-info: Za sedm let od podpisu se ukázalo, že potřeba snížit emise je daleko větší než oněch zhruba 5 %, které předpokládá Kjótský protokol - podle jedné z posledních studií je potřeba snížit celosvětové emise nejméně o 30 % do roku 2020. Je to vůbec reálné, když se ukazuje, že i se současnými závazky budou mít některé země hodně starostí?

Jan Pretel: Tady je potřeba zhodnotit, co vlastně je v silách světa v současné době a s přihlédnutím k současnému stavu technologií, způsobu života a toho, jak by se svět chtěl vyvíjet v nejbližších řekněme padesáti letech. Jiná otázka je, co by potřebovala atmosféra. Existují různé odhady, vy jste uvedla 30 % do roku 2020, podle jiných studií je potřeba snížit emise o 50-60 % do roku 2050, abychom se výhledově dostali zpět ke koncentracím, které tu byly v předindustriálním období. Řada vědců i politiků tato čísla zpochybňuje, protože nejistota v odhadování je velmi vysoká. Podíl člověka totiž nelze zcela jasným způsobem kvantifikovat, nedá se přesně říci, zda se podílí na změnách klimatu 30, 50 či 80 %. Jasné je jen to, že vliv člověka tady je, to je neoddiskutovatelné. Ale právě od těch neurčitostí se odvíjejí i úvahy na téma, o kolik by bylo potřeba emise snížit. Záleží samozřejmě i na tom, jak se budou vyvíjet nové technologie, nové zdroje energie, jak bude pokračovat populační vývoj atd. To vše je celá řada neznámých.
Snížit emise o 50-60 % do roku 2050 a o 20 % do roku 2030, což je současná představa EU 25, bude obtížné. Když si vzpomenu, v jakých bolestech se Kjótský protokol v uplynulých 10-15 letech rodil, tak jsem poněkud skeptik. Celý proces byl na mezinárodním fóru zahájen už v roce 1989 a podle původních představ měla nějaká mezinárodní dohoda vzniknout už v roce 1992. Tehdy ale vznikla jen tzv. Rámcová úmluva OSN ke změně klimatu, která pouze deklarovala, že tady problém je, že je asi vážný a že je třeba s ním něco dělat. O kvantitativních závazcích nehovořila. Pak trvalo dalších pět let, než byl v roce 1997 Kjótský protokol zformulován, a pak dalších téměř osm let, než byl ratifikován požadovaným množstvím států a pokryt požadovaným množstvím emisí. A přesto, jak už jsem říkal, dnes pokrývá pouze 1/4 celosvětových emisí. Proto jsem k tak vysokým číslům poměrně skeptický. A v žádném případě se jich nepodaří dosáhnout bez USA a bez rozvojových států.

TZB-info: Země EU 15 se ke Kjótskému protokolu nicméně hlásily i v době, kdy nebyl ratifikován. Dalo se tedy čekat, že pro splnění svých závazků také něco dělají. Jak je tedy možné, že nyní budou mít se splněním takové problémy?

Jan Pretel: Problémy bude mít EU 15 jako celek, protože zatím činí pokles od roku 1990 do roku 2003, ze kdy jsou poslední data, necelá 3 %.

TZB-info: Čím to je?

Jan Pretel: Tím, že se nedaří plnit představy uváděné na papíře. V roce 2002 vznikl tzv. Evropský program změny klimatu (European Climate Change Programme). Ten deklaroval opatření, která by se měla na úrovni EU implementovat do národních politik. Ale bohužel míra implementace klíčových opatření je nižší, než se předpokládalo. Řada opatření je totiž ekonomicky velmi náročná, náročnější, než se původně předpokládalo. Na druhé straně je tu Lisabonská strategie, tedy snaha ekonomicky předstihnout USA. Vnímám to jako značný rozpor - deklarativní cíle na straně jedné a jistou vnitřní nevoli utratit peníze na opatření, která by pomohla kjótského cíle dosáhnout, na straně druhé. Paradoxní je, že tenkrát do Kjóta přišli zástupci EU s požadavkem snížit emise o 15 % a tvářili se velmi nespokojeně, že se rozešli s hodnotou jen 8 %. Dnes ovšem snížili emise sotva o 3 %, přičemž do začátku kontrolního období už chybí jen pět let. A přitom projekce emisí naznačují, že za současného stavu půjdou emise v EU 15 ještě nahoru. Proto dnes EU hledá cesty, jak nalézt další opatření ke snižování emisí. Já se ale v celém procesu pohybuji už dost dlouho, a proto jsem poněkud skeptický k tomu, že by se to v tak krátké době, která do roku 2008 zbývá, mohlo úspěšně podařit.
I proto v roce 2002 začala EU mluvit o emisním obchodování jakožto podpůrném mechanismu na snižování emisí, ačkoli zpočátku právě toto obchodování tvrdě kritizovala. Kritizovala USA, které chtěly svoji "kjótskou politiku" stavět zejména na emisním obchodování. USA ji sice chtěly stavět na mezinárodním obchodování, zatímco dnes jde o obchodování mezi podniky na úrovni EU, ale v zásadě je to téměř totéž. EU nás touto změnou i poněkud zaskočila, protože když si vzpomenu na vyjednávání kapitoly Životní prostředí, která se týkala změn klimatu, tak v té době vyjednávání o emisním obchodování vůbec nebylo na pořadu jednání a tudíž jsme s ním tehdy vůbec nepočítali.

