Hermann Scheer: Světové sluneční hospodářství - představení publikace
Hermann Scheer je významný německý a evropský politik a propagátor využívání sluneční energie. Ve své publikaci ukazuje na všechny technické i politické souvislosti současného centralizovaného fosilního hospodářství a porovnává je s možnostmi sluneční energetiky.
Nejnovější publikace Hermanna Scheera "Světové sluneční hospodářství" vydaná v německém originále v roce 1999 vyšla v českém překladu v roce 2004. Navazuje na předchozí autorovu knihu "Sluneční strategie - politika bez alternativy", která vyšla v českém překladu v r. 1999. Oba překlady velmi pečlivě a čtivě zpracoval Milan Smrž. Již v úvodní kapitole autor vypočítává důvody, které ho vedly k rozšíření "Sluneční strategie..." o tuto novou publikaci.
Jsou to především:
|
To, že této tezi dnes věří převážná většina lidstva, je pohodlné především pro ty, kdo vlastní ložiska pro těžbu fosilních zdrojů, zpracovatelské kapacity, ropovody, plynovody, obří tankery a místní distribuční sítě. Protože čím déle se podaří udržet lidstvo v této "víře", tím déle budou trvat stabilní zdroje jejich příjmů. Jen udržování ve víře by ale nestačilo. Aby pracně budované fosilní řetězce spolehlivě fungovaly (což je společným zájmem i odběratelů energií) a jejich monopolní postavení nebylo ani v budoucnu ohrožováno, je nezbytné, aby monopolní strategie koncernů nebyla narušována konkurencí. Tržní konkurenční prostředí je potřeba zničit. Pokud se to nedaří politicky (jako se to např. podařilo ve 20. letech v SSSR, kdy Lenin důsledně uplatňoval heslo Komunismus = sovětská moc + elektrifikace), je možné zničit trh tržními prostředky. Příkladem podle Scheera mohou být např. tisíce malých vodních a větrných elektráren, které se ve třicátých letech minulého století točily v USA, Dánsku, Německu a dalších zemích. Ačkoliv mohli mnozí nezávislí producenti elektřiny vyrábět na již amortizovaných malých elektrárnách s minimálními náklady, monopolisté od nich neodebírali proud vůbec, nebo za cenu ležící pod jejich náklady. Tím je postupně ale spolehlivě ničili a upevňovali svůj monopol.
Největší předností elektrických koncernů jsou podle Scheera politická privilegia. Ta se v průběhu 20. století udělovala tím více, čím hlouběji se rozpoznával hospodářský a sociální význam elektrického zásobování. Toto prorůstání hospodářské moci elektrických monopolů s politickou mocí demokratických institucí není však záležitostí historickou, ale velmi aktuální současnou. Převaha elektrických koncernů stále narůstá nejen oproti občanům a politickým institucím, ale i oproti vlastníkům jiných sítí, např. telekomunikačních. Tyto sítě mohou být pomocí ekonomických nástrojů postupně přebírány a může dojít k tomu, že vznikne v hospodářské a politické historii jedinečný superkartel, který bude schopen se zbavit jak tržního hospodářství, tak i regulační funkce politických institucí.
Ve druhém dílu knihy se Scheer věnuje rozboru skutečných nákladů, které těžbou a využíváním fosilních zdrojů vznikají. Jsou to vedle těch započítávaných nákladů na průzkum ložisek, těžbu, zpracování a dopravu až ke spotřebiteli i náklady nezapočítávané. Jejich problémem je to, že jsou velmi těžko vyčíslitelné. Jsou to jednak náklady na devastaci životního prostředí neodpovědnou spotřebou energie a jednak náklady politické, jejichž společnou příčinou na celém světě je potencionální ohrožení přístupu k surovinovým a energetickým zdrojům. Často popisovaná naděje, že závislost lidstva na fosilních zdrojích bude nutit aktéry světového hospodářství ke kooperativnímu jednání a bude mít tudíž pozitivní vliv na mírový proces, se ukázala zbožným přáním a iluzí. Zajištění přístupu ke zdrojům naopak rozdmychává stále větší počet zostřujících se konfliktů.