TZB-info: Emisní obchodování vzbuzuje spoustu otázek. Podle původních představ mělo zajistit, aby lidstvo vydávalo peníze na omezení emisí skleníkových plynů co nejefektivněji - proč snižovat za cenu vysokých nákladů nízké emise např. ve Švédsku, když s mnohem nižšími náklady lze příslušné množství emisí snížit řekněme v Litvě... Jenže třeba v Česku, v Rusku i v dalších postkomunistických státech klesly emise během posledních let změnou struktury průmyslu, a klesly velmi výrazně. Tyto země teď mohou své právo znečišťovat prodávat do zemí EU, které mají s plněním závazků Kjótského protokolu problémy, a ty proto nemusí pro faktické snížení emisí tolik udělat. Připadá mi, že se tak celý smysl obchodování s emisemi poněkud zvrhl a že díky němu celkové emise klesnou méně, než by měly...

Jan Pretel: Potíž je v tom, že jsme na obchodování s emisemi, přesněji s povolenkami na emise, nebyli příliš připraveni. To není pouze problém náš či nových členských států - to je problém celé EU! Mechanismus stanovení kvót neboli množství povolenek je v zásadě dost nejasný a nepříliš transparentní. Podle směrnice 2003/87/ES by vybrané podniky měly dostat takové množství povolenek, které je pro ně "nezbytně nutné". Ale pro mě jako člověka s exaktním vzděláním toto není dostatečná definice. Ani podle poslední verze Národního alokačního plánu, který je nyní v Bruselu, to ale není tak, že bychom mohli využít veškerý emisní potenciál, který jsme zde "ušetřili" propadem ekonomiky. Ale hranice, kde tedy můžeme začít, je těžko exaktně stanovitelná. Už v období 1993-2003 řada našich podniků utratila hodně peněz za to, aby došlo ke snížení emisí. Vzpomeňme naše zákony na ochranu ovzduší a jejich limity! Ale ve zmíněné směrnici není nikde řečeno, jakou část ještě můžeme započítat a jakou část už nikoli. V tom vidím problém. Navíc takové státy jako Rakousko, které by mělo podle vnitřního rozdělení emisí v rámci EU snížit své emise o 13 %, má v současné době naopak zvýšené emise o 12 %, to znamená, že mu chybí 25 % k tomu, aby dosáhlo svého interního cíle, a přitom když se podíváme na množství povolenek, které Rakousko zahrnulo do svého alokačního plánu, zjistíme, že vydávají ještě větší množství povolenek, než činily jejich emise v roce 2002. A já se proto ptám, proč?

TZB-info: Asi tam průmysl vyvíjel stejný tlak na co největší množství povolenek jako u nás...

Jan Pretel: Ano, to je stejné, jenže my kjótský redukční cíl splněný máme, byť rozhodně ne úplně vlastní zásluhou. Nicméně jsme jeden z mála států, který od roku 1994 svoje emise stabilizoval, případně je ještě snížil. Ale to není případ většiny států v EU, s výjimkou Velké Británie a Švédska. V celé řadě států jdou emise nahoru. Proto dost nerad slyším argumenty typu "no vy v České republice plníte Kjótský protokol jen proto, že u vás byl po roce 1990 propad ekonomiky". Ano, byl. Ale hodně se na snížení emisí podílela i dříve nastartovaná opatření, byť tehdy ne cílená na CO₂. Z hlediska trendů jsme na tom ale rozhodně lépe než v EU 15.