Růst spotřeby energií je skutečně alarmující. Scheer to v knize ukazuje na řadě údajů uspořádaných v přehledných tabulkách a grafech. Zde se již ale projevuje nedostatečná aktuálnost těchto podkladů, které čerpají z pramenů časového období roků 95 - 97. Na druhé straně závěry, ke kterým autor dochází na základě publikovaných statistických čísel, skutečnost z roku 2005 plně potvrzuje. Konkrétně např. eskalace škod na životním prostředí nebo stále rostoucí náklady na válečné konflikty, které se zcela jistě náhodou odehrávají v místech strategicky důležitých pro přístup k fosilním surovinovým zdrojům (Irák, Čečensko, Afghánistán, ...).
Podle progresivně rostoucí spotřeby energie usuzuje Scheer, že se zjevně blížíme k vysoce nebezpečnému kulminačnímu bodu, v němž dojde k již neuspokojitelné spotřebě fosilních zdrojů, jejichž dodavatelé dělají vše pro to, aby svůj trh ještě rozšířili. A čím více se bude tato mez vyčerpání fosilních zdrojů blížit, tím namáhavější bude překonat úvahy nad slepou ulicí hrozící světovému hospodářství. Již v roce 1980 vyslovil prezident USA Carter varování o blížícím se vyčerpání fosilních zdrojů (GLOBAL 2000). Nedostatkem tohoto varování byl tehdejší špatný odhad růstu spotřeby energií. Byl mnohem větší než se ukázala skutečnost za několik let. Vyslaný varovný signál vyzněl jako planý a sdělovací prostředky následně ochotně přinášely řadu zpráv o objevení nových ložisek fosilních zdrojů. Např. v prosinci 1997 referovaly o tom, že francouzský koncern Elf objevil v Angole ropná pole s potenciálem 730 milionů barelů. Ale už opomněly dodat, že toto množství kryje světovou spotřebu na 10 dní.
Scheer pak v dalších kapitolách velmi podrobně rozebírá politické a vojenské metody, jimiž průmyslové země prosazují své surovinové zájmy. Čtenář žasne, jak jsou si tato schémata podobná, ať už se jedná o Irák, Angolu, nebo třeba o americkou podporu hnutí Taliban, které slíbilo Američanům zajištění ropného tranzitu ze zakavkazských států bývalého SSSR přes Afghánistán.
Zajímavá jsou i čísla o subvencování a spolufinancování různých energetických zdrojů. Podle těchto údajů např. v roce 1995 to bylo v členských zemích EU 9,68 mld. dolarů pro fosilní zdroje, 4,1 mld. pro atomovou energii a pouze 1,14 mld. pro obnovitelné zdroje. Obdobně tomu dosud bylo i v USA. Podle zprávy Alliance to Energy (Sdružení pro úsporu energií) z roku 1994 šlo z ročních vládních subvencí ve výši minimálně 21 miliard dolarů 95 % na účty atomové a fosilní energetiky.
Za předpokladu, že budeme považovat tato čísla za správná, změní se i pohled poskytování dotací na rozvoj obnovitelných zdrojů energií v ČR. Odpůrci dotací a zastánci tzv. nedeformovaného tržního prostředí vidí jen dotace a náklady na straně obnovitelných energií. Ale už nevidí a nechtějí vidět ty obrovské finanční dotace, které celá desetiletí plynuly formou přerozdělování prostředků státního rozpočtu. Energetika, hornictví a těžké strojírenství jako výrobní základna pro zařízení dolů přece měly vždy zelenou před zemědělstvím a ostatními obory. V demagogické propagaci tohoto tzv. "tržního" přístupu k obnovitelným energiím zvláště vyniká poslanec za ODS Martin Říman. Nedávno dával za příklad postup Slovenska v přístupu k indikativnímu cíli podílu obnovitelné energie v roce 2010. Podle něj bychom se neměli snažit tento cíl splnit (přestože jsme se k tomu zavázali v přístupových dokumentech), ale měli bychom si vzít příklad ze Slováků a začít s EU vyjednávat o snížení tohoto podílu. Už zapomněl ale dodat, že Slovensko se zavázalo zvýšit do roku 2010 podíl ze 17 % na 31 % a my z dnešních 3 % na 8 %.