TZB-info: Ale my jsme zase vycházeli z vyšších hodnot, které se lépe snižují. Emise na osobu máme přece pořád ještě hodně vysoké.

Jan Pretel: Dobře. Emise na osobu jsou u nás o 30-40 % vyšší než v průměru států EU 15, to je neoddiskutovatelný fakt. Ale to souvisí úzce i s historií našeho průmyslu: těžký průmysl byl v našich zemích budován již za Rakouska a pak v dobách první republiky. Je to naše historie a nemůžeme se chtít dostat s tímto indikátorem hned na úroveň států jako Portugalsko či Španělsko, kde historicky vzato těžký průmysl nikdy nebyl. Což vůbec neznamená, že bychom se neměli snažit tento indikátor snížit. Už proto, že lze očekávat, že v dalších fázích jednání o Kjótském protokolu (dnes už se běžně používá termín "proces po roce 2012") se bude dosti pravděpodobně mluvit právě o produkci emisí na hlavu či na jednotku HDP. Tyto indikátory totiž už delší dobu preferují USA, navíc by mohly být přijatelné i pro rozvojové státy. Jejich zohledněním by mohlo jít o jistou "vstřícnost" ekonomicky vyspělých států vůči státům rozvojovým. V Číně např. emise vzrostly za 10 let na dvojnásobek, za 20 let na trojnásobek. Přesto ale dnes emise CO₂ na osobu dosahují v Číně 2 tuny, zatímco u nás to je 12,5 t. Takový indikátor by byl pro rozvojové země jistě přijatelný, ale nás by naopak silně znevýhodňoval, a proto bychom se měli snažit ho snížit. Aspoň tak, jak požaduje Národní program ke změně klimatu, který loni schválila vláda a kde je naším cílem dojít v roce 2020 k hodnotě, jakou má dnes EU 15.

TZB-info: Počítá se tedy s tím, že po roce 2012 by do procesu byly vtaženy i rozvojové státy?

Jan Pretel: To je, podle mne, jediné východisko. Nenajde-li se způsob, jak do toho rozvojové státy zahrnout, tak se do toho těžko nechají zahrnout USA. Situace tak bude zablokovaná a budeme tam, kde jsme dnes, tedy že půjde jen o další diskusi o zhruba čtvrtině celosvětových emisí.

TZB-info: Co vlastně Spojeným státům na Kjótském protokolu tolik vadí? I administrativa prezidenta Bushe přece uznává, že je třeba emise snížit!

Jan Pretel: Ano, to uznávají. Jenže už od počátku, kdy se vyjednávalo Kjóto, USA chtěly, aby se procesu, v jisté omezené míře, zúčastnily i rozvojové státy. Nešlo jim samozřejmě o chudé státy v Africe či v Latinské Americe, ale o ekonomicky silně se rozvíjející země v jihovýchodní Asii, o Čínu a Indii. Bohužel v době, kdy se protokol vyjednával, se do něj dostala klauzule, která další vyjednávání asi zkomplikuje. Jde o to, že v letošním roce by státy, které protokol ratifikovaly, měly připravit zprávu o dosaženém pokroku, a měly by tak prokázat, že opravdu emise skleníkových plynů snižují. A to může být nyní dost značný problém nejen pro EU 15, ale i pro Kanadu či Japonsko! Pro rozvojové země to pak může být argument, aby řekly: "Podívejte, vždyť vy žádný pokrok nevykazujete. Proto my radši ještě nějakou dobu počkáme a pak teprve uvidíme, zda - a za jakých podmínek - se do toho necháme zatáhnout."
Letos v květnu se uskuteční seminář vládních expertů, který se bude zabývat otázkou, jak nastartovat jednání, která by se měla konat na přelomu listopadu a prosince při 11. konferenci smluvních stran a zároveň při 1. konferenci stran, které ratifikovaly Kjótský protokol (tzv. COP11/MOP1). Tématem semináře by mělo být, jak dát do souvislosti opatření na snižování emisí na jedné straně a adaptační opatření na straně druhé.

TZB-info: Co se v této fázi myslí adaptačními opatřeními?

Jan Pretel: Tím se myslí opatření ve státech, které jsou vůči změně klimatu velmi náchylné a které problémy související s riziky změny klimatu opravdu trápí, to znamená v rozvojových státech. A tam je to o penězích. Jde o to, kolik peněz budou ekonomicky vyspělé státy ochotny do takovýchto adaptačních opatření vskutku investovat. Ochota i schopnost dávat peníze ale klesá. V roce 2001, kdy došlo k vytvoření Zvláštního fondu pro změnu klimatu (Special Climate Change Fund), USA i evropské státy deklarovaly ochotu vložit do tohoto fondu prostředky, ale fond je zatím naplněn jen z menší části. Experti budou určitě jednat i o tom, jak rozvojovým státům zpřístupnit finanční zdroje výměnou za jejich další vyjednávací vstřícnost.