Ve třetím dílu knihy se Scheer zabývá technickou problematikou využívání sluneční energie, ilustruje možnosti akumulace sluneční energie a ukazuje na možnosti energetiky bez sítí. Velkou důležitost ale Scheer vedle sluneční energetiky přikládá tzv. slunečním surovinám. Na řadě příkladů a citací významných představitelů chemického průmyslu dokazuje, že je výhodné nahradit ropné suroviny pro chemický průmysl těmito slunečními surovinami, které lze vypěstovat v přírodě.
Čtvrtý díl knihy popisuje praktické cesty využívání sluneční energie. Rozebírá různé varianty strategií obrany energetických koncernů proti rozšiřování a nebo v poslední době proti rychlejšímu rozšiřování sluneční energie. Upozorňuje i na nebezpečí a doslova zákeřnost solárních investičních pobídek. Pokud tyto pobídky (u nás nazývané většinou dotace) nejsou dostatečně pružné, nemají dost prostředků a jsou nenárokové, mohou působit naopak proti využívání sluneční energie.
Závěr knihy je filosofickým a politickým pohledem autora na budoucnost lidstva. Zamýšlí se nad naší budoucností v horizontu příštích desetiletí v mnohem širších souvislostech než jen zajištění dostatku energie. Rozebírá a hledá řešení i takových problémů, jako je industrializace zemědělství, přesun venkovského obyvatelstva do měst nebo pokračující globalizace světového hospodářství. Prostředkem k nápravě je návrat lidstva od současného fosilního energetického hospodářství ke slunečnímu energetickému hospodářství a "slunečním" surovinám pro výrobu. Scheer tento svůj pohled vytrvale vysvětluje a dokládá mnoha argumenty. Za všechny jednu citaci ze závěru knihy:
"...Země je bohatá a za své bohatství vděčí Slunci. Největším hospodářským nešvarem je, že toto bohatství je lidmi spíše páleno, než využíváno za současného uchování. Prohlašovat plenění zásob za hospodářský růst je převrácení tohoto pojmu v pravý opak. Místo hospodářského růstu je tedy ve skutečnosti hospodářskou zhoubou a nevede k "bohatství národů" (Adam Smith), ale k "bídě národů" (Emar Alvater)..."
Z pohledu běžně dostupných informací a zaběhnutých myšlenkových schémat je jistě možné obvinit autora z jednostrannosti nebo zaujatosti. To ale nic nemění na tom, že jeho konfrontační a provokující myšlenky stojí za zamyšlení. Za zamyšlení nad tím, jestli recepty doporučené Hermannem Scheerem neukazují méně pohodlnou, ale dlouhodobě perspektivní cestu k budoucnosti Země, na kterou bychom se měli snažit obrátit současný vývoj. To by měl každý posoudit po přečtení této zajímavé publikace.
Knihu je možné si objednat na www.eurosolar.cz.
Dr. Hermann Scheer (1944)
Významný německý a evropský politik, od roku 1980 poslanec Spolkového sněmu, člen Rady Evropy. V roce 1988 založil sdružení Eurosolar a je jeho prezidentem; předseda Světové rady pro obnovitelné energie (WCRE). Konstruktér nového energetického a hospodářského paradigmatu.
V roce 1999 obdržel Hermann Scheer ve švédském Stockholmu jednu ze čtyř každoročně udělovaných "Alternativních Nobelových cen" - za odpovědný přístup k životu především v oblasti životního prostředí, sociální spravedlnosti a prosazování lidských práv. Ocenění mu bylo propůjčeno "za jeho úsilí ve střetu s politickým a institucionálním odporem pocházejícím převážně ze zájmových skupin orientovaných na atomové a fosilní energetické zdroje."
Autor publikací Zurück zur politik 1995; Sonnenstrategie - Politik ohne Alternative 1995, česky Sluneční strategie - politika bez alternativy 1999, Solare Wirtschaft 1999; vydavatel časopisu Solarzeitalter a Yearbook of Renewable Energies. Prestižní americký magazín TIME jej roku 2002 vyhlásil "Hero of Green Century".