TZB-info: Jsou vůbec seriózně spočítány či aspoň řádově odhadnuty náklady na splnění závazků Kjótského protokolu? Lidové noviny např. uveřejnily článek, v němž autor uvádí, že přijetím Kjótského protokolu by americký HDP klesl o 300 mld. dolarů a ročně by USA přišly o 1 mil. pracovních míst.

Jan Pretel: Odhadů se vyskytuje celá řada, ale většina z nich se dá těžko ověřit. Ve zprávě IPCC staré čtyři roky byly uvedeny odhady ze všech možných modelů a spektrum neurčitosti bylo poměrně značné. V případě USA se uvádí, že vstup do Kjótského protokolu by je přišel asi na 0,5 % HDP (to je 50 mld. USD, pozn. red.), u EU by to nemělo být víc než 0,1-0,2 % HDP. U nových členských zemí se dokonce objevily úvahy, že by z toho mohly mít ekonomický prospěch, ale třeba pro Českou republiku se mi to nezdá příliš reálné. Vliv na pracovní místa mi není znám.

TZB-info: V celosvětovém průměru se teplota za posledních 100 let zvýšila o 0,6 °C. Přesto se stále najde hodně lidí - a zvláště v českých médiích nalézají úrodnou půdu - kteří tvrdí, že jde o přirozený jev, nikoli o vliv člověka. Vy už jste zmínil, že podíl člověka lze těžko odhadnout, ale loni bylo klimatické změně věnováno téměř celé číslo časopisu National Geographic a i naprostému laikovi asi muselo být po přečtení jasné, že se v poslední době dějí s atmosférou věci, které nemají v historii obdoby.

Jan Pretel: Já si stojím za tvrzením, že odhadnout přesně podíl člověka na celkové změně klimatu prostě nelze. Když se ale podíváme zpět do historie, tak existují výsledky paleoklimatických měření, které ukazují stav atmosféry v rozmezí 400 000 let. Ukazuje se, že klima na Zemi vždy kolísalo, přičemž perioda mezi chladnými a teplými obdobími se pohybovala v rozpětí 100-150 tisíc let. V současné době jsme v teplé fázi, to je nepochybné. Z paleoklimatických měření lze ale dost přesně odhadnout, jaké byly koncentrace CO₂ v dřívějších dobách. A ukazuje se, že i v nejteplejších obdobích se pohybovaly kolem 280 ppmv. Zatímco v současné době jsou koncentrace CO₂ mnohem vyšší - když se o tom začalo v roce 1990 vyjednávat, byly na úrovni 360 ppmv, dnes už jsou na úrovni 380 ppmv. To už jsou přímá měření, která lze jen těžko zpochybnit.
Otázkou je, proč jsou nyní koncentrace skleníkových plynů mnohem vyšší než v minulých teplých obdobích. To, že člověk tyto plyny do atmosféry dodává, je zcela evidentní - jen za posledních 20-30 let emise prokazatelně vyvolané člověkem stouply na dvojnásobek. A na rozdíl od jiných znečišťujících látek jako SO₂ či oxidy dusíku, kde se ovzduší zlepší okamžitě, jakmile přestaneme tyto látky vypouštět, setrvávají skleníkové plyny v atmosféře od desítek let až do tisíců let, případně i déle. Až tedy jednou v budoucnu budeme třeba schopni vliv člověka zcela přesně stanovit, tak už může být i dost pozdě. Proto je třeba postupovat podle principu předběžné opatrnosti: víme, že člověk se na změnách složení atmosféry podílí, a i když přesně nevíme jakým podílem, tak s tím musíme něco dělat.
Nezastávám ale názor, že je nutné snižovat emise za každou cenu, ať to stojí, co to stojí. Celá řada opatření se dá udělat s relativně nízkými náklady - zateplit budovy, lépe využívat energie, využívat skládkové plyny, podporovat ekonomicky ještě rentabilní a dostatečně efektivní obnovitelné zdroje apod. Ale kdybychom se rychle chtěli dostat k té hodnotě emisí na hlavu, jakou má dnes EU, začnou náklady stoupat a mohou se vyšplhat až k 10-50 €/t. Vzniká pak otázka: snížím-li za tuto cenu emise, co s nimi budu dělat? Budu je moci prodat na mezinárodním trhu emisí za tržní cenu, ale vzhledem k tomu, že se členem Kjótského protokolu stalo i Rusko, kde je vysoká "emisní nabídka", půjde asi cena emisí dolů, těžko bude vyšší než 5-10 USD za tunu. Je tedy otázka, zda pro naši republiku se takové snižování emisí vyplatí, když náš podíl na emisích se odhaduje mezi 0,2-0,5 % celosvětových emisí.

TZB-info: Z hlediska jednotlivého podnikatele se to nevyplatí. Z globálního hlediska, pokud takto budou uvažovat všichni, se asi časem dá do pohybu 150 milionů lidí žijících v oblastech, které budou zaplaveny. Až se bude velká část z nich tlačit do Evropy, tak asi vše uvidíme v jiné perspektivě.

Jan Pretel: To je pravda. Seminář expertů v květnu bude právě jednat o vybalancování mezi opatřeními na snižování emisí a adaptačními opatřeními. Příroda si vždy nějakým způsobem pomůže, nebo aspoň zatím si vždy pomohla. Lidé by jí samozřejmě snižováním emisí na dosažitelné ekonomické a společenské úrovni měli pomoci. Na druhé straně by mělo být naší prioritou se vážně zamýšlet i nad adaptačními opatřeními a vyhodnocovat je též z ekonomického hlediska. V našich českých podmínkách je bezesporu nejohroženější oblastí vodohospodářský sektor. Klimatická změna totiž spočívá v tom, že se klimatický systém zásadním způsobem rozhodí a začne se chovat "nenormálně", což může být spojeno s rychlými a často nepředvídatelnými změnami počasí. S tím je třeba počítat - u nás půjde třeba o střídání období sucha a silných krátkodobých srážek s riziky záplav. Náš vodohospodářský sektor se tedy musí připravit na situaci, že nebude voda (šetření s vodou, hledání nových zdrojů atd.), ale musí vědět i to, jak se chovat, když bude vody příliš (regulační plány na přehradách, čištění koryt řek, přehodnocování zástavby v inundačních oblastech atd.). To jsou adaptační opatření, která ale mohou ušetřit dost prostředků. Záplavy v roce 2002 nás stály 70 mld. Kč, proto myslím, že by nás určitě levněji vyšla včasná adaptační opatření. Proto bych byl rád, aby MŽP zadalo projekt, který by se zabýval změnami klimatu i z ekonomických hledisek - ať už jde o spočítání, co by redukční opatření znamenala pro náš HDP, pro politiku zaměstnanosti, či kolik by stála adaptační opatření. Pak bychom třeba zjistili, že čištění řek by nás stálo řekněme 5 mld. Kč, ale že z hlediska rizik jsou to rozumně investované prostředky.

TZB-info: Změna klimatu nepřinese jen vzestup hladiny moří. Jedním z nejzávažnějších jevů, které by mohly nastat a kterých se vědci obávají, je změna v oceánickém proudění. Vzhledem k tomu, jak je pro Evropu důležitý Golfský proud, by to mohlo mít dramatické následky. Jde o reálnou, nebo spíše jen hypotetickou hrozbu?

Jan Pretel: To, že globální změna klimatu ovlivňuje i proudění v oceánech, je naprosto nesporné. Problematika zeslabování Golfského proudu je už solidně rozpracovaná, ale jednoznačné závěry zatím ještě nejsou. Rozhodně je ale s touto skutečností třeba počítat. Paradoxně by se mohlo stát, že teplý Golfský proud, který ovlivňuje počasí Evropy, se zchladí, a tím by mohl přispět k eliminaci globálního oteplení pro Evropu. Jenže to by zase znamenalo oteplení někde jinde. Lidé si často neuvědomují, že modelový odhad globálního oteplování o 1,4-5,8 °C neznamená, že dojde k takovému oteplení všude stejně. Může to znamenat velké oteplení na jedné straně zeměkoule, a naopak zase ochlazení na druhé. Takové změny mohou ale dost zásadně změnit polohy jednotlivých tlakových útvarů, které vlastně generují počasí. To vše může mít ve svých důsledcích dopad na zcela nové a zatím nepředvídatelné chování celého systému a zejména na výskyt extremalit počasí, které nám mohou v budoucnu značně znepříjemňovat život.

Děkuji za rozhovor.